Vůně lidskosti

Voněl.
Tak úchvatně a pronikavě voněl…
To bylo první, čeho jsem si všiml, když jsem po vrzajících schodech sešel do sklepení, abych se přesvědčil, že skutečně ten intenzivní pach, co mi otupoval všechny smysly, patřil stvoření stejně nádhernému, jako jeho vůně. Většinou vždycky jsem dovedl ty esence rozeznat, pokaždé mi něco připomínaly. Někdy to byla levandule, jindy zase jemná odezva citrusů a dokonce i vůně rozbřesku se občas mísila se specifickým aroma krve, kterým byli načichlí všichni. On ale ne. Tenhle neměl nic z toho, žádná připomínka, mrtvo. Nic, čeho bych se mohl chytit, smutně zavzpomínat na to, jaké to bývalo žít jako smrtelný člověk a společně s chutí se nechat ukolébat představou, že to mohu vrátit a na pár okamžiků se svobodně nadechnout. Celé to byla iluze, můj svět, život okolo, přítomnost, i budoucnost bude. Jen minulost bývala skutečnou, avšak tu už jsem dávno ztratil, ačkoliv zapomenout se mi nepodařilo. Tolik jsem chtěl a ještě více jsem nemohl. V neproniknutelné tmě se moje rty roztáhly v posměšném úšklebku, ačkoliv zdroj toho vzácného krvavého parfému to vidět nemohl. Neviděl nic, byl to jen člověk, jen něco nahraditelného, snadno usmrtitelného, po čem se nikdo shánět nebude, ačkoliv naše role bych si s radostí vyměnil. Nestál jsem o to, být tím, kým jsem. Nikdy jsem se o to neprosil, no bylo to už tak a činy s destruktivním dopadem už žádný nenapraví a možná by se nikdo o to ani nesnažil. Krvácel bych, kdyby to pomohlo, plakal bych, kdyby o mé slzy někdo stál, zemřel bych, kdybych tak směšně nelpěl na životě upíra, kterým jsem už nesčetně let. Proč? Nevím, povězte mi to.
„Je tu někdo? Haló?! Je tu někdo? Odpovězte, slyším Vás!“ Měl bych si dávat větší pozor na své kroky, i když není snadné se soustředit na sebe, když on mne tak neodolatelně vábil. Přesně jsem věděl, kde se nachází a to nejen podle cinkání řetězu, jímž měl spoutané ruce okolo železného opěrného sloupu sklepa, ale hlavně dle té unikátní vůně, dechu, hlasu. Potřeboval bych být mu blíž, abych zřetelněji rozeznal rysy postavy a tváře, do níž jsem kvůli temnotě neviděl. Co se jevilo jako samozřejmost, bylo chlapecké pohlaví ještě nedospělého dítěte, avšak tón, jakým se vyjadřoval, značil, že je již dost vyspělý na to, co jej v dalších chvílích čeká a že se nestanu zrůdou, co by prznila nevinné mládě. Záleželo by na tom? Záleželo by vůbec na něčem?
Jak jsem se opatrně blížil, se vší lehkostí mi vlastní, co naučil jsem se již dávno před tím, než mladík byl na světě, tak se vůně začala měnit. Bylo v ní něco, co dříve v kontrastu s jinými silnějšími esencemi nebylo tak výrazné, ovšem teď člověk vycítil mou blízkost, věděl, že tam jsem. Jeho krev začala páchnout strachem. Nikdy jsem její trpkou příchuť nesnášel příliš dobře a být to někdo jiný, tak jsem jej zbavil trápení už na začátku a až poté si vychutnal vše, co mi to tělo mohlo nabídnout. Smrt se na krvi nikterak nepodepisovala, to jen strach… strach ji znehodnocoval a činil ji palčivě nechutnou. Zamrzelo to, nicméně v další chvíli, co jsem byl od chlapce již jen pár kroků a viděl jej nahého, schouleného u sloupku, jak se krčí a zrychleně dýchá, jsem již nelitoval promarněného času nad jeho usmrcením. Sama nevinnost, vyplašená, křehká a půvabná shlížela do tmy, hledajíc tichého nepřítele, ačkoliv jsem stál přímo před ním. Nic neviděl, netušil, nehýbal se a já byl nucen zavřít oči, aby mohly ostatní smysly pracovat. Frekvence tlukotu srdce se zvyšovala, jak mladík čekal, co přijde a čím déle se ticho protahovalo, tím splašenější srdce bylo. Znělo jako zvon, zdravé, silné, plné touhy po životě, co by z něj měl brzy vyprchat. Tak krásný. A veškerý můj svět se zhmotnil do umocnění okamžiku, kdy se člověk pohnul a kol něj se jako hvězdný prach uvolňovaly částečky výjimečného parfému jeho vlastní lidskosti. Nač jsem tedy čekal? Nač, když jsem tolik prahnul po tom, aby mi patřil? Ale nebylo to tak, nebyl můj. Já byl jen host, co je mu dovoleno podívat se na chloubu pána domu, kterým jsem nebyl. Jen pohledem jsem mohl studovat linie dokonalosti, jen očima hladit jemnou kůži pánova mazlíčka, pro svou očividnou krásu vydržovaného. Ukažte dítěti hračku, bude ji chtít, i když mu nepatří. Ale já ho chtěl. Tak moc jsem… udělal jsem ještě krok, než jsem byl zastaven hlasem v mé mysli. Ovšem.
´Nesmíš, Licinieli, není tvůj, ´ upozornil mě majitel chlapce, že již zacházím příliš daleko od způsobů, jenž bych si měl, jako pouhý návštěvník a pozorovatel dovolit. Ano, vždy tu byla omezení, avšak ať se stanu bláznem, jestli nevztáhnu ruku na nikým neposkvrněnou čistotu, když ji mám nadosah. Neodpověděl jsem, nebylo co říct, když pravidla byla daná a já byl připraven je v dalším momentě porušit jen proto, že jsem příliš chtivý snadno rozbitelného tvora. Stále o mně netušil, bez zaváhání jsem tedy natáhl paži, abych se jej mohl dotknout ve vlasech, avšak má ruka byla náhle zadržena stiskem jiné, silnější. Ach, mohlo mi dojít, že se jej tak snadno nevzdá. ´Říkal jsem Ti, aby ses ho nedotýkal! ´ Vyštěkl na mne znovu ten rozkazovačný hlas upíra, co stál vedle mě, neb snadnější bylo se zde zhmotnit, než sejít po schodech stejně jako já. On to však dokázal, byl jedním z těch povolanějších, s větší mocí a urozeným původem, co si nepochybně mohl dopřát zvířátka, jako byl tento plachý chlapec stulený u našich nohou, stále o ničem netušící. Byli jsme tiší, i když atmosféra mezi mnou a Nespasianem se bouřila hormony a emocemi, tak ani jeden z nás neměl tendenci ustoupit a vzdát se lidskosti, co se nám ve své neskryté nahotě nabízela. Měl bych odejít, však zažehnutá jiskra mi nedovolí se byť o krok vzdálit z dosahu toho, co jsem mohl pojmout za své. Pohlédl jsem tedy přes temnotu do tváře modrokrevného upíra, co si nárokoval právo na to dítě. Nespasian byl… lhal bych, kdybych ve vzteku tvrdil, že není nádherný. Byl. Ženatý ovšem, i když jeho choť se toulal kdesi po světě. Ono taky nebylo divu, když je váš manžel dvanáctiletý spratek bez špetky vychování, co jste ho pojali ze svého jen z donucení. Nespasian nijak neskrýval, že mu ten sňatek nebyl po vůli a vzal si to dítě z lásky k matce, co toužila po společenském postavení. Dostala ho, a jak má žít její syn, když s tím klukem, co si ho vzal, se nedá souložit a většinu života ani není v sídle, co dostali svatebním darem, to mu nepověděla. Vlastně jsem se nedivil, že Nespasian ve své samotě vyhledával takto překrásná lidská mláďata, aby je mohl obdivovat, trestat za to, co sám nemá a alespoň jejich přítomností v domě si vynahrazovat, jak postrádá intimitu někoho blízkého. Pozval mne proto k sobě, potřeboval ve své samotě společnost přítele a my dva jsme se znali dlouhá léta. Pustil mou ruku, když se mi zadíval do očí a poznal, že mne ten lidský mladík láká.
´Je krásný, ´ zkonstatoval jsem silou své mysli, aby to mohl slyšet jen on. Pousmál se zlehka, než se na chlapce podíval.
´Ano, to je. Ještě jsem si ho nevzal, ´ poukázal na to, že stále bylo před námi ztělesnění nevinnosti a čistoty, ničím nezkažené. Být já na jeho místě, dávno bych jej zprznil, kdyby mi patřil.
´Proč? ´ Zajímal jsem se. Je zbytečné čekat, až krev zhořkne strachem natolik, že již nebude využitelná a tělo pod námi se třáslo bázlivostí. Nespasian mi jemně položil jednu dlaň na rameno, jakoby jej vztek na mne měl, přešel a poznal, že jsem se nedokázal v tu chvíli ovládnout, pro ten úchvat, co se mi naskýtal. Zřejmě chápal mé pocity.
´Nevím, baví mne. Zatím… Víš, že to pro mne ubíjející, samota. A čím déle si je nechám, čím déle tu jsou, i když chřadnou, tak mám pocit, že mi rozumí. Že jim něco ze sebe předám, že na krátkou chvíli splynu s jinou duší. ´ Mluvil, ačkoliv nikdy dříve by se se mnou takto nerozhovořil. Snad to bylo situací, nebo jen tím, jak i jeho se dotýkala přítomnost člověka a jeho smysly na ni reagovaly. ´Umírají tak rychle… moc rychle…, ´ dodal ještě, než smutně sklopil zrak, jakoby litoval toho všeho, co dělá, avšak nemohl si pomoci, tak to činil dále. Ach, Nespasiane… nesmutni, přijdou další, krásnější.
´Pravda, znám ten pocit, ´ odvětil jsem s pohledem k němu a studoval veškerenstvo jeho dokonalosti a dlouhých vlasů barvy zlatého písku, co mu lemovaly tvář. ´Ale nemůžeš s tím bojovat, nesmíš je udělat nám rovné, jen aby ti vydrželi. Člověka takto využívat můžeš, upíra ne. Nejsme na hraní. Měl by ses s tím…´
´Vím, co bych měl! ´ Vyjel na mne zostra plavovlasý, ačkoliv to nemyslel tak zle, jak se nyní tvářil a hleděl mi do tváře. Nejspíše jsme udělali přílišný hluk, když se chlapec na podlaze zajíkl a přisunul si více kolena k bradě, jakoby jej mohla kterákoliv poloha chránit před námi. Tak ubohý, tak naivní… všechny ty obyčejně jedinečné lidské emoce, co nás vzrušovali. A Nespasian to věděl, jen se snažil nedávat najevo, jak moc nyní potřebuje toho chlapce zneužít, jen proto, aby uhasil své rozrušení z našeho rozhovoru. Jen z takového rozmaru umírali.
´Odpust,´ špitl jsem, neb nejspíš jsem si dovolil příliš mnoho, když zvýšil hlas. V překvapení ovšem se mi jako jedovatí hadi kolem hrudi stáhly jeho paže a pevný hrudník přitiskl na můj, když mne upír objal náhle a bez varování.
´To ty mi odpust, Licinieli,´ potlačil vzlyknutí v látce košile na mém rameni, co opřel si tam hlavu. Byl jsem bezradný, netuše, co bych si o tom měl myslet, avšak zlobit bych se pro to na něho nemohl. Sám byl jako dítě, prahnoucí po něčem trvalém, co by mohl uchvátit a zůstalo by mu to déle, než pár týdnů, než krása uvadne, tělo se rozloží a zbudou jen zapáchající kosti, s nimiž si nesmrtelný příliš zábavy neužije. Člověk je chabá útěcha pro osamění duše. Vím, že potřeboval víc, vím, že chtěl, aby konečně se něco stalo jinak, aby mu někdo rozuměl. Příliš dlouho se oddával hrdosti, jež mu nedovolovala podlehnout vlastnímu cítění a ukázat se jako ten slabý, to až nyní. Pomalu, jen velmi nejistě jsem opětoval jeho objetí, přivinuvši si jeho tělo blíže, aby poznal, jaké to je, mít vedle sebe toho stejné rasy. Třásl se a já prsty jedné ruky rozrušil hladkost splývajících vlasů, když jsem do nich vjel, ačkoli kdyby on chtěl, pro toto gesto mne mohl zabít. Stále jsem si uvědomoval, jak neopatrně jednám, vzhledem k tomu, že on již je zadaný a za těchto okolností už nyní jsme páchali nepřípustnou nevěru a to jen pouhým objetím. Ano, pravidla jsou mnohem krutější, a pokud nejsem jeho choť, pozbývám právo na jakoukoliv intimitu s ním. Porušovali jsme to, právě v tu chvíli. Nevadilo mi to, nebylo očí, jež by ten okamžik mohly vyzradit někomu třetímu, a pokud iniciativa přišla z jeho strany, nechtěl jsem mu připomínat, co vše mezi námi by mělo být tabu. Sám bych si toto nikdy nedovolil, jakkoli dříve jsem po tom toužil. Znovu tichounce promluvil, přestože se neodtáhl. ´Dám Ti ho, Licinieli… dám Ti ho, vím, jak po něm prahneš, jen… Licinieli, prosím… prosím, dej se mi ty! ´ zašeptal v zoufalé prosbě, ačkoliv já v té chvíli ztuhl, neschopen rozumného uvažování a odtáhl jej od sebe. Tohle… nikdy bych nevěřil, že mne o něco podobného požádá, že na to byť jen pomyslí, když ví, kolik zákazů stojí mezi námi, i kdybychom skutečně oba chtěli.
´Nespasiane…, ´ vydechl jsem horce, zahleděvši se do jeho stříbrných očí, co mne propalovaly, jen abych neodmítal. A tvář s podobenstvím k andělům vyzívala k polibku, jak svůdně a zároveň lítostivě mne němě vyzíval, ať se mu dám a na krátkou chvíli se stanu nádobou jeho hříchu. Ptáte se, zda jsem jej miloval? Ne. Teď už ne, kdysi snad, když jsem jej poznal a on mne uchvátil krásou stejně tak, jako vybranými způsoby a svou nedosažitelností. Byl pro mne vším, co jsem chtěl a nemohl to mít, neb v té době to byla jedna ze vzácných dob, kdy Nespasiánův mladičký choť přebýval v sídle a přiblížit se více k plavovlasému by se rovnalo sebevraždě. Nezkoušel jsem to více, než několikrát a slovními obraty naznačoval, jakou náklonnost k němu cítím, no nezdálo se, že by upír na to reagoval a tak jsem vlastní srdce donutil zapomenout na cit, jenž v něm Nespasian probudil. Celé staletí trýznivého přežívání, kdy jsem se pokoušel jedinkrát na něho nevzpomenout a když už konečně polevila bolest v hrudi z nešťastné lásky, tak požádá mne o tohle? Jakým právem? Proč? ´Nemohu… já, nemohu. Vždyť jsi ženatý a co kdyby…´
´Ženatý? Kdybych byl ženatý, tak můj manžel by tu byl se mnou! Ten namyšlený spratek si teď smilní, s kdo ví kým a já se nechávám zahanbovat tím, jak neustále se snažím být ten věrný, i když nikdy jsem k němu nic necítil. On není můj manžel, je to jen d***a! ´ rozčílil se Nespasian a bylo na něm znát, kolik je rozhodnutý svazek manželský porušit tím, že se mu dám.
´Takhle bys o něm neměl mluvit, ´ pošeptal jsem, když znovu se mi přitáhl do náruče, jakoby potřeboval ukonejšit a já měl být ten správný utěšitel. Byla pravda, že jsem mu nepřál takový život, co neměl šťastných chvil jiných, než neustálé zneužívání lidského plemene na využívání svých potřeb a i to po čase omrzí, když se nedostaví pocit naplnění. Opřel jsem i jej o sebe, náhle byl v mém náručí tolik zranitelný, a ačkoli očima jsem přejížděl po tom nehybném tvorovi, co vypadal, že každou chvíli by chtěl usnout, tak jsem nasával znovu jeho příjemnou vůni. Ach, ten chlapec mne tolik lákal, tolik jsem jej musel mít, uzmout si veškerou jeho krásu, ochutnat teplé kůže, horkosti krve, úzkosti těla. Už jen pomyšlení, že stačí kývnout a může být můj, mne vzrušovalo, jen to nebylo tak snadné, jak bych chtěl. Nespasian se ke mně tisknul, odmítaje mne propustit z tak pevného sevření. Plakal a já přejížděl něžně dlaní po látce sametové vesty na jeho zádech, aby slzy nebyly příliš hlasité a mladíka nevyděsily. Zavřel jsem oči, kéž by mi bylo dovoleno odejít bez toho, že bych nelitoval ničeho, co by se zde stalo, avšak mé tužby byly silnější než vůle upíra a pokud skutečně Nespasian chce mé nitro jen pro uspokojení a nežádá citu, co jsem mu nemohl dát, tak tedy… souhlasil jsem. ´Dám se Ti tedy, jen pokud se nikdo nedozví, že…´
´Nikdo, ´ odpřísáhnul náhle plavovlasý, když zjistil, jak jsem změnil názor a výraz jeho tváře z pláče se hnul do daleko příjemnějšího výrazu, aby bylo znát, kolik jej mé rozhodnutí potěšilo. Věřil jsem mu, že to nevyzradí, vždyť znamenalo by to naši smrt a o tajemství, co se teprve mělo stát, bylo nebezpečné se komukoliv svěřovat. Hebký dotek bříšek jeho prsů mne pohladil po tváři a jemným tlakem přinutil mé oči se na něj podívat. Obdaroval mne úsměvem. Vděčným, milým, laskavým, Nespasian se nikdy nechoval jako bezcitná bestie, ať to s každým myslel jakkoliv, tak měl patřičné vychování a při provokaci raději volil ignorování nepřítele, než přímí střet. Aristokrat. Pomalu se ke mně naklonil, jakoby již déle nepotřeboval čekat, zda si to nerozmyslím a políbil mne na ústa. Jeho vlažné rty se sotva dotkly těch mých, ač přesto se mé tělo zachvělo v jakési kladné odezvě. Neodtáhl se moc a ruce nás obou jen mrtvě visely podél našich těl, když jsem to po druhé byl já, kdo zatoužil po jeho chuti. Zvřít oči a vychutnávat si blízkost, na něž mé srdce dávno zanevřelo. Jestli se staré rány kvůli tomuto hříchu opět otevřou a já zahořím citem, tak přísahám, že se již zabiji. Už nechci znovu prožívat ta nesnesitelná muka samoty. Nyní však jsem jej měl. Skoro hladově jsem se vrhl na jeho rty a již jsem byl nucen si jej na boky přidržet, aby neustoupil, jak jsem byl naléhavý. Oplácel mi veškerou mou péči, svíral má ramena, rychleji dýchajíce. Zatím však bez vášně, ale i tak se mé neživé srdce v hrudi hýbalo, aby tak dokázalo, že stále ještě v nějaké formě existuje a nezaniklo, jak pozbývalo funkce. Poznal jsem, jak Nespasianovi polibky zdrsněly, když jsem prsty zajel pod lem košile, abych dotekem zhodnotil jemnost kůže a polaskal ji. Tak jemná, hebká, tak nepoddajná a přitom se mi vybízel s takovou laciností. Byl bych jej přirazil ke zdi, kdybychom nenadělali přílišný hluk, neb zatím se nám dařilo zůstat utajení, v naprosté tichosti. Upír se ode mne náhle odtáhl, jak vycítil, nač myslím a snad mi velkoryse chtěl přenechat pár cenných chvil s tím, jenž mi nyní patřil.
´Nespasiane…´ zopakoval jsem jeho jméno, když dočista opustil mou náruč, s úmyslem zažehnout louči, aby konečně se mladíkovi vyjevilo divadlo, kterému byl slepým svědkem. Neslyšně přešel k jedné z nich, otočil se na mne s úsměvem.
´Vezmi si jej, Licinieli, je tvůj… chci se… dívat. ´ S těmito slovy luskl prsty, konec louče vzplál příjemným tlumeným plamen, co najednou osvětlil místnost a ozvalo se chlapcovo zaúpění, když si nás v přítmí všiml. Byl vyplašený, překvapený, nechápal nic z toho, jak se stalo, když nás neslyšel přicházet. Celou dobu v domnění, že je sám se pokoušel uklidňovat svou vystrašenou mysl a přitom zjištění, že tomu tak nebylo, vyvolalo v jeho tváři výraz naprostého úžasu. Okamžité zvuky řinčení řetězu, jak se snažil schovat, se rozprostřely tichem a viděl jsem, jak bázlivě na mne z podlahy hledí, neb jsem k němu byl blíže. Prohlížel si mne, jeho oči to prozradily, fascinoval jsem jej svým vhledem a zároveň se bál mé dokonalosti. Všichni vždy byly stejní, v první chvíli netušili, jen se s pohledy narozených koťat bály toho, co vidí. Jako bych byl tím nejnádhernějším a zároveň nejděsivějším v jejich životě. Udělal jsem k němu krok, stulil se více ke sloupku, kolem něhož měl řetězem svázaná zápěstí, klečel k němu čelem. Zase ta vůně! S každým pohybem se jeho vlastní pach linul k mým smyslům, co se bouřily.
„Kdo jste?! Pomozte mi! Prosím! Pomozte! Kde to jsem? Co se stalo? Pomozte mi!“ Volal chlapec, ptal se s kňučivým podtónem v hlase, co mi rozvibrovával bránici a já jej vnímal každou částečkou těla. Nádherný pocit.
´Kouzelný, viď? ´ Promluvil mi do mysli Nespasian, co se zády opřel o kamennou, chladnou stěnu vedle hořící pochodně s drze zvědavým pohledem. Byl potěšený, že se mi jeho loutka tolik líbí a spatřoval jsem v jeho konání něco pýchy.
´Ano, tolik krásného člověka jsem již dlouho neviděl. Je jako…´
´Anděl, ´ dokončil za mne upír mou myšlenku a já se tomu pousmál, byla to pravda. Tak byl mladíček přenádherný, se svými světlounkými, téměř platinovými vlasy, co mu sahaly pod ramena, a krčil štíhlounké tělo pod sebe, aby i tak skrýval svou nahotu. Roztomilý. Útlý hrudník se mu opakovaně vzdouval prudkými nádechy a očima začal těkat z Nespasiana na mne a zase zpět, jakoby čekal, od koho přijde hrozba dříve. Důležité je, že již poznal, že to bude hrozba, nikoliv pomoc. Ještě jsem k němu dělal krok, slyše, jak se mu krev v oběhu rozproudila kvapněji, neb srdce ji pumpovalo ve stále se zvyšující frekvenci.
„Prosím… prosím ne! Neubližujte mi, nic jsem neudělal! Nechte mě! Prosím vás!“ Žadonilo to lidské mládě a za mnou se plavovlasý upír nahlas zasmál. Připadalo mi to zvrácené. Neměl by se smát strachu, nebyl k smíchu, vyjadřoval jen slabost lidskosti, oproti nám nesmrtelným. Pomalu jsem se postavil za chlapce, který otáčel hlavu, aby na mne viděl a klekl jsem si za něj tak, že jsem mezi svými stehny v kalhotách svíral jeho boky, neb dítě si sedělo na patách.
„Ššš, maličký, nekřič tolik… bude to dobré,“ promluvil jsem na něj vůbec poprvé svým vlastním hlubším hlasem, abych jej uklidnil, i když se zdál více rozrušený, než prve. Opatrně jsem jej zezadu objal pažemi kolem hrudi a netiskl jsem jej moc, jen abych ho uchlácholil. Byl tak vystrašený, nebohé mládě. Třásl se mi v náručí a tichounce plakal. Pořád šeptal, pořád mi cosi šeptal, abych mu pomohl, a neubližoval. Žalostně žadonil o záchranu, i když jsem si jistý, že hluboko uvnitř sebe se již smiřoval s tím, co nastane. Oni to nějak vždycky poznají, ale nejsou si to ochotni přiznat. Do poslední chvíle co z nich vyprchává život, se nevzdávají, ačkoliv nemám vysvětlení, co je k tomu vede. Touha po svobodě, snad. Nevím.
´Liciniel má mazlivou, ´ škádlil mne Nespasian, když jsem si položil hlavu na chlapcův zátylek vdechujíc jeho vůni jako nejvzácnější a nejdražší drogu. Hrál jsem si s ním, bylo mi to příjemné, jak zrychleně dýchal a srdce tlouklo tak intenzivně rozrušením, jako bych ho dřímal v dlani. Pousmál jsem se tomu zlehka, přestože mladíček to nemohl vidět a daroval jsem mu motýlí polibek na odhalenou šíji. Zatřásl se. Můj rozkrok se mačkal na jeho obnažený zadeček, přestože jsem zatím nebyl tolik vzrušený, abych byl schopen si jej vzít okamžitě. To krev mne dovedla vydráždit, ovšem ještě jsem mu nechtěl ublížit, bál by se o to více. Proto jsem si musel trochu pomoci, ačkoliv jsem si dal na čas a nijak nespěchal.
„Jakpak se jmenuješ, chlapečku?“ Zajímalo mne, abych ho trochu rozptýlil, zatímco se má tvář dětsky mazlila s jeho hebkou pokožkou, krášlíc ji občasným něžným polibkem. Nemusel jsem se ani pohledem ujišťovat, že mé konání nenechává druhého upíra chladným.
„Va… Valerian,“ šeptlo křehoučké stvořeníčko tak tichounce, že jej nebylo skoro slyšet. Mé ruce zlehka začaly bloudit po jeho těle, zdržujíc se na hrudníku, kde nalezly maličké, téměř nevýrazné bradavky a aniž bych se jim nějak více věnoval, přejížděl jsem líně po jeho kůži v hladivých gestech. Zatím žádná násilnost, jen jsem si jej užíval.
„Valerian,“ zopakoval jsem více nahlas. „Krásné jméno, tak jako jeho nositel.“
´Neprotahuj to, ´ dal mi plavovlasý jasně najevo, že již nehodlá snášet mé něžnosti ohledně péče o člověka a já tušil, že to žárlivost jej donutila vyřknout tahle slova. Mé úmysly však nespěchaly tolik, co by měli, když jsem se začal zlehka rozkrokem třít o jeho zadeček, aby se touha ve mně více probudila. Ač přes látku kalhot, i tak bylo zjevné, že již částečně vzrušený jsem a bohužel pro mne, Valerian si toho všiml. I když – asi by mne zahanbilo, kdyby ne.
„Co to… ne, nechte toho! To nemůžete! Přestaňte!“ Zněl tak krásně, když se snažil bránit, což znovu rozezvučelo řetězy a zmítal se v mém objetí jako lapená ryba, co se marně pokouší o útěk, i když háček má stále v ústech. Bylo to instinktivní, nic víc, tomu jsem rozuměl a nemohl se pro to na něj zlobit. Přesto jsem nepřestal, ta jeho vzpurnost a divokost, ta neotřesitelná touha po životě, ach Bože, odpust mi. Potřeboval jsem jej, a čím více sebou házel, tím vydrážděnější jsem byl. Jen se nevzdávej, maličký, ukaž mi, jak bojuješ, neměj strach. A když mi jedna paže sklouzla přes bříško k jeho penisu, ukrývaného mezi násilně staženým svalstvem stehen, tak ztuhl. Nebyl nabuzený, přesto jsem jej v dlani zmáčkl tak, aby trochu trpěl a uvědomil si nesmyslnost svého konání. Měl jsem v úmyslu si jej vzít.
„Udělám to… víš to, tak se utiš. Způsobíš si bolest, když se budeš moc bránit. Nebude to příjemné, ale nechci Ti ublížit tolik, co bych mohl, ano?“ Hlasem jsem se pokoušel jej trochu uklidnit, ačkoliv popravdě jsem si jej mohl vzít brutálně a násilně, jako každého jiného. Kdo ví, proč to nyní bylo jinak. Možná jménem, možná že jsem věděl, jak se jmenuje, neb nikoho před ním jsem se tak netázal, proto pro mne neexistovali jinak, než jako nástroj. Ovšem tohle byl… Valerian. Rozplakal se znovu, o to silněji, když neměl, co by mi řekl a snad se s tím i vnitřně smiřoval. Nebyl důvod příliš čekat a Nespasian již byl netrpělivý, což naznačovaly občasné vrčivé zvuky, co chlapec nemohl slyšet. Opatrně jsem jej pouštěl, abych se zbavil přebytečného ošacení, co by mi bylo jen na překážku, a doufal, že mladíčka nenapadnou hlouposti, tak jak to dovedla lidská mysl nejlépe. On se však jen chvěl, chvěl se, plakal, jednou lící se opřel o studený sloupek, k němuž byl připoután a já, jakmile jsem se svlékl z košile, kalhot a posléze i spodního prádla, jsem si poupravil jeho polohu. Ani se nehnul, neprotestoval, naprosto oddané štěně dočasnému pánovi. Nechal se blíže natlačit na železný sloup, přičemž bylo obtížné donutit ho trochu se rozkročit v jeho pozici v kleku, aby měl podpěru mezi stehny tak, že se tedy na ni mohl tisknout celým tělem a přidržovat se jí. Jen nerad mi dovoloval se jej dotýkat, leč jsem to dělal opatrně a zatím mu nijak neškodil. Zvláštní, neplakal už, i když zjevně byl vyděšený, jak mu oči padly na můj tvrdý, pulsující úd, co by se brzce měl ocitnout uvnitř něho. Zřejmě si nedovedl představit, že by něco takového vůbec bylo možné, natož, aby to byla pravda. Polkl, sklonil hlavu, skryl ji mezi uzoučká ramena a čelem se opřel o sloupek, zatímco já zaujal svou dřívější pozici za ním v kleče. Vzduch okolo opět zhoustnul strachem, nelíbilo se mi to. Má pozornost se obrátila k třetímu zůčastněnému, ani nevím proč, snad jsem se chtěl přesvědčit o jeho přítomnosti. Byl tam, požírajíc mne pohledem zaživa. Olízl si jazykem rty, než si jím začal hrát s jedním ze svých špičáků.
´Připravíš si ho?´ Zeptal se trochu jízlivě arogantním tónem, co k němu neseděl.
´Ne, zvládne to, je silný, ´ dostalo se mu ode mě odpovědi, jakkoli jsem byl v tomto nejistý. Popravdě, nedělal jsem to rád, pokud se dokáže dostatečně uvolnit, tak byla šance, že bych ho neroztrhl, nicméně on byl strachem tolik stažený, že jsem o tom pochyboval.
„Dýchej a pokus se uvolnit, Valeriane,“ šeptl jsem mu a schválně použil jeho jméno. Překvapovalo mne samotného, jak ohleduplný dovedu být. Nikdy dřív jsem toto u sebe neregistroval. Stačilo si navlhčit prsty vlastními slinami, co jsem si poté nanesl na penis, neb jinak bych si sám způsoboval bolest a jednou rukou si jej přidržet za bok trochu výš. Druhou paží jsem svou nedočkavou erekci navedl mezi jeho půlky až ke konečníku a začal se do něj tlačit. Zakňučel a vůbec to nevypadalo, že by mi chtěl povolit průnik do něho, když mi zadečkem unikal, jako by byla nějaká naděje, že to neudělám. Neposlouchal mne, jen se řídil pudem sebezáchovy, nicméně já neměl náladu už ho uklidňovat a jít na něj s opatrností, tak i prsty druhé ruky stiskly jeho kyčelní kost a násilím jsem jen na sebe přitlačoval.
„To bolí! Přestaňte! Nechci! Já to nechci! Nechte mě… áááá!“ Vyjekl, když si špička mého přirození vynutila vstup a jakkoli se snažil vymanit, tak to bylo bezpředmětné. Celkem pomalu, při porovnání s jinými jsem do něj vnikal a díval se dolů, jak v něm mizím, až nakonec mne pojal celého, což se neobešlo bez slz. Vím to, byly cítit ve vzduchu. Tepal jsem v něm, vnímal jeho úzkost, ač nějakým způsobem se mi ho podařilo jej neporanit, tak jsem se natiskl na jeho záda, jež byly zvolna obdarovávány mými polibky. Hlazení po bříšku jej mělo konejšit, přestože by raději mým dotekům unikl. Čistě jen proto, jak byl ten pocit nepopsatelně krásný, jsem v něm několik okamžiků setrval zcela nehybně, zatímco on divoce dýchal. Moc dobře.
´Proč jsi na něj takový? Nechápu Tě, ´ pohodil Nespasian hlavou. Uvědomoval si, že takhle se jindy nechovám a že mi toto jednání není vlastní a já sem vlastně nevím, proč tomu bylo takhle. Jen jsem… si jednou nechtěl připadat jako zrůda, co umí jen plenit, bez snahy na porozumění lidské křehkosti. Ale já jí rozuměl, býval jsem člověkem, kdežto plavovlasý se jako upír již narodil. V tom byla rozdílnost našeho bytí, proto on byl mocnější, proto já byl níže postavený.
´Vím, jak trápení bolí, ´ odvětil jsem a přičichl chlapcovým vlasům. Byly tak jemné, tak poddajné a krásné. Opravdu anděl, co uchvátila ho hříšná duše. Moje duše.
´Lžeš. Tenhle je jiný, že? Něco k němu… cítíš, ´ pokusil se zviklat má slova. Nejspíše měl pravdu, což bych však popřel, kdybych mu na to měl v úmyslu odpovědět. Sám sobě bych se vysmál, když mne tahle živá bytost dokázala tak očarovat. Cit, co je to? Měl jsem dojem, že definici emocí neznám, že již ji odvál čas, avšak Valerian mi… nevím, probůh nevím, co jsem čekal. Ale lhostejný mi nebyl. Chyba, co upír udělá jen jednou, neb zranitelné tělo je tak snadno rozbitelné. Kéž bych jen věděl, co se stane.
Zprvu mé pohyby byly pomalé a táhlé, kdy jsem z něj téměř celý vycházel, aby se jeho svaly roztáhly a uvolnily, než jsem jej opět naplnil. On s každým mým přírazem, byť nebyl drsný, pevně chytil sloupek a zatínal zuby. Nesnášel to nijak dobře, nicméně nekroutil se už, ale ani se mi nevybízel. Má krev byla nahromaděná na zcela jiných místech, než byla hlava, abych měl umožněné uvažování, když jsem si ani nevšiml, jak se Nespasian začal pomalu odstrojovat. Soustředil jsem se jen a pouze na nevinnost ve své moci, co právě jsem prznil. Mladíček se trochu potil, bylo pro něho namáhavé to vše vydržet a to ještě jsem ani nebyl ve svém obvyklém tempu a jen jej připravoval na skutečné odervání křídel. Učil se nádechům a výdechům stejně tak, jak v dětství se učil chodit, neb spojení s jinou bytostí pro něj bylo v tuto chvíli jeho úplně první zkušeností. Držel, naprosto klidně, snad až oddaně, i když se mu to nelíbilo, tak prokazoval statečnost, co jí člověk ve stejných situacích většinou postrádá. Zavřel jsem oči, vnímaje stažení svěrače, když prostupoval jsem jím od kořene po špičku a naopak. Nemohl jsem v tu chvíli k tomu chlapci nic necítit, nedovedl bych to. Všechny jeho křivky, jeho pohyby, jeho sténání, co doufal, že ho neslyším, tak to vše se mne zmocňovalo jako uhrančivé kouzlo. A vlnění vlasů v přírazech, pohyby kůže po obratlích páteře, z těla vystupující lopatky, když se prohýbal, všechno bych zatratil jen pro něho. Nevím, co cítil, nač myslel, avšak pro mne to bylo zcela harmonizující, kdy já byl jím a on mnou. Nesmrtelnost v pomíjivosti, smrt v životě. Jakmile bylo znát, že již není tak těsný a zvykl si na mou přítomnost v sobě, mé průniky do něj zrazantněly, zkrátily se a již nešly tolik do hloubky, neb jsem potřeboval zrychlit své pohyby.
´Počkej, vydrž… chci tě hned, ´ ozvalo se mi v hlavě, i když tento druh komunikace ani nebyl potřeba, neb Nespasian klečel za mnou, nahý, nabuzený, připravený do mne vniknout, až zmírním tempo. Překvapilo mne to, měl jsem za to, že nás stále pozoruje a dá mi soukromí k obcování s andělem, avšak on měl jiné úmysly. Pozastavil jsem se proto, znehybněl a vybídl se mu pánví, přestože z Valeriana jsem nevyšel. Nedělalo mi problém se mu nabídnout, nebyl první, ani poslední, co bych měl v sobě, ačkoliv jsem neprojevoval nadšení nad tím, jak mi ukradl vzácné chvíle intimity s mládětem, co patřilo jen mně. Pocítil jsem jednu upírovu paži na boku, jak si mne přidržuje a dále už jen tlak na svém otvoru, jak se do mne necitlivě dostával. Nebolelo to, čas mne naučil. Bývalo by mi mělo docházet, jak mocnému ďáblovi se tím upisuji, že vážně dovoluji ženatému muži, aby si mne vzal. Hlupáku, Licinieli, byl jsi příliš zaslepený chtíčem po maličkém. Nespasian mi dýchal na krk, jeho dlouhé vlasy mne hladily po zádech a kousavé polibky do ramen zpříjemňovaly první prudký příraz, co mne naplnil. Bezohledný muž, ovšem, zvyklý dostávat to, co chce. Nebylo potřeba si zvykat, jen své pohyby přizpůsobit tělu za sebou, abychom udržovaly rytmus, co ukojí všechny naše chutě. Valerian vzlykal, když jsem pod náporem tak prudkých přírazů do sebe vnikal tak brutálně i do něj, ač tak jsem to nechtěl. Nikdo se mne neptal, proto já nemohl protestovat a raději jsem zavřel oči, abych neviděl, kolik bolesti chlapci nechtě způsobuji, zatímco Nespasian se na mne ukájel jako zvíře, co nemá nikdy dost. Dlaněmi nemilosrdně drtil mé vystouplé kyčelní kosti a vášní zakalená mysl dovolovala jeho zubům najít si cestu pod mou kůži. Tohle vždycky bolí.
´Nech… přestaň, Nespa… ´ nestačil jsem ani formovat myšlenky, já na to neměl nárok. Jednou jsem souhlasil, tak ať teď trpím. Jakkoli by jeho pohyby měly být opojné, když svým penisem dráždil mou prostatu, tak jsem si nedovolil být tak přísný na Valeriana a pokoušel se krotit své přírazy. Alespoň zatím… věděl jsem však, že dlouho to nevydržím. Nemohu v sobě potlačovat živočišnost, nemohu potlačovat bestii, kterou jsem, když za mnou Nespasian tak nestydatě umocňoval své právo na to, co mu patří.
Brzy mi však bylo vše jedno. Přijímal jsem a dával tak, jak mi bylo blízké, jako tvor noci, bez citu. Zaslepený chtíčem i touhou tom ztělesnění nádhery, jsem začal být hluchý k jeho bolestivým výkřikům, slepý k tomu, jak nehty škrábu jeho záda. Bylo to tak… nedá se slovy vyjádřit, co jsem cítil. Čím rychleji pleskala kůže podbřišku upíra za mnou o mé hýždě, tím tvrději jsem do Valeriana vnikal. Byl natlačený na sloupku celým tělem, o něž si mezi stehny ničil své mužství, s každičkým mým přírazem. A vůně mne naplňovala, jak z mnou rozdrásané kůže jeho beder se linula do okolního vzduchu, tak zcela mi to zakalilo smysly. Již nebylo síly, co by byla schopna mne zastavit, nebylo ničeho, co by mne ukojilo více, než lidský chlapec, co jsem jej znásilňoval. Mé tělo hořelo, plavovlasý byl více, než bestie, snad mne chtěl v tom spojení rozervat na kusy, když se jeho steny stávaly vrčivými a znovu mnou procházel celou svou délkou, jakoby ve mně potřeboval být, co nejhlouběji. A já se tomu vybízel, bolelo to, chtěl jsem to. Nevnímaje, že se Nespasian dostává díky mému tělu k vrcholu, potřeboval jsem ještě více. Ale co mi ještě mohla nabídnout neposkvrněná andělskost, co křičela do světa své trápení, co plakala nad bolestí, jež jsem mu prováděl. Ani to nebylo v mých silách vnímat. Okolní svět se nořil do temna a já nechtěl vyhasnout. Naprosto bez rozmyslu a úvahy jsem se mladíčkovi zakousl do krku a tepna, co se mi podařilo špičákem protnout, mi poskytla přesně to, co v tu chvíli jsem si žádal. Váhat nebyl proč, pil jsem. Pil jsem a mým tělem se rozlévala horká extáze, co navštívila každou část mne samotného, aby ji dopřála také ty strhující pocity. Pro mne nebyl slyšitelný Valerianův výkřik, pro mne neexistovalo nic, než ta chuť. Měl jsem ji plná ústa, stékala mi ze rtů, barvila jeho bledou pokožku stále více, mísíc se se slzami. Polykal jsem ji tak náruživě, pořád a pořád, že už jen silou mohutných pohybů za sebou, jak upír do mne bouřlivě vrcholil, jsem byl schopen přirážet i do chlapce. A jak jsem hltal jeho krev, jeho vzpomínky, jeho nitro, tak skutečně mnou procházel nenahraditelný pocit lásky. Miloval jsem jej tolik, co on miloval mne, na ničem jiném nezáleželo. Pevně jsem jej objímal, i když Nespasian ze mne vyšel, nechávajíc své sperma špinit má stehna. Taktéž jsem jej cítil. Nechtěl jsem ovšem přijít o to pouto, neztratit spojení duší a těl a tak, když se mi povedlo naposledy silně proniknout do křehkého těla před sebou a prožít jeden z nejkrásnějších orgasmů vůbec, tak mi nedošlo, že místo andílka držím v náručí jen bezvládnou pannu. Svalstvo na těle se mi stáhlo, zapomněl jsem pro to uvolnění dýchat, vše v tu chvíli ztrácelo původní význam a dostávalo daleko hlubší. Tomu nikdo nemohl rozumět, to by nepochopil ten, co to nezažil. Krásy nebe mi byly nadosah. A pak… jsem otevřel oči.
V první chvíli bylo instinktivní ucuknout, odtáhnout se pryč, když chlapec postrádal dech. Co to… Byl tolik pošpiněný krví, kůže na zádech byla rozervaná, až odhalovaly se bílé kosti obratlů a z ran po mých zubech vytékaly poslední zbytky vůle k žití. Ne, odmítal jsem věřit, ne! Ničemu jsem nerozuměl, vždyť přece, tolik jsem se pokoušel být ohleduplný a jemný, nechtěl jsem… to přece… zalil mne silný pocit odporu k sobě samému a zároveň mi připadalo nemožné, že já bych byl schopen takové krutosti. Povolil jsem objetí a pohlédl na své ruce, zatímco neživé tělíčko se zhroutilo na podlahu, čímž jsem z něj vyšel a ono se nepřirozeně zformovalo mezi mne a sloupek, k němuž bylo připoutané. Já… nemohl jsem nic, jen se dívat a cáry kůže za nehty dokazovaly mou zvířeckost, mou nenapravitelnost a neodčinitelný hřích. Láska zmizela, už nebyl cit, už nebylo komu jej propůjčovat, s kým se o něj dělit. Zabil jsem toho, kdo mohl mi být dražší, než cokoliv na světě. Zbrkle popadl jsem nehybnou hlavičku chlapce, co stále měla otevřené, vyděšené oči a přitáhl si ji na hruď. Cinkání řetězů doplňovalo Nespasianův smích z druhého konce místnosti.
´Nebuď naivní, Licinieli, co sis myslel, že se stane? Jsi zvíře a tím budeš dál, stejně jako já, tak nač těch výčitek? Je mrtvý, nech ho a pojď… ´
´Mohl jsi mne zastavit! ´ osočil jsem se na něho, protože on skutečně tu moc měl. Cítil kolik pro ten maličký znamená, věděl, jak je mi drahý a přesto… Vím, že jej těšilo, co se stalo, měl radost z pohledu na mne, jak pláči nad mrtvolou a lituji především sám sebe. Jediným pohybem se mi podařilo přetnout kovovou sílu pout a Valeriana si přitáhnout blíže k sobě. Znovu cítit jeho vůni, schovat tvář v jeho vlasech, hladit hebkost kůže, i když již zvolna stydla. Upír se znovu rozesmál, nahlas, snad až teatrálně, jakoby mne chtěl ponížit. Seděl opřený o další ze sloupků, shlížel na mne s opovržením, jak slabě se chovám. Vysmíval se mi a mne samotnému ze sebe bylo zle.
„To jsem mohl, ale proč bych to dělal,“ promluvil nahlas a pokrčil rameny. Jindy bych k němu pociťoval nenávist, dnes jsem ji cítil jen k sobě. Odhrnul jsem mladíčkovi vlasy z tváře, když líbal jsem jej něžně na čelo a tichounce se mu omlouval, ačkoliv k ničemu to nebylo. Dal mi to, co nikdo jiný a teď už nebyl. Další důkaz pomíjivosti života. Houpavými pohyby jsem jej chlácholil, přestože to pro druhého nebyl pohled, kterým by se chtěl kochat, proto se pomalu začal zvedat. Nepřišlo mi na mysl odejít, vše, co v ten okamžik jsem si přál, bylo u mne a já to tisknul s takovým citem, co nikdy k nikomu jsem nechoval. Byl tak nádherný, stále byl dokonalostí, stále mne fascinoval.
„Pořád jsi tak nádherný…“ pronesl jsem šeptem k dítěti, když i Nespasianovi kroky na schodech utichly a já s člověkem osaměl. Hruď, co se nevzdouvala, stále zůstávala půvabnou s těmi drobnými bradavkami, co jsem je znal jen po hmatu. Mé nitro krvácelo a hořkost v ústech byla důkazem vlastního pochybení. Už nic nešlo zvrátit, pozdě vrátit čas. Nevím, nepamatuji si, jak dlouho jsem vydržel tam s ním zůstat, snad jen několik žalostných let, kdy pomalu všechny jeho krásy umíraly. Rozpadal se mi v rukách, chřadnul, ztrácel se. Něco z něho mi však zůstalo po celou dobu, než proměnil se v prach. Něco, co mne k němu přitáhlo, co mi pomohlo jej naleznout. Něco, co zbylo až do konce.
Voněl.
Tak úchvatně a pronikavě voněl...