Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 1.Bonusek

Garo

Pitomej budík a ještě pitomější důvod, proč zvoní... ŠKOLA!
Jak já se těším, až to všechno skončí...

Vylezu z postele a jdu do vedlejšího pokoje vzbudit mého spolubydlícího, Sasara. Jak ho znám, tak si určo žádnej budík nenastavil a opět spoléhá na mě. Opatrně vejdu do jeho pokoje a zarazí mě oblečení, rozházené všude na podlaze. Když dojdu k jeho posteli, okamžitě zjistím proč a je mi z toho do pláče. V Sasarově náruči leží nějaký roztomilý klučík s blonďatou kšticí. Zadržím slzy a polknu vzlyk a lehce do Sasara žďouchnu, ten se jen zavrtá víc do deky a spí dál. Zatřesu s ním trochu víc a to ho konečně přiměje otevřít oči.
„Vstávej, škola,“ víc to neřeším a odcházím z pokoje, abych udělal snídani a potom se nachystal do školy.

Snídaně je hotová, já umytý a oblečený, ale Sasara nikde není, nemáme moc času. Opět nakouknu do jeho pokoje a vidím, jak se ocucává s tím klukem. Spolknu nadávky a co nejklidnějším hlasem mu oznámím, že by měl vstávat, jinak tu školu nestihne. Dost mě dopálí, když řekne, že dnes nikam nejde. Nasupeně odejdu z bytu a vydám se do školy. Cestou přemýšlím...o mě a Sasarovi.

Známe se odmalička. Naši rodiče chodili spolu na střední školu a dokonce bydleli hned vedle sebe. Navíc pocházíme z malého městěčka, takže bychom se tak jako tak seznámili. Vyrůstali jsme a hráli si spolu. Sasaru dělal ty nejhorší průšvihy a já to buď odnesl za něj a nebo jej z toho vysekal. Nedali jsme bez sebe ránu a když jsme se měli rozhodnout na jakou střední půjdeme, tak nikoho nepřekvapilo, že jsme si vybrali tu stejnou a dokonce i stejný obor, hudebku. S rodiči jsme se domluvili, že než platit nějaký koleje, tak nám napůl zařídí byt. Začali jsme bydlet samostatně a užívat si svobody bez neustálé kontroly ze strany rodičů. Ani nevím, jak se to stalo, ale časem jsme spolu začali spát. Nebylo to kvůli tomu, že bychom se milovali nebo tak nějak...alespoň ne ze začátku... Prostě jsme si sem tam „vypomohli“ - možná bych měl být přesnější, že Sasu potřeboval pomoc častěji, ale mě to nijak nevadilo. Ale tento vztah, který se zamlouval oběma stranám se začal ztáčet jiným, poněkud špatným směrem.

Líbali jsme se, milovali se, ale láska tam nebyla. Každý si sem tam dovedl nějaký objev a ten druhý se nad tím nepozastavil. Ale po nějaké době, jsem zjistil, že mi to vadí. To, jak každou chvíli mizí v pokoji s někým jiným. To, že na mě nemá tolik času jako dřív. To, že čas, který tráví s nimi, by mohl trávit se mnou. Zamiloval jsem se...a žárlil na všechno v jeho okolí. Já sám jsem se už s nikým nestýkal. Ale abych neztratil přítele, tak mlčím. Hned na začátku bylo řečeno, že se jedná čistě jen o uspokojení tělesných potřeb a já nehodlal tohle základní pravidlo porušit i přesto, jak to bolelo.

Opět se mi vybaví obrázek s dnešního rána. Opět mám pocit, že mi pukne srdce. Kéž by věděl, jak moc mi tím ubližuje.

Ve škole se přezuju a zapluju do své třídy, kde naprosto bez zájmu o okolní dění, sednu do lavice. Málem ani nezaregistruju učitele, ale když už se po několikáté zeptá, kde je Sasaru, tak ho omluvím pro nemoc a dál ignoruju veškeré jeho snažení vtlouc nám nějaké vědomosti do hlavy.

Možná bych si měl najít nějakého přítele. Určitě by se mi podařilo najít někoho, kdo by měl zájem, ale copak se mu může někdo rovnat? Pozvdechnu si, jak to tak vidím, tak tyhle myšlenky mě dnes neopustí.

Jak jsem si myslel, myšlenky na Sasara mě pronásledovaly celý den a já se nebyl schopen soustředit. Jindy by to ani moc nevadilo, ale dnes jsme měli hudebku a já při zkoušce našeho orchestru dělal neustále chyby. Učitelce nakonec došla trpělivost a nenechala mě hrát. Takže jsem tam jen nečinně seděl a dál se utápěl ve své sebelítosti a naprostém zoufalství.

Když škola konečně skončila, nešel jsem rovnou domů. Ještě jsem se stavil na trhu nakoupit pár věcí a doufal, že čím později příjdu, tím budu mít větší pravděpodobnost, že Sasu už bude doma sám. Nemám zájem vidět jejich „láskyplné“ objímání a ožužlávání. Potom, co oběhnu celý trh a mám v rukách dvě tašky, si říkám, že bychom si z fleku mohli otevřít vlastní ovocnářstí s zelinářství. Ale co...je to zdravé a plné vitamínů...

S o něco lepší náladou se vydám domů. Vyjedu do patra a u dveří začnu lovit klíčky, ale s plnýma rukama to jde opravdu těžko. Naštěstí bitvu s dveřmi vyhraju a já se konečně vyzouvám v chodbě. Bytem se tiše lyne pomalá hudba, jinak je klid. Možná tam ještě je... Projdu kolem Sasarova pokoje, aniž bych zaklepal a oznámil svůj příchod. Hodím tašky na kuchyňskou linku a začnu je pomalu vybalovat a dávat všechno do ledničky. Jsem do toho tak zažrán, že si nevšimnu Sasara, co vylezl z pokoje. Najednou mě kolem pasu chytnou jeho ruce a já mám pocit, že umřu na místě. Ví, že jsem lekavý, ale stejně to dělá.
„Sasaru, ty debile! To nemáš nic lepšího na práci, než mě tu k smrti děsit?“ vyjedu na něj a snažím se dostat z jeho náruče.
„No tak Garu, nebuď netykavka,“ a otře se rty o mé ucho, „Když ty seš tak roztomilej, když se zlobíš,“ začne mě lehce kousat do krku a ve mně se hádají dvě osobnosti. Jedné se to šíleně líbí a chce si to nechat líbit a pokud možno i pokračovat. Ta druhá se ošívá hnusem při pomyšlení, že ty ruce kolem jeho pasu, ty rty na jeho krku, líbaly ještě před chvilkou někoho jiného.

Vyhraje ta druhá a mě se konečně daří uvolnit jeho sevření. Ani se na něj nepodívám a opět se věnuju vybalování nákupu. Cítím jeho pohled v zádech, to jak mě propaluje.
„Děje se něco?“ zeptá se po chvíli, když zjistí, že se mi pod jeho pohledem záda nevznítí.
„Nic, proč by mělo?“ odpovím a při tom se snažím, aby na mě nebylo cokoliv znát. Sasarovi to nejspíš jako odpověď stačí, protože se mě už na nic neptá a místo toho mi šmejdí v tašce.

Je mi to líto... Proč nikdo nechápe, že když se na otázku ´Je ti něco? Stalo se něco?´ odpoví ´Nic´, tak to znamená přesný opak a my toužíme po tom, aby ten druhý měl starost a vyptával se, zda je to pravda, že jemu to tak nepřipadá...

„Copak máš dnes v plánu?“ optá se mě Sasu, zatímco se láduje jablkem, co mi lohnul z tašky. Překvapeně se na něj podívám. Většinou se nezajímá, co dělám.
„Ještě přesně nevím. Pročpak?“
„Jen tak,“ odpoví mi se zvláštním výrazem.
Možná si sem chce přivést toho dnešního blonďáčka a nechce, abych mu tu zavazel. Zaženu slzy a uklidním hlas.
„Říkal jsem si, že bych šel ven,“ řeknu nakonec a čekám na jeho reakci, ale on mi jen kývne hlavou na znamení, že slyšel a s dalším jabkem v ruce se vydá do svého pokoje.

Stojím před skříní a přemejšlím, co si vezmu na sebe. Nakonec jsem se rozhodl, že ven teda půjdu a zkusím štěstí. Mám v plánu jít na jednu diskotéku, které je známá tím, že tam chodí i celkem dost gayů a tak o pěkné kluky není nouze. Sáhnu do skříně a vytáhnu si červeně kárované kalhoty a černé tílko s černou košilí. Kolem krku si dám červenočernou palestinu a když jsem se vším spokojen a můj vzhled je kladně zhodnocen i po několikanásobném zhlédnutí v zrcadle, vyrazím do víru velkoměsta.

Když odcházím, ještě se potkám se Sasarem. Ten mě shlédne kritickým pohledem, ale nic neřekne, a pokračuje v cestě. Pokrčím rameny a vyjdu z bytu. Jdu asi 15min a už slyším onu charakteristickou hudbu, jež se lyne ven a je důkazem toho, že zábava je v plném proudu. Díky svému vzhledu nemám problém dostat se dovnitř. Uvnitř žasnu nad tou spoustou lidí, co už tu je, ale tím lépe, aspoň bude z čeho vybírat. Zamířím k baru a objednám si jedno pivko.

Otočím se zády k baru a opřu se o něj, abych lépe pozoroval dění kolem. Prohlížím si kluky, co tu jsou, a opravdu je tu pár kousků, kteří jsou fakt pěkní a stáli by za to. Pomalu upíjím se svého piva, když se ke mně přimotá takový pohledný černovlasý kluk.
„Ahojky, jsi tu sám?“ optá se mě už lehce připitým hlasem. Normálně bych jej odpálkoval, ale dnes jsem se sem přišel pobavit a možná i s někým seznámit, tak jsem mu bez okolků odpověděl, že jo.
„A mohu tě na něco pozvat?“
„Dík, ale mám,“ a ukážu mu plechovku ve své ruce.
„Myslel jsem něco ostřejšího,“ a svůdně na mě mrkne. Souhlasím a netrvá dlouho a já do sebe házím dvojtého panáka vodky. Potom si jdem společně zatančit, ale řekl bych, že se spíš jednalo o nějaký namlouvací tanec a skoro až samotnou milostnou předehru. Díky alkoholu jsem odstranil svoje zábrany a byl mnohem uvolněnější. Ještě mě pozval na další dva panáky a já věděl, že víc nemůžu, pokud se chci domů vrátit po vlastních...

„Promiň, ale musím si odskočit,“ houknu ke svému společníkovi, aby mě přes hlasitou hudbu slyšel.
„A nepotřebuješ doprovod?“
„To je dobrý zvládnu to,“ a pomalu se vydám směrem k záchodů. Vejdu do prázné místnosti a chystám se „uvolnit“, ale dřív než se k tomu dostanu mě kdosi zatáhne do kabinky. Je to ten kluk a hned mě začne líbat. Snažím se ho odstrčit...
„Co blázníš? A co tu děláš?“
Úlisně se na mě podívá...
„Dělám to, co sám chceš a o co se já celej večer snažím,“ a opět se začne líbat a snaží se mi dostat do kalhot. Možná bych ho nechal, ale když Sasu...

Když si vybavím jeho jméno a s ním i jeho tvář, jako by se mi najednou rozsvítilo a já si uvědomil, k čemu se tu schyluje. K něčemu, co chci dělat jen se Sasarem a z lásky. Dostanu se z jeho sevření a jako střela vyletím z kabinky, ale on zřejmě nechce nechat utéct ty panáky, co mi koupil, tak snadno a opět mě chytí a začne se mi dobývat do úst. Hnusem zavřu oči...

Najednou jsem volný a nikdo mě nedrží. Odvážím otevřít oči a vidím, jak Sasaru kloubí tomu klukovi ruku za zády.
„Jseš v pořádku?“ zeptá se a ještě zesílí stisk, takže ten kluk už se pěkně svíjí a bolestivě kňučí. Jsem tak vyveden z toho, že je tu Sasaru, že jen s otevřenou pusou na něj kývnu, že ano. Pustí toho kluka a ten se okamžitě zdekuje pryč z jeho dosahu. Potom čapne za ruku mě a táhne mě pryč z diskotéky.

Čerstvý vzduch jako by mě konečně probral.
„Sasaru, pusť mě,“ a snažím se mu vytrhnout.
„Nepustím a raději na mě nemluv, promluvíme si až doma,“ zavrčí na mě, chytne mě ještě pevněji a nasadí vražedné tempo směrem k nám domů. Naprosto nechápu, co to do něj vjelo, a už vůbec nechápu, co dělal v tom baru.

Otevře dveře od bytu a s hlasitým bouchnutím je za sebou zavře. Potom mě vleče do svého pokoje a tam mě hodí na postel.
„Hej, co to do tebe vjelo?“ zeptám se už značně podrážděný.
„Co do mě vjelo? Chceš to vědět? Jsem nasraný na maximum!“
„Nechápu proč?“
„Ty se ještě ptáš? Vždyť ten ten kluk málem znásilnil,“ křičí na mě.
„Jak to můžeš vědět? Co když jsem to chtěl...“ zvýším taky hlas.
„Nevypadalo to, že bys chtěl.“
„Co jsi tam dělal?“ snažím se odvést debatu od tohoto tématu.
„Hlídal jsem tě,“ odpoví.
„Hlídal? Jsem snad malé dítě, abych potřebovalo dozor?“ obořím se na něj, je sice starší, ale jen o dva měsíce a to mu ještě nedává právo hrát si na rodiče.
„Řekl bych, že jo...“
Vstanu z postele a dám mu facku.
„Jdu do svého pokoje, na tvoje přednášky nemám náladu!“

Nenechá mě, opět mě chytne za ruku a už podruhé mě hodí na postel, ale tentokrát mě zalehne a začne mě horlivě líbat. Vytřeštím oči. Nechápu, co to do něj vjelo. Normálně bych si to užíval a byl rád za společnou chvíli, ale dnes ne. Moje pocity dosáhly vrcholu a představa, že ještě dnes se tu válel s ním... Zapřu se o jeho ramena a podaří se mi ho od sebe odtáhnout.
„Přestaň Sasu,“ snažím se ho přivést k rozumu, zatímco on se o vydal na průzkum mého krku, „Přestaň si se mnou konečně hrát!“ V očích se mi objeví první slzy a to i přesto, jak moc snažím nedat nic najevo, ale hladina alkoholu v krvi asi zapříčinila, že všechny moje skryté emoce se derou ven. Sasaru se konečně odlepil od mého krku a nechápavě se na mě podíval.
„Hrát? Jak to myslíš?“ zeptá se, jako by nevěděl o čem to mluvím.
„Hraješ si se mnou! Pořád!“ už se ani nesnažím skrývat vzlyky. „Copak to nevidíš Sasu?“ zeptám se ho, ale on na mě kouká pořád stejně vyjeveně jako před tím, jen mi hřbetem ruky jemně utírá slzy z tváří. „Mám te rád Sasu!“ konečně přiznám.
„Cože?“
„Mám tě rád, co na to nechápeš? Copak nechápeš, jak moc mě to bolí, když tě vidím s jinýma? Copak to nechápeš...“ nestačím doříct, protože mi v tom opět zabrání Sasarovi rty.

Už nemám sílu se bránit. Sasarovi rty jsou tak opojné a já po nich tak toužil. Škoda, že nedostatek kyslíku v plicích, nás donutil se od sebe odtrhnout.
„Proč to děláš? Vysmíváš se mi?“
Sasu se usměje a pohladí mě po tváři.
„Ty moje trdlo, taky tě mám rád,“ a začne mi zasypávat obličej polibky.
Rád? On? Mě?
„Ale co ten kluk tady ráno?“ tohle mi můj přiopilej mozek nepobírá.
„Jen bokovka, tak moc tě mám rád, že jsem se s jinými kluky snažil na tebe zapomenout, ale nejde to,“ a opět mě políbí, „ Myšlenky na tebe mě pronásledují všude,“ dokončí myšlenku, když se mu opět nedostává vzduchu.
„Ale proč jsi mi nic neřekl?“ No já mám, co povídat. Taky jsem držel hubu...
„Nechtěl jsem o tebe přijít jako o kamaráda...“

Pozvdechnu si, malé nedorozumění a kolik je z toho problémů. Jak dlouho už jsme mohli být spolu? Nejspíš pěkně dlouho, ale kvůli společnému přátelství jsme svoje pravé city skrývali.

Ráno se vzbudím v Sasarově náruči. Je to něco nádherného, probouzet se do nového dne poboku někoho, koho milujete. Jemně ho pohladím po tváři a nakonec neodolám a líbnu ho na tvář. Nevzbudí se, jen se ve spánku usměje a já ho mám teď snad rád ještě víc...

---

„No tak kluci nezdržujte!“ křičí na nás Shin a přitom drží za ruku Midoriho. Dnes jdeme všichni na bazén.
„Vždyť už jdeme,“ brble si pro sebe Sasu. Není zrovna fanouškem vodních radovánek.
„Ale no tak, Sasu,“ a chutnu ho za ruku, „Buď milý a když budeš hodný a celý den si s námi pěkně užiješ, tak si slibuju, že večer dostaneš odměnu,“ a laškovně na něj mrknu. Sasu si mě přitáhne do náruče.
„Jakou odměnu?“ zeptá se těsně u mých rtů a já mohu vidět ty jiskřičky v jeho očích.
„To je překvapení!“ vlepím mu rychlýho hubana a už ho táhnu k těm dvěma zamilovaným hrdličkám.

Cestou přemejšlím o dnešním večeru, moc se na něj těším... Je mi jasný, že Sasu určitě zapoměl, že dnes máme roční výročí, ale víte co...nevadí mi to... Hlavní je, že jsme spolu a že je jenom můj...můj a nikoho jiného...