Yasuo Sora 09

„Tančíte kouzelně slečno, jako byste byla pro tento rozmar pohybu zrozena,“pošeptal mi do ucha jeden z šarmantních tanečníků se kterými jsem měla tu čest tančit a u kterého bych se nestyděla říct, že tančí opravdu znamenitě.
„Příliš mi lichotíte, pane, a nemyslím si, že je tanec jen rozmar,“odvětila jsem před další otočkou.
„Jsem Lawren, Cornelius Lawren. A když tanec není jen rozmar, co tedy podle vás je?“
„Kladete opravdu zajímavé otázky. V mé domovině je tanec považován za nejvyžší výjev krásna. Splynutí dokonalosti, umění, pro které stojí za to žít.“
„Opravdu? Takhle jsem na to nikdy nepomyslel,“přiznal. Lépe jsem si ho prohlédla. Měl delší vlasy způsobně stáhnuté do malého culíku o něco tmavější kůži, než měli běžní angličané a příjemný přízvuk který mi zněl povědomě.
„Promiňte ale váš přízvuk, připadá mi povědomí, odkud pocházíte?“
„Jste velice bystrá slečno, v anglii žiji už přes patnáct let ale jak jste si mohla všimnout, přízvuk mám ještě patrný,“řekl tajemně.
„Proč jste přijel do Anglie?“
„Ach vzepřel jsem se otci, chtěl jsem jít svou vlastní cestou, mládí mi dalo křídla a já skončil tady, ale lhal bych, kdybych měl říct, že lituji. Anglie je krásná země slečno, i vám bych přál tu najít svůj domovský přístav než se trmácet světem, věřte mi znám to.“
„Dám si tuto radu k srdci,“přisvědčila jsem. Večer pokračoval dál. Pod návalem omamující hudby a ještě více oblbujícího alkoholu se mi začala točit hlava a chtělo se mi spát. Omluvila jsem se tanečníkům, kteří mě nepřestávali obtěžovat otázkou „smím prosit“ a zamířila jsem ke dveřím, kde už na mě čekal Pan Ho. Otevřel mi galantně dveře a pomohl mi se dostat bez obtíží do mého pokoje. Tam už na mě čekala pro změnu Asuka, která si mě přebrala a pomohla mi se vysléct ze šatů. Ale i tak to byl skvělí večer, povzdechla jsem si, když už na mě dolehla únava a zavalila svou tíhou mé bezbranné oči, které podlehly té tíži.

***

Ach nevděčné ráno mě probudilo svým poslem zkázy, jenž žhnul na azurové obloze, kde se jen střídmě objevil nějaký malý mráček.
„Bože proč?“ptala jsem se marně, když jsem spatřila svůj obličej v odraze zrcadla. „Žlutý netvore, obrať se na někoho jiného se svou škodolibostí, kterou mě obdařuješ každé ráno…“nadávala jsem si na slunce. Zatím co jsem pod haldou svých šatů hledala ukrytou školní uniformu. Ano dneska je ten hrozný den kdy mám nastoupit do školy, hrůzná to představa. Už chápu, proč Angličané začínají týden nedělí to proto, aby se připravili na strašné pondělí.

„Á slečno, už jste vzhůru,“přivítala mě s až moc dobrou náladou Asuka.
„Ano bohužel. Nevíš, kde mám uniformu?“zeptala jsem se bezradně. Asuka se chápavě usmála a odněkud vytáhla vyžehlenou uniformu, která nevypadala nejhůř, ale svoje oblečení jsem měla raději. Uniforma se skládala s typické bílé košile, která byla k mé úlevě aspoň trochu podle mého mínění. Rukávy byli u loktů zahnuté a střih byl elegantně volný. Dalším celkem byla sukně, tmavomodře károvaná sahající do půli stehen, k ní byla jako doplněk kravata a případně černé sako, na kterém bylo na pravé straně vyšité logo školy třída a prázdná kolonka pro iniciály zaměření. Neochotně jsem se nasoukala do uniformy a zalezla do koupelny, abych aspoň nějak upravila svůj zděsující zjev. Když jsem skončila s úpravou svého zevnějšku, který už byl aspoň v o něco přijatelnějším stavu, sešla jsem dolů na snídani.

Tentokrát mě všichni tři pánové Williamsovi překvapili svou dochvilností. Aspoň tedy Lucas, u kterého bych čekala neochotné probuzení až v odpoledních hodinách soudě podle jeho obličeje. Oči měl malinko opuchlé a bylo na něm vidět, že včerejší bujarí ho zcela přemohlo. No jeho věc.
„Už jste se rozhodla, jaké zaměření si vyberete, slečno Soro?“ zeptal se Carl s nadějí, že mu neodpovím stejně jako včera, ale já si za svým přesvědčením stála.
„Dějiny,“řekla jsem rozhodně.
„Jste neoblomná,“konstatoval s nelibostí a dál se věnoval své snídani.
„Těšíš se?“zeptal se Loren.
Pokrčila jsem rameny. „Ani nevím moje hlava si to pořád nemůže přebrat,“vymluvila jsem se.
„Neměla jste včera tolik oslavovat…“začal Lucas.
„Od vás to sedí, pane Lucasi,“přerušila jsem ho a ušetřila ho tak dalšího kázání. Dojedli jsme poklidně snídani, s které jsem snědla sotva pár soust. Znáte takový ten blbý pocit staženého žaludku, když se chystá něco velkého, jo tak přesně ten si teď hověl v mojem žaludku a spokojeně si ho převracel na ruby. Skvělé pondělní ráno, dodala jsem si s porcí ironie. Do školy jsme se dostali černou limuzínou. Když auto zastavilo, odvážila jsem se nakouknout s otevřeného okýnka. Předemnou se tyčila honosná budova která spíš, než školu připomínala renesanční zámek. Bílé omítnutí velkého komplexu tří spojených budov do písmene „U“ bylo malé nádvoří v jehož středu byla krásná kašna. Uprostřed byl na čtyřech pilířích na nízkém podstavci sousoší asi nějakého patrona školy, postarší muž oblečen ve fraku s elegantní holí a exotickými rysy které spíš odpovídali východu. Vystoupila jsem a porozhlédla jsem se kolem. Na parkovišti vedle školy kde jsme zaparkovali, bylo několik aut a jedna nebo dvě limuzíny, před kterými stáli hloučky studentů v uniformách. Jen co jsem vystoupila z limuzíny všechny oči, které byli v dosahu padesáti metrů se upřeli na mě a zkoumali mě jako zvířátko v terárku.

„Skvělé miluju publikum,“dodala jsem si sama pro sebe a vyšla jsem vstříct nevyhnutelnému, rozešla jsem se k budově. Cestou mě doběhl Loren, takže jsem aspoň měla nějakou podporu.
„Takhle je to tady vždycky?“zeptala jsem se Lorena, když jsme společně procházeli okolo hloučku studentů, kteří na nás nevěřícně zírali.
„Ne obvykle ne,“ujistil mě. „Jen správy o tvém příjezdu se poněkud rozkřikli,“dodal výmluvně a omluvně pokrčil rameny.
„No nic aspoň se nemusím představovat.“
Škola byla nádherná ve starém dobrém stylu a nově opravena. K mému klidu mě Loren ujistil, že všechny papíry jsou vyřízeny a pokud budu mít během dneška čas, mám si zajít do kanceláře vyplnit jen zaměření. Vešli jsme do velké haly, byla vzdušná a na první pohled působila klidným příjemným dojmem. Loren mě zavedl do další chodby, kde se po celé délce táhnuli skříňky, u nichž postávali studenti a brali si věci. Zaujalo mě uspůsobení skříněk. Podle jejich počtu zde nebylo moc studentů. Dřevěné skříňky sladěné s chodbou měli tři barvy, zelenou, vínově červenou a pár jich bylo v modré barvě. Loren si stoupl k jedné ze zelených a otevřel ji. Když si všiml mého zaujetí nad systémem označení skříněk, malinko se pousmál.

„Skříňky jsou zde označené podle zaměření daného předmětu, který si zvolíš. Ty purpurové jsou ekonomů, zelené jsou naše ekologů a ty modré … ty jsou humanistů, tedy těch co nemají zaměření na hlavní předměty,“opravil se. „Tobě přidělí skříňku jen, co si vybereš zaměření,“informoval mě povzbudivě.
„Hádám, že moc humanistů podle skříněk tady nemáte že,“konstatovala jsem suše. Radši mi na to neodpovídal, protože místní poměry byli jasné na první pohled. První dvě hodiny jsme měli společné, angličtinu a matiku. Matika mi celkem šla, můj soukromí učitel mi říkal, že není ani tolik důležité otrocké počítání jako otevřená mysl. A tím jsem se řídila, navíc matematika byla nadsvětová věda, nezáleželo na jazyku ale na porozumění. S angličtinou to bylo o něco těžší, ale z cest ze zahraničí jsem pochytila přízvuk a na základě jednoduchých vět a dialektu jsem se celkem slušně domluvila, koneckonců jinak bych tady asi nebyla.
Společně s Lorenem jsme našli příslušnou třídu, kde se měla konat angličtina. Do začátku vyučování zbývala ještě necelá čtvrthodinka, takže tu moc lidí ještě nebylo. Třída byla uzpůsobena do půl kruhu. Řady lavic byli od sebe, odděleny stupínky, které sloužili jako schody a na konci řady podél stěn pak byla ulička, aby se dalo volně procházet. A samozřejmě naproti půl kruhu z lavic byla vyvýšená na malém pódiu katedra pro profesora a za ní velká interaktivní tabule. Je vidět že tahle škola nouzí netrpěla. Sedli jsme si s Lorenem k oknu do třetí lavice. Já seděla přímo u okna a Loren se bavil s jiným klukem, který mu seděl po pravici, během jejich rozhovoru mi ho Loren představil jako Charliho. Charlie vypadal celkem sympaticky, soudě podle jejich rozhovoru také studoval ekologii se zaměřením na floru a faunu. Charlie byl menší vychrtlé postavy takže na něm uniforma jen plandala. Silné brýle, které měl sklouzlé až u kořenu nosu, ještě více dodávali jeho tváři hranatý dojem, ale pod brýlemi se mu leskla bystrá vodová očka, kterým nic neuniklo, vlasy barvy spadaného listí měl rozcuchané na Einsteina takže vypadal celkem komicky. Ostatní studenti už se začali pomalu zbíhat, takže z krásného ticha se stalo brebentění a pokřikování.

„Ach tohle mi vážně nechybělo,“postěžovala jsem si.
„Ale copak slečno Soro, tolik jsem vám chyběl, že po mě vzdycháte?“ozval se dotěrný hlas ze zadních lavic. Podívala jsem se tím směrem.
„Ne pane Williamsi, vy jste mi opravdu nechyběl,“odsekla jsem mu, ale toho neodradilo. Sedl si na prázdnou lavici za nama a zvědavě mě pozoroval.
„V té školní uniformě vám to opravdu sluší,“řekl uznale a pár chlapců mu přikývlo. Bože proč já? Mám to za potřebí?
„Snažíte se marně,“odbyla jsem ho, na což se ze zadních lavic ozvalo mumlání nesouhlasu. „Už vám otrnulo ze včerejška?
Vtipálci, co si myslí, že tě mají, se často jeví jako blbci, ale protože já si nemyslím nic, můžu občas být i vtipná. Jak často říká jeden velký učenec: „lepší moudrý blbec než blbý mudrc.“ Zacitovala jsem další ze Shakespearových úryvků, s kterých se včera snažil napodobovat.Třídou to zašumělo, když se ozvalo bouchnutí zavírajících dveří.