Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 12.díl

Sasaru a Garu

Nestačíme se divit... tolik změn po víkendu. Sice jsme se Shinem dobří kamarádi, ale nikdy se nestalo, že by za náma chodil každou přestávku pokecat. Teda on si myslí, že si to myslíme, ale my tak blbý nejsme a je nám jasné, že my jsme jen důvod, proč chodit do naší třídy a očumovat Midoriho.

A kupodivu Midori už tak nevyvádí. Když k němu sem tam Shin příjde a prohodí s ním pár slov, už neutíká a klidně si s ním povídá. Ne že by se to obešlo bez problémů, protože Shin Jira opravdu nemá rád a když se kolem Midoriho ochomítá, tak ho bez milosti vyhodí a to se pak na něj Midori naštve a nechce s ním promluvit ani slovo.

Je zábava je sledovat. Zajímalo by nás, co se na té pouti stalo, že se jejich vztah tak...jak to jen říct...prohloubil...ale prozatím se ptát nebudeme. Shin se taktéž snaží o to, aby se Midori sblížil i s námi. Popravdě hlavní důvod je ten, aby nám důvěřoval a my mu mohli být nablízku a dávat na něj pozor a odrážet vytrvalého Jira.

Už máme za sebou polovinu týdne, když k nám příjde do třídy učitel ještě před zvoněním. Vyzve nás, ať si sedneme, že nám chce oznámit něco důležitého. Nikdo z nás nechápe, ale všichni se posadíme na svá místa. Oznámí nám, že pár učitelů onemocnělo a že vzhledem k tomu, že ve vyšších ročnících probíhají kurzy, tak další učitelé jsou mimo město, a tak dojde na určitý čas ke sloučení tříd, protože jinak by nás neměl, kdo učit. Teď si máme na nástěnce zjistit, kam jsme byli přiřazeni, a potom bude výuka pokračovat dle třídy, ve které budeme a od učitelů budeme dostávat úkoly na samostatnou práci, ale když nebudem vědět, tak se máme zeptat suplujícího učitele.

Jdeme k nástěnce a tam zjistíme, že oba budeme spolu a dokonce v Shinově třídě, a nejsme jediní, kdo tam bude...i Midori půjde s námi, ale očividně neví, co – nebo resp. kdo - tam na něj bude čekat. Ještě jednou zkontrolujeme seznam a zjistíme, že Shin bude mít dvojnásobnou radost, nejen že bude mít ve třídě Midoriho, ale dokonce bez Jira, protože ten bude v jiné třídě.

Sbalí me si věci a zamíříme o patro níž.
„Nazdár Shine!“ pozdravíme ho a příjdem k jeho lavici.
„Už jsem vám říkal, ať na mě nevoláte přes celou třídu. A vůbec co tu děláte?“
„Copak nevíš o tom přeřazování kvůlu absenci učitelů?“
„Jooo, myslím, že před chvílí učitel o nečem takovém mluvil. Neříkejte mi, že v naší třídě budete oxidovat právě vy dva.“
„Trefil jsi hřebíček na hlavičku, ale máme pro tebe překvapení...“
„Překvapení? Pro mě? Co je to?“
„Jen si chvilku počkej, za chvilku se ti objeví ve dveřích. Ale myslím, že jsme mu měli dát kolem krku mašli, aby to byl plnohodnotný dáreček.“
Oba se začneme hihňat a když se na nás Shin koukne tím svým nechápavým výrazem, tak se rozesmějeme naplno a zamíříme do své prozatimní lavice.
Sledujeme Shina, jak každou chvíli kouká na dveře a pochvilce je úplně hypnotizuje a když v nich zjeví Midori, úplně se rozzáří. Což se tak úplně nedá říct o Midorim, jen co uvidí Shina u uvědomí si v jaké se nachází situaci, zbledne jak stěna. Podívá se po třídě a když najde prázné místo dostatečně daleko od Shina zamíří k tam. To by ale nebyl Shin, zvedne se za svého místa a zamíří k Midorimu.

Midori

Když nám učitel oznámí, že budem v jiných třídách, tak to se mnou málem šlehne. Teprv jsme si začal zvykat na spolužáky a teď bych měl jít zas do nějakého neznámé kolektivu. Podle seznamu zjistím, že mám být ve tříde společně se Sasarem a Garu. Ne že by to byli bůhví jací kamarádi, ale přece jen spolu vycházíme o něco víc, vlastně jen díky Shinovi. Takže jsem rád, že tam bude aspoň někdo koho znám. Smůla je, že tam nebude Jiro, rozumíme si a možná bychom si rozuměli ještě víc, kdyby ho Shin věčně nevyhazoval. Nevím, co proti němu má, ale fakt mě tím štve.

Věci z lavice si vezmu do ruky a přes rameno přehodím tašku. Jdu do nové třídy, která by měla být o patro níž. Vejdu do ní a už vidím Sasara s Garou, jak spolu sedí v lavici. Podívám se po třídě a v tu chvíli byste se ve mě krve nedořezali. Z jedné lavice se na mě culí Shin. Má vedle sebe místo, ale sednout si tam se rovná sebevraždě, ještě jednou se podívám po třídě a nakonec si to zamířím k volnému místu, které je nejdál od toho jeho. Položím si věci na lavici a shodím dolů tašku.

Ani nevím jak, ale během chvilky stojí u mě Shin a kouká na mě jako bůh pomsty. Děsí mě to.
„Děje se něco?“ zeptám se s malou dušičkou v těle.
„Sedíš špatně, toho není tvoje místo.“
„Právě jsme si sem sedl a proto moje je,“ nedám se.
Nato nic neřekne. Myslel jsme si, že jsem ho přesvědčil, ale chyba lávky. Najednou začne dávat moje věci do tašky.
„Hele, co to děláš, to jsou moje věci!“ snažím se ho zastavit v jeho běsnění.
„Já vím, pomáhám ti s balením, tady totiž nesedíš.“
„A to říká kdo?“
„JÁ!“
Ve třídě je slyšet tiché chichotání.
Naštvaně našpulím pusu a svou tašku mu vytrhnu z ruky.
„Já nikam nejdu, líbí se mi tu,“ sednu si na své místo.
Tímto Shinovi nejspíš došla trpělivost, opět mi vezme mojí tašku a během chvilky, ani nevím jak, jsem ve vzduchu, jak si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor, a nese si mě k sobě do lavice. Třída se už směje naplno.
„Okamžitě mě pusť, ty neandrtálče! Řekl jsem, že nikam nejdu!“ bouchám ho do zad, aby mě pustil, ale moje malé pěstičky mu asi moc velkou bolest nezpůsobili. Jen si mě nahodil a pokračoval.
„Říkám ti, abys mě pustil,“ nedám se tak snadno.
Lepne mě po zadku.
„Ale no tak štěně, budeme se mít fajne.“
Jsme naštvanej na maximum, jen co mě postaví, tak mu dupnu na nohu. Začne poskakovat po jedné noze jako tajtrlík. Nemůžu si pomoct a musím se začít smát. Ublíženě se na mě podívá.
„To nebylo hezké! Víš, že mě to bolelo?“
„Vím, ono to mělo bolet.“
Shin je bolestně zaskučí, ale víc neříká, zatlačí mě do lavice a sedne si vedle mě. Chci se zvednout a odejít zpět na původní místo, ale zabrání mi v tom. Chvilku se s ním snažím bojovat, ale když příjde učitel, musím se vzdát. Hodina probíhá naštěstí víceméně v pohodě, dokonce mě Shin ani nijak zvlášť neobtěžuje, ale přece jen se semtam o mě nenápadně otře, nebo se dotkne, ale když se tak stane, vrátím mu to nakopnutím. Jen se zašklebí, jak se snaží skrýt bolest. Aspoň mám od něj na nějakou dobu pokoj.

´Panebože, jak to tu jenom s ním vydržím, to bude moje smrt!´