Uvězněná - Kapitola 3

Kapitola 3

„To nic, to bude v pořádku.“ Šeptá Kai a pomalu mě bere do náruče.
„Je mi to moc líto.“ Podaří se mi říci i přes mé mlhavé vědomí.
Zničila jsem mu jeho život! Tolik mi pomohl, v poslední době byl jediný, kdo při mně stál, kdo mě bral takovou, jaká jsem! A jak se mu má zmatená mysl odvděčila? Přišla ho zabít…
„Pššt, neplakej...“ Řekne a prstem mi setře slzy z tváře. Já opravdu pláču?
„Chápu to, vím, že si to už nevydržela, vždycky budeš s námi, nikdy na tebe nezapomenu. To ti slibuji. Díky tobě, tvým zážitkům, tvému vyprávění a tvým názorům ho opět miluji a má láska je tentokrát čistá a silná. Vždy na něj budu dávat pozor a udělám ho šťastným a slibuji, že mu to vysvětlí - náš příběh.“
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vytřeštím oči úžasem a leknutím pustím tu drobnou ručku svého těla. Co to právě bylo? Jsem tak zmatená. Teď už nic neslyším, muselo se mi to jen zdát… Najednou mi je to nějak jasné, opatrně vezmu tu ruku znovu do své a zašeptám ve své hlavě „Kai?“.

„Kdo jsi? Proč nemohu vstát, co se to děje?“ Řve na mě hystericky hlas v mém podvědomí a já nevím jak reagovat.
Tiše si povzdechnu a vyprávím mu vše od srážky do tohoto okamžiku. Nechává mě mluvit a ani jednou mě nepřerušuje, jakmile skončím, uslyším jen zoufalý povzdech toho krásného hlasu v mé hlavě. Je to zvláštní, ale když komunikujeme takto „telepaticky“ jsme sami za sebe. Já jsem já s mým vlastním hlasem a Kai je prostě Kai. Nikdy jsem se o něj nezajímala a vlastně ho vůbec neznám, vždy jsem jen žárlila na jeho blízkost s Ianem. A teď? Je mi líto více ho nebo sebe? Nevím odpověď. Ale vím, že od teď jsme v tom spolu.
„Cerys?“ Zašeptá jemně a já jen neurčitým zahuhláním dám najevo, že ho poslouchám.
„Jelikož jsi teď ty já, měly bychom si objasnit pár věcí.“ Řekne a začne mi vykládat o tom, kde se narodil, kde žije, kolik členů má jeho rodina s kým se baví a vše o jeho životě.
Co má a nemá rád, až mi jde z toho hlava kolem.
„Počkej! Dost!“ Vykřiknu zaraženě.
„Už se ztrácím...“
„To nevadí.“ Řekne se smíchem.
Nikdy by mě nenapadlo, že jde slyšet v myšlenkách něčí smích, ale je to příjemná změna oproti tomu utrápenému tónu nás obou.
„Zapamatovala jsem si to bydlení a pár jídel snad, taky, že jsi jedináček a chodíš s Ianem a to je vše…“ Řekla jsem zoufale.
„To úplně stačí. Ale abys věděla, můj vztah s ním není procházka růžovým sadem. Chodíme spolu přes rok. Byly jsme kamarádi již od dětství a navzájem jsme se do sebe zamilovali, ale poslední dobou je to jen stereotyp a nic víc. Jako kdybychom oba postrádali jiskru. Navíc jsem provedl dost neodpustitelnou věc.“ Tuto větu doplnil smutným povzdechem a mě v hlavě vyvstala otázka, co to tak mohlo být. Ale jelikož mlčí a dál nevysvětluje, rozhodnu se nevyptávat. I na mě je toho moc a tak se mu svěřím se svými vlastními pocity... S tím, co jsem cítila v jeho těle při Ianově objetí i s tím, jak moc jsem po něm toužila jako dívka. Tak nějak mám pocit, že mi rozumí, a že vše bude opravdu v pořádku…

„Tak čtvrt hodiny uteklo, jdeme zpátky můj milý.“ Řekla sestřička Brava při příchodu do nemocničního pokoje a já se dost vylekala.
„Přijdu zase zítra.“ Sdělila jsem Kaiovi ve své mysli a pustila se ruky svého těla.
Sestřička se na mě hezky usmála a dovezla mě zpět do pokoje. Byla jsem moc ráda za to být zase v posteli a sama se svými myšlenkami. Pomalu jsem si rekapitulovala poslední hodiny a nevěřila, že se mi něco takového opravdu přihodilo. Vydala jsem se k oknu svého pokoje a vyhlédla ven, měsíc jasně zářil a jeho svit uklidňoval mou rozhozenou duši.
Momentálně jsem Kai. Mám přítele. Nemám sourozence, žiju jen s matkou, nesnáším dršťkovou polévku a miluju hamburgry.
Začnu se smát, přímo neovladatelně, asi jsem se už naprosto zbláznila. Pomalu se vrátím do postele a usnu se zvědavými myšlenkami na následující dny.

Další den ráno mi bylo sděleno, že můžu jít domů a matka na mě čeká v hale. Sestřička mi pomůže sbalit těch pár věcí, co tu sebou mám, a doprovodí mě do haly.
„Myslíte, že budu moct navštěvovat Cerys?“ Zeptala jsem se jí opatrně a ona se na mě smutně usmála.
„Víš, dokonce budeme všichni moc rádi, nikdo za ní nechodí, její rodina nemůže pohled na její stav psychicky vydržet, tak tu chodí maximálně dodat nějaké její věci. Na jednu stranu chápu jejich smutek, ale na druhou… No je mi prostě Cerys moc líto.“
Říká to tak upřímně až jsem ji s hlouby svého srdce vděčná.
„Vyřiďte prosím mámě, že jsem hned dole ano? Musím to říct Cerys.“
A rozběhla jsem se do toho pokoje s předešlého dne. Už mě tolik nezarazil pohled na mé zubožené tělo, jen jsem ho popadla za ruku.
„Kai, jsem propuštěná z nemocnice, pokusím se chodit každý den, drž mi prosím palce!“
Ze strachu, že bude protestovat, jsem ruku ihned pustila a vyběhla z pokoje.

Kaiova máma je moc pěkná a sympatická paní, hned jak mě, vlastně ho uviděla, popadla mě do náruče a s tváří plnou šťastných slz, že je v pořádku začala vyprávět, jak se jí až dnes z důvodu zahraniční služební cesty dovolali z nemocnice, v jakém byla šoku, když se vše dozvěděla a jak je hrdá na to, že má tak statečného syna. Pak jsme si zašli na výborný oběd a domů.
„Kai, zítra půjdeš už normálně do školy ano? Tak si nachystej všechny své věci.“
Hmm to se lehko řekne, ale kde říkal Kai, že má pokoj?
Jo říkal něco o výhledu na zahradu, takže musí mít pokoj ve vyšším patře. Hmm našla jsem ho. No na kluka je ten pokoj parádní, ale cízí… není to prostě ono. Je mi smutno z toho pohledu. Chtěla bych vidět svou vlastní postel, svou sbírku plyšových zvířátek, své výkresy, které maluji z dlouhého okamžiku. Ale tento skromný pokoj není můj… Pomalu si položím hlavu do dlaní a přemítám, jak se mám od tohoto okamžiku vlastně chovat, kdo vlastně teď jsem.
Měla bych se vzchopit, vstanu, prohrabu pár věcí a najdu čistý skicář s tužkami, jsem ráda, můžu se alespoň věnovat tomu, co mám ráda.
Bezmyšlenkovitě si začnu čmárat, když uslyším zvonek.
„Jdu tam!“ Volá máma zespodu a pak už jen slyším její nadšený hlas vítat nově příchozí osobu.
Jsem celkem zvědavá, přemýšlím, jestli mám jít dolů, když se otevřou dveře a Ian si to nakráčí dovnitř. „Ahoj, je ti už lépe?“ Zeptá se starostlivě a připojí se ke mně na koberec.
„Co to kreslíš?“ vezme mi z ruky skicář a udiveně si ho prohlíží.
„Nevěděl jsem, že umíš kreslit a ještě k tomu tak dobře. Kdo je to?“
Trošku vyjeveně si prohlížím skicář a uvědomím si, že kreslím samu sebe. Můj včerejší zážitek z návštěvy svého těla.
„Působí to hrozně smutně“. Řekne a já musím souhlasit s jeho názorem, je to vyloženě depresivní obrázek.
„To je Cerys...“ Zašeptám s knedlíkem v krku.
Koukne na mě a zřejmě cítí můj smutek, protože mě pevně obejme a já nechápu, jak mohl Kai tvrdit, že je Ian odtažitý. Je naprosto pozorný a jde vidět, že mu na Kaiovi opravdu záleží…
Začne mě hladit po zádech a jeho dech cítím na svém krku, vyloženě se zachvěji pod tím slastným pocitem vzrušení, který se šíří všude po mém těle a pak hystericky vyjeknu a vyletím jak kočka z kůže, když ucítím jeho jazyk jemně kroužící po mé pokožce od krku až k uchu a jeho rty a zuby hrající si s mým ušním lalůčkem.
„Ach.“ Vyklouzne ze mě tichý povzdech a já nějak cítím těsno v kalhotách.
Kluci to mají rozhodně zajímavější, pomyslím si a nechám se hýčkat Ianovými doteky, které získávají na intenzitě.

Opatrně mi přetáhne tričko přes hlavu a svými rty se posune na můj hrudník, který zasypává letmými polibky, tak něžnými jako dotyk motýlích křídel a mě se všude tam, kde se dotkne, zmocňuje krásný hřejivý pocit šířící se rychle jako nějaký smrtící jed do všech koutů tohoto „vypůjčeného“ těla.
Můj dech se stane přerývavým a má hruď se zvedá rychleji v závislosti na rostoucí touze po dotecích Iana. Když mi do ucha šeptá, jak jsem krásný a jeho ruce zajedou pod mé kalhoty, vůbec nic kolem neexistuje. Jeho ruka vyvíjí čím dál tím větší tlak na můj rozkrok a mě se zmocňují naprosto nepopsatelné pocity, když najednou má hlava i můj rozkrok doslova „explodují“.
Ian se něžně usměje, olízne si své prsty a pokouší se mi sundat kalhoty úplně.
Když vidí můj udivený obličej, jen se uchechtne, políbí mě a do ucha mi zašeptá: „Kai, miluji tě…“
Je to tak krásné, ale na zároveň mě okamžitě polije studená sprcha… neřekl Cerys, řekl Kai… jak může být člověk tolik nešťastný v nejlepší chvíli jeho života? Co jsem komu udělala, že musím prožívat tyto pocity?
Opatrně Iana odstrčím, zadívá se na mě a zřejmě jako vždy porozumí výrazu mého obličeje, vezme mě do náruče, položí na postel a lehne si ke mně, přitulí se a začne mě hladit mě po zádech.
„Omlouvám se, asi jsi ještě zmatený po té nehodě, to nic…“ Šeptá a mě je vůči jeho osobě naprosto hrozně. „Tvoje máma musela jít na nějakou obchodní schůzi, říkala, že se vrátí až zítra a poprosila mě, jestli bych tu nemohl zůstat. Tak tu dnes přespím a zítra půjdeme do školy spolu, ano?“ Vysvětluje mi svým něžným hlasem a já mám opět pocit naprostého klidu a bezpečí.
„Dobře.“ Zahuhlám zpod peřiny a on se jen usměje.
„Dobrou noc, Kai.“ Zašeptá mi se do ucha a cítím jeho rty přejet po mém spánku.
„Dobrou noc, má lásko.“ Uteče mi se zívnutím a pak už o ničem nevím.

Ráno se společně nasnídáme a vyrazíme do školy, všichni mě nadšeně vítají a já se divím, kolik pokryteckých lidí ve své třídě vlastně máme.
Moc dobře vím, že ani se mnou ani s Kaiem se moc lidí nebavilo, Kai měl alespoň Iana, ale já byla vždy dost velkou samotářkou, každopádně je od nich divné, když se tak kolem mě hromadí a říkají věci, jako jak moc jsem jim chyběla apod.
Taková přetvářka, přijde mi to od nich pěkně sprosté, nemůžu si pomoct.
První hodiny jsou v pohodě, naštěstí chodíme do stejné třídy, tak i učivo je stejné, jak to tak vypadá, tak Kaiovi zvednu průměr, heh. Alespoň on z toho bude něco mít.
O přestávce je to horší automaticky se vydám na dívčí záchody, až před dveřmi si uvědomím svůj omyl a vydám se na opačnou stranu na „pány“. Celou dobu se v duchu modlím, ať tam nikoho nepotkám, protože mě asi omyje, naštěstí to vypadá, že mám dobrý den a jsem tam sama. To člověka potěší, taky jsem už trochu vytrénovaná, takže nemám problém.
Když jdu ze záchodu, obejmou mě něčí ruce, chytí mě za pusu a stáhnou do nějaké místnosti bokem.
„Kai, konečně!“ Slyším šeptat vzrušený hlas.
S údivem se otočím a vytřeštím oči na osobu přede mnou, která se skloní a vášnivě mě políbí, cítím, jak se kolem mě omotávají ty jemné bílé vlasy a jak na mě z výšky shlíží uhlově černé oči uhrančivým pohledem.
Co tady dělá náš matikář kruci?! Cítím, jak mi v hlavě šrotují kolečka a najednou se mi z paměti vynoří jedna Kaiova věta…
„Chodíme spolu přes rok. Byly jsme kamarádi již od dětství a navzájem jsme se do sebe zamilovali, ale poslední dobou je to jen stereotyp a nic víc. Jako kdybychom oba postrádali jiskru. Navíc jsem provedl dost neodpustitelnou věc…“