UNO (Prolog)

Když vás někdo bodne, bolí to ne? Musí to bolet.
A když ten někdo, je váš rodič, tak na tom přeci nezáleží, ne? Bolest je bolest.
Ta nejde přebýt, nejde ignorovat. Nejde obejít.
Ani kvůli lásce.
Tedy pokud je snášení bolesti ještě druh lásky.

…

Šaty mi vlály v ranním vlhkém větříku a do mých stehen se opíraly kapky městského slaného deště. Byl to zajímavý pocit, jelikož to bylo moje poprvé. Jediné, co mi bylo nepříjemné, byl lehký průvan mezi nohama. I boty na poměrně vysokém podpatku se daly snést, ale ten studený větřík byl děsnej. Nedalo se ale nic dělat, bylo třeba to vydržet.

Divil jsem se, že v tomto kompletu dokážu vyvinout takovou rychlost. Přeci jen jsem běžel dost rychle a splašeně. Cukal jsem hlavou s dlouhou hnědou hřívou ze strany na stranu a kontroloval vzdálenost mezi mnou a tím zvláštním pocitem úzkosti. Ten vycházel snad z každé tmavé postranní uličky, kterou jsem míjel. Dech mi pomalu nestíhal naplnit plíce a já chtíc nechtíc musel zastavit. Naštěstí byla přede mnou čtyřproudovka a světla z aut lidí, co měli namířeno do práce, mě uklidnila natolik, že jsem se úplně uvolnil.
Možná jsem byl jen paranoidní, ale ještě před minutou jsem na sobě cítil něčí úlisný pohled. Pohled tak intenzivní, že mě v prvních krocích zamrazilo v zádech.

Nadechl jsem se a upravil si pomuchlané šaty. Rozhlédl jsem se po dopravě a na malou chvíli sledoval ubíhající čas velkoměsta. Bylo v něm hodně síly a i hodně slabosti. Ale to je ve všech věcech, které jsou vytvořeny lidmi.

Ach jo, měl bych přenechat filosofii zítřku, po pořádné dávce kafe a metanfetaminu. Musím teď rychle domů nakrmit tu bláznivou kočku a taky si dát dlouhou sprchu.

Udělal jsem krok do silnice… a v ten samý moment mě někdo za mými zády chytil jednou rukou pod krkem a tou druhou mi něco ostrého a rychlého vrazil do tváře!

Cítil jsem mezi zuby ocel a chuť kovové tekutiny! Srdeční tep mi vyletěl do oblak a moje mysl vyváděla strachem a panikou! Přesto jsem neměl žádnou odvahu sebou cuknout nebo se vyprostit.

Postava za mnou neřekla ani slovo a rychlým pohybem vytrhla nůž ven ze mě!

Ulevilo se mi… a zároveň pocítil prudkou nenávist. Vdechl jsem směs krve, slin a vzduchu a připravoval se na salvu nadávek a tělesného protiútoku. Bohužel bylo pozdě.

O sekundu později dalším bleskovým hmatem, který jsem vůbec nepostřehl, mě bodl někam do boku, nebo taky výš, nevím to určitě! Projela mnou neskutečná bolest… a já si to konečně uvědomil.

Já umřu.