Vzpomínky poraženého - 1) Hlas z mezisvětí

*Vážení čtenáři, omluvte mou dlouhou nepřítomnost. Hodně práce mi zabírá psaní na mé stránce a chození do práce, po dlouhé době.
Tato povídka vypráví o době, kterou Raiu (postava z Dark Squadron) prožívá po své porážce.Věnováno E-fox, Dandy P, Topince a Widlicce, které si přály malou troječku.

Byl vzhůru už hodně dlouho. Ani si nevzpomínal, kdy naposled spal.
Kolik času už uběhlo od jeho porážky?
Dny? Měsíce?
Roky?
Nevěděl. Nic v jeho okolí se za celou tu dobu nezměnilo. Měnily se pouze jeho emoce. Hněv, který v něm hořel poté, co ho sem poslali, ponížení z toho, že prohrál, už dávno nahradil pocit osamění. Byl tu sám a věděl to.
Když ze začátku zuřil, klel a řval, aby k sobě někoho, kohokoli, přilákal, nikdo se neobjevil, ani neozval. Samota a ticho mu natolik začaly lézt na mozek, že si jen pomyslel, že má halucinace, když najednou uslyšel čísi hlas.
„Raiu!“
Neodpověděl.
„Hej, Raiu!“
Ani neotevřel oči. Proč by se měl bavit s halucinací?
„No tak, Raiu,nespi, mluv se mnou! Vím, že mě slyšíš, nedělej, že ne!“
‚Otravo,‘ pomyslel si démon a otevřel oči. Rozhlédl se, nikoho neviděl. Chtěl zase zavřít oči, ale vtom to uslyšel znova: „Konečně! Tak co, budeš se mnou mluvit?“
„A s kým?!“ zavrčel. „Kde jsi?“
„Záleží na tom?“ zasmál se ten hlas. „Slyšíš mě, to je důležitý. Nepotřebuješ mě vidět. Chci si s tebou povídat.“
„Chci tě vidět,“ trval Raiu na svém. „Nebo si povídej sám!“ Zarazil se. Tahle hádka mu připadala strašně povědomá. Ten otravný hlas… Přivřel oči, aby si líp vybavil, co mu to připomíná…

„No tak, Raiu, nespi!“ šeptal mu kdosi do ucha. „Povídej si se mnou!“ „Povídej si sám!“ zabručel, ohnal se malátně po ruce, která ho nechtěla nechat spát a otočil se na druhý bok. Byl utahaný z předchozí noci, strávené ve vírech rozkoše.
„Tak ho ještě nech,“ uslyšel další hlas, hlubší, než ten první, zvonivý hlas mladého chlapce. „Na něj je moc brzy,“ ušklíbl se ještě, ale znělo to tak… něžně. „Pojď ke mně.“
Do polospánku k němu dolehlo spokojené zavrnění, nesrozumitelný, něžný šepot a vzápětí tiché vzdechy. Vědomí, že je na místě prodchnutém láskou a bezpečím, jaké skýtala jeho ložnice, ho ukolébalo ke spánku.

Potřásl hlavou, aby z ní vytřásl ty vzpomínky. Hřejivé, krásné… a strašně bolestné. Nechtěl na to vzpomínat. Byla to nejkrásnější doba jeho života, ale skončila příliš brzy a příliš krutě. A právě ten konec z něj udělal to, čím je teď, obávaným a nenáviděným démonem.
Démonem byl i předtím, ale… násilí, krutost a nenávist mu tehdy byly vzdálené. Ne sice fyzicky, byl velitelem otcových armád a musel bojovat, ale neměl tu násilnost v srdci… tehdy ještě ne. To srdce bylo ještě schopno milovat. Jeho život z velké části zaplňovaly povinnosti, byl dědicem svého otce, velmi mocného démona, ale obsahoval i chvíle štěstí. Spokojenosti a… lásky. Opětované lásky. Chvíle, které se pokoušel zažít mnohokrát potom… Marně. Jakoby mu osud další štěstí nepřál...
Jen jednou se tomu ještě dokázal přiblížit, ve vztahu s lidským umělcem, který mu povahou připomínal jednoho z jeho dávných milenců. Nebylo to úplně totéž, ale jako živá připomínka těch šťastných chvil. Byl ale spokojený, i když zároveň zraněný, protože nedokázal zapomenout, čeho je tenhle vztah vlastně napodobenina.
Snad proto ho tak zasáhla malířova sebevražda, bylo to, jako znovu prožívat tu dávnou ztrátu… O to usilovněji se vrátil ke svým původním plánům, získat moc, která mu vrátí, co mu tak krutě sebrali… tehdy to nebylo jeho vinou. Později ano, ale… stal se tak bezohledným proto, že chtěl zpět jen to, co ztratil, co… miloval.

„Tys nezapomněl, viď?“ uslyšel zase. „I když ses pokoušel zapomenout.“
„Nechtěl jsem zapomenout,“ odpověděl Raiu neochotně. „Chtěl jsem to zpátky.“
„Ale víš, že to nejde, ne?“ namítal ten hlas neodbytně. „Už dávno je to všechno pryč. Už tisíce let. Nemůžeš to vrátit. Žádná moc ti nic z toho nevrátí.“
„Vzhledem k tomu, že zbytek věčnosti nejspíš strávím tady, je to asi jedno,“ ušklíbl se Raiu. „Proč se vůbec staráš?“
Hlas si povzdechl a mlčel.
„Nevím,“ řekl nakonec. „Asi mi vadilo to ticho tady.“
„Takže se bavíš?“ naštval se démon. „Tím, že mi připomínáš ty nejhorší chvíle mýho života?“
„Jen ty nejhorší?“ zasmál se ten neznámý neviditelný. „Nebyl jsi náhodou taky šťastný?“

Seděl u stolu, ve svém velitelském stanu a podepisoval různé dokumenty, které mu podával jeho společník Shika, přítel, spolubojovník a v poslední době i milenec. Oba byli unavení, boje už sice skončily před pár dny, ale zbývalo tolik práce, než se budou moci vrátit domů…
„Můj pane, zajali jsme špeha,“ vstoupil do Raiova stanu bojovník ve zbroji. Velitel Genkawa. Táhl za sebou nevysokého světlovlasého chlapce. Surově ho srazil na zem, k nohám svého velitele, ale provaz, kterým zajatci poutal ruce, nepustil.
Raiu a Shika vstali, se zájmem si prohlíželi malého blondýnka, který na ně hleděl se strachem v očích.
Světlé vlasy, umolousané a zřejmě už nějakou dobu nemyté, mu padaly na štíhlá ramena. Na vrchu hlavy mu z nich vykukovaly chlupatá ouška v pískově světlé barvě, z toho oba démoni poznali, že jde o polovičního démona, možná kočičího. Potrhaný a ušpiněný oděv odhaloval křehkou postavu a zaprášenou pleť. Ale ani jeho vyhublost, vyčerpání a špína - a místy i pár modřin - nemohly skrýt, jak je ten chlapec nádherný.
Světle zelené oči byly plné úzkosti, ale i vzdoru. Špička dlouhého chlupatého ocásku sebou neustále mrskala, prozrazjíc tak nervozitu svého majitele. Raiu v něm tušil jistou odvahu. Napadlo ho, jaký vlastně je, zbabělec, nebo bojovník, zrádný nebo čestný… A pohledem to zjistit nemohl.
„Kde jste ho našli?“ zeptal se.
„V zásobovacím stanu, pane. Ukradl nějaké jídlo a když ho kuchař přistihl, podrazil mu nohy a utekl. Hlídka ho ale chytla hned za stanem, přivedli ho ke mně. Nechtěl se podřídit, pral se, dokonce kousal. Rád bych ho zkrotil, ale nechce se dát. Ani jsem z něj nedostal, odkud přišel. Byl bych vděčný, můj pane, kdybys mi povolil naučit ho způsobům…“ dodal nadějně.
Raiu pochopil, co myslel tím učením způsobů, tento muž byl v celé armádě znám svou netrpělivostí a vášní pro ‚krocení‘. Lhostejno, jestli žen či mužů. Věděl, že pokud chlapce ponechá jemu, nebude jeho život příliš dlouhý… a už vůbec ne záviděníhodný. U tohoto bojovníka si vážil pouze jeho vojenských schopností, ale pro surovost a bezohlednost ke slabším jedincům ho nesnášel. Už jen proto, co by krásného zajatce v jeho rukou čekalo, se okamžitě rozhodl.
Podíval se na Shiku, ten porozuměl. Nastavil dlaň, bojovník mu neochotně provaz podal. Raiu nařídil, aby odešel, válečník se zamračil, ale poslechl. Jen po malém zajatci mrskl pohledem, který říkal: Počkej, až se mi dostaneš do ruky.
Raiu si povšiml, jak se hoch zachvěl a viditelně si oddychl, když muž opustil stan. Poklekl a vzal chlapce jemně za bradu. I v této pozici byl vyšší než on, tak si natočil jeho tvář vzhůru. Teď si ho prohlížel zblízka.
Pleť, i pod nánosem špíny, se zdála hodně světlá a jemná, na okamžik si představil, že na dotek je jako hedvábí… a pocítil touhu si to ověřit. Svůdně vykrojené rty byly suché, od prachu a nejspíš i žízně. V koutku úst mu zasychala krev, podle toho a viditelných modřin Raiu pochopil, že byl před krátkou chvílí zbit. Dalo mu práci se ovládnout, aby nevyrazil ze stanu a nedal násilnického vojáka zmrskat. Aby se uklidnil, vrátil se prohlídce zajatého. To nejhezčí, zvláštní zelenkavé oči, lemovaly tmavé řasy, na chlapce neobvykle husté a dlouhé.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Zajatec přivřel své kočičí oči do škvírek a chvilku si démona prohlížel. Pak si s nevinnou smyslností olízl rty a chraptivým hlasem šeptl: „Chizu, pane.“

„Chizu… Shika…“ zašeptal Raiu. „Proč mi to připomínáš?“ zeptal se nešťastně. „Nechci na to vzpomínat.“
„Víš, že to není pravda,“ hlas se chtěl evidentně hádat. „Stejně bys na to myslel. Budeš tu navěky. Dřív, nebo později na to myslet začneš.“
„Tak proč mě nutíš už teď?“ odsekl démon.
„Nenutím. Sám to chceš,“ říkal hlas přesvědčeně. „Nahlas to popíráš, ale uvnitř víš, že mám pravdu. Proto jsi to všechno dělal. Pro ně. Chceš je zpět.“
„Sám jsi říkal, že jsem se snažil marně.“
„To ano. Ale to, co jsi prožil, vzpomínky na chvíle, kdy jsi s nimi byl, ti nikdo nemůže vzít. Žádný tvůj nepřítel. Nemůžeš s nimi být doopravdy, ale ve vzpomínkách ano. Proč se tomu bráníš?“
‚Protože to bolí…‘ pomyslel si Raiu. Ale mlčel. Nechtěl před svým neznámým, neviditelným společníkem dát najevo, že mocný, nelítostný démon cítí taky bolest…

Oba muži, Raiu a Shika se spokojeně dívali na tiché, spící klubíčko na provizorním lůžku, které Raiu nařídil přinést do svého stanu.
Chlapec byl očividně překvapen, když ho vzali do stanu, který jim sloužil jako umývárna. Péče lazebnice mu byla trochu nepříjemná, každý dotek ho bolel, takže ho nechali i ošetřit. Přesto, jakmile byl čistý a najedený (podle toho, co do sebe dokázal nacpat, uhodli, že hladověl už nějakou dobu), zjistili, že je to krásný mladík.
Stačilo jen pár pohledů a s Shikou se dohodli, že Chizu zůstane s nimi.
Ani jeden nevěřil, že by ho Genkawa nechal naživu a o způsobu, jakým by ho nakonec zbavil utrpení (způsobeném jím samotným), radši nechtěli ani přemýšlet.
Chizu jim o sobě moc neřekl. Přiznal, že kradl, odvážil se vplížit do tábora, protože měl hlad. Ale kromě toho už jim řekl jen to, že vyrostl ve vsi na pobřeží. A sdělení, že mu je osmnáct let, těžko věřili, vypadal na míň… O své rodině nemluvil, i když se ho zeptali. Protože věděli, co se stalo se zmíněnou vesnicí (útočníci, které nedávno zahnali, ji stačili srovnat se zemí), nenaléhali. Chlapcovo prohlášení, že už nikoho nemá, jim stačilo.
Raiu z něj nedokázal spustit oči, ani teď, když usnul. Vypadal tak nevinně a zranitelně.
„Nechci ho děsit,“ zamumlal Shika, když se chystali spát. Opřel se o Raiu, ten se mu probíral v dlouhých stříbřitých vlasech, jakoby ho ani neposlouchal, což ale nebyla pravda, protože stejně tiše prohodil: „Ale?“
„Musíme mu říct, čeho je Genkawa schopný. Že se mu musí vyhýbat.“
„Myslím, že to už mu dal najevo sám, jak je pro něj nebezpečný.“
„A nejen on,“ zabručel Shika.
„Hm?“
„Tak se na něj podívej. Jak je sladký a roztomilý. Musíme ho chránit před spoustou živlů. Je tak nevinný. Všiml sis, jak se červenal a schovával, když musel do lázně?“ šeptal stříbrovlasý s tichým smíchem. „Už ses rozhodl, co s ním, až se vrátíme do hradu?“
„Zůstane v mých pokojích,“ rozhodl se Raiu. „Nikdo cizí tam nesmí, jen ty. Oba jste tam v bezpečí,“ zašeptal ještě a sklonil se k němu pro polibek.

„Chtěl jsem je chránit,“ zašeptal démon. „Oba. A selhal jsem. Zklamal jsem je.“
„Proto jsi chtěl získat moc Eien? Abys to mohl napravit?“
„Ano!“ Raiu už ztrácel trpělivost. „Když umírali, věděli to. Že jsem je neochránil, i když jsem to slíbil, že zemřou mojí vinou!“
„Aha.“ Neviditelný majitel hlasu se zřejmě zamyslel. Po chvíli totiž řekl: „Takže ty si myslíš, že tě ve chvíli své smrti nenáviděli? Co když ne?“
„To už se nedovím,“ zasmál se Raiu hořce. „Ale chtěl bych vědět, co ke mně cítili…“
„Možná to, co říkali, že cítí,“ nadhodil hlas.

Veliká, honosně zařízená ložnice byla téměř utopená ve tmě. Vlastně ji osvětloval pouze oheň z krbu. Ticho rušil šepot a vzdechy. Jakoby se milenci, jejichž těla se na posteli třásla ve slastné křeči , snažili svou činnost před někým utajit. Nebo ho aspoň nevzbudit.
Nepovedlo se ani jedno.
Raiu ležel na své obrovské posteli, dost široké, aby se v ní pohodlně vyspalo aspoň pět lidí, zatímco se Shika zaníceně věnoval jeho vzrušenému klínu. Chvílemi slastí přivíral oči a zase je otevřel, aby shlédl dolů, zbožňoval pohled na Shikovy dlouhé stříbrné prameny rozházené po černém hedvábí a ještě raději se jich dotýkal. A dnes, stejně jako celé poslední dva měsíce, si k tomu představoval i křehké tělo ‚zachráněného‘ blondýnka, jak se pod ním svíjí rozkoší. A dobře věděl, že jeho milenec mívá představy úplně stejné.
Ani jeden z nich se ho nedotkl. Chizu byl ze začátku jejich vztahem překvapen, ale začínal si zvykat. Mnohem víc ho asi šokovalo, že mu jeho ‚pán‘ Raiu nevykázal místo mezi ostatním personálem v paláci, ale nastěhoval ho k sobě. Dostal povolení volně se pohybovat v každé z jeho komnat a přísný zákaz je sám opustit, to mohl pouze s ním nebo Shikou, který jediný tam měl dovoleno vstoupit kdykoliv, v denní či noční dobu. A i když měl k dispozici vlastní pokojík, původně asi pro sluhu, navykl si spát v jeho ložnici, jako oddaný pejsek. Tak vděčný Chizu byl za záchranu před surovým vojákem. Raiu ovšem nepřipustil, aby spal v koutě u dveří, jak zamýšlel Chizu sám. Nařídil tam přistěhovat další postel, což ohromilo nejen jeho chráněnce, ale i členy personálu, kteří o něm věděli. Ale nikdo nic neříkal. Chizu byl jimi prostě považován za pánovu novou hračku.
Raiu i Shika si přáli, aby k nim získal důvěru, aby je měl rád, sám od sebe, ne proto, že se jim líbí a cítí k nim vděk za svou záchranu. Chtěli mu dát dostatek času, ale protože o citech a touhách nemluvili, ani jeden z nich netušil, co se mu v poslední době honí hlavou.

Chizu nechápal, proč s ním jednají tak ohleduplně, skoro něžně, i když pozadí jejich vzájemného vztahu pochopil už tu první noc v táboře, kdy se probudil a rozespalý spatřil jejich důvěrné chování. Polibky a něžné mazlení za sebe mluvily samy.
Proto, po příchodu do Raiových pokojů, celý vystrašený čekal, že mu dají najevo, že se od něj čeká, že svému pánu poslouží i takto… A moc ho překvapilo, když se nikdy nic nestalo. Nepočítal něžné doteky, pohlazení po vlasech. Ale nikdy nebylo nic víc, jakoby si na něj netroufli sáhnout a vášeň věnovali jen sobě.
Chizu nebyl hloupý, ani slepý či hluchý. Oba jeho pánové (považoval se za jakési společné vlastnictví) si prokazovali velmi intenzivní city. Tak došel k závěru, že k němu necítí totéž. Že je pro ně jakýmsi ‚domácím mazlíčkem‘, o kterého se bojí a proto ho tak stráží.
Strach z fyzického kontaktu, kterého se od nich na počátku obával, brzy zmizel, snad díky jejich chování k němu. V posledních týdnech si začal uvědomovat velmi silnou náklonnost, směrovanou k nim oběma. Vlastně nebyl schopen určit, koho z nich má raději. Oba se k němu chovali moc hezky, i když ho nechávali hodně často samotného.
Číst uměl, takže strávil hodně volného času mezi knihami. Když se náhodou Raiu a jeho přítel nemuseli věnovat společenským povinnostem, sešli se večer v Raiových komnatách a společně všichni tři povečeřeli. Pak si povídali, nebo hráli deskové hry. Občas si přáli, aby jim Chizu zpíval, brzy totiž zjistili, že má hezký hlas. Ale do svého fyzického vztahu ho nevpustili. Nikdy o tom nepadlo ani slovo.
Proto si časem začal Chizu začal připadat navíc. Jako by se ocitl někde, kde být nemá. Byl si dobře vědom, že jsou oba čistí, urození youkai, démoni a on pouze hanyou, půldémon. A této své polovičatosti připisoval chování svých pánů. Mrzelo ho to, zvlášť, když se v něm ozývaly reakce na to, co viděl a slyšel. Jeho vlastní tělo se probudilo a dožadovalo se naplnění svých potřeb. A ve spojení s rostoucími city k oběma démonům se trápil pocitem, že je nechtěný, nemilovaný.

Sotva se Raiu vzpamatoval z právě prožitého orgasmu, pootevřel oči a první, co uviděl, bylo schoulené tělo na posteli na druhé straně pokoje. Bystrý zrak démona musel postřehnout, jak se to klubíčko, které mu vždycky připadalo něžné a křehké, třese. Když se k němu Shika přesunul, políbil ho a nasměroval jeho pozornost tím směrem.
Zaposlouchali se, teď už jim neunikl tichounký, potlačovaný pláč. Pohledem se dohodli, neslyšně vstali, oblékli se a přešli k lůžku, kde plakal jejich milovaný Chizu.
Ano, milovali ho. Oba. Proto mu dávali tolik času, aby si na ně a jejich vztah zvykl, než se ho zeptají, jestli chce být jejich. Už nějakou dobu na něm viděli, že se něčím trápí, ale předpokládali, že se svěří sám, když bude chtít.

Chizu se strašně lekl, když ucítil dotek pevné mužské ruky na rameni. Vzápětí z něj ta ruka stáhla pokrývku, pod kterou se schoval, aby jeho pláč nikdo neslyšel.
Když uviděl tázavé a ustarané tváře svých milovaných pánů, zastyděl se a zároveň se začal bát. Že se budou za to rušení zlobit, že ho potrestají… I když na něj nikdy ani nezvýšili hlas, nedotkli se ho se zlým úmyslem.
Nečekal, že ho obejmou.
„Copak se stalo, že pláčeš?“ zavrněl Raiu starostlivě a přejel chlapci po chlupatém oušku. Shika se připojil: „Něco tě trápí?“ a něžně mu otíral uslzené tváře.
„Ne, pane,“ zavrtěl polodémonek sklopenou hlavou, „něco… něco se mi zdálo.“
„Zlé sny, Shika,“ podíval se tmavovlasý démon na toho druhého. „Co s tím?“
„Z toho je dobré se vyspat,“ zatvářil se stříbrovlasý vážně. Pak se podíval na Raiu. Ten okamžitě pochopil, co mu blesklo hlavou a s úsměvem se otočil na Chizu. Ten své pány jen nechápavě sledoval.
Vzápětí se znova lekl, protože ho Raiu jednoduše vzal do náruče a odnášel ho ke své obrovité posteli. Když démon postřehl jeho zmatený a vyplašený pohled, něžně řekl: „Tady se ti nic špatného zdát nebude. S námi jsi v bezpečí, i před zlými sny.“ A položil chlapce doprostřed postele.
Chizu byl moc překvapený na to, aby si uvědomil, jak blízko je k tomu, aby se mu splnilo jeho přání. Neklidně se posadil a díval se z jednoho na druhého. Shika na něm dobře viděl, jak je nesvůj a snažil se ho uklidnit: „Nemáš se čeho bát, Chizu. Budeme jen spát, nic víc.“
„Protože nejsem youkai? Proto mě nechcete?“ zeptal se sklíčeně a sklopil ouška.
Oba muži si vyměnili užaslé pohledy. Tak o tohle celou dobu šlo? Myslí si, že po něm netouží? Netušili, že by se mohl trápit tímhle, že se může cítit nechtěný… (Jo, démoni a jejich znalost lidských- či půldémoních- emocí)
„Chizu, to není pravda,“ řekl Raiu, když se vzpamatoval. „My oba… tě chceme, milujeme tě.“ Zelenooký půldémon k němu zvedl nevěřícný pohled.
„Jen jsme ti chtěli dát čas,“ připojil se Shika. „Abys neměl pocit, že tě do něčeho nutíme. Velice po tobě toužíme... Ale nechceme ti ublížit.“
„Myslel jsem…“ šeptl Chizu a vzápětí se rozzářil. Při pohledu do očí usmívajících se démonů se začervenal, když tiše přiznával: „Já vás oba… mám rád…“

„Vím, že mě milovali,“ řekl Raiu smutně. „Rozhodně do té doby, než se ve mně zklamali.“
„Ty si to nedáš vymluvit, co?“ poznamenal hlas. „Jsi si tak jistý, že byli zklamaní?“
Raiu se nadechl, aby tomu hlasu odporoval, ale vzápětí zase sklapl. Neměl mu co říct. Nevěděl, co říct. Pokusil se odehnat vzpomínku, která se mu tlačila na mysl.

Roztomilý blonďáček s kočičími oušky ležel na obrovské posteli, mezi dvěma démony, kteří dělali vše, aby ho ujistili, jak je milovaný.
Nemluvili. Nechali promlouvat své dlaně, těla, rty používali pouze k tomu, aby je tiskli na svěží, nahou pokožku mladého půldémona. Ten se chvěl pod něžnými doteky svých pánů, jeho mysl zastíralo omámení způsobené vzrušením, které neustále rostlo.
Kočičí chlapec si ani neuvědomoval, že z jeho rtů unikají čím dál hlasitější steny, jak se dík rukám obou démonů přibližoval k čemusi velkému, horkému, co uvnitř něj burácelo a vřelo. V okamžiku, kdy se Shikova talentovaná ruka přesunula do jeho slabin, Raiu mu věnoval horký, mysl zatemňující polibek a Chizu vybuchl v orkánu pocitů, které poprvé v životě pocítil právě teď a po nichž mu zůstala pořádná závrať.

Raiu otevřel oči. Přesto před sebou pořád viděl zčervenalou tvářičku, sladké, od líbání naběhlé rty a nevěřícné ohromení v zamlžených očích. V uších mu stále zněl rychlý dech a Chizův výkřik rozkoše měl snad zadřený v mozku. Věděl, že těchhle vzpomínek se prostě nezbaví… nezapomene. Tím spíš toužil, aby se ty časy vrátily. Chtěl zpět to, co mu bylo násilím sebráno.