Umění lásky 27

Ucítil jsem zvláštní pocit, jako kdyby se ve mně něco probudilo. Nevěděl jsem přesně, s kama se to line ale ten pocit byl jako přílivová vlna… přijde a pak zase odejde….

„Tobiasi? Tobiasi, si v pohodě,“ptal se něčí starostlivý hlas. Otevřel jsem oči a zamžoural k starostlivému hlasu. Všechno bylo trošku rozmazané. Uvědomil jsem si, že pláču. Dvě mokré slzy velké jako hrachy mi spadli do klína jako těžknoucí břímě smutku. Hřbetem ruky jsem si setřel už skoro suché stopy po slzách a obrátil se k Sam. Byli jsme přátelé už dlouho, takže nemělo smysl tady hrát nějaké divadlo.
„Nic jenom jsem si na něco vzpomněl,“uklidňoval jsem ji, ale sám jsem se cítil uvnitř, jako kdyby mi dal někdo pěstí do nosu. Váhavě jsem vzal štětec do ruky jako bych si nebyl jistý sám sebou.
„Fajn kdyby něco tak na mé rameno se klidně můžeš vyplakat,“dodala přátelsky, ale nebyla by to Sam, kdyby tam nebyl schovaný dvojsmysl škodolibosti. „To bude dobré princezno,“poplácala mě po rameni a políbila do vlasů. Během okamžiku byla zase pryč bez jakéhokoliv slova rozloučení.

Sam, pomyslel jsem si s úsměvem. Někdy možná směšná, přehnaně dětinská, otravná, umíněná, ale přesto Sam, kterou jsem měl rád. Ruka se mi stále trochu chvěla. Odložil jsem štětec a zadíval se do střešního okna. Byl krásný den, azurově modrá obloha mě vítala svou krásou. Možná bych si jí víc užíval, kdyby mi výhled nezastiňovaly ty zelenomodré oči, které byly tolik podobné těm mým. Byli tak laskavé, tak klidné. Odložil jsem obraz Madony a na stojan si dal jiný, čistě bílí. Zavřel jsem oči a znovu si připomněl tvář, která mi dala život. Maloval s paměti volně, jen pro potěšení. A ta tíha, která sužovala mou ruku třasem, najednou odešla. Malovat ten obraz bylo jako hojivý balzám na mou ztrápenou duši.

Nevědomky jsem si dokonce začal zpívat.
…I don’t know where I’m at
I’m standing at the back
And I’m tired of waiting
Waiting here in line, hoping that I’ll find what I’ve been chasing.
I shot for the sky.
I’m stuck on the ground
Why do I try, I know I’m gonna to fall down
I thought I could fly, so why did I drown?
Never know why it’s coming down, down, down…. (Jason Walker- Down)

Byla to celkem neveselá písnička, když se vzal doslova její význam, ale mě se líbila její melodie a jednoduché vyjádření. Z obrazu se na mě usmívala ta nejkrásnější a nejlaskavější žena mého života. Ach dala mi tolik… Nejen to čím jsem byl dnes. Mé jméno, život, kapitál, ale především lásku. Lásku do života.
Kapka lásky je víc než vodopád zlata (Friedrich Von Bodenstedt). Vybavilo se mi v hlavě. Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci (autor neznámý). Odložil jsem štětec a v odrazu zaprášeného zrcadla, které nenápadně viselo na protější stěně, jsem zhlédl svoji podobiznu. Měla na sobě uplé černé kalhoty koženou bundu… hotový Travolta. Ješitná žena potřebuje zrcadlo. Ješitný muž je svým vlastním zrcadlem. (Françoise Saganová)
Pohlédl na nedokončený obraz, který jsem teď vytvořil.
„Tak vidíš, co se ze mě stalo,“zašeptal jsem do ticha. Podíval jsem se na hodinky, už bylo skoro dvanáct.

Sešel jsem v tichosti dolů a při své cestě jsem si boroukal carpediem. Jako poslední odkaz vyťukal Alexovi esemesku. Jdoucí na smrt vás zdraví, pomyslel jsem si, když jsem viděl pár nevinných studentů, kteří v klidu obědvali v atriu. Z prvního patra kde obvykle byl sklad pomůcek, na mě mávala Sam s připravenými reprobednami, nevím, kde je sehnala, ale radši jsem to vědět ani nechtěl. Na hlavu mi přistál mikrofon a hned na to se rozezněl onen zatracující song. Zhluboka jsem se nadechl.
Třeba jsem, co jsem, nejsem tím rád a nikdy se s tím nesmířím.
A když už musím mít parohy, tak je použiji a budu trhat. (William Shakespeare)

Oh wooooah… začal jsem pomalu s procítěností kterou by mi mohl originál jen závidět. Nikdo si mě zatím nevšímal, koneckonců extravagantnost tady byla na denním pořádku.
Oh wooooah… zkusil jsem podruhé. Některé hlavy už se zvedli, malinko jsem se pousmál a zavřel oči.
Oh wooooah… zopakoval jsem naposledy a rozjel to. Sam zapnula reprobedny a já se nechal unášet na vlnách melodie a začal jsem sám od sebe zpívat. Koutkem oka jsem ještě zahlédl přicházejícího Alexe, kterému hrál na tváři samolibý úsměv.
You know you love me, I know you care,
you shout whenever and I'll be there…

… You are my love, you are my heart… přitom jsem se chytil za srdce jako by mě něco zabolelo a dál pokračoval v divadélku. Lidi už zpozorněli. Okna učeben byli rozevřené a studenti se vykláněli z oken. Ti co poznaly song nebo ti co mě aspoň trošku znali, se spokojeně usmívali. Se sebejistotou jsem tedy pokračoval…

… Said there's another and look right in my eyes,
my first love broke my heart for the first time.
And I was like… A další hrané zlomení srdce, přitom jsem podíval na Alexe. Se zájmem mě pozoroval. A teď to přijde, pomyslel jsem si. Směle jsem vykročil do středu atria a spustil.

Baby, baby, baby oh
Like baby, baby, baby, no
Like baby, baby, baby, oh
I thought you'd always be mine, mine… a znovu… Začali mi nadšeně tleskat, se smělostí jsem si vyslékl bundu a hodil jí k Alexovým nohám, což vyvolalo nesouhlasné mručení od hloučku nějakých třeťaček.

… And I'm in piece[i]s, Baby fix me
And just shake me til' you wake me from this bad dream.
I'm going down down down down
and I just can't believe my first love won't be around.
And I'm like…
Baby, baby, baby oh
Like baby, baby, baby, no…[/i]

…And at school on the playground
But I really wanna see her on a weekend
She know she got me dazin' 'cause she was so amazin'
And now my heart is breakin' but I just keep on sayin'
Baby, baby, baby, oh
Like baby, baby, baby, no…

…Yeah, yeah, yeah
Now I'm all gone
Now I'm all gone, gone, gone, gone
I'm gone.Skončil jsem to v pokleku pohled upírající na nebe.

Nadšené publikum, které mi sklánělo bouřlivé ovace, však rychle zahnal školník se smetákem.
„Že zrovna takovej šikovnej kluk a musí dělat cirkus…“ povzdechl si, ale na tváři mu hrál úsměv. „Notak notak, už tady není co k vidění…“hudroval na mrzutý hlouček studentů, kteří se s brbláním rozpouštěli do svých učeben.
S pousmáním jsem také vyrazil k východu. Ztracen v hloučku těch ne/obyčejných lidí. Přitom jsem si však dával dobrý pozor, abych nenarazil na Alexe. Řekněme, že jsem měl teď takový neblahý pocit, který mi radil, abych mu nechodil na oči. Pocit- spíš pud sebezáchovy. Zamířil jsem nahoru na půdu… kde mě ale čekalo nemilé překvapení.

„Pěkné představení,“uvítal mě mrzutý hlas. A sakra geniální plán selhal. Alex se lehce opíral o můj stůl a svůj nepřístupný pohled zarýval do mého obrazu.
„Kdo to je?“
Na Marii se asi neptal, vydedukoval jsem. „Má matka,“hles jsem a přešel k němu.
„Nikdy jsem ji u vás nezahlédl,“řekl vševědoucně.
„Zemřela.“
„A tvůj otec?“
„Je většinou na nějaké služební cestě. To byl důvod, proč jsme se většinou stěhovali.“
„Chybí ti?“zeptal se jako by si touto otázkou nebyl jistý. Založil jsem si ruce na prsou a také pohlédl do té usmívající se tváře.
„Ano, není dne, kdy bych si nevzpomněl, jaké to bylo, když jsme mohli být pohromadě.“
„Jaký myslíš, že by měla na mě názor?“
Na chvíli jsem si to představil. Ano ta představa mě rozesmála, přinejmenším by to bylo hodně zajímavé představování… „Myslím, že by si tě vyzkoušela…nastražila by na tebe nějakou trapnou situaci a čekala na tvoji reakci. Třeba by se tě ptala na nevhodné otázky, nebo by se chovala jako fůrie a smlsla by si na tobě…“ nemohl jsem se přestat smát.
„A to ti přijde vtipné?“obvinil mě zcela vážně.
„Ach… ano,“vykoktal jsem ze sebe, když jsem se konečně uklidnil. „Utahovala by si s tebe už jen z principu,“povzdechl jsem si, „byla tak neskutečná… uměla člověka rozesmát, povzbudit a hlavně zvednout na nohy. Byla jako světlo na konci tunelu… nevím těžko se jí popisuje, ale myslím, že by ses jí nakonec líbil. Ona neuměla člověka nemilovat, ať už si to zasloužil nebo ne. Byla prostě taková. Laskavá, milá, hodná…“