V budoucnosti možná...(01.)

Kapitola 1

Píše se rok 2045. 30 let poté co celý svět postihla ohromná globální katastrofa, která způsobila, že Afrika, Austrálie a část Evropy, zmizela pod vodou, severské státy včetně Velké Británie a poloviny Severní Ameriky se proměnily v kus ledu, Japonsko, u kterého zmizelo pod vodou Hokkaidó a Kyushu, se spojilo s Asií a Jižní Amerika spojená se zbytkem Severní se proměnila v nehostinný ostrov, zcela odříznutý od zbytku světa, který nese jméno SDR – Svobodná demokratická republika.
Velmocí se tak stalo SAR – Spojená asijská republika.
Příroda byla zcela zničena a zvířata, která přežila, zmutovala a zdivočela.
Po katastrofě, kterou nepřežilo tři čtvrtiny veškerého obyvatelstva, se lidé sblížili a vypadalo to, že je konečně tahle situace semkne.
Jenže lidé jsou zvláštní nevyzpytatelné stvoření toužící hlavně po moci.
20 let po katastrofě se SAR rozdělil na dva tábory – chudé a bohaté. Ti bohatí si vytvořili v Tokiu, které se roztáhlo skoro po celém ostrově Honshu, obrovské město pod speciální kopulí z elektromagnetického pole, které zabraňovalo nežádoucím přírodním vlivům dostat se dovnitř, oddělené od zbytku ostrova obrovskou zdí, která zase bránila přístupu lidí z venčí.
Ti co neměli tak velké bohatství, aby mohli udržet krok s ostatníma, ale narodili se už v Hlavním městě, byli nuceni pracovat v továrnách a firmách jako druhořadí zaměstnanci.
Zbytek země se proměnil v nehostinné místo, na které ještě dopadaly účinky katastrofy, jako byl kyselý déšť, ledový sníh, horký vítr nebo útoky zdivočelých zvířat, které neměli co žrát.
Pokud něco takového přišlo a lidé nebyli schovaní nebo ozbrojení, nepřežili.
Obyvatelé z chudé části nesměli do té bohaté vstupovat a ti, kterým se to přece jen podařilo, zaplatili nejvyšší cenu.
Po několika letech, kdy si lidé mimo Hlavní město uvědomili, že budou nuceni žít "za zdí" až do konce svého života, si vytvořili slumy, kde sice žili, jak se dalo, ale byli celkem spokojení. Poslední dobou ovšem začali mít problémy, protože na ně útočili "ti druzí", lidé z SDR, kteří připlouvali přes moře, aby získali kořist.
Ovšem nejen oni teď zažívali krušné časy.
Ti ve městě žili už delší dobu ve lži a přetvářce. Přesvědčeni o tom, že venku za zdí je vzduch tak zkažený, že by je okamžitě zabil a lidé tam jsou nakažení smrtelnou nemocí, si neuvědomovali, že město začíná být pro všechny malé. Navíc začalo elektromagnetické pole slábnout. Vláda ovšem tohle všechno tutlala, protože byla přesvědčená o své nadřazenosti a nezničitelnosti.
Málokdo si všimne, že jednou za čas zmizí nějaká bohatá rodinka, jako by se po ní slehla zem. Většinou to byli ti, kteří začali mít pochybnosti, nebo se nějakým způsobem zprotivily vládě. Taky se začalo šuškat o neoficiálních tajných experimentech, které měli z lidí vytvořit dokonalé bojové stroje, protože vláda byla posedlá myšlenkou, že se chudí jednoho dne dostanou přes zeď a zaútočí na město.
Jenže to, co přišlo potom, neočekával nikdo.
Samotný příběh začíná v době, kdy městem otřásala série brutálních vražd.

Léto, rok 2045, Hlavní město, budova firmy CVEMG (Centrum pro výzkum elerktromagnetiky – zkráceně MG)

"Zase další vražda?" zeptal se jeden muž toho druhého, který seděl za stolem ve své ohromné a skromně zařízené kanceláři, jedné z nejvyšších budov ve městě a četl si zprávy z elektronické tabule.
"Kolikátá už?" zeptal se znovu.
Teprve teď pozvedl muž za stolem hlavu a podíval se na svého společníka, který seděl uvelebený v hlubokém křesle a pročítal si nějaké dokumenty.
I když se oba narodili už do Hlavního města, tak měl jeho společník rád starý způsob psaní a čtení a jen málokdy používal elektronické tabule, které se teď využívali úplně všude.
"Pátá," odpověděl tázaný a znovu sklonil hlavu k tabuli.
Jeho společník si povzdechl. Na to, že byl Takeru Kyoshi, zástupcem ředitele jedné z nejvýznamnějších společností v oblasti magnetického výzkumu, byl naprosto nevýrazný.
Aspoň co se projevu týkalo.
Vzhledově byl výrazný možná až moc.
Vysoký, štíhlý, s černočernými vlasy po pás, staženými bílou stužkou do culíku, výraznou tváří s vystouplými lícními kostmi, plnými rty, typickým dvoudenním strništěm a očima, které přitahovali největší pozornost. Jedno modré jako jasná obloha, druhé zelené jako čerstvě narostená tráva. Oči, které vždy hleděli bystře a zkoumavě. Ti, kteří ho potkali poprvé, se ho často báli a raději se mu vyhýbali obloukem. Nijak jim to neulehčoval, protože si nikoho k sobě moc nepřipouštěl.
Naproti tomu jeho společník, Takao Nagato, byl jeho přesný opak. Menší, podsaditý, s jemnou, skoro dětskou tvářičkou, která byla vždy pečlivě oholená, s drobným nosíkem, plnými rty a dobrosrdečnýma hnědýma očima. Pracoval jako výzkumný laborant ve stejné firmě a přestože spolu s Takerem žili, nevídali se tak často, jak by chtěl.

"Vypadá to, že tentokrát to byl někdo z naší firmy," vyrušil Takaa z myšlenek hluboký, tichý hlas.
"To snad ne!" zhrozil se Takao a přešel k Takerovi.
Podíval se mu přes rameno a začetl se do článku.
"Hmm... To jméno mi nic neříká. Asi to bude někdo z těch obyčejných dělníků," řekl zamyšleně Takao, "Přesto by mě zajímalo, proč to někdo dělá."
"Takeru?"
"Hmmm?"
"Přijdeš dnes domů?" zeptal se Takao, když se jemně opíral o Takerovo rameno.
Ten se na něj dlouze a upřeně podíval, až musel Takao uhnout pohledem, protože se to nedalo vydržet.
"Přijdu. Stejně si s tebou potřebuju promluvit," odpověděl a znovu se sklonil k tabuli.
Takao chtěl ještě něco dodat, ale raději si to rozmyslel a odešel zpátky ke svému křeslu. Sebral si věci a obrátil se zpátky k Takerovi.
"Tak já už půjdu. Stejně musím u sebe něco dodělat. Přijedu domů asi dříve než ty, tak udělám nějakou večeři a počkám na tebe."
"Dobře," řekl Takeru a tentokrát ani nezvedl hlavu.
Takao si tiše povzdechl a vyšel z kanceláře. Poslední dobou, hlavně od těch vražd, se choval Takeru hrozně divně.
Když zaklaply dveře, tak Takeru přece jen zvedl hlavu a dlouze se zadumaným pohledem na zavřené dveře podíval.

Z přemýšlení ho vytrhl bzučák na desce stolu.
"Pane zástupce," ozval se vysoký hlas jeho sekretářky, kterou chtěl při každé příležitosti, kdy ji viděl nebo slyšel, vykopnout, "jsou tady páni detektivové. Mám je poslat dál?"
'Bože,' pomyslel si v duchu a protočil očima, 'tuhle mi snad dali za trest. A pořád používá to směšné oslovení.'
Sice se mu to zrovna vůbec nehodilo, protože se chystal pryč, ale odmítnout je nemohl. Navíc pokud šli jen kvůli té vraždě, tak si s nimi nebude mít co říct, protože mrtvého neznal. Maximálně ho požádají o nějaký spis a to může vyřídit později.
"Ale jistě. Přece si s nimi nebudu povídat přes zavřené dveře."
Stoupl si, aby se trochu poupravil a vyšel naproti ke dveřím. Ty se vzápětí otevřeli a dovnitř vstoupila sekretářka následována dvěma muži.

"Děkuji, to je vše. Dnes už vás nebudu potřebovat," řekl rychle Takeru, když viděl, že sekretářka otvírá ústa, aby všem sdělila nějakou svou hlubokomyslnou poznámku. Nepotřeboval ji slyšet víc, než bylo nutné.
Ta, uražena tím, že byla tak nevybíravě přerušena, se uklonila a vyšla ze dveří.
Takeru se obrátil k příchozím pánům.
"Detektiv Janis Reno a tohle je můj kolega Nicolas Keiko," představil starší z nich sebe i svého kolegu a potřásli si s Takerem pravicí.
Ten se na oba upřeně podíval, aby si je pořádně prohlédl, a když ani jeden z nich neuhnul očima, tak se pro sebe lehce pousmál. Když lidé uhýbali pod tímhle jeho upřeným pohledem, tak se jim většinou nedalo věřit, a pro Takera to byl jasný signál, aby se s nimi nezabýval. Naopak, když neuhnuly, tak je považoval za velice inteligentní a bystré. Bohužel, moc jich nebylo.
Janis Reno byl asi stejně vysoký jako Takeru, ale štíhlejší. Měl polodlouhé hnědé vlasy, které mu neposlušně padaly do blankytně modrých očí, protáhlou tvář s úzkými rty a drobnou pihou nad pravým koutkem.
A i když si myslel, že vzhledem k jeho pozici musí být starší než on, nedokázal vůbec jeho věk odhadnout.
Jeho kolega, Nicolas Keiko vypadal ještě zvláštněji. Byl asi o půl hlavy menší, štíhlý, měl světlou, téměř průsvitnou kůží, stříbrné volně rozpuštěné vlasy do půli zad, zlaté oči a rudé plné rty.
Všiml si, že i oni si důkladně prohlíží jeho a odhadují situaci.

"Prosím posaďte se," pobídl oba Takeru, když skončili se vzájemnou prohlídkou a ukázal na křesla u konferenčního stolku, který stal uprostřed kanceláře.
Sám se pak posadil do křesla naproti nim, kde si ještě před chvílí hověl Takao.
"Jistě víte, proč jsme tady, pane Kyoshi," přešel hned k věci Reno. Měl výrazný, ale přesto velmi příjemný hlas.
"Myslím, že ano. Ale bohužel vám toho moc nepovím, protože jsem mrtvého neznal a tudíž nevím, jak jinak bych vám mohl pomoci," odpověděl bez vytáček Takeru.
"Tušil jsem, že něco takového řeknete, ale potřeboval bych, abyste mi o tom mrtvém poskytl veškeré informace. Určitě si vedete životopisy jednotlivých zaměstnanců, nebo ne?" zeptal se Reno a Takeru tam pocítil lehký náznak sarkasmu.
"Samozřejmě, že ano. Ale nejsme firma o pěti zaměstnancích, abysme při každém problému vytahovaly spisy svých zaměstnanců," odpověděl mu stejným tónem.
"To chápeme, ale vražda není jen tak nějaký problém. Zvlášť tahle. Byli bysme rádi, kdybyste nám byl ve všech ohledech nápomocen a tím usnadnil práci nám všem," tentokrát promluvil Keikou a jeho hlas příjemně hladil.
'Přesně jak jsem si myslel, aspoň to šlo rychle' pomyslel si Takeru.
"V tom máte pravdu. Podívám se po těch spisech a pak vás bude má sekretářka kontaktovat," souhlasil Takeru. Chtěl mít už tuhle schůzku z krku a vyřešit si své záležitosti.
Vstal z křesla, aby tím dal jasně najevo, že je rozhovor u konce a přinutil tak oba detektivy ho následovat.
"Děkujeme za spolupráci," řekl při odchodu Keiko.
"Na shledanou."

Když zaklaply dveře, Takeru přešel zpátky ke svému stolu, vypnul elektronickou tabuli a zasunul ji do pouzdra, které si pak dal pod paži, vzal z věšáku kabát a vydal se ven z kanceláře.
Pohled na hodiny ho ujistil, že už je nejvyšší čas.

Před budovou MG, pár minut poté

"Tak co myslíš?" zeptal se Janis Nicolase, když vyšli před budovu.
"Skutečně ho nezná, ale něco tají," odpověděl zamyšleně. Nicolas měl zvláštní schopnost intuitivně vycítit pocity druhých a to jim už několikrát pomohlo vyřešit několik případů.
"Je dost opatrný a snažil se nás co nejdřív zbavit," řekl zamyšleně Janis.
"Tak v tom máš pravdu. Podívej," řekl Nicolas a kývl hlavou směrem k bočnímu schodišti, které vedlo od budovy k soukromému parkovišti.
"Budeme ho sledovat?" zeptal se Nicolas, ale ještě než dostal odpověď, přerušilo je zapípání informátoru. Byla to věcička podobná náramku, která se nedala sundat a sloužila jako hodinky, elektronická tabule, telefon, identifikační karta, zvláštní paralyzér nebo jako navigace. Měli ji všichni občané v Hlavním městě, ale pouze detektivové a vládní úředníci měli tuhle speciální verzi náramku. Ostatním občanům sloužil pouze jen jako telefon, hodinky a identifikační karta.
"Od sledování musíme upustit. Chtějí nás na pitevně," odpověděl Janis a zamířil ke svému auto-vznášedlu, které se od běžných aut z doby před katastrofou lišilo pouze tím, že nemělo kola a jezdilo na elektromagnetický pohon. Samozřejmě se každé auto dalo nastavit i na autopilota, ale Janis rád řídil a nikdy této možnosti nevyužil.

Projížděli přeplněnými ulicemi v městské části čtvrti, která sloužila jako firemní.
Celé město bylo postavené tak, aby každá oblast sloužila jen pro jeden jediný účel. V okrajových částech byly vystavěny čtvrti pro obyvatelstvo, samozřejmě čím blíž ke středu města, tím bohatší byla rodina, následovala obchodní čtvrť, kde byly včetně obchodů i kavárny, restaurace, hotely a jiné zařízení, dále byla čtvrť škol, od základních až po ty odborné, firemní čtvrť následována čtvrtí pro vojenské a speciální jednotky včetně policejní budovy a v samotném středu města se tyčila nejvyšší budova, jako důkaz lidské nadřazenosti, vládních úředníků a těch, kteří řídili celé město. Nad budovou neustále kroužilo několik vzducholodí, které monitorovaly dění ze vzduchu, se znakem vlády – okřídleným obrovským lvem, stojícím na vysoké skále – symbol moci, síly a neústupnosti.

Policejní budova Hlavního města, o hodinku později

Když zastavili na vyhrazeném policejním parkovišti, které bylo v suterénu budovy, a vyjeli výtahem do druhého parta, kde byla pitevna, čekal tam na ně už patolog.
"Jdete pozdě," přivítal je bez pozdravu.

Jmenoval se Atsuko Nakajima. Byl to čtyřicátník, vyšší postavy s pevnými pažemi a širokou hrudí, s krátkými světlými vlasy, zlatozelenýma očima, ostře řezanou tváří a úzkými rty. Když se usmíval kolem očí a rtů se mu vytvářeli drobné vrásky. Přesto byl stále velmi přitažlivý a bylo o něm známo, že má slabost pro mladší chlapce, které rád vyhledával v jednom z nejluxusnějších bordelů ve městě.
Přesto, co se týkalo práce, byl naprosto nenahraditelný. Kvůli jeho přísnosti a pečlivosti ho přezdívali Profesor.

"Hmm. Tak co máš. Určitě si nás sem nehnal jen tak," odpověděl mu taky bez pozdravu Janis.
Přešli k jednomu z mnoha stolů, na kterém jediném ležela mrtvola zcela odkrytá.
Tak jako u zbylých čtyřech i tady jim dlouho trvalo, než dokázali mrtvolu identifikovat. Identifikační náramky byly totiž pryč, a proto musely využít starou metodu a identifikovat oběti podle zubních otisků.
Stejně jako ostatní i tenhle nebožák byl přivázán za kotníky ocelovým lankem a pověšen z balkonu svého domu.
Stejné lanko bylo také obmotáno kolem celého těla což mělo za následek to, že se zařezalo místy až do kostí a doslova tak tělo skoro naporcovalo.
Oběti museli zažívat neskutečnou bolest, protože podle pitevních výsledků se zjistilo, že pachatel své oběti obmotával za živa a teprve až potom je věšel na balkon. Pokud měli štěstí a lanko jim přeřízlo nějakou důležitou tepnu, zemřeli rychle.
Musela to být neuvěřitelná muka.

Nikde nenašli jeden jediný otisk, vlas či chlup, který by je nějak posunul dopředu a identifikoval pachatele. Z toho usoudili pouze to, že je velice inteligentní a všechno má pečlivě naplánované dopředu. Taky to musel být někdo, kdo oběti znal, protože se ani u jednoho případu nenašli známky vloupání. Kromě těchto indicií měli už jen zohavené mrtvoly a ocelové lanka, které byly tak běžné, že je mohl mít kdokoliv.

"Není toho moc, rozhodně ti neřeknu, kdo je vrah, ale našel jsem něco zajímavého," vzal z malého stolku vedle mrtvoly tácek, na kterém leželo kus ulomené plastové kartičky s písmenem "C".
"Podařilo se mi to vyndat z jedné hluboké rány. Myslím si, že to měla oběť v kapse a když ji vrah obmotával lankem, tak se zlomila a tenhle kousek se dostal do rány. Řekl bych, že ten zbytek bude mít pachatel," řekl Atsuko.
"Vypadá to na nějakou elektronickou vizitku. Takové se dávají jen ve velkých firmách. A to písmeno "C"," přemýšlel nahlas zadumaně Nicolas.
"Předpokládám, že myslíš MG. To by znamenalo, že nám Takeru Kyoshi lhal. Takovou vizitku mohla oběť dostat jen přímo od někoho z vyššího vedení," vyslovil jeho myšlenky nahlas Janis.
"Snad si nemyslíš, že on je tím vrahem?" zeptal se Atsuko.
"Je tady až příliš mnoho otázek a málo odpovědí, navíc je to první a jediná stopa, kterou máme. Taky se Kyoshi nechová zrovna moc přátelsky a rozhodně něco tají," vysvětloval Janis.
"Já si ale přesto nemyslím, že on je tím vrahem. Určitě něco tají, ale myslím, že to s případem nemá nic společného," krotil Janisovo nadšení Nicolas. Věděl, že mu šlapou na paty vládní úředníci, kteří se snaží celou věc smést co nejrychleji pod koberec a kteří za to budou trestat ostatní, jen aby to bylo rychle vyřešené, ale to ještě nebyl důvod, aby kvůli tomu šel do vězení někdo nevinný.
"Navíc nevíme jistě, jestli ta vizitka skutečně patřila jemu. Mohla to být jiná firma, nebo jiný zaměstnanec. Těch, co jsou na vyšších pozicích a tudíž používají takové vizitky, je v MG určitě spousta."
Janis se na Nicolase dlouze zadíval a povzdechl si.
"Máš pravdu. Nesmím dělat ukvapené závěry. Dík Profesore, pokud najdeš ještě něco, dej nám hned vědět," rozloučil se ještě.

Když dojeli výtahem do desátého patra, kde měli společnou kancelář, vzal si Nicolas od Janise úlomek kartičky a šel udělat podrobnou analýzu.
Janis si zkontroloval zprávy a požadavky, které se během jeho nepřítomnosti nahromadili a když zjistil, že nic není urgentního, odložil to na později.
Měl jiný úkol.
Chtěl zjistit všechno o Takeru Kyoshim.

Čtvrť pro občany, byt Takera a Takaa, hodně pozdě v noci, ten samý den

Když Takao slyšel zaklapnutí dveří, vyšel na chodbu. Konečně se dočkal a Takeru přišel domů.
"Ahoj," pozdravil ho, přešel k němu, lehce ho políbil na tvář a vzal mu plášť.
"Ahoj. Promiň, že jsi musel čekat tak dlouho," řekl Takeru a odešel do obýváku, který sloužil i jako jídelna.
"To nevadí," odpovědět Takao, když přišel za ním.
"Máš hlad? Udělal jsem naše oblíbené těstoviny s masem a sýrovou omáčkou."
"Ach. Dám si rád."
Mezitím, co Takao nandával jídlo z hrnce na talířky, Takeru přešel k baru a nalil si plnou sklenici whisky, kterou hned z poloviny vyprázdnil.
"Chceš nalít taky?" obrátil se na Takaa.
"Ne. Víš, že takhle pozdě v noci nepiju," odpověděl.
Takeru je pokrčil rameny, dolil si znovu plnou a přešel ke stolu, kde se posadil k již připravenému jídlu.
"Voní to dobře," pochválil Takaa.
"Děkuji ti. Tak dobrou chuť," řekl, když se taky posadil.

Oba pak jedli mlčky, vychutnávajíc si dobré jídlo, ponořeni do svých vlastních myšlenek.
Když dojedli a Takao uklidil ze stolu, Takeru se přesunul do křesla a pokynul Takaovi, aby ho následoval.
Ten se usadil trochu nervózně naproti němu.
"Tak o čem jsi chtěl se mnou mluvit?" zeptal se.
"Víš, dlouho jsem o tom přemýšlel a probíral to ze všech stran. Nakonec jsem dospěl k tomuto rozhodnutí a považuju ho za správné. Musíš se odstěhovat,"
"C-cože?!" zakoktal se Takao.
Tohle mu vyrazilo dech. Čekal všechno možné, ale tohle ne.
Odstěhovat se? Proč? Kvůli čemu? Znamená to, že se chce i rozejít?
Jako by mu četl myšlenky, tak ještě dodal:
"Bylo by taky lepší, kdyby jsme se přestali vídat."
"T-to je nějaký vtip, Takeru? Je to vtip, že ano?" zeptal se trochu hystericky Takao, přesto už znal odpověď. Takeru nikdy nežertoval. Ne nadarmo měl přezdívku "Ledový vlk".
"Samozřejmě, že to není vtip. O takových věcech bych nežertoval. To už by jsi měl vědět," zamračil se Takeru.
"Já, já to jen nechápu. Co jsem udělal špatně?" zeptal se plačtivě Takao a neměl daleko ke zhroucení.
"S tebou to nemá nic společného. Prostě jen potřebuju být sám," odpověděl Takeru.
"Tak mi řekni, jaký máš problém, a spolu to vyřešíme. Jen mě prosím neodháněj. Co si bez tebe počnu? Vždyť já nikoho jiného nemám? A kam půjdu?" začal plakat Takao.
"Nechovej se jako dítě, Takao! Své rozhodnutí už nezměním. Najdeš si někoho jiného, lepšího. A taky máš byt po rodičích, kam se můžeš kdykoliv odstěhovat," odpověděl docela naštvaně Takeru, vstal z křesla a přešel k oknu. Zadíval se ven, jako by tam někoho uviděl. Pak se otočil zpátky na Takaa.
"Byl bych rád, kdybys tu už ráno nebyl. Teď ti to přijde možná kruté a nepochopitelné, ale časem to všechno přejde," dodal už trochu mírněji a vydal se ke dveřím.
Když procházel kolem Takaa, tak ho chytl za rukáv a donutil ho zastavit.
"Prosím. Nedělej to. Udělám všechno, co budeš chtít, jen mě neopouštěj," šeptal Takao a křečovitě ho držel za rukáv.
Takeru se na něho podíval zvláštním pohledem a vyškubl se z jeho sevření.
"Seber se, Takao. Tohle nemáš zapotřebí. A mě tím neobměkčíš. Já své rozhodnutí skutečně nezměním," s těmito slovy se od něj odvrátil a vyšel ze dveří.

Vystoupal po schodech do své ložnice, zamkl za sebou dveře a opřel se o ně. Zavřel oči a prsty si promnul spánky.
Věděl, že ho tímhle raní, ale byla to jediná možnost. Nechtěl ho zatahovat do svých problémů. Ublížil by mu tak víc, než teď.
Když se trochu uklidnil, přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Dovnitř hned vletěl čerstvý svěží větřík, který mu trochu pročistil mysl.
Přešel do koupelny, kde se vysprchoval a pak se nahý vrátil k oknu.
Ve svitu měsíce, s mokrými rozpuštěnými vlasy a kapkami vody, které se třpytili na jeho těle, vypadal nadpozemsky.

Naproti oknu, v keřích, které sloužily jako plot, se pohnula postava a lehce se pro sebe pousmála. Viděla toho dost...

Konec 1 kapitoly.