Volná jako motýl

Jaký je stav mysli, když nevíme, jestli se událost už stala nebo ne? Uvědomujeme si ho? Nebo si myslíme, že všechno, co se v mysli odehrává, se opravdu děje?
Vždy nad tím musím přemýšlet. Nikdy není v životě vše tak jednoznačné a jasné.

Seděla jsem v uzavřené místnosti s postelí, na níž byla přikrývka. Ze všech stran se ozýval tlumený křik. Říkali mi, že to bude strašné, ale při nervy drásajícím křiku se nedalo dělat nic. Nedalo se přemýšlet, zpívat si, poslouchat obvyklý chod zařízení. Křik byl všudypřítomný.
Křičela bych taky, kdyby mi to nějak pomohlo. Ale jen by mě zase zatáhli do té bílé místnosti. Pak bych se probudila otupělá na svém lůžku a nevěděla, jestli to byl sen, nebo se to opravdu stalo.
Ale křik byl tak ustavičný a urputný…

„Pojď ke mně, zlato! Máma je doma!“
Běžela jsem za mámou, jak nejrychleji jsem mohla. Byl to ten nejhezčí pocit, který jsem kdy zažila. Znovu vidět mámu. Otec jen stál v pozadí a neříkal nic. Vlastně to ani nebyl můj táta, ale otčím. Nevím, proč si ho máma vzala.
„Mami! Jsi doma!“
A už už jsem se s ní objímala, když přistoupil otčím a mámu ode mě odtrhl.
„Zlato!“ volala máma.
„Mami!“ volala jsem zděšeně.
Otčím vlekl mámu do schodů. Běžela jsem za nimi, ale když už byli v patře, zabouchl za sebou dveře nejzadnějšího pokoje. Bouchala jsem na dveře, ale zevnitř se ozývalo jen hučení a mírné steny.

Malým okénkem ve zdi sem dopadal svit měsíce. Ozařoval mi pravou polovinu tváře. Měsíc… Již tak dlouho jsem ho neviděla celý. Křik už se neozýval. Bylo naprosté ticho. Asi je někam odtáhli, tak jako mě, přemýšlela jsem.
Najednou se u mých dveří začalo cosi hemžit. Na chvíli jsem zbystřila, po chvíli má pozornost ochabla. V zámku zachrastily klíče. Ve dveřích se objevili dva svalnatí muži a mezi nimi stála drobná postava. Její zrzavé vlasy zářily a černé oči se do mě vpíjely. Nevím, jakou měla v tomto zařízení funkci, ale připadalo mi, že byla všude. Kamkoliv jsem se hnula, viděla jsem ji: v okně, ve dveřích, v odraze. A teď tady byla znova. Zrzka rychlým trhnutím ruky přinutila oba muže, aby šli pro mě. Ani chvíli neotáleli uposlechnout jejího tichého rozkazu.

„Maminko, maminko, maminko…“ vzlykala jsem.
„Maminko, maminko, maminko, probuď se…“
Máma ležela v bílé posteli, nehýbala se, nemluvila, jen se dívala do stropu. Vlasy měla mokré a celá vypadala tak jinak, jinak než když přijela. Byla jako motýl, který uvízl v kole. Posadila jsem se vedle postele na houpací křeslo a začala jsem odříkávat básničku, kterou mě máma naučila:
„Jsme motýli a můžem‘ stoupat vzhůru,
však srazí nás už první jarní déšť.
Někdo se proto změní v noční můru,
někdo se oklepe a řekne si: Leť!“
„Běž ven, máma potřebuje odpočívat.“
Do pokoje vtrhl otčím, když mě slyšel zpívat, a přísně se na mě podíval. Nehnutě jsem seděla dál. Ukázal prstem na otevřené dveře. Pořád jsem se nezvedala. Chytl mě za rukáv a smýkl se mnou z křesla. Tu se maminka pohnula a chytla ho za ruku. On se na ni ani nepodíval, její ruku odhodil zpět na přikrývku a mě vyhodil za dveře.
„Sem už nechoď, rozuměla jsi!?“

U stropu se třepotal fialový motýlek. Nemohl najít žádnou skulinu, kterou by se dostal ven, na svobodu. Tak jako já, řekla jsem si sama pro sebe. Vedle mě seděla dívka, která se na mě upřeně dívala. Jakmile uviděla, že jsem se pohnula, objala mě. Nevěděla jsem, kdo to je, ani proč to dělá. Chtěla jsem ji upozornit, že mě dusí, ale nemohla jsem mluvit. Za chvíli, když už jsem lapala po dechu, si to asi uvědomila a pustila mně. Poodhrnula mi vlasy na spáncích a přiložila mi na mě kousky látky. Strašně to štípalo.

„Vidíš, co děláš!“ zařval na mě otčím, když umýval mámu.
Pozvracela se. Nebyla teď v poslední době v dobrém stavu. Vypadala strašně nemocně, zvracela, hubla, někdy se na mě dívala, jako by si mě nepamatovala, a občas zapomněla dýchat. Jindy zase běhala po domě a hledala různé věci. Včera se třeba snažila posbírat všechny nůžky, co máme doma. Seděla jsem v koutku pokoje a sledovala rozzuřeného otčíma. Proč mi to dával za vinu? Vždyť to, že jsem mámě zpívala o motýlkovi, jí nemohlo takhle ublížit. Máma se rychle a lapavě nadýchla a pak se jí hlava svěsila na prsa. Koukala se do vody. Přinesla jsem jí kachničku, kterou jsem muchlala v ruce. Šla jsem k ní velkým obloukem, aby na mě otčím nedosáhl. Hodil po mně vzteklým pohledem, ale neříkal nic. Podala jsem kachničku mámě a ona si ji se zaujatostí převzala a hrála si s ní jako já, když se koupu. Otčíma to asi rozzuřilo ještě víc a zakřičel na mě. „Vypadni!“
Lekla jsem se ho a utíkala jsem přes celý dům, jen abych mu byla co nejdál.

Otevřela jsem pusu a paní v bílém mi strčila do pusy kovovou lžičku. Něco na ní bylo, ale nevím, co. Jen jsem cítila tu pronikavou chuť kovu. Podívala jsem se do misky, kterou držela na kolenou. V misce byla růžová pasta. Co to asi je, pomyslela jsem si. Pak jsem se podívala zpět na paní přede mnou. Otevřela jsem pusu a polkla nové sousto. Vůbec jsem neměla hlad, ale co se dalo dělat. Neměla jsem sílu, abych jí odporovala.
Následovala vycházka. Někteří si posedali na lavičky v parčíku, který se nacházel těsně vedle ústavu. Ostatní se šli houpat na houpačky nebo dovádět na prolézačky. Já jsem si lehla pod strom a pozorovala jeho mohutné větve. Nad nimi pluly malé i velké bílé obláčky.

„Proč se válíš na té zemi? Dívej se, jak jsi špinavá!“
Otčím mě trhnutím zvedl ze země. Právě jsem si hrála s malým broukem, kterého jsem našla pod schodem. Jakmile mě postavil, dostala jsem facku. Proč? Jsem dítě, válím se po zemi! Do očí se mi nahrnuly slzy. Zlostně jsem se na něho zadívala a kopla jsem ho do holeně. Celý překvapený mě pustil ze železného sevření.
„Ty malá potvoro!“ křičel a běžel za mnou.
Utíkala jsem do mámina pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a snažila se je zamknout, ale otčím se rychle přihnal a od dveří mě odrazil.
„Ty malá POTVORO!“
Rychle jsem couvala k posteli, ale zakopla jsem o shrnutý koberec. Upadla jsem na zadek a přes hlavu jsem zkřížila ruce očekávajíc ránu. Avšak nic se nedělo. Chvíli jsem ještě vydržela v „obranné“ pozici, ale pak jsem to už nevydržela. Podívala jsem se do pokoje. Máma stála za otčímem. Ten měl napřaženou ruku, ale nepohyboval se. Ve tváři měl výraz zděšení a překvapení.
„Maminko!“
Rychle jsem vstala a běžela k mámě. Zabořila jsem jí hlavu do dlouhé sukně. Jednou rukou mi objala tělo a druhou mě pohladila po vlasech. Pak se sesunula k zemi a já s ní. Rána. Nechtěla jsem se od mámy odtrhnout, ale zajímalo mě, co bylo příčinou oné rány. Otočila jsem hlavu a na zemi leželo otčímovo tělo. Zprvu na něm nebylo nic zvláštního.

Zase bílé stěny. Nic jiného než bílá. Tato barva ve větším množství působila již depresivně. Všechno tady bylo bílé. Stropy, zdi, podlahy, nábytek, oblečení. Kdyby existovali nějací úplně bílí lidé, určitě by byli tady. Ah, jak se mi stýská po mámě.
Otevřely se dveře. Do nich vstoupila dívka s pronikavě modrýma očima a blonďatými vlásky. V ruce nesla ošoupaného a potrhaného plyšového medvídka. Chvíli jsme se jen navzájem pozorovaly, ale pak vyhlédla na chodbu a zase se zpět podívala do mé „cely“. Poodstoupila od dveří, které za sebou zavřela, a posadila se na moji postel. Jen jsme na sebe koukaly. Bylo to zvláštní; nepotřebovaly jsme slova, abychom si něco pověděly, ale přesto v tom jediném pohledu do očí bylo všechno.
„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se jí.
Vypadala docela normálně, až na malé kulaté ranky na spáncích. Ostatně ty jsme tu měli všichni. Neodpověděla. Znovu jsem se neptala. Její oči se naplnily slzami.
Dveře se prudce rozlétly a dovnitř vstoupila všudypřítomná zrzka, která si svůj malý vzrůst kompenzovala vysokými podpatky. Dívka vedle mě sklopila oči a pak se na mě opět podívala. To už ji však dva muži drželi, každý z jedné strany. Smýkali s ní sem a tam. Dívce se už po tvářích koulely slané korálky a lehce dopadaly na její bílé pyžamko. Vstala jsem rázně z postele a postavila se na odpor.
„Nechte ji být! Pusťte ji!“
Dáma na vysokých podpatcích do mě bolestivě šťouchla.
„Pusť ji, ty parchante!“
Zhnuseně jsem se na dámu podívala a pak jsem zase věnovala pozornost nadávání hromotlukům, v jejichž obrovitých rukách vypadala blondýnka jako porcelánová panenka. Jeden z mužů pustil dívku a chopil se mě. Jenže nečekal, že se budu tak moc vzpírat. Svýma velikánskýma rukama mě nemohl dokonale chytit, pořád jsem mu vyklouzávala. Rozzuřil se ještě víc. Nakonec mě chytil a pořádně zmáčkl pro jistotu, abych nemohla upláchnout. Dáma v kostýmku ustoupila ze dveří a hromotluci s námi vykročili. Pořád jsem kopala a křičela, ale nebylo to moc platné. Za sebou jsem slyšela blondýnku, jak tiše pláče. To mě znovu popohnalo, vzpírala jsem se víc a víc.

„Mami, pojedeme na výlet?“ zeptala jsem se, když maminka ztěžka nesla plný košík do auta.
Pořád byla slabá.
„Uděláme si malý piknik u jezera, chceš?“
„Ano, ano, ano!“
Začala jsem kolem mámy poskakovat a vískat. Už dlouho jsme na výletě nebyly… Od té doby, co si máma vzala toho zlého člověka. Ale otčím už nám nebude dělat starosti. Spí.

Spí. Blondýnka ležela vedle mě na lůžku. Nehýbala se. Proč se nehýbe?Ani nedýchá; nebo ano? Její hrudníček se nepatrně zvedal. Slezla jsem ze své postele a naklonila se nad ní. Vlásky měla divně okudlané. Na spáncích měla čerstvé rány. Zamotala se mi najednou hlava. Musela jsem se posadit zpět na postel. Pohladila jsem se po hlavě a nahmatala ona místa. Ano, jako vždy. Mokrá kolečka, která pálila. Vymývači mozků! Chtělo se mi křičet, vzbudit blondýnku, utéct s ní někam pryč, kde svítí slunce, kde lítají motýli a koťata si s nimi hrají. Ale nešlo to… Nemohla jsem křičet, měla jsem vyschlo v krku, nemohla jsem se skoro ani pohnout, jak mě bolely svaly. A motýli? Koťata by je jistě zabila, kdyby je chytla; nebo ne?

Nad hlavou letěl motýl. Nijak se neostýchal přiletět blíž. Ležela jsem v orosené trávě a pozorovala onoho motýla. Zdálo se mi to? Byl to jen pouhý sen, který jsem si chtěla splnit? Až se probudím, bude pryč? Nebo je to opravdu? Podařilo se mi uniknout zlé malé zrzce?
Motýl si sedl na dlouhý list trávy vyčnívající nad ostatní; zatřepotal křídly.
Jsem mrtvá? Všechno kolem mi připadalo tak nadpozemské; krásný, neostyšný motýl, zářivý úplněk, svěží vánek.
Jsem opravdu už mrtvá?