Zapomínat by se nemělo...

V tomhle příběhu nečekejte moc fantazie, je to pouze příběh jedné rodiny uprostřed tragédie…
Příběh byl napsán podle pravdivé události (určitě si všichni pamatujete belgickou tragédii-autobus, který se vracel s dětmi z lyžáku naprosto nepochopitelně narazil do tunelu...) Tak tato povídka je o tom…
Jméno Emma a Johan Molemans jsou pravdivá. Vzkaz na pohledu je stejný jako originál.
(Vše bylo napsáno po večerních zpráv a při velice smutném filmu, na který koukali naši, tak se nedivte to celé je velice depresivní…)

Vystoupal jsem na kopec a zadýchaně se zastavil. Hory mi učarovali už kdysi dávno… Mají v sobě drsnou a přesto dechberoucí krásu.
Ostré rysy skal mírnili trsy barevných horských květin. Nebe bylo zářivě modré a vzduch je tak neuvěřitelně čistý, až to bolí. Přesto jsem jej nadechoval plnými doušky.
Zavál vítr. Sledoval jsem jeho proud díky okvětním plátkům jakési květiny. Tančil po kamení a točil se sem a tam. Unaveně jsem si otřel zpocené čelo.
Už na tyhle tůry pomalu přestávám stačit.
Nicméně mi přinášejí klid a úlevu od běžného života…
Znovu jsem se vydal na cestu. V turistice jsem nacházel úlevu od žalu již dvacet let…

Před dvaceti lety…
„Bude moc dětinské, když si sebou vezmu malého plyšáka?“ Otázala se Emma. Je to moje jedenáctiletá dcera.
„Pro mě za mě… Ale budeš to táhnout ty!“ Odpověděla moje manželka a bylo vidět, že jí je to celkem jedno. Klečela na rozložené dece před sebou kopu oblečení Emmi.
„Hlavně si sebou nesmíš zapomenout svetry, pořádné oteplováky a taky nějaké věci pod ně…“ Spekulovala.
„Hlavně jí nezapomeň zabalit plavky, ty určitě bude potřebovat…“ Obě se na mě nevěřícně podívali.
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem se rozesmál a Emma se po chvíli přidala.
„Měli byste vidět svoje obličeje, když jsem to řekl…“ Smíchy jsem pomalu nemohl.
Manželce mírně cukali koutky, ale kupodivu se ovládla. Pak se stejně vážným výrazem ve tváři jako já předtím se zeptala: „Tys pil?“

„Zlatíčko nezapomínej nám psát.“ Připomínala manželka Emmě, když jsme se loučili u autobusu.
„Ale no tak, mami, vždyť je to jen na týden…“ Snažila se z toho vykroutit Emma. Snad asi proto, že na ni v autobuse čekali její tři kamarádky.
„Tak tedy lyže a kufr už jsou vyřízeny.“ Řekl jsem a usmál jsem se. Teď už se zbývalo jen rozloučit. Bůh ví, že mi to nikdy moc nešlo…
„Měj se pěkně zlatíčko.“ Objala Emmu manželka. Pak jsem ji objal i já.
„Nezapomeň nám napsat, ať má mamka radost, jo?“Špitl jsem jí do ucha. Pak jsem jí ještě jednou sevřel v objetí.
„Měj se pěkně ségra.“ Zazubili se na ni bráchové.
„Tak už běž.“ Hlesl jsem jemně. Nechtěl jsem, aby viděla slzy, které se mi náhle objevili v očích.
„Tak, ahoj.“ Hlesla Emma a ještě naposledy se zářivě usmála, než nastoupila.
Nevěděl jsem, že ji takhle vidím naposledy…

„A dnes večer po večeři máme speciální program. Takže přesně v 20:30 tu všichni budou jasné?“
Oznámila po snídani učitelka.
Docela by mě zajímalo, o co jde…
„Emmo, co myslíš, že to bude?“ Zeptala se mě Laura, ale nečekala odpověď a sama si odpovídala „Možná, že pro nás maj nějaký vystoupení jako na táboře neboo… nebo bude nějaká diskotéka, neboo…“
Laura je občas trochu praštěná, ale to nevadí, alespoň je s ní sranda…
Zatímco jsme vymýšleli možné i nemožné jsem si na něco vzpomněla. Rychle jsem mrkla na hodinky. Mám ještě půl hodiny času. Spolu s ostatními jsem zamířila k pokojům, ale zatímco ostatní si připravovali oblečení na svah, já narychlo stihla napsat adresu domů na pohled.
Nezapomeň nám napsat, ať má mamka radost, jo?
Vážně by mě zajímalo, co se bude večer dít, už jsme byli i na túře a snad všem holkám se líbí náš instruktor… V duchu jsem si povzdechla, tohle jim přece nemůžu napsat…
Nu co. Napíšu jim až zítra, po tom učitelském ‚překvápku‘…

„Tady, Johan Molemans.“ Ohlásil jsem se do rozespale do telefonu. Uprostřed noci… No dobře, v devět hodin večer (byl jsem unavený-hrál jsem s klukama fotbal a tak jsem usnul v obýváku) mi za hlavou zazněl zvuk telefonu.
„Dobrý den, tady policie, promiňte, že vám voláme takhle pozdě, ale…“
Za slůvkem ale se může skrývat cokoliv. V tomto případě se za ním skrývali věty, které mi navždy převrátili můj život naruby.
Autobus s mojí dcerou měl nehodu.
Nepřežila.

Den poté, brzy ráno…
Pošťák jako obvykle konal svou práci. Byl to obyčejný znuděný brigádník a tak, když doručoval poštu ani ho nenapadlo se blíže podívat na pohled, který doručil. Byl to jen obyčejný pohled jako tisíce dalších…

Zdravím všechny doma! Byli jsme lyžovat. Náš instruktor je moc milý. Také jsme byli na túře. A nakonec sjížděli sjezdovku na igelitových pytlích. A večer společně zpívali písničky, je to tu skvělé. Už mi ale chybíte.
Emma