SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Yasuo Sora 04

Příštího rána jsem se probudila do krásného dne. Jakoby včerejšek nikdy nebyl.
Protáhla jsem si ztuhlá záda. Ach není nic lepšího než dlouhý zdravý spánek. Ze skříně
kterou mi včera Asuka stihla zaplnit mými šaty jsem si vytáhla úzké černé rifle a
bílou košili. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a seběhla jsem dolů na snídani.
Carl a Loren už byli na svých obvyklých místech a popíjeli typický anglický černý čaj s mlékem. Už jsem ho několikrát pila, ale do teď nechápu, co na něm vidí.
„Dobré ráno vespolek,“pozdravila jsem je s úsměvem a sedla si vedle Lorana, vedle kterého jsem se rozhodla už sedět natrvalo.
„Dobré ráno i vám slečno Soro, je vidět že vám naše prostředí prospívá,“prohlásil Carl.
„Dáš si čaj?“ zeptal se pohotově Loren. Hmm je opravdu milý.
„Ne, děkuji, nejsem zvyklá po ránu pít vaše silné černé čaje, ale pokud by jsi měl mléko, nepohrdnu,“odvětila jsem mu. Podal mi tedy mléko a já si vybrala z obloženého talíře to, na co jsem, měla chuť. Zrovna když jsem si říkala jaká je to poklidná snídaně, když…
„Otče, proč jste mě nevzbudili?“zeptal se někdo rozespalým hlasem. Bože jak krásné
ráno to bylo, pomyslela jsem si.

„Ach slečno Soro myslel jsem, že je vám po cestě nevolno. Jak se dneska cítíte?“zeptal se, Lucas starostlivě, ale to mě nijak neobměkčilo.
„Vidím, že nějak kulháte, pane Williamsi, co pak se vám stalo?“ zeptala jsem se ho na oplátku, když jsem si všimla, že po naší včerejší potyčce ještě pokulhává. Zlostně se na mně zašklebil.
„Upadl jsem,“odsekl a sedl si na místo naproti mně.
„Příště si dávejte větší pozor,“řekla jsem mu sladce,“abyste nám znovu neupadl.“ Tu poslední narážku jsem si prostě nemohla odepřít. Snídaně probíhala až moc klidně všichni mlčky jedli. Ale zatím jsem tomu nechala volný průběh, v klidu jsem si pila svoje mléko, když jsem zjistila, že má podivnou chuť. Odložila jsem hrnek a vzala lžičku, kterou jsem mléko řádně promíchala. Skoro okamžitě změnilo barvu z bílé na pomerančově oranžovou. Pohledem jsem střelila k Lucasovi, který se tvářil jakoby nic. Takže válka, dobrá.
„Pane Lucasi, byl byste tak laskav a nalil mi šálek vašeho anglického čaje prosím?“řekla jsem přesným dialektem a slovosledem, jak by to řekl pravý Angličan. Nemaje žádné podezření mi tedy nalil šálek čaje. S úsměvem jsem pro něj natáhla ruku, ale když mi ho podával, nahnula jsem hrníček malinko na stranu, tak aby se vylil na Lucasovu ruku. Jen trochu, ale i tak měl politý celý rukáv.

„Oh, promiňte,“řekla jsem udiveně, předstírala jsem překvapení. „Jsem to ale nešika.“
„Nic se nestalo,“prosedil a utíral si politý rukáv světle modré košile.
„Promiňte, slečno Soro, ale teď jsem si vzpomněl, že vy vlastně nevíte, jak to tady chodí,“ zapřísahal se z ničeho nic Carl.
„Nevím, co přesně máte, namysli?“
„Omlouvám se, chyba je na mé straně, můj bratr říkal, že se zajímáte hlavně o studium v Evropě, proto vás přihlásil na stejnou školu jako Lucase a Lorena,“pokračoval, ale zarazil se, když viděl můj zaražený výraz. „Vy jste o tom nevěděla?“
Tou otázkou mě úplně vykolejil. Ano věděla jsem, že mě chce otec poslat na „studie“ do Evropy ale rozhodně jsem nečekala společnou školu se svými bratránky, tedy ekonomii a ekologii, jak mi bylo řečeno. Překvapeně jsem na něj hleděla, protože já sama jsem se chtěla přihlásit na poněkud humánnější předměty jako například dějiny a občanský základ.
„Ano bavili jsme se o studiu, ale ne až tak konkrétně. Promiňte, na co je ta škola zaměřená?“zeptala jsem se váhavě a v duchu doufala aspoň v jeden, který jsem si vybrala.
„Hlavně na ekologii a ekonomiku, ale jsou tam zajisté i jiné předměty, které jsi si mohla zvolit,“odpověděl mi Loren. „Třídy se určují podle zaměření, pokud si nevybereš ekologii ani ekonomii, budeš mít hodiny namíchané, podle tvé volby,“ ujistil mě. No, aspoň že tak.
„A na co jsi se zaměřil ty?“zeptala jsem se ho s nadějí, že aspoň nějaké hodiny strávíme spolu.
„Já mám ekologii a geologii, ale myslím, že se budeme jinak potkávat na matice a jiných předmětech, které jsou povinné, tedy pokud si nevybereš ekonomii,“dodal a pohledem střelil k Lucasovi. Aha takže ekonomie se zamítá.

„Nevím co si vybrat,“přiznala jsem. „Bohužel v ekologii nevidím spasení lidstva a ekonomie mě nezajímá.“
„Umíte se důmyslně vyjadřovat, slečno,“podotkl Carl, ale pod elegantním knírem, který se spojoval s bradkou, se mu mihl úsměv pobavení.
„Pak tedy zbývá si vybrat jednotlivé obory,“přiznal Lauren, jako by tím chtěl naznačit, že to není zrovna rozumná volba. Jenže já už se rozhodla.
„Dnes je sobota, takže pozítří můžete společně s mými syny nastoupit do nové školy, slečno Soro,“řekl Carl věcně, jakoby to byla jeho povinnost, kterou vykonává velice nerad. „Ale prosím, dnes si užívejte zábavy, zítra s vaším dovolením uspořádám menší maškarní ples na oslavu vašeho příjezdu do Anglie a byl bych poctěn, kdybyste se zúčastnila.“ Hlas se mu trochu chvěl, takže jsem poznala, že si není přede mnou jistý. Podívala jsem se na všechny v místnosti, nejdřív na Lorena, který seděl klidně a uvolněně vedle mě. U něj jsem věděla, že by si jistě přál, abych se zúčastnila už kvůli otci, který netrpělivě čekal na odpověď. Potom můj pohled spočinul na Lucasovi, který seděl jako na trní, hlavu sklopenou a pohledem hypnotizoval svoje nohy. Na ten ples se mi sice nechtělo jít, ale v hlavě jsem slyšela hlas Pana Ho: „V životě budete nucena podstoupit mnohé rozhodnutí, které se vám nebudou líbit, a nebudete je ochotná splnit. Nicméně ani žena ve vašem postavení nebude mít někdy na výběr, slečno.“ Trpce jsem si povzdychla, tady nešlo o to, jestli půjdu nebo nepůjdu, tady šlo o mou loajalitu vůči Carlovi, ne o opovrhování vůči jeho druhému synovi.

„Ale jistě, půjdu ráda.“ Kdysi by dědeček řekl, že lhaní je jako hra. Někdo ji umí hrát, jiný zas ne. A pak jsou tady lidi jako já, kteří sice hru umí hrát, ale opovrhují jí, takže se v konečném výsledku nestávají ani výherci ani poraženými. Jsou něco mezi, ale na rozdíl od hráčů vidí do hry, a pokud o to mají zájem, můžou hru změnit.
Dopoledně jsem měla v plánu si projít zahradu v okolí sídla a odpoledne je na nákupy. Jiná dívka mého věku by se možná rozplývala blahem nad tak úžasným plánem, ale mně to bylo jedno. Všechny tyto plesy mi stejně splývaly do jedné velké šmouhy tance a hudby. Teď jsem se procházela cestou k velké zahradě. Sama jen se svými myšlenkami, které nebyly kdovíjak veselé. Asuka mi nabídla, že mě doprovodí, ale mou rozmrzelost by to stejně nezahnalo.
„Potřebujete společnost, slečno Soro?“ozval se někdo za mnou a já se v duchu modlila, ať to není nikdo s příjmením Williams. Ale pevné rychlé kroky mě uklidnily.
„Pane Ho, vás bych tu nečekala,“přiznala jsem své překvapení. Přívětivě se usmál a zařadil se vedle mě.
„Co bych vám na to měl, slečno říct?“zauvažoval, aby tak zklidnil napětí a navodil tak přátelskou atmosféru. „Slyšel jsem, že jste přijala pozvání pana Williamse na maškarní ples.“Bylo to pouhé konstatování, nevyzýval mě, abych mu udala svůj důvod, nebo aspoň to jsem vyčetla z jeho tváře. Pan Ho, ač byl mým vychovatelem a někdy nenáviděným učitelem, byl čestný člověk. V hlubokých černých očí měl vepsány léta, které strávil v Iráku a kde si vydobyl svou povahu sloužit, koneckonců proto ho můj otec přijal, možná by ho sice přijala každá bezpečnostní služba, ale myslím, že potom Pan Ho netoužil. Po letech strávených jako voják chtěl jen konečně nalézt klid, proto přijal otcovu nabídku na výchovu jedné malé nezbedné slečny.
„Ano, ples se koná zítra,“přisvědčila jsem. Prošli jsme kolem velkého záhonu bělostných kopretin. Když si Pan Ho všiml, kam se dívám, shýbl se k záhonu a jednu rozkvetlou kopretinu mi vsunul do vlasů. Věnovala jsem mu letmý úsměv a pokračovala jsem dál k dalším skvostům této zahrady. Anglické zahrady se sice těm Japonským nemohly rovnat, ale i tak mi vrátili vzpomínky na domov. Vzpomněla jsem si na zahradu u babičky, kde jsem si dokázala hrát hodiny a hodiny. Ale to už je dávno.
Dopoledne uteklo jako voda. Nejdřív byl Pan Ho zamlklý, ale postupem času se z něj stal příjemný společník, až jsem žasla, kolik toho ví o světě. Vyprávěl mi o zemích, které viděl a o jejich krásách, které braly dech.
„Slečno už je čas,“upozornila mě jedna ze služek Williamsových, když jsem za doprovodu Pana Ho vcházela do domu.
„Ano jistě, nevíte kde je Asuka?“ zeptala jsem se malé blondýnky.
„Myslím, že na vás čeká, ve vašem pokoji, slečno,“odpověděla stroze a mírně se uklonila.
„Hmm, děkuji.“ Potom jsem se zpátky obrátila na Pana Ho. „Pane Ho, když mě omluvíte…“
„Uvidíme se, na plese, slečno,“čímž my naznačil, že do zítřka ho neuvidím. Potom se uklonil a zmizel. Líně jsem vyšlapala dlouhé schodiště a zamířila do svého pokoje, kde mě už čekala netrpělivá Asuka. „Slečno rychle, musíme co nejdřív vyrazit, jinak nestihneme nakoupit vše potřebné,“připomínala mi Asuka. No jo no v neděli mají vlastně všude zavřeno, tedy všude ne, ale tam kde chceme tak tam budou mít zavřeno určitě. Převlékla, jsem si jen černé rifle a nahradila je tmavohnědou sukní, která byla jednoduše střižená, a ozdobovali jí jen volánky od půli stehen.
Ach, nakupování. Tuhle tu činnost museli vytvořit buď angličané nebo američané, protože jiný národ, který by měl tolik času se vzhlížet v sebe samé, už mě nenapadal. Naštěstí jsem měla po ruce Asuku a bohužel ještě dvě služky s Williamsových. S němi tedy byla opravdu zábava. Všechno jsem nechala na Asuce a zkoušela si jen věci, co mě vybrala, protože já sama jsem měla v hlavě úplně vymeteno. Vyzkoušela jsem si snad všechny šaty v nejluxusnějším obchodě, co ve zdejším kraji měly, ale nic mě nepadlo. Když už jsem to chtěla vzdát, abych tak ušetřila postarší paní, která nám s Asukou byla po celou dobu ochotně k dispozici, paní mě uprosila, že si ještě jedny šaty musím vyzkoušet.

„Prosím vydržte, hned je donesu, jsou tady sice už dlouhou, ale myslím, že je to přesně to co hledáte,“mumlala si vzadu ve skladu. Chvilku se hrabala v šatech a pak vytáhla nějaké šaty na ramínku. Vyšla s nimi na světlo a my jsme konečně mohli vidět ty skvostné šaty v plné své kráse. Byli to tmavě modré šaty, bez ramének, se skládaným korzetem a stříbrnou výšivkou.
„Doporučovala bych si je zkusit, už mnoho žen si je zkoušelo, konec konců vidíte proč, ale nepadnou každé,“upozornila nás prodavačka. Zalezla jsem si znovu do zkoušecí kabinky a Asuka mi je pomohla obléknout. Korzety sice moc nemusím, ale v téhle kombinaci mi to ani nevadilo. Když jsem se pak podívala do zrcadla, viděla jsem úplně jinou dívku. Spíš menší postavy s vlasy černými jako uhel, které měla volně rozpuštěné, čímž jí dosahovali do půlky zad. Postavu měla útlou a látka jejich šatů jen zdůrazňovala její dokonalé křivky, které jí mohla závidět každá jiná.
„Úžasné, dokonale vám padnou, jako by byli šité přesně na vás,“dodala prodavačka se zatajeným dechem.
„Ty šaty berem,“ řekla jsem rozhodně. Prodavačka nám ještě nechala vybrat doplňky, kde jsem zahlédla dokonalou škrabošku. Postříbřenou s květinovými vzory, která se přesně, hodily k vyšívanému živůtku šatů. Paní nám všechno úhledně zabalila a mohli jsme vyrazit. Na zpáteční cestě jsem se s Asukou stavili ještě na pozdní oběd, protože jsem odmítala nějaké speciální výhody v domě Williamsových. Obě jsme si v malé restauraci objednali přírodní řízek s nivou a jako přílohu jsme obě svorně zvolili hranolky. Jo jiný kraj, jiné mravy.

Dodatek autora:: 

Omlouvám se že jsem se tak zpozdila ale múza je někdy vrtošivá dáma. Wink Smile

5
Průměr: 5 (7 hlasů)