„Dnes ministr kouzel podepsal nový zákon o manželství. Nařízení nabyde platnost dne 6. září roku 2000, což znamená, že do té doby každý čaroděj a čarodějka, kteří jsou plodní a jejichž věk se pohybuje od plnoletosti ke stovce musí být ženatý/vdaný. Speciální výjimky budou udílený a schvalovány samotným ministerstvem a specificky posuzovány případ od případu. „Nikdo si ovšem nesmí myslet, že se tomuto zákonu vyhne a výjimka mu bude udělena jen díky jeho kladnému zapojení ve válce, či nějakému společenskému postavení,“ pravil nám sám ministr Kingsley Pastorek s naprostou vážností a je tedy zřejmé, že je toto ustavení myšleno plošně a navzdory tomu, jak moc je tento zákon již před jeho platností nenáviděn, nebude jednoduché mu ujít,“ přečetla Ginny, již potřetí, část článku z Denního věštce a odložila noviny na stolek vedle sebe. „Svatbu jsme naplánovali na 31. srpna. Pro nás to není veliký problém, stejně jsme se s Harrym chtěli vzít, i když toužím po tom, aby to nebylo za takových okolností. Takto se do toho cítím tak nějak donucena okolnostmi,“ povzdychla si a zrzavé obočí svraštila nevědomky k sobě ve spravedlivém rozhořčení

„Chápu, jak to myslíš. Je to odporný zákon. Prý aby se vyrovnal stav populace, protože ve válce bylo prolito až moc mladé kouzelnické krve. To nemohli vymyslet něco méně drastického a upřímně i učinnějšího, třeba finanční pobídky od státu při založení rodiny, nebo zákaz antikoncepčních lektvarů?!“ souhlasila se slečnou Weasleyovou její o rok starší kamarádka a strčila si přitom jeden hnědý pramen svých vzpurných vlasů za ucho. „Tohle vžene spoustu lidí do nešťastného vztahu a vzejdou z toho jen problémy. Nechce se mi ani pomyslet, jak toho využijí bývalí Smrtijedi, pedofilové a jiné zlé a duševně choré existence,“ odplivla si Hermiona znechuceně.

„Ano, děsivé,“ přikývla Ginny. „Bohužel to jde asi mimo nás a nic z tím nenaděláme. Tedy doté doby, než povýšíš staneš se ministryní ty,“ nakonec se zrzka škádlivě usmála. Bylo to žena poměrně veselá a dlouho se nevydržela nad něčím durdit.

Starší čarodějka si však stále zachovávala svoji rozmrzelost. „To bychom se ovšem načekaly. Já tedy doufám, že tahle hloupost bude zrušena daleko dříve a bez mé pomoci!“

„Koho si hodláš vzít? Rona? Vím, že jste se pohádali, ale když je tady ten zákon, snad byste to dokázali překonat,“ pokusila se jí Ginny předhodit svého bratra. Ron a Hermiona byli stejného věku, byli přátelé, znali se od dětství a jeden čas po válce spolu i chodili. Nejednalo se o špatnou volbu, lepší než si vzít někoho úplně cizího. Navíc slečna Weasleyová by byla z takové švagrové nadšená, nemohla si představit jinou ženu, kterou by ve své rodině uvítala raději.
Její nejlepší přítelkyně to ovšem odmítla: „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jsou mezi námi věci… které… nedá se to tak lehko překonat. Odpustila jsem mu a stále ho mám ráda, ale jen jako svého kamaráda. Je mi líto jeho situace, ale jsem si jistá, že určitě brzy najde tu pravou. Je to poměrně zdatný kouzelník, bystrozor, takže má slušný plat, a není nijak zvlášť nepohledný.“

„Aha,“ hlesla Ginny smutně, ale svého tématu se nevzdala. „Co budeš tedy dělat?“

„Nic,“ pokrčila rameny Hermiona a zahleděla se nezaujatě z okna svého poměrně prostorného domu. Nebe ten den bylo téměř bez mráčku a bohužel pro ni,stále také bez sovy, která by se ladně vznášela dolů s poštou.

„Nic? Domníváš se, že ti ministerstvo přeci jen udělí výjimku?“ nechápala opět zrzka.

Starší čarodějka se na svoji kamarádku otočila a nervózně si zkousla dolní ret. Jednou na to muselo dojít, že? Nakonec by na to přišli tak či tak. Jen bude muset vzdorovat té nepříjemné lavině dotazů, překvapení… chtěla se tomu vyhnout, doufala zoufale a naivně, že z toho nakonec vykličkuje, bez toho, aby to kdokoliv z jejích přátel věděl! No, žádné takové štěstí! „Nemusím si podávat žádost o výjimku ani si nikoho vzít. Ne, protože já už dávno vdaná jsem.“

„Cože! S kým!“ vypískla okamžitě Ginny a vytřeštila na brunetku oči. Její překvapení bylo až groteskní. „Proč si nás nepozvala na svatbu?! Jak to, že o tom nic nevím? Jak? Kdy?“ začala ze sebe zrzka chrlit, než ji starší čarodějka zastavila gestem ruky.

„Stalo se to ještě za války, ale nepředstavuj si nic romantického. Nebyla v tom láska, touha a tenkrát ani respekt. Bylo to z podobné nutnosti, jako budou dohnáni mnozí jiní díky tomu zákonu. Šlo o strategický tah,“ přiznala pomalu brunetka a mladší žena na ni upřela zoufalý pohled. To přiznání s jí moc nelíbilo. Hermiona ovšem pokračovala dál. „Byla jsem čarodějka z mudlovské rodiny, která byla velmi blízko Harrymu, a to ze mě dělalo ohroženou ženu číslo jedna. Můj původ nebyl žádoucí a dostat zrovna mě znamenalo ranit Chlapce, který přežil. Ochránit někoho jako já bylo daleko složitější než Lenku, či tebe, kvůli mé rodině. Já nežila s lidmi, kteří měli moc vzdorovat Smrtijdům, nebo v domě zabezpečeném kouzly. Ráda bych řekla, že jsem se dokázala a dokáži ochránit sama. Nicméně pravdou je, že jen v Bradavicích jsem byla obklopena ostatními kouzelníky a mohla jsem kouzlit, ale co o prázdninách do doby, než jsme byla plnoletá?“
„Ale neplnoletí přeci můžou kouzlit v sebeobranně,“ namítla její kamarádka.

Na to si ovšem Hermiona jen sarkasticky odfrkla. „A dopadnout jako tvůj nastávající před pátým ročníkem? Vím, že není žádná primadona a že jeho život nebyla procházka růžovou zahradou, ale bez urážky, něco mi říká, že kdybych byla na jeho místě já, spravedlnosti bych se nedočkala.“

„Dobře, nerada to přiznávám, ale to máš zřejmě pravdu,“ musela Ginny se starší čarodějkou neochotně souhlasit. „Nicméně i tak, to jsi nemohla třeba zůstat celé ty prázdniny u nás? Jsem si jistá, že mamča s taťkou by proti tomu nic neměli. Naopak byli by nadšený, už takhle tě považují za svoji. Tomu prostě nerozumím. Navíc jsem tak trochu dotčená, že jsi nám o tom nikdy neřekla.“ To byla lež. Slečna Weasleyová nebyla trošku dotčená, slečna Weasleyová byla hodně dotčená. Byla rozžhavená do běla, ale snažila se na sobě nedat nic znát.

„To by nepochybně byla méně drastická a více příjemná varianta, kterou bych uvítala všemi deseti. Avšak Brumbál si vzal do hlavy, že by to nemuselo být dost. Proč vás obtěžovat, když mi mohl zařídit takovou ochranu, která by mi zajistila to, že Voldemort si bude myslet, že jsem mu daleko více užitečná živá, zdravá a po boku Harryho Pottera.“

„U Merlina!“ Vyhrkla zděšeně Ginny a rukou si zakryla ústa, jako by se svého výkřiku sama lekla. „Donutil tě si vzít někoho, kdo sympatizoval s tím vrahem!?“ došlo jí.

„Nebuď hloupá, samozřejmě, že mě neprovdal za někoho, kdo by nebyl na naší straně. Je však pravda, že ten hadí ksicht mému manželovi věřil a domníval se, že si mě vzal proto, aby se mnou manipuloval, a tak se dozvěděl plány Řádu i naší zlaté trojice. Za sňatek bez lásky a podřadné informace, které byly temné straně tak užitečné, asi jako je užitečná kouzelníkovi zlomená hůlka, jsem dostala relativní bezpečí a tu nejlepší možnou ochranu, kterou jsem mohla mít,“ uvedla to celé brunetka na pravou míru. Slečna Weasleyová se usmála, její kamarádka sice několikrát řekla, že její manželství není ideální, ale neznělo to tak špatně. Přinejhorším měla někoho, kdo byl dostatečně silný, a schopen čelit Tomu Raddleovi, kdo byl ochotný v nouzi podat dívce pomocnou ruku, bez ohledu na to, co ho to bude stát a kdo byl dostatečně inteligentní, aby mohl hrát takto vysokou hru. „A to je také důvod, proč jsem vám o tom nic neřekla. Nikdy bych vás nezradila, a ani on ne. Vzhledem ovšem k jeho pověsti, navzdory skutečné loajalitě, riskovala bych vaší důvěru.“

„To není pravda, kdybys nám to všechno vysvětlila, pochopili bychom to,“ oponovala Hermioně zrzavá čarodějka.

Její kamarádka však opět jen pokrčila rameny. „Možná ano, možná ne. To se již nedozvíme. Nicméně, tak jako tak, mě to moc mrzí. Nevíš, jak to bylo pro mě těžké, to celou dobu tajit.“ Na to Ginny vyskočila z červeného křesla, ve kterém se dosud rozvalovala, a brunetku vřele objala.

„Já vím, já vím,“ špitla starší ženě do ucha, než ji pustila. „Pověs mi však, proč jste se po válce nerozvedli? A proč jsi tedy chodila z Ronem?“

„Nechtěla jsem tvého bratra nějak uvádět v omyl. Bylo v planu, že se rozvedeme, až nebezpečí pomine a udělali bychom tak… Ale já se domnívala, že je mrtvý,“ řekla Hermiona, zavřela oči, a pokývala hlavou, čímž se pokusila setřást z mysli nepříjemnou představu zakrváceného krku a hnědých až černých zoufalých oči, ze kterých pomalu vyhasíná život.

„Ale teď si myslíš, že mrtvý není,“ doplnila za ní její kamarádka.

„Nemyslím, já to vím. Včera večer se tady stavil,“ pravila brunetka a odpudivý obraz v její hlavě nahradila vzpomínka na předešlý večer.

Byla již tma a ona, utahaná, se právě vrátila z práce domů. Málem na něj v reflexu hodila „mdloby na tebe“, jak se ho lekla. Seděl tam ve tmě právě na tom stejném křesle, na kterém před chvílí se rozvalovala i Ginny. Jeho pokožka byla stejně bledá jako vždy, ale havraní vlasy měl tentokrát svázané do culíku. Jako vždy byl oblečen do černých hadrů, ale svůj obvyklý hábit tentokrát vyměnil za džiny, lakýrky, sametovou košili a sako – mudlovské oblečení, které z něho téměř dělalo jinou osobu. Na chvíli zauvažovala, jestli nepověsil svoji kouzelnickou kariéru na hřebík, ale to se jí z nějakého důvodu zdálo nepravděpodobné, i nepatřičné. Jejich rozhovor byl krátký a věcný. Nic jiného se čekat ani nedalo.

„Přišel jsi kvůli tomu šílenému zákonu?“ zeptala se ho, když se probrala z prvního šoku.

„Ano,“ potvrdil to. „Jak to chceš řešit, už jsi dostala nějaký návrh?“

„Ještě před pár minutami jsem to považovala za problém,“ odsekla mu. Jako kdyby na tom snad teď, když byl na živu, nějak záleželo.

„Jsem oficiálně mrtvý a ty tím pádem šťastná vdova. Je to pro tebe příležitost vzít si někoho lepšího. Třeba pana Weasleyho, Pottera, nebo pana Kruma… či do koho jsi to byla zakoukaná,“ pravil svým melodickým hlasem a neubránil se při tom sardonickému úšklebku při zmínce o jejich nejlepších přátelích, jen aby zakryl fakt, že se jednalo o celkem milý návrh.

Hermiona byla nějak skeptická. Jestli jde o tohle, proč za ní přišel? Proč nezůstal v nějaké té své díře schovaný a ona v domnění, že je mrtvý, by si vzala, koho chtěla. Vyšlo by to na stejno. „To je od tebe hezké, ale proč jsi tady?“

„Protože i pro jistého bystrozora Spencera Smitha platí nové manželské nařízení. Tento muž má zvláštní privilegium. Je možné, že se oženil už v květnu roku 1996, a nebo si teprve vezme jednu ze svých kolegyň. V takovém případě ovšem bude ochuzen o svoji představu klidného, vyrovnaného, neobtěžujícího a hlavně neviditelného manželství, které jsme spolu sdíleli,“ přiznal.

„Potřebuješ nevěstu a považuješ za slušnost se mě zeptat jako první,“ škádlivě se začala culit.

„Potřebuji nevěstu jen pokud mě odmítneš. Ministerstvo ví, že jsme manželé a kdo jsem,“ zavrčel. Tyto dvě informace však Hermioně stačily, aby to celé pochopila. Pracuje teď jako bystrozor v utajení. Jeho údajná smrt, a to že se celou dobu se nevědělo na čí straně vlastně je, se teď hodí při chytaní posledních přeživších stoupenců Pána zla… a možná nejen to. Ministerstvo ví, že jsou manželé a že on není mrtvý, samo to zinscenovalo. Nicméně, ona oficiálně před zraky veřejnosti nemůže zůstat svobodná. Už předtím málokdo věděl o jejich vztahu, a i kdyby to bylo veřejně známo, i vdovy se musely dle zákona znovu provdat. Nabízel jí pokračovat v tom, co měli a nechá to zapsat do své nové identity. Pokud bude souhlasit, stane se oficiálně ženou bystrozora Spencera Smitha, jeho nového já. Pokud ho odmítne, oba si budou muset hledat někoho jiného.

„Dobře,“ přikývla.

„Cože?“ zeptal se a na jeho, jinak většinou tak nečitelné tváři bez emocí, se mihlo cosi jako překvapení.

„Ráda si vezmu pana Spencera Smitha. Zní jako dobrý člověk,“ řekla mu své ano, již podruhé. Tentokrát to bylo více dobrovolné a upřímné. Nebyla to žádná ošklivka. Její pleť byla čistá, postavu měla akorát, žádná vychrtlina ani „Rubensova kráska“. Zuby se jí již také spravily a jediné, co by se někomu nemuselo zrovna zamlouvat, mohly být její vlnité vlasy, které byly spíše jako hříva statečné lvice. Říkalo se o ní, že je nejchytřejší čarodějkou svého věku a měla zajištěnou jistou společenskou úroveň díky svému kladnému zapojení ve válce. Určitě bylo mnoho mužů, kteří na ni pohlédli a mysleli na ni v romantickém duchu. Mohla si vybírat, ale nechtěla. Pravdou bylo, že byla takhle spokojená.

„Dobrá tedy,“ řekl a lehce si odkašlal. Skrývaná nervozita, dojetí, úleva, něco se v něm pralo. „Zítra ti pošlu sovu s papíry,“ informoval ji a už,už se měl k odchodu, když ho chytla za předloktí, aby ho zastavila.

„Já…“ nevěděla, co říct. „Dávej na sebe pozor. Být bystrozorem je nebezpečná práce.“

„Neboj se, ty otravná ženská, mě se jen tak nezbavíš,“ ubezpečil ji.

„To doufám, nesouhlasím s tím, jen abych si za půl roku hledala někoho dalšího,“ zasmála se, on na to však nereagoval.

„Nashledanou,“ rozloučil se a pak zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Hermiona se duchem vrátila zpět do přítomnosti ke své nejlepší kamarádce. „Vzhledem k okolnostem mi nabídl pokračovat v našem neviditelném partnerství a já to přijala. Zrovna teď čekám jeho sovu s oddacím listem s jeho novou identitou,“ pravila, a jako na zavolanou se k oknu snesl výr viržinský s poměrně objemnou obálkou.
Starší žena přešla k oknu a otevřela ho. Poté si od ptáka převzala poštu. Skutečně se jednalo o onen doklad a jen krátký vzkaz s malým látkovým pytlíčkem na drobné šperky.

Má drahá ženo,
zde ti posílám potřebné materiály, tak jak jsem slíbil, a dovolil jsem si k tomu přikoupit i drobnou věc (obsah toho pytlíčku), kterou jsem měl pořídit již tenkrát.

S pozdravem
S. S.

Ginny zvědavě nakoukla své přítelkyni přes rameno, písmo Hermioného domnělého manžela ovšem rozeznat nedokázala. Paní Smithovou to ovšem nepřekvapilo. Schopnost lhát, balamutit lidi a trocha té paranoie patřily k jeho přirozenosti. Schválně to napsal jiným stylem, než mu bylo obvyklé. Buďto jen tak pro jistotu, nebo tento jeho nový rukopis byl teď součást jeho krytí. Jediné, co bylo bezpečně známé, byly ty dvě protáhlá „S“, která se táhla po papíře jako dva hadi, chystající se každého čtenáře uštknout.

Brunetka zvědavě vzala do svých jemných rukou onen pytlíček, rozvázala ho a dvěma prsty v něm zašátrala. Po chvilce z něj vytáhla prstýnek. Jednalo se o jednoduchý černý kroužek, pravděpodobně vyroben ze skla, nebo keramiky. Měl několik dekorativních hran, které se na slunečním světle leskly.

„To se moc nepředal,“ utrousila zrzka znechuceně a nakrčila svůj drobný nosík, jako by snad přičichla k bombě hnojůvce.

„Ne, ale to nevadí. I tak je perfektní.“ Možná měla být na něho naštvaná, že na ní šetří, a nekoupil něco, co by se skutečně dalo aspoň vzdáleně považovat za snubák, ale nedokázala to. Jednalo se více o symbolické gesto, než co jiného. Bylo to výstižné pro něho, pro jejich očekávání i celý jejich vztah.

„Když to říkáš,“ rozhodla se slečna Weasleyová do toho dál nevrtat, její nesouhlas na ní ovšem byl patrný. Nelíbilo se jí, že s její nejlepší kamarádkou takto zachází. Možná ten muž byl ochotný Hermionu chránit, ale byl pravděpodobně nebezpečný, nevyzpytatelný a slušné chování a dobré mravy mu evidentně nic neříkaly. Jen hulvát a blb může své ženě po sově poslat oddací list a dát jí takovýto snubní prsten, ještě k tomu se zpožděním.

„Neboj se. Dost pochybuji, že se tu ještě kdy objeví. Patrně o něm uslyším, až se ten blázen někde nechá zabít,“ pokusila se ji kamarádka uklidnit. Její slova byla drsná, ale tón jemný, prozrazující tak, že navzdory tomu, že paní Smithová svoje manželství bere jako obchod, i tak se jistým způsobem o svého muže stará a z jeho smrti by byla nešťastná.

Ginny si toho ovšem nevšimla. „No, jen aby ses nedivila,“ ucedila, sama netušíc, jak moc byla její slova prorocká.

Za tři týdny Hermionu Smithovou totiž skutečně znovu navštívil. Celý zakrvácený propadl krbem a ona tak byla po dlouhé době ráda, že se ty základy lekouzelnictví přeci jen naučila. Neřekl, kdo mu to provedl a proč zrovna se potřeboval u ní na pár dní skrýt, ale to ani neočekávala. Pravděpodobně to mělo co dělat s jeho prací, a tedy to bylo přísně tajné. Jen zauvažovala, že pokud se něco později bude opakovat, možná by mu měla do pokoje pro hosty pořídit pár riflí, košil a spodní prádlo. Což se i nakonec stalo poté, co si k ní po půl roce nastěhoval svoji laboratoř.