Za zrcadlem

Dnes je tomu již pět předlouhých let, co mne můj milovaný starší bratr opustil a nechal tak napospas nepřízni osudu a života v každodenním záchvatu hluboké nostalgie. Ještě stále mám před očima ten krutý den, jenž se nám oběma a vlastně celé rodině stal osudným.
Bylo mi tehdy pouhých deset let a teprve jsem začínal objevovat taje toho obrovského, prázdného světa bez špetky citu. Vždy jsem byl velmi uzavřené dítě, jenž se zavíralo do světa fantazie, klamů a odborných knih či filmů, jenž obsahují slova, při kterých by si každý druhý zauzloval jazyk. Zkrátka hotový podivín, kterého by se vám příliš nechtělo brát na rodinné oslavy, neboť by nejspíš bez hnutí seděl stále na jednom místě, nepromluvil jediné slovo a náhodně zvolenou osobu probodával svým ledovým pohledem. A přesně to byl důvod, proč mne mý rodiče nechtěli vzít na Vánoční večírek k tetičce Bonie, o níž bylo známo, že mne příliš v lásce nemá, protože v mých očích vidí cosi tajemného, zlého a odehrávajícího se v daleké budoucnosti.
Ten den, kdy mne máma políbila na čelo a otec silně objal, mi připadl nasáklý čímsi zvláštním, nečekaným nebo možná překvapujícím, ale pro mou smůlu jsem tomu nevěnoval zvýšenou pozornost, oběma se vytrhnul a raději šel sledovat dokument o paranormálních schopnostech, čímž jsem si krátil dobu, nežli měla přijet má chůva, která byla, dle mého názoru, naprosto zbytečnou, jelikož ty jsou potřeba u nezvladatelných, hyperaktivních a hlavně mladších dětí, nikoli tichých intelektuálů, jakým jsem byl a stále jsem já. Věřte však, že kdybych to mohl přetočit zpět, jako program v televizi, neváhal bych ani na vteřinu a udělal to, čímž bych měl nejen možnost se pořádně rozloučit, ale také s vysokou pravděpodobností zahnat smrt, jenž si pro mou rodinu přišla několik hodin poté, co chůva nudou usnula.
Když se tak totiž stalo, začal jsem nezaujatě přepínat z kanálu na kanál a hledal nějaký, který by stál za zaplnění času. Zajisté všichni znáte moderní svět, a tak si tu scenérii dokážete živě, v nejlepším rozlišení, představit. Na každém kanálu jen sport, sex, násilí, sport, zprávy, hudba, zase sport, násilí, nezajímavá detektivka, sportka, slabý horor, zprávy, porno, sport, zase zprávy, násilí, zprávy, zprávy, zprávy a... auto mých rodičů rozmetané na kousky. Všude kolem jen hasiči, policisté, záchranná služba a muži z pohřební služby, což jasně nasvědčovalo čísi smrti a já se modlil, abych se zmýlil a to auto patřilo zase nějakému nezodpovědnému řidiči. Uznávám, že to bylo naprosto sprosté, ale co byste si přáli vy, kdybyste v televizi viděli vaše naprosto zničené auto, zdevastované okolí a... smrt?
Bleskově jsem na ovladači stiskl žluté tlačítko s malým znaménkem plus a nebral při tom ohledy na nějakou spící chůvu, kterou to mohlo vyděsit nebo dokonce probudit z dosud nerušeného spánku. Jak se jí, probůh, může tak dobře spát, když má na krku malé dítě? Na některých lidech je holt víc znát, jak naše společnost míří pomalými krůčky k záhubě.
,,Dnes, kolem desáté hodiny noční, se osobní automobil, při přejezdu přes koleje, srazil s jedoucím vlakem, který v šeru a nepřístupné mlze nebyl vidět a srážce se tedy nedalo vyhnout. A teď živě z místa činu, přežil vůbec někdo? " promluvil televizní moderátor a předal slovo druhému, který stál nedaleko našeho auta. Alespoň tedy toho, co z něco zbylo.
,,Jak můžete sami vidět, následky jsou naprosto katastrofální a bohužel nikdo z osobního automobilu nepřežil. Podle lékařů všichni podlehly na hluboká a mnohočetná zranění, způsobená stlačením, odrazem a následným smetením auta na stranu. Dobrou zprávou je, že všechny osoby vlaku vyvázly bez hlubších poranění a nikdo nepřišel o život. Předávám slovo zpět. "
Dobrá zpráva? Opravdu řekl dobrá zpráva? Co je dobrého na tom, že má rodina zemřela? Hlavně, že těm nevděčníkům ve vlaku se nic tak zlého nestalo. Měli by se mi plazit u nohou, platit nespočitatelnými sumami a zavázat se svým životem. Vždyť jim byl přenechán život díky nedobrovolné oběti zrovna mých nejdražších. Těch, které jsem kvůli hloupým kecům na mou osobu přehlížel, nenáviděl za nedocenění všech mých schopností, odsuzoval za za přehnané projevy emocí nebo předpotopní názory, ale stále hluboce a intenzivně miloval. Tak moc jsem miloval, když mne máma v šest hodin ráno budila svým falešným krákoráním. Tátovy staré a neoriginální vtípky při snídani nebo bratrovo neustále pozorovaní sebe samého v zrcadle. Naše každovečerní sledování hororů a následné vzájemné lekání se nebo hra na schovávanou v absolutní tmě.
Ach, jak moc bych si přál mít ještě jednou jedinkrát příležitost si to zopakovat, prožít znovu, mnohem lépe vrýt do paměti a proděravělého srdce. I přes mou tak intenzivní touhu, přání a modlení se mi to nepovedlo a já začal trávit celé dny tiše zavřený v pokoji, jelikož si mne na starost musela vzít právě tetička Bonie. Povinnost mne budit patřila výhradně její dceři, která udělala naprosto cokoli, jen aby mne naštvala. U snídaně jsemmusel poslouchat strýcovy hemzy o naprosté blbosti politiků, špatné ekonomice většiny států a především vyslýchat jeho urážlivé, až sprosté nadávky na sportovní kluby při porážce. Tetička pokaždé mlčky přikyvovala, vařila, uklízela, prala nebo dělala jinou práci, jenž se ve většině starších domácností čeká od ženy, což je sice nefér, ale tetičce zjevně nikdy nechybělo trpět až tristním nedostatkem vzdělání.
Snad nikdy v životě jsem nebyl tak vděčný za školu, jako v té době. To bolestivé vysedávání na nepohodlných židlích v lavici, poslouchání již tolikrát vyřknutých témat a typický školní stereotyp mne uváděl do stavu euforie. Konečně se naskytla možnost, kdy jsem si od té jejich chaotické domácnosti mohl odpočinout a soustředit se na něco, co mi tak skvěle jde - učení. Jak často a rád jsem používal větu: ,,Musím se učit, " abych se nemusel podílet na chodu té šílenosti. Bez mé přítomnosti jim bylo stejně lépe, neboť ten jejich burácivý smích, veselí a živá diskuze byl slyšet až do mého pokoje a já si kolikrát musel nasadit zimní klapky na uši, abych se vůbec mohl soustředit i na něco jiného, nežli jen spokojenost druhých a vlastní smutek. To když jsem v jejich společnosti byl já, ticho se dalo krájet a porcovat s napjatou atmosférou. Přílohou pro to všechno mohla být nervozita a desertem neschopnost cokoli říct, aby to nevyznělo hloupě či dotčeně. Stačilo jen trochu hlasitěji otevřít dveře pokoje a všechny hlasy rapidně utichly, jako když na televizi vypnete zvuk a sledujete jen němý obraz.
Nějak podobně vypadala scenérie, když jsem si jednoho sychravého podzimního dne došel pro sklenici vody. Strýc byl zrovna v polovině vyprávění jakési humorné historky, ale jakmile jsem sešel a zamířil do kuchyně, nějak ztratil niť a hlavně hlas, čemuž jsem se nahlas uchechtnul, napustil si do sklenice vodu a vrátil se zpět do pokoje, kde jsem ji položil na stůl a dál se věnoval psaním úkolu. Během ani ne sekundy se spodním patrem znovu ozvaly ty protivné hlasy doplněné upřímným smíchem. Kdy já se vlastně naposledy upřímně usmál? Jak vlastně vypadá můj úsměv? To byly žhavé otázky, jenž mi nocí, ránem a vlastně celým dnem kolovaly hlavou, nedaly spát a zakazovaly se na cokoli soustředit. Ten den jsem se z vlastní zvídavosti rozhodl, že na to přijdu a znovu se pokusím alespoň o falešný nebo křečovitý úsměv.
Přešel jsem k jednomu z rohů v místnosti a stáhnul černou smuteční plachtu ze zrcadla, jenž mi bylo poslední památkou na mého bratra, kterého jsem miloval víc, nežli rodiče, kamarády, knihy, prostě nade všechno. Byla to ovšem jen bratrská láska. Nebo že by ne? Takovou myšlenku jsem si ihned vyhodil z hlavy a zamezil jejímu opětovnému návratu. Vždyť to byl přeci můj bratr, nemohl jsem jej milovat tak, jak bych miloval svou osudovou lásku. Nebo mohl? Jasně, že nemohl! Co si to namlouvám za hlouposti? Že bych z tohohle domu už opravdu zešílel? Trápil jsem se otázkami, na než jsem neznal, nebo spíše nechtěl znát, odpověď a raději se zadíval do odrazu v zrcadle.
Havraní vlasy mi už pomalu spadaly do studánkově modrých očí, jenž byly už na první pohled naprosto vyhaslé, bez životního plamene a nadějné jiskry. Bledá kůže postrádala lesk a místy se zdálo, jako by přecházela do nezdravě zelené. Oblečení na mne jen viselo, neboť jsem po té nehodě odmítal na několik dlouhých týdnů cokoli pozřít. Jen jsem stál u okna, sledoval zamilované páry, hrající si děti, pobíhající zvířata a se zatajeným dechem sledoval, jestli někde neuvidím mámu, tátu nebo staršího brášku. Při pomyšlení na něj mne pokaždé píchlo u srdce a zabodlo do něj jen další z hřebů bolestivých vzpomínek na naše dovádění, rvačky, hádky, smích a... doteky. Ano, opravdu se mne dotýkal a to tak často, jak jen to šlo. Při jakkoli letmém a nevýrazném doteku mnou projel slabý elektrický proud a na řadu přišlo vzrušení. To jsem mu ovšem nikdy neřekl a kdybych to udělal, nejspíš bych ani ty vzpomínky neměl, neboť by mi určitě nadával do zvrhlého prasete.
,,Proč zrovna já!" zakřičel jsem, mírně udeřil do rámu zrcadla a opřel o něj čelem. Bylo mi úplně jedno, že mne někdo může slyšet či vidět. Alespoň členové téhle famílie na vlastní oči uzří, že i za chladným a nic neříkajícím pohledem mohou být city, chtíče, bolest, radost, smutek, nadšení nebo zkrátka jiné emoce, které jsem omezil jen na usedavý noční pláč a smutné pohledy na všechny lidi, zvířata a dokonce i věci, které absolutně za nic nemohly.
Stejně za všechno můžu já. Kdybych byl hodný syn, jel bych s nimi, už dávno jsme se mohli setkat v říši mrtvých nebo jsem jim prostě mohl říct o svém znepokojeném rozpoložení. Oni přeci vždycky obdivovali mou inteligenci a chytrost, třeba je mohly nějaké smyšlené argumenty přesvědčit o nebezpečnosti jízdy.
,, Proč jen jsem byl a stále jsem tak hloupý a dělám neustále chyby? Není snad den. Kdybych něco nezvoral nebo nešlápl vedle. Jsem snad prokletý? "
,,Každý děláme chyby a ty nejsi prokletý, " promluvil kdosi a já se bleskurychle otočil, abych zjistil, kdo to mohl být. Nikoho jsem však neviděl a zezdola bylo slyšet všechny. Vůbec mi nebylo jasné, o koho vlastně šlo. To jediné, o čem jsem však nepochyboval byla známost onoho líbivého hlasu. Takhle nějak zněl i... Jakmile mi tohle došlo, praštil jsem si ještě jednou, pak ještě jednou a znovu, znovu, znovu a znovu. Mlátil jsem do něj ovšem jen tak, abych jej nezničil, ale ulevil si od hromadící se agrese, smutku a hlavně zmatení. Přece nerozbiji poslední a zároveň jedinou památku na svou idylickou minulost.
,,Víš, já měl to zrcadlo docela rád, tak ho prosím využívej jen na prohlížení se a chválu, jak ti to sekne, " ozval se znova, tentokrát se i zasmál a já si připadal jako blázen. Vždyť jen narušení lidé slýchávají hlasy a ještě je poslouchají. Já to mohl připsat jedině tomu monumentálnímu stesku, jenž už nějaký ten pátek přetrvával. Vždyť čím jiným to mohlo být? Nemohl jsem být přeci něco, jako médium, které dokáže komunikovat s dušemi zemřelých, protože na takové věcí já nevěřil a ani bych teda nechtěl. To už bych musel být opravdu pominutý, kdybych se k takovému přesvědčení hlásil a to je právě to poslední, co jsem v tu chvíli potřeboval.
,,Musíš nad vším tak zoufale přemýšlet? Přestaň se o to zrcadlo opírat a ustup dozadu, pak teprve něco uvidíš, ale varuju tě, nevyděs se. " Opravdu mi něco muselo být, jelikož já tomu hlasu podlehl a udělal vše, co mi nařídil. Možná to bylo tou touhou nebo tím, jak hluboké city jsem k bratrovi cítil, ale v ten moment, kdy jsem ustoupil a znovu do zrcadla pohlédl, uzřel jsem svého bratra. Nikoli své dvojče odraz, ale skutečně jeho oříškově hnědé vlasy, stejně modré oči, které máme oba po mámě a kůži bledou, jako padlý sníh, po tátovi. A teď mi řekněte, kdo by se při takovém pohledu ani krapet nevyděsil a dokázal zůstat klidným? Něco takového je úplně nemožné!
,,Co to se mnou je? To už na mě vážně působí tenhle dům nebo jsem se konečně dočista zbláznil? " Ptal jsme se sám sebe, toho podivného obrazu v zrcadle, Boha, všech a vlastně nikoho zároveň. Bylo toho až příliš mnoho, aby to celé dokázala má hlava a psychika pojmout, což se projevilo naprostým zatemněním mysli, zraku, sluchu a následným probuzením na bílém lůžku ve velmi malém prostoru s obrovským oknem, dřevěným stolkem a postelí, na níž jsem ležel.
,,Tak ses nám konečně probral," řekla nadšeně žena oděná do krátké bílé sukně, stejně zbarveného trička a zvláštně tvarovanou čepicí na hlavě. Dle mého úsudku mohlo jít o zdravotní sestru, neboť kam jinam by mne odvezli po zřejmém zkolabování, než do nemocnice? Jedině tak na psychiatrii, kde bych jim vykládal, jak jsem uviděl svého bratra v zrcadle, mluvil s ním a dokonce ho i na slovo poslechl.
Každopádně jsem o tom taktně pomlčel a odpoledne byl zase puštěn zpět s tím, že bych se neměl tak přepínat, podléhat stresu a dát si několika dní klid od školy, což mi jako dobrý nápad nepřišlo, protože se mi příliš nechtělo zůstávat tak dlouhou dobu v pokoji s tím začarovaným zrcadlem, které jsem vědečtěji nedokázal popsat.

- - -

Přirozeně ke mne údajný bratr promlouval i nadále a po mých neúspěšných pokusech o ignoraci jsem to vzdal a navázal s ním konverzaci o všem a to naprosto otevřeně, díky čemuž se vlastně dozvěděl o mých citech a věřte nebo ne, ale on mne také miluje! Všechny ty doteky, smích a gesta byly návnady, kterých jsem se měl chytit a nechat se vtáhnout do víru lásky. Mrzelo mne, že jsme si to všechno přiznali až a po té tragédii a znemožnili si tak všechny ty aktivity, které zamilovaní provozují, ale mne jen slova vyhovovala, jelikož to byla ta hluboká, silná slova, která nemůžete jen tak pouštět do větru, ale intenzivně cítit ve svém nitru.
Zakrátko mi to však přestávalo stačit. I mé tělo si přálo víc. Chtělo, aby se mne dotýkal, líbat a způsoboval tu vytouženou slast. Jednoduše fyzický kontakt, který nám bohužel nemohl být dopřán a já si musel vystačit jen s fantazií a uspokojováním sebe sama.
A jsme zase zpět v přítomnosti, kdy ostatní členové domácnosti odešli na jakousi stupidní komedii do kina. Už u ukázek jsem se musel stále ptát, jaký hlupák by utratil tak vysokou finanční částku jen, aby to viděl, ale v tuto chvíli se mi docela hodí nenormálnost mé nové rodiny. Nebo jsem nenormální právě já? Každopádně jsem tady já a můj milovaný bráška.
,,Toužím po tobě. Přejdi tu bariéru mezi námi a poddej se vášni." zašveholí bráška roztouženě a smyslně se usměje.
,,Vždyť ani nevím jak."
,,Ale víš, jen neměj strach a udělej to. Budu tě čekat na druhém konci." Zašptá, krapet ustoupí a během několika sekund naprosto zmizí. Má pravdu, vím, co musím udělat, ale skutečně je to možné jen touto cestou? A co teta Bonie, vždyť ta to nepřežije! Je pravda, že mne nemá v oblibě, ale přece jenom je součást rodiny.
,,Rodina," zašeptám si pro sebe a pohlédnu si do očí skrze zrcadlo. ,,Má rodina a láska je tam vzadu. Sem bych se nikdy nedokázal začlenit. Promiň teto Bonie, strýci i otravná sestřenko, ale odcházím... za svou rodinou," dořeknu poslední slova, nežli prudce vyrazím proti zrcadlu a v duchu si vybavuji všechny vzpomínky na rodiče, bratra, nehodu, tetu, strýce, sestřenku, zrcadlo, nemocnici a to všechno dohromady. Sluch je konečným smyslem, jenž si zaznamenává poslední data. Tedy zvuk třeštícího se skla a nakonec tvrdý dopad na měkký koberec.

- - -

,,Víc! Dej mi víc!" Křičím v návalu prudké slasti. Ještě několik zkušených přírazů mého bratra a vyvrcholím s jeho jménem na jazyku.
,,Miluju tě, víš to?" Zavrní mi do ucha a zezadu se na mne přitiskne.
,,Já vím přece všechno a taky tě miluju." Zašeptám a nechám se znovu vést proudem chtíče a lásky.
Nikdy jsem nevěřil v kouzla, pohádky nebo posmrtný život, ale nyní jsou mé názory jiné a já nikdy nepřestanu věřit na život za zrcadlem.