Violet violent girl

Dlouhé fialové vlasy jí vlály v studeném, večerním větru. Nevnímala svět kolem sebe, svět zahalený v temnotě a prosáklý krví lidských stvoření, jenž neznala soucit.
Upírala pohled daleko za obzor, snad v marné naději, že uteče tomu co se stalo, její minulosti nebo snad jen hledala porozumění, které se jí za celý její život nedostalo? Hluboce povzdechla, ukrývalo se v tom zklamání, smutek, pocit zrady... snad i strach? Odtrhla oči od obzoru a vydala se mýtinou dolu.

Z lesa, který tu zde byl, když byla malá, z lesa v kterém se ukrývala, zbyly pouze pařezy a pár kmenů stromů, které ještě nikdo nestačil uklidit. Jeho ševelení a zpěv ptáků co v něm pobývaly, ztichl stejně pochmurně jako zvuky praskající lebky a mlaskání krve, když procházela po podlaze jí pokrytou. Ty zvuky, které ještě před pár minutami, spolu s bolestnými výkřiky, vydávali oni. Ti, kteří si říkali „její rodina“, „její opora“. Ti, kteří tří letou holčičku donutili zabít dospělou ženu s dítětem, ti, kteří jí zmlátili pokaždé, když projevila sebemenší náznak jakékoliv slabosti nebo citu.
Nenáviděla je, nemohla k nim cítit nic jiného. Jejich zrůdné chování a výchova jenž z ní udělala monstrum, i přes zbytečnou snahu nepodlehnout, nedokázala přijmout.

Zabila je, zničila je, roztříštila jim lebky, vyrvala orgány z těla a ústy se snažila je nacpat zpět, přesto necítila útěchu ani klid, který očekávala.
Najednou se cítila jakoby oni byli v ní a řídili její mysl, udělalo se jí zle, zvrátil se jí žaludek a vyvrhl celý svůj obsah za jeden z kmenů mohutného, padlého stromu. Tělo se jí klepalo jakoby zachváceno neuvěřitelnou zimou, ale po spáncích jí stékal pot a z očí hořké slzy poražení sama sebe.

Dotkla se jí něčí ruka, teplá dlaň ve snaze ukonejšit ji a pomoci ji. Prudce otočila hlavu, tlumeně vykřikla, zalekla se těch očí. Očí plných soucitu, lítosti, strachu o ni. Nikdy takové oči neviděla, vyděsila se a švihla po obličeji loveckým nožem. Zasáhla tvář z níž se začala hrnout krev, ucukl a chytl krvácející ránu. Dívka klečící u stromu se mu vrhla po krku, prsty zkroucené jako pařáty dravého ptáka, nůž upadl a zmizel v listí. Ustupoval zakopával o klacky a padlý kmen až zůstal ležet na zemi, vyděšený, nechápající a jedinou obranou mu byly ruce zkřížené před jeho obličejem.

Oči plné šílenství a děsu, pařáty místo prstů a urputná snaha zničit ty oči. Doběhla k němu, padla do listí a nehty mu začala drásat ruce jemiž se snažil bránit. Křičel volal o pomoc, ale jedinou odpovědí mu bylo, téměž až zvířecí, fuňení, které se jí dralo z hrdla. Rozdrásala mu předloktí a ze záplavy krve prosvítaly bílé plošky kostí, ruce sami padly na zem. Zděšením, šokem nebo snad bolestí se už nedokázal pohnout.

Vrhla se mu po obličeji a drásala ho, škrábala a zarývala do něj prsty, odraz šílenství v jejích očích nezmizel dokud ty oči nevyškrábala ven, bělmo se jí roztákalo po dlaních smíšené s krví. Hlasitě namáhavě vydechovala a ulehčeně sledovala obraz na svých rukou. Tu bílo-rudou spoušť jenž spáchala. Poslouchala vyhasínající dech muže jehož bělmo a krev jí ztékala z dlaní. Najednou byla opět volná, stejně svobodná jako, když před chvílí vycházela ze dveří a pod jejíma botama mlaskala rudá těkutina. Nyní jí měla na rukou a upřeně, fascinovaně ji sledovala, rozčilovala jí tma, přes kterou neviděla celou její krásu.

Její mysl polapila její šílená část, blázen bez úsudku, kterého oni vytvořili. Masochostický vrah ničící vše živé a ona sama se přes něj nemohla dostat ven...