Začlenit se - 2. kapitola

„Vstávej,“ zašeptá mi někdo do ucha. Trhnu hlavou a rozlepím oči.
„To už jsme tady?“ zeptám se. Vedle nás sedí Michal a na jeho klíně Milan, který ještě spí. Asi taky vstával brzy. Vlastně pokud si vzpomínám, měl nedávno nějakou soutěž a zřejmě ještě nestihl ten spánkový deficit dospat.
„Ne, ale za chvíli budeme a Milan nejde vzbudit,“ odvětí mi Michal. Když nad tím tak přemýšlím, Honza zatím řekl pouze tři věty, ale ono je to stejně jedno.
„Takže děcka, znáte náš rozdělovací systém, že? Na pokojích budete podle toho, jak sedíte, ale dnes je výjimka. Jsou tam dva pokoje po třech a jeden po čtyřech, takže nikdo nebude muset být sám. Takže čtyřka připadne těm čtyřem vzadu a pokoje po třech si vezmou dívky, aby neřekly, že je to nespravedlivé!“ Málem mi vypadnou oči z důlky, já s nimi nechci být na pokoji!! Chtěl jsem být na pokoji jen s Milanem! Co si o sobě ten zatracený učitel myslí?!
„Teď už jste spokojení?“ zavrčím na ty dva. Jsem si jistý, že Milan se mi tam složí, protože být dnešek, sobotu, neděli a polovinu pondělí v pokoji s Michalem, to bude hodně těžká zkouška, navíc, když ho ještě stále miluje.
„Udělali jsme něco?“ nechápe Honza.
„Že se s váma vůbec bavím,“ zavrčím a otočím se dopředu, abych se Honzovi nemusel dívat do tváře.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptá se najednou. Otočím se na něj jako opařený.
„Asi nejsem první člověk, který ti sedí na klíně, i když nevíš jeho jméno, co?“ zasyčím kousavě.
„To ne, ale když už spolu budeme na pokoji, rád bych ho věděl.“
„Zjisti si ho.“ Na to jen pokrčí rameny a ještě pevněji mě obejme v pase. Grr!! Nesnáším ho! Ale pokusím se to ignorovat a zadívám se na Milana. Má lehké kruhy pod očima, ale přes brýle to nejde vidět. Možná to je to, proč se se mnou baví, protože i já nosím brýle.
„Milane, Milane, vstávej,“ položím mu ruku na rameno a jemně s ním zatřepu. Vydá ze sebe nějaký mumlavý zvuk a hlavou se pohodlněji opře o Michalovu hruď. A ten zmetek se na mě začne vítězně usmívat!
„Jestli mu zkřivíš jen vlásek, uškrtím tě!“ upozorním toho debila.
„Chodíš s ním snad?“
„Ne, je to můj kamarád. A kamarádi si pomáhají. Nenechám tě, aby sis s ním zase začal a využíval ho jen na sex!“
„A co i uděláš? Jsi jen párátko,“ zachechtá se.
„I pitomým párátkem si můžeš vypíchnout oko,“ pronesu rozhodně, složím si ruce na prsou a otočím se na druhou stranu.
„Žárlíš snad na něj?“ ozve se Michal posměšně.
„Proč bych na něj měl žárlit? Jsi jen povrchní idiot!“
„A já?“ ozve se mi u ucha.
„Ty jsi úchyl!“ zavrčím.
„To nebylo moc hezké. A já tě nechávám sedět na svém klíně,“ hraně se urazí.
„Já bych klidně stál, ale někdo si mě přitáhl k sobě, takže mlč!“
„Možná bys nemusel mít pouze jednoho kamaráda, kdybys nebyl tak sarkastický a hnusný na ostatní!“ To se snaží, abych litoval toho, co jsem řekl? Haha, i kdybych byl bůhvíjak přátelský, můj vzhled by každého odradil.
„A možná bys ty měl aspoň jednoho kamaráda, kdys nenosil nos nahoru!“ To zmlkne a těch dalších pět minut do příjezdu k chatě se se mnou nebaví, což beru jako velké plus, protože konečně můžu přemýšlet, co všechno hrozného se může stát, když budeme s Milanem na pokoji s těma dvěma.
Když zastavíme, Milan není k probuzení, takže ho Michal vynese ven v náruči. Chci vzít aspoň Milanovu tašku, ale vezme jí Honza spolu se svou a Michalovou. Pomohl bych mu. Ačkoliv... má taška je dost těžká, že se ploužím několik metrů za nimi.
„Ta taška musí být pomalu těžší než ty,“ zasměje se učitel, který se zničeho nic objeví vedle mě.
„Ani bych neřekl. V kolikátém patře je náš pokoj?“
„Ve třetím, to je úplně to poslední. Těšíš se na výlet? První den si dáme jen procházku po okolí, takže nic těžkého.“
„Jo, myslím, že to bude fajn.“
„No, já si musím jít taky vybalit. Tomáši, pomůžeš Honzovi s tou taškou?“ zavolá na někoho. Za chvíli k nám přijde vysoký muž možná kolem dvaceti pěti. Asi správce.
„Ukaž,“ vezme mi tašku.
„Děkuji,“ zašeptám nesměle a následuji ho.
„Jaký máš pokoj?“
„Ve třetím patře, pokoj pro čtyři,“ vysvětlím, protože víc informací nevím.
„Aha. A kde máš ostatní? Proč si s tím nepomohli?“
Pokrčím rameny. Prostě... myslím, že bydlet s nimi na pokoji bude stejné, jako bydlet sám. Ale to tomu muži neřeknu.
„Tady to je,“ s tím otevře dveře. Na nás se zadívají dva páry očí.
„Jaká postel je volná?“ zeptám se trochu rozpačitě.
„Ta nahoře u vedlejší zdi.“ Muž mi tašku položí vedle poschoďovky, usměje se na mě a s „Ahoj,“ zmizí za dveřmi.
„Kdo to byl?“ zeptá se Milan, který se právě probudil.
„Tvůj kamarád si tady asi právě našel nějakou oběť, která se s ním ráda vyspí,“ zasmál se Honza. Cože? Ten muž mi pouze pomohl donést tašku nahoru, protože ho o to poprosil učitel! Proč Honza říká takové věci?
Chci se ohradit, ale místo toho začne Michal mluvit na mého kamaráda, takže se otočím k tašce, vytáhnu z ní balíček bonbónů a vylezu si s ním nahoru, kde se položím na záda s jednou rukou za hlavou a druhou si dávám bonbóny do pusy. Vždycky, když jsem rozrušený, jím sladké.
„Hej! Dej si tu tašku jinam!“ křikl na mě Honza. Ignoroval jsem ho a dál zíral do stropu. Asi mě teď bude nenávidět ještě víc, ale už teď řekl svůj názor, podle něhož jsem zřejmě jen k***a, která roztáhne každému nohy.
Po chvíli se ozval Milan. „Nehodláš si nechat všechny ty bonbóny pro sebe, že ne?“ zeptal se mě. Slyšel jsem jeho kroky, jak přešel k poschoďovce, na které jsem právě ležel.
„Hodlám.“
„Nebuď zlý! Tvůj táta určitě chtěl, aby ses se mnou podělil!“
„Nic takového neřekl. Čekal spíš, že mě vystresuješ, takže mi nabalil bonbónů víc, než když jsem u tebe chtěl minule přespat o víkendu.“
„A to jsi mi taky dal!“ a s tím natáhl ruku pod dřevem.
„Jsi otravný, víš to?“ zavrčel jsem a přece jen mu do dlaně nasypal asi šest bonbónů.
„Proto mě máš tak rád,“ zasmál se a sedl si na zem.
„To určitě,“ zamumlal jsem a dál zíral na strop.
Nevím kdy, ale usnul jsem. Probudilo mě až silné zatřesení a bolestivý stisk, jímž někdo drtil mou paži.
„Co je?“ zamžoural jsem. První poznatek: Neměl jsem brýle. Okamžitě jsem začal šmátrat kolem, než jsem je našel a nasadil si je. Pak už jsem jasně viděl Honzovu naštvanou tvář.
„Jsou tři odpoledne, za chvíli bude svačina a v pět vyrazíme na večerní procházku, ze které bychom se měli vrátit kolem deváté. Za těch několik hodin, co jsme si šli mi, kteří nejsme líní, prohlédnout okolí, jsi ty nestihl udělat vůbec nic a dokonce i svou tašku jsi nechal na tom samém místě! Co si o sobě myslíš?!“ zavrčel na mě. Tomu se říká vážně příjemné probuzení. Ještě stále jsem nebyl pořádně schopen vnímat, takže jsem zachytil pouze, že jsou tři, bude svačina a pak procházka, což bylo asi nejdůležitější, takže to, že nevím zbytek, mi nějak nevadilo.
„Vstávej!“ zavrčel Honza. Přikývl jsem a ještě stále ospale jsem se posadil. Sundal jsem si brýle, protřel oči, znovu nasadil okuláry a sešplhal z postele.... a stoupl na svou tašku. Dobře, nejsem moc těžký a neměl jsem v ní nějaké zlomitelné věci, ale okamžitě jsem jí otevřel a začal se dívat, jestli je všechno v pořádku. Bylo, naštěstí. Je pravda, že jsem si měl tašku odsunout jinam, ale takhle zlý Honza rozhodně být nemusel. Ale mlčel jsem. Ještě bych rozpoutal hádku a to bych si pak koledoval o několik ran pěstí. Takže jsem mlčel, tašku posunul o trochu bokem a tiše odešel z pokoje. V zádech jsem cítil Honzův pohled, ale ignoroval jsem ho.
V jídelně, kterou jsem po delším bloudění našel, jsem si sedl sám. Bylo to, jako bych byl u nás, v jídelně a Milan byl na soutěži. Až na to, že Milan seděl o několik stolů dál, tiskl se k Michalovi a mé přítomnosti v tom místnosti si vůbec nevšiml. Pak přišel Honza, ale taky mě ignoroval. Takže jsem se tiše najedl a počkal, dokud nepřijde učitel, který nám samozřejmě chtěl něco sdělit.
„Takže děcka,“ začal a já se pousmál. Náš učitel se nezmění.
„Dnes nás čeká delší procházka v noční krajině. Ne, nepůjdeme do lesa, jen se projdeme kolem, protože vás samozřejmě čeká i nějaké bojovka, ačkoliv zde budeme jen tři dny. Prosím chlapce, aby neosahávaly své spolužačky a nikdo nezůstával pozadu, neboť, pokud se ztratíte, budeme vás hledat až ráno, což znamená celou noc v té neprůhledné temnotě,“ pokoušel se nás vystrašit, což na mě zabralo, neboť se bojím tmy a všeho, co v ní může číhat.
„Sejdeme se v pět před vchodem a pořádně se oblečte,“ s tím se posadil za stůl a dal se do jídla. Žáci začali pomalu odcházet. Zvedl jsem se také a nikým nezahlédnut jsem se vytratil. Náš pokoj byl odemčený, což bylo štěstí, neboť jsem neměl klíče.
Vylezl jsem si na postel a přemítal, jestli mám nebo nemám jít a najednou mi přišlo na mysl, co si zase Honza domyslí, když tady zůstanu, zatímco všichni odejdou. Samozřejmě že něco, jako, že si to rozdám s polovinou personálu. Ale já se vážně příšerně bojím tmy. Musel bych mít vedle sebe někoho, o kom bych věděl, že mě ochrání, abych mohl jít někam v naprosté tmě.
„Hej, pane Neřeknu-ti-své-jméno, jdeš taky?“ zeptal se mě Honza.
„Asi ne,“ zamumlám.
„Hodláš vyzkoušet, jaký je tady personál a kdo ho má největšího?“ zeptal se mě s neskrývaným opovržením. Jak by mi pomohlo, kdybych mu řekl, že jsem panic? Jsem si jistý, že by se mi vysmál.
„Ale, no táák... musíš přece jít!“ zavěsil se mi na postel Milan a dělal na mě psí oči.
„Ty víš, že se bojím!“ sykl jsem tiše.
„To jsi taková třasořitka, že se bojíš jen vyjít ven v noci? Tví rodiče z tebe musí být šťastní!“ Výsměch. Samozřejmě, nic jiného jsem od Honzy ani čekat nemohl. Je vůbec s podivem, že se se mnou vůbec baví. Pokud se naše „rozhovory“ dají považovat za bavení.
Mlčel jsem. Vím, že mámě trochu vadí, že musím spát s rozsvícenou lampičkou nebo svíčkou, ale už to moc neřeší. Někdo se bojí pavouků nebo hadů, já se bojím tmy.
„Musíš jít! Klidně tě z té postele vytáhnu!“ vyhrožovat Milan.
„Už to vidím,“ ušklíbl jsem se. A pak mě Milan chytl za nohu a silným trhnutím, mě přinutil málem spadnou z postele.
„Dobře, dobře!“ rezignoval jsem, protože jsem si všiml, že se Honza nadechoval na další poznámku. Michal byl opřený o vedlejší stěnu a časoval mě zvláštním pohledem. Milan se usmál a vítězně si poskočil, načež jsem protočil oči a otráveně si sedl na zem.
Věděl jsem, jak to dopadne. Až se začne stmívat, začnu hysterčit a nebudu vědět, co mám dělat. A pokud bude někde v blízkosti něco vydávat světlo, okamžitě k tomu přiběhnu a nebudu se od toho chtít odloučit.
„Tak to bychom se měli začít chystat!“ zvolal Milan a radostně odskákal ke své tašce. Jedno mi nebylo jasné. Proč se o mě zase zajímá, když si mě na obědě vůbec nevšiml?