Ve spárech

Jeden pokoj. Místnost o rozměrech maximálně pět krát pět metrů, páchnoucí zatuchlinou a plísní. Provlhlé tmavé zdi, olupující se zbytky omítky, chladná betonová podlaha. Dva kovové obloučky pevně zaťaté ve zdi. Z nich visíc pár možná metr dlouhých řetězů končící okovy stáčejících se kolem dvou drobných paží. Dvou běloskvoucích ruček, které pod jejich tíhou získávaly krvavý nádech. Tmavě modré, v některých místech dokonce hnědé modřiny a rozedřená zápěstí, která roní karmínově rudé slzy. Marně se snažil vyprostit se. S každým dalším pokusem se akorát více poranil. Zasténal bolestí a z posledních sil se vzepřel. Vzdal se. Schoulil se do klubíčka a polykal slané kapky, stékající mu po tvářích. Krátké stříbřité vlasy se mu lepily na potem zbrocené čelo, ačkoliv teplota v místnosti se mohla pohybovat sotva pár stupňů nad nulou. Jiskřičky v jeho šedých očích už dávno nebyly. Zmizely ve chvíli, kdy se probral v téhle odporné kobce. Křičel, volal, nadával, přesto doposud nepřišel nikdo, kdo by mu řekl, co se to tu děje. Nechápal proč tu je, nechápal proč má na sobě jen tmavé kalhoty a proč je uvěznění v řetězech. Opět se na něj draly mdloby. Před očima se mu třpytily mžitky a svět kolem něj se nebezpečně točil až do chvíle, kdy upadl do bezvědomí.
.........
Ostré světlo ho bodalo do očí i přes sklopená oční víčka. Štípavá vůně ho palčivě dráždila. Zadržel dech a škubnul sebou. Moc daleko se nedostal, jen tak, jak ho pustily řetězy. Opatrně zamžoural, aby si jeho šedé oči přivykly. Když se poměr světla a tmy vyrovnal, zaměřil se pohledem na muže stojícího před ním. V ruce držel odšpuntovanou lahvičku. Černé kalhoty obepínaly každý jeho sval, bílá košile s rozhalenkou nechala vyniknout vypracované hrudi. Avšak zbytek jeho až neuvěřitelně bledé pokožky, kryl dlouhý kožený kabát.
„Kdo jste? Proč jsem tady? Okamžitě mě pusťte!“ Nathan zděšeně vykřikoval jednu otázku za druhou, nedbaje na bolest, která mu tepala ve spáncích a rozedřená zápěstí, z kterých se opět řinula krev a vybojovávala si cestičku po už zaschlých karmínových potůčcích.
„Nepamatuji si, že bych ti dovolil mluvit!“ Sykl neznámý a udělal krok kupředu. Uhlově černé vlasy se mu stáčely kolem tváře až k ramenům. Díval se onyxově zbarvenýma očima na Nathana a na rtech mu pohrával drobný úsměv.
„Nepotřebuji dovolení! Odpovězte mi!“ Vyhrknul Nathan a přesunul se do jiné pozice. Klečel na kolenou, ruce sevřené v pěst. Na víc se díky svému „vězniteli“ nezmohl. Neznámý se k němu sehnul a silně mu prsty stiskl bradu, tak aby se nemohl pohnout.
„Vždycky si byl tak ostrý! Nikdy sis nenechal nic líbit! A právě proto si tady. Chci tě, každou molekulu tvého těla. Chci tvojí nezbednost, tvojí vzpurnost. Chci, aby ses mi po tom všem podrobil. Chci tě ovládat.“ Ta slova byla jako ostré jehličky, které se Nathanovi odrážely od tváře. Neznámí byl tak blízko, že cítil jeho dech na svých rtech.
„Nikdy!“ Sykl Nathan zhnuseně a plivl muži do tváře. Ten se odtáhl a narovnal se. Prsty setřel slinu z obličeje a škodolibě se na Nathana podíval. Jazykem se letmo dotkl oněch prstů a zasmál se.
„Jsem si jistý, že tvé tělo bude ještě chutnější!“ Zapředl a prudce se otočil. Pár kroky překonal vzdálenost ke dveřím a s hlasitou ránou zmizel. V místnosti se opět rozhostila tma. Nathan se klepal zimou a strachem, který pomalu přebíral nadvládu nad jeho tělem. Tu noc, možná den, neusnul. Kdykoliv zavřel oči, viděl před sebou tvář toho, kdo ho tu věznil.
.........
Mohutné dveře se s nepříjemným skřípotem otevřely. Místnost zalil příliv světla a udeřil Nathana schouleného v klubíčku na zemi do očí. Otráveně zamrkal, aby si jeho oči přivykly. Ve vlně světla stála vysoká postava. Byl to zase on. Nathan mlčky přihlížel, jak se neznámí dal do pohybu. Jakmile však přišel blíž, znechuceně odvrátil tvář, čímž mu dal jasně najevo, co si o něm myslí.
„Ale? Copak to tu máme?“ Zapředl neznámý muž a sklonil se k Nathanovi. Prsty opět semkl chlapcovu bradu a donutil ho, podívat se mu do očí. Nathan silně stiskl zuby a zkřivil tvář, očima stále uhýbal.
„Budeme si hrát! Ano?“ Špitl a naklonil se ještě blíž. Špičkou nosu se letmo dotkl Nathanovy tváře.
„Budeš dělat, co ti řeknu!“ Sykl mu do ucha a jazykem přejel po jemné kůžičce ušního lalůčku.
„Nechte mě být!“ Vyhrknul Nathan a rozpřáhl se. Ne příliš dlouhé řetězy, které ho držely, mu přesto povolily udeřit svého věznitele. Jeho nehty se zaryly do běloskvoucí pokožky neznámého. Drobný škrábanec na tváři, z kterého se spustil potůček karmínově rudé tekutiny. Neznámý se postavil a s pohrdavým výrazem se na Nathana zadíval.
„Jak dlouho, že tu si? Počkej... Skoro tři dny. Musíš mít hlad a taky by sis určitě dal trochu vody. Nemýlím-li se?!“ Pronesl škodolibě a povýšeně. Nathan uhnul pohledem a na sucho polknul. Dal by cokoliv za doušek vody. Dal by cokoliv za to, aby mohl svlažit vyprahlé rty v té tolik obyčejné tekutině.
„Můžeš se vzpouzet, můžeš odporovat, ale děláš to horší jen sám sobě. Dřív nebo později stejně dovolíš, abych tě ovládal. Budeš jen a jen můj. Budeš mi patřit!“ S těmito slovy neznámý z místnosti opět odešel.
.........
Nathan ležel na zemi a třásl se zimou. Rty měl rozpraskané a přes vyschlo v ústech sotva dokázal polknout. Ruce měl rozedřené od pout. Bál se toho co se stane, až se opět objeví onen muž, ale zároveň doufal, že konečně přijde. Přišlo mu to jako celá věčnost, co se v té kobce naposledy objevil. Nathan prudce zamrkal a zalapal po dechu. Bolelo ho na hrudi a byl unavený, ale v podvědomí tušil, že když usne, už se možná neprobudí.
„Asi jsem měl přijít dříve. Myslel jsem si to, že takhle dlouho bude obtížné vydržet.“ Hlas k Nathanovi doléhal jako by z dálky. Něčí ruce mu podepíraly hlavu a hladily ho po tváři. Rozevřel oči a spatřil neznámého. Býval by se mu vyškubl, ale ve svém stavu se ani nepohnul. Proč taky? Vlastně to bylo příjemné. Tělo muže ho zahřívalo a jeho dlaně konejšily.
„Napij se!“ Pobídl ho a přidržel mu u úst nádobku s vodou. Nathan se hltavě napil. Každé polknutí mu působilo obrovskou bolest. Víc vody mu teklo po těle, než aby jí polykal. Když v nádobě nebyla už ani kapička, tiše zasténal.
„Ještě...“ Zaprosil toužebně. Neznámý se škodolibě zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ne. Všechno si musíš zasloužit.“ Nathan nechápal, o čem to mluví. Sotva vnímal, co vůbec říká.
„Pověz mi, už si se s někým miloval? Už někdo okusil tvé tělo? Už si se někdy ukájel svými vlastními doteky?“ Sametový tenor se tiše nesl místností. Nathan zmateně zamrkal a cuknul sebou. Odvrátil hlavu a zadíval se do země.
„Odpověz mi!“ Z něžného hlasu se stal mnohem sobečtější a roztoužený.
„N-ne.“ Vykoktal Nathan a studem by se býval propadl. Neznámý ho prsty přejel po tváři a pousmál se.
„Nikdy si se svého těla nedotýkal? Nikdy ani tady dole?“ Při těch slovech sklouzl dlaní mezi Nathanovy nohy a přes kalhoty ho roztouženě pohladil po jeho přirození. Nathan zuby stiskl spodní ret.
„Jsi tak citlivý! Mám pro tebe návrh. Uděláš, co ti řeknu a dostaneš dokonce i něco k jídlu. A když budeš hodně poslušný, vezmu tě pryč z téhle kobky.“ Navrhnul neznámý a postavil se na nohy. Nathanovo tělo ovládla znovu zimnice a strach. Co po něm asi tak chce? Neznámý muž přešel do rohu místnosti a posadil se do rudě potaženého křesla, které tak nikdy dřív nebylo.
„Dotýkej se svého těla. Uspokojuj se! Chci tě slyšet sténat! Chci vidět, jak se svíjíš v přívalu rozkoše!“
„To nikdy neudělá!“
„Ne? Nechtěl si snad vodu, aby si uhasil svojí žízeň. Představ si sousto křupavého chleba! Praskající oheň v krbu, horkou koupel?“ Neznámý přesně věděl co říct. Nathan dlouho váhal, než se jeho ruka rozběhla po těle. Bezděčně sklouzl dlaní k lemu kalhot. Rozepnul je a chytil do dlaně svůj úd. Prokřehlé prsty ho objaly a v pomalém tempu ho začaly zpracovávat.
„Víc, roztáhni víc nohy!“ Pobídl no neznámý a lačně sledoval každý jeho pohyb. Nathanova dlaň klouzala nahoru a dolů, palec sem tam polaskal odhalený žalud. Druhá ruka, jak jen jí to řetězy dovolily, mnula varlata. Neznámý si skousnul spodní ret a tiše vydechl. Byl tak roztoužený, chtěl si vzít jeho tělo a hrát si s ním dokud nevypoví svojí službu. Ale věděl, že to nesmí uspěchat. Chce, aby to byl on, kdo bude prosit. Nathan ztěžka oddechoval, stisk na jeho penisu nepovoloval až do chvíle, než se místností rozlehl potlačovaný výkřik. Dlaň mu zalila vlažná tekutina. Tiše vydechl, snažíc se zklidnit své zmatené tělo. Neznámý vstal, přešel k němu a sklonil se.
„Hodný chlapec.“ Sykl mu do ucha a jako psa ho pohladil po hlavě. Pak se narovnal a přešel ke dveřím.
„Stůjte!“ Vyhrknul Nathan a vrhnul se na všechny čtyři. Víc mu pouta nedovolila.
„Neboj se. Co jsem ti slíbil, splním!“ Na tváři mu pohrával spokojený úsměv.
.........
Nathan ani nevěděl, jak dlouho leží na zemi, skoro svlečený. Dlaň se mu lepila od jeho vlastního spermatu. Pořád mu byla zima, pořád měl žízeň, ale teď se navíc cítil i pokořený. Udělal, co po něm chtěl. Jenže on sám nejlépe věděl, že v tuhle chvíli mu nic jiného, než se podřídit nezbývá. Dveře se otevřely.
„Půjdeme odsud spolu. Ale varuji tě. Vzepřeš se mi? Zabiju tě. Vlastně... Co kdybych tě tak dlouho týral, dokud bys o smrt sám neprosil?“ Nathanovi přeběhl mráz po zádech. Odevzdaně sklonil hlavu a nechal si sundat pouta z rozedřených rukou. Za pomoci neznámého se postavil a spolu s ním z té odporné kobky odešli. Šli dlouho chodbou a pak nahoru po schodech. S každým dalším krokem se jeskyně měnila v zámek. Rudý koberec, obrazy na stěnách, obrazy s lidskými siluetami. Příjemné, tlumené světlo. Nathan znaveně využíval neznámého jako oporu dokud nedošli do místnosti. Pokojem se nesla příjemná levandulová vůně. Světlo bylo zhasnuté, avšak všude hořely svíčky. Koupelna.
„Posaď se!“ Pokynul neznámý hlavou k okraji vany. Dlouho Nathana nemusel přemlouvat. Nohy ho neposlouchaly. Posadil se, neznámý se sklonil a začal mu sundávat kalhoty. Nathan ho fascinovaně, ale zároveň s odporem sledoval. Neznámý mu stáhl černé kalhoty z úzkých boků a spolu s nimi i spodní prádlo. Nathan se před ním ocitl nahý, ale kupodivu mu to nevadilo tak moc, jak by býval očekával.
„Až skončíš koupel, dostaneš něco k jídlu. Když budeš hodný, zůstaneš tady nahoře. Nebudeš se muset vrátit dolů. Nathanovi svitla naděje. Odevzdaně se ponořil do horké vody. Každý centimetr jeho těla jásal radostí. Neznámý se posadil na okraj vany a dlaní, v které držel žínku, začal mapovat Nathanovo tělo.
„Prosím, nechte mě!“ Zaúpěl zhnuseně Nathan, když ho neznámý začal dráždit mezi nohama.
„Víš, Nathane, mám pocit, že tebe bude hodně těžké zkrotit. Možná jsem tě měl nechat dole o trochu déle.“ Zauvažoval neznámý. Nathan si skoro prokousl ret, jen aby zamezil přívalu slov, co se mu drala na jazyk.
„Odkud znáte mé jméno? Odkud vůbec znáte mě?“ Vypadlo z něj nakonec. Neznámý se narovnal a zadíval se do svitu svíček. Omamná vůně Nathana uklidňovala, cítil se mnohem uvolněněji, než předtím.
„Znám tě už pár let. Už od tvého dětství. Ale ty si mě nemůžeš pamatovat. Vím toho o tobě víc, než si myslíš. To tě ale nemusí zajímat, proto tu nejsi. Časem až přijde ta pravá chvíle, ti všechno povím. Časem, až si tě zkrotím. Až budeš patřit jen mě.“ Pohledem se opět vrátil k Nathanovi a vítězně se pousmál.
„Kdo vlastně jste?“
„Mé jméno je Erik, ale ty mi budeš říkat pane, až do chvíle dokud ti nedovolím oslovovat mě jinak.“ Nathan tiše polkl a po chvíli oddaně přikývl na souhlas. Tušil, že když bude odporovat, vrátí se zase dolů do kobky, kde nejspíš pojde jak bídná krysa.
.........
Po koupeli se oba muži přemístili do příjemně vyhlížejícího pokoje. Tlumené světlo, praskající dřevo v krbu, vůně jídla rozloženého na stole v rohu místnosti. Dvě rudým sametem potažené židle. Prostorná postel s nebesy v druhém koutě. S dovolením Erika se Nathan posadil a pustil se do jídla. Každé sousto se mu líbezně rozplývalo v ústech, voda hasila všechnu bolest, co dřív cítil. Po několika okamžicích dojedl. Erik ho celou dobu upřeně sledoval a upíjel karmínovou tekutinu z číše.
„Měl by ses trochu prospat.“ Navrhnul po chvíli a pohledem zavítal k posteli. Nathan překvapeně zamrkal.
„Tady?“
„Chceš se raději vrátit dolů? Nebo ti má postel nevyhovuje?“
„V-vaše?“ Erik mlčky přikývnul a vstal od stolu. Přešel k Nathanovi a chytil ho za ruku, čímž ho donutil postavit se. Lehce se prsty dotýkal jeho tváře.
„Odpočiň si.“ Špitl poté a bez dalších slov odešel. Nathan zmateně pozoroval zavřené dveře. Nakonec s povzdechem stáhl z hrudi bílou košili a přehodil jí přes židli. Jen v černých kalhotách si lehl do peřin a během chvíle spal jako nemluvně.
.........
„Máš tak jemnou kůži.“ Nathan překvapeně zamrkal, když ho probudil něčí hlas. Konečně zaregistroval i doteky na svém těle. Erik.
„Nechte mě!“ Nathan se prudce posadil.
„Ukážu ti proč si tady!“ Opáčil Erik a přinutil Nathana lehnout si. Vmísil se mu mezi nohy a sklonil se níž. Dravě ochutnal jeho ústa. Nuceně si prorazil cestu do zakázané jeskyně a laškovně si začal hrát s jeho jazykem. Nathan zhnuseně vydechl a skousnul. Ústa mu zalila krev. Oba se rozkašlali.
„Už jsem ti řekl, že tohle chování nemám rád! Po tomhle si to kousání dvakrát rozmyslíš!“ Erikův hlas byl jak tisíce jehel, co se Nathanovi zabodávají do těla. Prudce mu roztáhl nohy a během chvíle mu stáhl z boků veškeré oblečení.
„Přestaňte!“ Vykřikl Nathan.
„Uvědom si kdo je tu pánem!“ Zarazil ho Erik a chytl ho za ze spodu v místech mezi zadečkem a stehny. Nadzvedl mu pánev. Nathan sebou zděšeně házel, ale proti Erikovu stisku neměl šanci. Jeden prudký příraz a Erikův úd v něm zmizel až po kořen. Nathanovy oči zalil příval slaných kapek. Z úst se mu vydralo bolestné zavití.
„Křič, jak moc tě to bolí! Volej o pomoc! Teď si jen můj a je jen otázkou času, kdy to pochopíš!“ Sykl Erik, zatímco přirážel. Dlouhé, táhlé, prudké přírazy. Nedbaje na to, že Nathana podle stop krve zranil. Naopak. Ta nadvláda nad něčím tělem ho přiváděla k vrcholu. Sklonil se a ústy se zaměřil na Nathanovy bradavky. Žádné jemné polibky, ale surové kousání. Na krku mu vytvořil několik podlitin, prokousl mu už tak prokousnutý ret. S každou další způsobenou bolestí byl Erik vzrušenější. Jeho penis stále mizel v Nathanových útrobách. Pevně mu tiskl boky, zarýval nehty do jemné kůže. Naprosto bezmyšlenkovitě přirážel až do chvíle, kdy vyvrcholil. Nathanovo tělo zalila teplá tekutina. Málem se v tu chvíli pozvracel, ale přes způsobenou bolest, to sotva vnímal. Ještě hodnou chvíli v něm Erik spočíval, než z něj ochabující penis vytáhl a lehl si vedle něj. Nathan byl celý od krve, potu a bůh ví čeho ještě. Po tvářích se mu hrnuly slzy hořkosti a pokoření.
„Proč?“ Zavzlykal.
„Chci, aby si to pochopil Nathana. Teď patříš jen mě. Tam, ven, už se nikdy nevrátíš. Každou sekundu si s tebou budu dělat, co se mi jen zachce. Ovládnu tě, zkrotím tě. Věz, že jednou, až povolíš, se ti to dokonce zalíbí. Je jen na tobě, kdy tohle všechno ukončíš a oddáš se mi.“ Erik se zvedl, natáhl si kalhoty i košili. Pohledem se zarazil na Nathanově zhyzděném těle.
„Do té doby to pokaždé skončí takhle.“ Pravil klidně. Pak tiše, mlčky odešel z pokoje. Bylo slyšet cvaknutí zámku a vzdalující se kroky. Nathan si přitáhl deku a rozvzlykal se. Celé tělo ho bolelo, v puse pachuť krve.
„Oddat se tomu monstru? Nikdy!“ Zavrčel skrze zatnuté zuby. Nehodlal se mu oddat, nechtěl to. Ale Erik moc dobře věděl, že po pár takovýchto nocích si to rozmyslí. Nevadilo mu způsobovat Nathanovi bolest. Toužil jen dotýkat se toho těla a ukojit svojí touhu. Bylo mu jedno, jak toho dosáhne. Nathan byl jeho a on si s ním bude dělat, cokoliv se mu jen zachce tak dlouho, dokud to Nathan nevzdá. Dokud ho neuzná za svého pána.