Vzpoura mé mysli - kapitola I.

"Prodáno muži v zelené masce." Sálem zaduněl potlesk. Pootevřela jsem oči a zamžourala do tmy.
"Dále tu máme krásnou blondýnku až z daleké Brazílie od anonymního dárce." Otočila jsem se na druhý bok. Okolo mne byly mříže připevněné ke kovové studené desce. Pokusila jsem se zvednout hlavu, ale řetěz připevněný k obojku mi zamezil pohyb.
"Deset milionů!" Vykřikl nějaký muž a celý sál s úžasem stichl.
"Dá někdo více? Ne? Prodáno muži v modrém obleku!" Sál znovu podpořil výhru potleskem.
"A dále... dámy a pánové.. Máme tu velmi vzácný kus." Celá klec se se mnou pohla a vyjela jsem nahoru. Do očí mne praštilo oslepující světlo reflektorů.Instinktivně jsem si překryla dlaní obličej a až když se mi srovnal zrak, poznala jsem že jsem nahá. Celý sál užasl.
"Mladé neposkvrněné maso. Malá brunetka, nalezena na ulici. Startovní cena je pět milionů." Hned co to dořekl, kupci se začali zvedat ze židlí.
"Dám deset."
"Dvacet milionů!"
"Já dám třicet."
"Padesát milionů!!!" Ozval se hlas ze zadních sedadel.
"Řekl někdo padesát?!" Mladý licitátor zajásal. Celý sál si začal něco šuškat a já jen ležela promrzlá a v šoku. Zvedl se celkem mladý muž. Na první pohled jsem si myslela, že je z ciziny.
"Padesát milionů poprvé! Podruhé!.... Prodáno našemu věrnému investorovi, panu Wernerovi!" Ostatní kupci slabě zatleskali.
"Chudinka, skončit v rukou toho blázna?" "Doufám, že se jí nestane to co té poslední.
" Zaslechla jsem něčí hlasy. Licitátor podal tomu kupci klíč. Bez jakýchkoliv emocí ve tváři odemkl dvířka u klece a opatrně mne vyndal ven. Řetěž odemkl sám licitátor a nechal mně neznámého muže, aby mne odnesl pryč. Vyšel ven, mne nesl v náručí a já myslela, že mne zachránil.
"Dobrý večer, pane Wernere."
"Dobrý večer." řekl muži, který mu otevřel dveře auta. Opatrně mne položil na sedačku a sám nastoupil. Auto bylo vyhřívané a po chvíli jsem se přestala třást zimou.
"Domů, pane?" Otočil se k nám řidič.
"Ovšem." Kývl a podíval se na mne.
"Já..děku-" Natáhl ruku a udeřil mne vší silou do tváře.
"Víš, kdo já jsem?" Celá vyděšená jsem se chytla za tvář a zakroutila hlavou.
"Pro tebe jsem tvůj Master. Jinak mi říkat nebudeš. Jestli ano, potrestám tě. Pokud mi budeš chtít něco říct, musíš poprosit. Pokud budeš něco chtít, musíš poprosit. Jinak tě trest nemine." Pomalu jsem se od něho odtáhla. V tu chvíli mne vzal za ruku a přitáhl k sobě.
"Snad se mne nebojíš?" zasmál se.
"Chci domů-!" Znovu mne udeřil.
"Co jsem řekl?!" V mých očích se začaly objevovat slzy. Přiložila jsem si dlaň na poraněnou tvář a vzlykla jsem.
"P-prosím! Chci jen domů!" On se na mne jen usmál a pohladil mne.
"Neboj se, maličká. Už brzy budeme doma." Jeho hlas zněl tak mile. Alkohol v krvi pomalu nabíral plnou moc nad mým tělem a já znovu zavřela oči.

-1. Den-

Probudila jsem se v měkké posteli vedle něj. S úlekem jsem se odsunula na kraj postele, tím jsem ho ale probudila.
"Děláš si srandu...?" Sáhnul na noční stolek a zdvihl budík.
"Je pět hodin ráno... To už chceš začít trénink?" Pousmál se a pomalu vstal. Já jen zdvihla deku blíž ke svému tělu, abych tak zakryla svou nahotu. Oblékl si černé tepláky a červené tričko, až tehdy jsem si všimla, že není jeden z těch co na sobě pracují. Vyndal něco z šuplíku a došel ke mně. Nevěděla jsem co mám od něho očekávat, nepohnula jsem se. Jen jsem zavřela oči. Poznala jsem zvuk cinkajícího řetězu. Nečekaně mi utáhl kožený obojek kolem krku.
"Odteď jsi jenom moje. Jelikož to předešlá hračka nevydržela, musel jsem si pořídit jinou." Podle se usmál, zatáhl za obojek a strhnul mě k zemi. Dopadla jsem na rozedřená kolena a zaúpěla jsem bolestí. "Jste normální?! Co je to za blbej vtip?!" Zakřičela jsem. V jeho očích zajiskřila zlost. Pevně mne chytil pod krkem a sevřel mé hrdlo tak silně, že jsem jen stěží mohla dýchat. "Snad jsem ti včera vysvětlil, jak se ke mně budeš chovat... NEBO NE?!" Zvýšil hlas a jeho stisk zesílil. Po chvíli mne pustil na zem. Zasípala jsem a přísun kyslíku mi projasnil mysl. Co tady sakra dělám?! Jak jsem se sem dostala?! Zatáhl silně za řetěz, čímž znovu utáhl obojek. "Polez. Vzbudila si mne, porušila si moje pravidla. Za to tě čeká trest." Znovu zatáhl a já neměla jinou možnost, než se za ním plazit, jako pes. Nevěřila jsem, že by mi něco udělal. Mílila jsem se. Když jsme se dostali do obýváku, strhl mne na stolek a spokojěně se na mne díval.
"Víš, myslel jsem si, že tě poprvé ušetřím a že ti zanechám hezké vzpomínky. Ale jelikož jsi mne naštvala, kašlu na to." Pustil řetěz a pohladil mne po tváři. To snad nemyslí vážně?! Cukla jsem sebou a snažila jsem se mu uvolnit ze sevření. Začla jsem křičet, kopat okolo sebe, ale bylo to jen horší. Pevně se mi zakousl do krku. V šoku jsem ze sebe nevydala ani hlásku, jen jsem tupě zírala do stropu a nechala volně stékat slzy po tvářích.
V osm ráno zazvonil budík. Znovu se oblékl a upravil a koukl na mne.
"Musím jít do práce. Snad tě první lekce něčemu naučila. Chci mít do pěti do večera v bytě uklizeno a uvařeno. Nebo se ti stane něco....mnohem.. horšího." Otočil se a odešel s místnosti. Nemohla jsem se ani pohnout. Moje srdce bilo tak rychle, že jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. Všechny kousance a škrábance zanechané na mém těle pulsovaly v rytmu mého splašeného tepu. Slyšela jsem v koupelně proud vody. Po chvíli vyšel z koupelny a opustil byt. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ctěla jsem utéct. Pomalu jsem se posadila na kraj stolu. Bylo mi hrozně. Mé celé tělo se třáslo a bylo v jednom ohni. Nebyla jsem schopná vstát. Pomaličku jsem se dobelhala do ložnice. Na posteli jsem měla vyndané oblečení. Červené šněrovací krátké šaty a krajkové kalhotky. Udělám co po mně chce. Co jiného mi zbývá? Vzala jsem si své jediné oblečení a odešla do koupelny.

-2. Den-

Stál nademnou s bičema nebezpečně se usmíval.
"Tak jak to bylo?!" Zakřičel a nečekaně mrsknul bičem o podlahu. Svíjela jsem se v bolestech na zemi a vzlykala jsem.
"Já-.. já za nic nemohu! O-ona spadla omylem! Prosím, pane!" Slabý bičík mi bolestivě olízl lopatky a já znovu vyjekla.
"Co jsem říkal?! Žádné odmlouvání... za to tě teď potrestám."
"NE!" Vykřikla jsem a můj neutišitelný pláč se změnil v hysterický. Bez lítosti mne vzal do jeho ložnice a hodil mne na postel.

-5. Den-

"Za čtyři dny máme přátelskou sešlost. Ty jakožto moje hračka mi budeš dělat společnost. Budeš se držet u mne a s nikým nikam nepůjdeš." Seděla jsem na zemi a poslouchala jeho rozkazy. Obešel mě, otevřel skříň a vyndal z ní nějaké oblečení.
"Tohle budeš mít na sobě." Hodil na mne oblečení. Já si ho jen prohlédla.
"V tomhle mám jít? Vždyť to nic nezakrývá!" Vzhlédla jsem k němu. Opět mne silou udeřil do tváře.
"To je účel."

-9. Den-

Dnes je den, kdy se koná velká slavnost. Bojím se. Tiše jsem seděla na posteli a čekala na svého pána. Po chvíli přišel za mnou a rozložil na postel malý černý obleček skládající se ze spodního prádla spojeného tenkými stužkami k sobě.
"Tohle si bereš na sebe." Natěšeně se kochal pohledem na můj výraz bez emocí. Mlčela jsem a oblékla jsem se.
"No vidíš, jak ti černá sluší." Přišel ke mě blíž a silně mě zatáhl za vlasy.
"Už se těším, co na to řeknou." úchylně se usmál a hodil po mě kabát.
"Jdeme. Začíná to za dvě hodiny." oblékla jsem si krátký kabát a běžela za ním.
Cesta nebyla dlouhá. jeli jsme asi půl hodiny na odlehlou část města, kde nežilo moc lidí. Zahli jsme to jedné z ulic a zamířli k baru s názvem "Černá Kočka". Nemuseli jsme ani promluvit a už nás pouštěli k zadnímu vchodu do VIP části. Když jsme vstoupili, byla jsem v šoku. Rozsáhlá místnost s několika dveřmi do privátních ložnic. Všude po stěnách byly pověšené pomůcky. Roubíky, vibrátory, biče, svíčky, nože, zapalovače a mnoho dalších. Uprostřed místnosti stál obrovský gauč a pár křesel okolo. Na nich seděli ostatní pánové a po ruce měli své otrokyně. Některé sloužily jako podložka pod nohy, některé jako popelníky, jiné zase jako odkládací plocha. Ale co mne nejvíc zarazilo, byla prázdná zeď naproti pohovce. No...prázdná... byly na ní řetězy na přivázání. Jako nějaká show. Muj páníček mi přivázal vodítko k obojku a táhl mne k volnému křeslu. Shodil mne před něj a serval ze mne kabát. sám se uvelebil v křesle.
"Pánové, představuji vám svou novou hračku." Zasmál se a přitáhl řetěz k sobě. Automaticky se mnou škubl. Všechny pohledy směřovaly na mne. Byla jsem vyděšená. Jedna dívka se ke mě otočila a chtěla jít ke mně. Její pán ji ale strhnul k zemi.
"Co jsem ti říkal?! Nesahej na cizí věci!" zařval na ni a šlápnul jí na záda.
"Je rozkošná."
"Nádherná!"
"Už je vycvičená?" zeptal se jeden z páníčků.
"Stále ne. Ale už pomalu pochopila co smí a co ne."
Třásla jsem se strachy... Všechny oči upírající se na mne... děsivé. Běhal mi mráz po zádech... Mé plíce nestačily nabírat čerstvý vzduch do plic. Pouze cigaretový dým v místnosti.
"Ach! Konečně tu máme oslavence." Pronesl jeden z hostů. Můj pán vstal z křesla a poplácáním po zádech uvítal vysokého muže olečeného v černém. Dlouhý kabát, černá košile, černé džíny a vysoké černé glády. Byl jiný než ostatní.
"Ano ano, dorazil jsem. Omlouvám se za spoždění, ale potřeboval jsem připravit subinku." Za ním stála štíhlá vysoká dívka v rudých minišatech.
"Mám pro tebe malé překvapení. Takovou show k narozeninám." Trhl řetězem a přitáhl si mě k sobě. Pán, co zrovna přišel, si mne prohlédl. Viděla jsem malou jiskru naděje v jeho očích. Usmál se na mne.
"Kdesji vzal?"
"Na aukci. Stála mě pěknej balík." Zařechtal se a odstoupil. Vzal mne do náruče a odnesl na podium.
"Tak. Můžeme začít?" Celý sál souhlasil a muž v gládách se posadil doprostřed pohovky, jeho subinka odešla do pokoje. Páníček mne přivázal k řetězům za ruce a sundal vodítko. Nevěděla jsem co mám dělat. Jen jsem vyděšeně pozorovala všechny ty přihlížející lidi okolo. Jedním tahem ze mne strhnul oblečení a já se ocitlá v celé své kráse před všemi cizými lidmi. Vzal do ruky bič a napřáhl se.
"Všechno nejlepší." usmál se a mrsknul bičem přes muj hrudník. Z hrdla se mi vydral hlasitý výkřik, žadonící o slitování a z očí se mi hrnuly slzy. Celým sálem se ozvalo nadšené zapískání. Jen ten jeden muž uprostřed toho všeho byl trochu v šoku. Styděla jsem se. Po několika ranách přišlo na řadu hned několik dalších pomůcek.
"Je úžasná!"
"To není možné. Ten její hlas.."
"Neříkej, že to byla ještě panna."
"Byla." Zasmál se páníček a přidal na vibracích. Nemohla jsem zadržovat svůj hlas s kroužkem v ústech. Nemohla jsem nic. Byla jsem jako kus masa ve výstavní skříni.
Po dvaceti minutách nekonečného týrání byl konec. Nezmohla jsem se na jediný pohyb. Všechno mě bolelo jako nikdy předtím. Když mi sundal těžké okovy ze zápěstí, složila jsem se k zemi, vyčerpáním. On mne bezohledně zvedl a posadil mne na oslavencův klín.
"Vím, neměl bych a nechci to radši vědět, ale máš hodinu. Dělej si s ní co chceš, stejně potřebuji probrat něco s Toryanem." Zvedl pohled na pána v tmavěmodrém obleku s kožešinou.
"Seš si jistej?" Koukl na mne.
"Tak už padej." Zasmál se a poplácal ho po rameni. Neznámý muž mne opatrně nadzvedl a odnesl do jednoho z pokojů.
"Jsi v pořádku?" Odhrnul mi slepené vlasy krví z tváře a setřel slzy.
"Neboj se maličká." Zašeptal jemným tónem a hladil mne po tváři. Sundal ze sebe kabát a hodil ho na protější pohovku. V tmavém pokoji jsem mu pořádně neviděla do tváře, proto rozsvítil lampičku s tlumeným světlem.
„Nic se ti nestane neboj. Ošetřím tvé rány.“ Položil mé tělo něžně na postel a odešel do koupelny pro vlhký ručník. Pomalu mi stíral zaschlou krev a rány pokaždé něžně políbil. Dívala jsem se mu vstřícně do očí.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, když si sundaval košili a oblékl mě do ní.
"Kya..sarin" zachraptěla jsem.
"Krásné jméno. Já se jmenuji Ruda." Políbil mne na čelo.
"Nevadí, že se tě dotýkám?" Bodlo mne u srdce. Jeho pohled byl tak klidný. Z očí se mi spustily nekonečné slzy vděčnosti. Bylo mi dobře kdykoliv na mne promluvil, nebo se mne dotkl. Těžce jsem zvedla ruce a položila je okolo jeho širokých ramen. Pochopil mé gesto a opatrně mne objal.
"Slibuji, že tě zachráním." Zašeptal mi do vlasů a já v jeho náruči bezvládně usnula.

-11. Den- (8.11.)
K večeru už jsme odjížděli. Můj páníček byl nehorázně opilý, takže ho jeho řidič musel nacpat do auta a mne posadit vedle něho. Když jsme vyjeli, po několika minutách usnul. Pak mi něco docvaklo. Podívala jsem se na zámek u dveří a jako zázrakem bylo odemčeno. Byla jsem celá šťastná, ale kdy byl ten správný čas vystoupit? Najednou auto zastavilo na křižovatce a to jsem poznala, že je ta pravá chvíle! Potichu jsem otevřela dveře a vystoupila. Zacvakla jsem je zpět a rychle jsem utíkala pryč. Po chvíli, kdy mne opouštěly síly, jsem zastavila. Nevěděla jsem, kam mám jít. Sedla jsem si na kraj silnice do zapadlé uličky a objímala své zmrzlé tělo. Nakonec i mne přepadla únava a usnula jsem.
"Kyasarin? Kyasarin!" Třásl se mnou neznámý muž.
"Sakra, co tu děláš? Vždyť umřeš!" Nadzvedl mne a odnesl do svého auta."
"......Pane?" Opatrně jsem se dotkla jeho tváře, když mne pokládal na sedadlo spolujezdce a zabaloval mne do jeho kabátu.
"Žádný pane... pěkně jménem." Usmál se a zapnul topení v autě.
"Rudo..." Těžko se mi dýchalo. Podívala jsem se mu vděčně do očí... Ztěžklá víčka mne přemohla já vyřkla pouhé:
"Děkuji."

-Den osvobození-
Další ráno jsem jen s těží otevřela oči. Z druhé místnosti se linula hudba příjemně drásající mé ušní bubínky. Stěny byly zbarveny do temné krvavé barvy, okolo byl bordel, jako po týdením večírku, černě lakovaný nábytek lemoval celý pokoj a postel byla, jako jediná, zabalena do bílého sametu. Cvakly dveře. Okamžitě jsem se otočila a spatřila jsem muže v teplákách s tácem plného jídla.
"Doufám, že ti nevadí ta...-"
"Jak by mi molhi vadit Slipknoti?" Vyšokovaně se na mě zadíval.
"Ty...ty je znáš? No doháje! Díky bohu seš normální!" zasmál se a podal mi snídani. Nepochopila jsem, co tím myslel...vždy jsem si myslela, že kvuli tomu, co poslouchám, normální nejsem. Láskyplně mne pohladil po vlasech. Nebála jsem se ho...jak bych také mohla. Zachránil mne.
"Um.. no... vzal jsem si volno, abych se o tebe mohl starat. Takže tu budu s tebou." Pomalu jsem ho nevnímala, jak jsem se cpala palačinkama se sirupem. Pobaveně mne sledoval. Asi po pěti minutách zírání jsem si uvědomila, že jím jako prase. Polkla jsem a celá zrudla.
"Pardon... už...je to nějaká doba, co jsem pořádně jedla." Odevzdala jsem mu prázdný tác s poděkováním. Odložil ho na stolek vedle postele a lehnul si vedle mě. Když mi sjela deka z hrudníku, všimla jsem si, že jsem kompletně nahá. S úlekem jsem se zachumlala zpět do postele a zaúpěla bolestí.
"Nenamáhej se. Po té noci jsi zmlácená a rány se ti ještě nezahojily. Navíc, nemusíš se stydět, přecijen... nahou jsem tě viděl častěji, než oblečenou." zasmál se a já mu hodila polštář do obličeje. Koukl na mě a zařehtal se ještě víc.
"To... to ještě neznamená, že tu musím ležet nahá..." zamumlala jsem. Po dlouhém smíchu se zklidnil. Otočil se ke mně. Lehce přejel po mých klíčních kostech a prsty se jemně dotknul mých rtů. Ležela jsem a ani se nehnula. Jeho dotyk byl tak paralizující. Tak příjemný. Poprvé se mne někdo tak dotýkal. Ztratila jsem se v jeho temně hnědých očích, plné života... ale i smrti a nenávisti. Vstal z postele a z horní přihrádky vyndal dlouhé černé triko se zeleným nápisem Star Wars. Pomohl mi se obléknout. Prohlédla jsem se. Vypadalo to spíš, jak pyžamo. A vonělo po něm.
"Snídaně stačila?" mrknul na mě s úsměvem na rtech a uchopil prázdný tác. Přikývla jsem.
"Dobře... jestli chceš, pojď do obýváku. Už je stejně skoro poledne." Stála jsem, a nejistě se poupravila. Pak jsem vykročila potichu za ním.
Obývák měl velice prostorný. Velké francouzské okno pouštělo dovnitř sluneční paprsky , které dopadaly na podlahu. Podlaha byla z tmavého lakovaného dřeva a krásně splívala s bílým a černým nábytkem. Na výkonném stereu ztlumil dunící hudbu. Podíval se na mne. Byla jsem nervózní. vicítil ze mne nejistotu a vzal do rukouvelkého plyšového psa. Přitiskl ho jemně ke mně a pohladil mne.
"Je tvůj." S nepochopením jsem mu ho chtěla vrátit, ale on odmítl.
"Potřebuješ ho teď víc, než já." usmál se a posadil se na gauč uprostřed místnosti. Poplácal vedle sebe na měkký látkový potah. Posadila jsem se a on si mne přitáhl k sobě, jako svojí buchtu. Vyčítavě jsem se na něho koukla, on se však usmíval a hleděl jinam.
"Proč jste mne, zachránil..." šeptla jsem do plyšového psa, zatím co mi opatrně balil nohy do hřejivé, hebké deky. Koukl na mne s chladnýma očima a přisunul si mne víc k sobě.
"Ty si myslíš, že si zasloužíš takové zacházení? Skončila si v rukou tý největší svině..." Zamračil se. S pochopením jsem se přitulila blíž k němu. Vydával zvláštní auru, nemohla jsem ji pochopit. Ten pocit, mít ho u sebe, byl k nezaplacení. Neznala jsem ho, ale to pouto co se mezi námi vytvořilo, bylo silnější, než smrt.