Začlenit se - 3. kapitola

Bylo pět hodin. Byla příšerná zima, od úst mi šly obláčky páry a já se klepal a drkotaly mi zuby. Přes hlavu jsem měl přetaženou kapuci delší zimní bundy, oteplováky na nohou a v kapse baterku jako poslední záchranu. Sice nic, co by tolik prořízlo tmu, ale aspoň něco jako jistota.
„Jdeme!“ zavelel učitel. Milan s Michalem a Honzou šli někde veprostřed a já až úplně vzadu, protože do středu jsem si netroufl, ačkoliv tam bych se tolik nebál, protože by kolem mě bylo tolik lidí.
Šli jsme možná hodinu, když se začalo smrákat a na obloze se navíc tvořily nehezké bouřkové mraky. Šel jsme možná dva metry za posledními žáky s hlavou skloněnou k zemi a přemýšlel, proč jsem přikývl, že půjdu.
„Kde je Honza?“ ozvalo se ze skupiny.
„Já jsem tady!“ řekl dotčeně můj, Michalův a Milanův spolubydlící.
„Tebe nemyslím, myslím jiného Honzu!“ Pak se ozval i druhý Jan, ale ani toho Milan nehledal. Bylo mi jasné, že myslí mě, ale ignoroval jsem jeho hlasité výkřiky a tiché kletí studentů, skrz které se prodíral.
„Tady jsi!“ ozvalo se vedle mě. Zvedl jsem hlavu. Vedle mě šel Milan s úsměvem od ucha k uchu ruku v ruce s Michalem.
„On se jmenuje taky Honza?“ zeptal se překvapeně ten, který mi tu „chyběl“.
„Jo.“
„Proto mi nechtěl prozradit své jméno?“
„Spíš proto, že když už jsme spolu ve třídě třetí rok, tak bys snad mohl vědět, jak se jmenuje, obzvlášť, když jméno Jan je jediné, které je u nás zastoupeno třikrát,“ obhájoval mě Milan.
„Pamatuji si jen jména důležitějších lidí. Michalovo, tvoje, Patrikovo, Alexovo a ještě několika holek. Nepotřebuji vědět jména lidí, se kterými se nebavím.“
Tohle mě ranilo. Já znám jména i příjmení všech žáků naší třídy. Navíc... jak to, že Milanovo jméno je důležité a moje ne? Možná to bude tím, že tančí, a o zájmech žáků se vždycky vedou větší diskuze. Já neumím vůbec nic. Hraju sice na kytaru a zpívám, ale je to pod úrovní, takže to o mě skoro nikdo neví.
„Myslím, že to jsi si před ním mohl odpustit,“ řekne Michal. Mám dojem, že tím před ním myslel mě, protože nikdo jiný s nimi už nešel.
„Svět se mu nezboří, když mu někdo řekne, že víc jak polovina třídy o jeho existenci neví,“ rozhodil Honza ruce, až mě jednou praštil, ale nestěžoval jsem si.
Pak se bavili mezi sebou a já opět zůstával pozadu. Protáhlo se to zase na nějaké dva metry, když začala být větší tma. Snažil jsem s uklidnit, protože v těchhle situacích obvykle hysterčím. Mezi žáky se neslo šuškání, že za hodinu se vrátíme na chatu, což mě moc neuklidnilo. Už jsem měl unavené nohy a tma kolem mě nelítostně pohlcovala.
„Kde je zase ten kluk?“ zavrčel Honza. Asi tím myslel mě, ale já se rozhodně nehodlal hlásil. Chvíli se díval dopředu mezi žáky, než se otočil a jeho pohled spočinul na mě.
„Co děláš tak vzadu? Máš s někým domluveno, že se tady potkáte a on tě odvede k sobě, aby jste si to spolu mohli rozdat?“ Mlčel jsem. Možná se říká, že mlčení znamená souhlas, ale mě je to jedno. Může to působit jako přiznání, ale já rozhodně na nikoho nečekám.
„Honzo, nech si ty pitomé poznámky. Nevidíš, že se evidentně bojí tmy?“ Kdy se mě jen Michal začal zastávat?
„Tmy se bojí pouze malá děcka,“ odsekl Honza. Opět jsem mlčel, protože na hádky jsem moc náladu neměl.
Snad půlhodiny mě stále popoháněli, až s tím Honza sekl a naštvaně se připojil k holkám před námi, které ho obklopily a něco na něj žvatlali.
„Líbí se ti, že?“ zeptal se mě Milan. Pokrčil jsem rameny. Vypadá hezky, to jo, ale povahu má strašnou.
„Takhle se většinou nechová. Jinak je milý a většinou i přátelský, ale už od dnešního rána má zvláštní náladu. Čekal jsem, že v tom autobuse na tebe bude hodný a najednou byl takový nabručený,“ přidá se do diskuze Michal. Znovu pokrčím rameny, že mě to nezajímá.
„Možná se to po pořádném odpočinku zlepší... vážně se tak bojíš tmy?“ Přikývnu. Hodlá se mi kvůli tomu vysmívat jako Honza?
„Chceš jít mezi námi?“ navrhne mi náhle. Zmateně se na Michala zadívám.
„I já mám světlé stránky. A myslím, že by ti měl někdo vysvětlit, proč jsme se vlastně s Milanem rozešli, protože to, co jsi řekl v autobuse jsi měl trochu pomotané. To mi připomíná, že se chci omluvit za své chování... trošku jsem vyjel, ale byl jsem rád, že jsem zase s Milanem a tys mě pořád rušil,“ zasmál se. Obešel mě zezadu a tím jsem se ocitl mezi nimi. Cítím se mnohem líp, než předtím úplně na kraji. Milan mě chytl za ruku. Zadíval se na něj a usmál se. Sice bych byl radši, kdyby mě za ruku držel někdo jiný, ale ten právě teď neví, že nějaký Honza existuje.
Z druhé strany mě za ruku chytl Michal a taky se usmál.
„Už je to lepší?“ Přikývl jsem.
„Hrajete si na teplé bratry?“ zeptal se náhle Honza. Odpojil se od holek a nyní šel po boku Michala.
„Ne, ale myslím, že tě to nemusí nijak zajímat. Jdi bavit ty husy a my se ti tu postaráme o tvého kluka.“ Kluka? Huh? Zaspal jsem snad něco?
„Nikdy bych s nikým jako je on nechodil!“ ohrne nade mnou Honza nos. Přesně... se mnou by nikdy nikdo nechtěl chodit. Co se mnou? Středně vysoký, hnědovlasý, zelenooký, průměrný v učení... sice je průměr možná lepší než úplný spodek, ale průměrného člověka si nikdo nevšimne.
„To si povíme za pár měsíců.“ Haha, už to vidím! Úplně mám před očima, jak by nejhezčí kluk ze třídy a možná na celé škole chtěl chodit s jakýmsi průměrným klukem, jehož jméno ještě před pár hodinami neznal!
Nevyjadřuji se k tomu. Vlastně jsem ještě na dnešní procházce nepromluvil a to jsem jinak docela umluvený člověk, který pusu skoro vůbec nezavře.
„Musel bys mi dát nejmíň barák, abych s ním začal chodit. To už bych se radši vyspal s Olívií!“ V očích se mi objeví slzy. Olívie je nejtlustší dívka na škole. Je v prváku a nejen, že má velkou nadváhu, ale její obličej je plný pupínků, takže se jí všichni štítí jen dotknout.
Opět mlčím. To jsem vážně tak hnusný?
„Jsi idiot!“ otituluje Honzu Michal a pocuchá mi vlasy se slovy, že „Honza to tak určitě nemyslel.“
„Myslel. Copak nedokážete pochopit, že ho nechci! Průměrný, nezajímavý kluk, co má strach ze tmy! To bych to vážně někam dotáhl, kdybych s ním chtěl chodit.“
Konečně se před námi objeví chata. Před ní mě Michal i Milan pustí a oba se rozběhnou do pokoje. Myslím, že to udělali schválně, abych byl s Honzou o samotě, ale zatímco já se ploužím, on míří rychlým krokem za nimi.
Když dojdu, jsou už zažraní v debatě.
„Stihl sis dát aspoň s někým rychlovku, když jsi šel tak pomalu?“ zeptá se mě s výsměchem Honza. Nic na to neřeknu, sundám si brýle, které položím na stolek u postele a vylezu na horní palandu, kde se položím na záda a zírám do stropu. Jsem rozhodnut, že na večeři nepůjdu, protože ani nemám hlad, ačkoliv jsem dneska nejedl oběd, neboť jsem ho zaspal a snídal jsem kolem sedmé ráno. Oni tři odejdou, ale já se ani nehnu. A pak to na mě konečně dolehne. Všechno hnusné, co mi Honza dneska řekl. Rozbrečím se. Celý den jsem to vydržel a ani já nemůžu všechno přecházet bez povšimnutí.
„Věděl jsem to,“ ozve se ode dveří. Hrkne ve mně, že je to snad Honza, ale je to Milan.
„Dneska jsi byl podezřele ticho a to, i když se do tebe Honza strefoval, věděl jsem, že se sesypeš. Proč mu prostě neukážeš, že nejsi takový, jaký si on myslí?“
„Proč... proč bych měl? Je...je to.... smrk... je to přece nejhezčí kluk na škole! Nejde.... prostě se mu nemůžu jen tak postavit!“
Milan mě pohladí po vlasech a začne mě utěšovat. Pak přijde do pokoje Michal s Honzou. Už skoro spím, ale oni mě vyruší.
„Chováš se k němu jako jeho matka! Myslel jsem, že je to chlap!“
„Zato ty se k němu chováš jako nějaký jeho pán! On je taky člověk a má city! Víš vůbec, jaké to je, když ti někdo řekne, že by se radši vyspal s nejhnusnější holkou na škole, aby s ním nemusel chodit?!“ zakřičí Milan. Jsem k nim obrácený zády a snažím se nebrečet, ale když to teď Milan vzpomněl.
„Ty si fakt myslíš, že bych se vyspal s Olívií? Nemyslel jsem to vážně! S ní bych se nikdy nevyspal!“ bránil se Honza
„To jsi měl říct jemu! On tě poznal z blízka teprve dneska, takže neví, co považuješ za humor a co myslíš doopravdy!“ zavrčí Milan.
„I d***l by věděl, že takové věci prostě nemůžu myslet vážně!“
„On sice není d***l, ale má dost nízké sebevědomí, které jsi tímto ještě snížil.“
„Nemůžu za to, že prostě není hezký!“ vyhrkl Honza.
„Tohle odvoláš! On je hezký!“ Haha, děkuji Milane, ale i já vím, že něco jako krása se mi na míle vyhnulo.
„Mohli by jste se už přestat hádat o tom, jak vypadám?! Tak vypadám jako strašák do zelí skřížený s kostrou, ale vážně to nepotřebuji poslouchat všude, kde se pohnu!“ otočím se na ně a rozkřiknu se. Vím, že mám na tvářích ještě slzy a mám úplně rozčepýřené vlasy, ale nemyslím, že by to mohlo být horší, než to je ve dne. Všichni tři ztichnou. Zřejmě přeci jen vypadám hůř, mnohem hůř.
„Děkuji, dobou,“ otočím se zpět a přetáhnu si peřinu přes hlavu. Chvíli jen tak ležím a usínám, ale z polospánku mě vytrhnou jejich hlasy.
„Vypadal jinak,“ poznamená Honza.
„Jak myslíš jinak?“ To byl zase Milan.
„Vypadal hezčí... asi jsem musel mít halucinace.“
„Nemyslím. Měl rozcuchané vlasy, neměl brýle a rozespale mrkal. Vypadal roztomile!“ opravil jej Michal.
„Myslel jsem, že chodíš s Milanem!“
„To neznamená, že nemůžu zhodnotit vzhled tvého kluka.“
„Nechodím s ním! Kolikrát ti mám říkat, že s ním prostě chodit nebudu! Nechodím s průměrnýma!“ zavrčel Honza.
„A s podprůměrnýma?“
„Proč bych zatraceně měl chodit s někým podprůměrným?!“
„Neřeš to. Dobrou.“
O deset minut později se postel trochu pohnula, jak si na dolní palandu lehl Honza. Pak jsem usnul.