Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 19.díl

Shin

Jen co se vrátíme z oběda, Midori začne pomalu usínat. Vezmu si knížku a začnu si číst. Semtam hodím očkem po Midorim, ale ten jen klidně oddechuje s spí. Nejraději bych si vlezl k němu, ale nevím jak bych mu to pak vysvětloval, kdyby mě tam načapal, nebo kdyby mě přistihla jeho máma. Jako na zavolanou se za chvilku ozve zaklepání a ve dveřích se objeví její hlava.
„Tak co, jak mu je?“
„Teď usnul, to mu jen prospěje.“
„Dobře, budu dole, kdybys cokoliv potřeboval, tak přijď.“
„Děkuju,“ vděčně se na ni usměju, ona mi úsměv oplatí a potichu za sebou zavře dveře. Zase začnu číst.

Příjemně mi ten čas utíká a já se ani nenaděju a už je pozdní odpoledne a já bych měl pomalu jít. Zaklapnu knihu a vrátím ji do knihovny. Potom přejdu ke stolu a hledám nějaký papírek s tužkou. Za chvilku už mám oboje a píšu štěňátku vzkaz, že už jsem musel jít. Položím mu ho na stůl vedle postele. Ještě jenou se na něj podívám a neodpustím si pohladit ho jemně po vlasech a políbit na čelo...
„Měj se lásko,“ zašeptám tichounce. Midori se jen zavrtí, ale neprobudí se. Potichu vyjdu z pokoje a zamířím do obýváku rozloučit se s paní Shoutaro. Ta mě vyprovodí s úsměvem a opětovným pozvání. Poděkuju ji a zamířím si to na druhou stranu města.

Sasaru a Garu

Pomalu rozlepím oči a hned mě do nich udeří světlo. Sakra, nic horšího jsem si přát nemohl. Když už si jakžtakž zvyknu na tu záři, začnu mžourat po pokoji, abych zjistil kolik je hodin. Zrak mi padne na budík vedle postele, jsou skoro tři hodiny dopoledne. Vyhrabu se zpod Sasara a sednu si na okraj postele. Promnu si oči a s hlasitým zívnutím se protáhnu. Zvednu se z postele a začnu po pokoji sbírat svoje oblečení, potom si zalezu do koupelny a osprchuju se. Špinavé oblečení dám do pračky a jen s ručníkem kolem pasu zamířím k sobě do pokoje, kde si ze skříně vezmu čisté spodní prádlo, obyčejné tepláky a tričko. Všimnu si, že mi na mobilu svítí upozornění, že mám zprávu. Když si přečtu, že se má k večeru stavit Shin, vrátím se zpět do Sasarova pokoje a začnu ho budit.
„Garu...nech mě ještě spát...“ začne brblat ještě z polospánku.
Musím se tomu smát, on je fakt nehoráznej spáč.
„Sasu, vstávej, má přijít Shin a já tu chcu začít uklízet a chci, abys mi pomohl.“
Otočí hlavu ke mě a otevře jedno oko.
„Garuuuuuuuu...“ osloví mě trpitelským hlasem.
„Žádný takový, pěkně šup šup z postele, já postavím vodu na kafe a připravím něco na zub a ty se mezitím dej dohromady.“

Z jeho pokoje zamířím rovnou do kuchyně a otevřu ledničku, abych zjistil, čím je naplněna a podle toho se rozhodl, co uklohnit. Nakonec se rozhodnu pro zeleninový rizoto a tak vytáhnu zeleninu a začnu ji krájet namalé kousky. Zachvilku se v kuchyni objeví Sasu jen teplánkách a sedne si na barovou židličku a s hrnkem kafe před sebou mě začne pozorovat při vaření.
„Co to bude?“ zeptá se těsně za mnou. Ani jsem si nevšiml, že by vstal a přišel ke mě.
„Jen zeleninový rizoto,“ odpovím, aniž bych mu věnoval pozornost.
„Chceš nějak pomoc?“ No při té představě se trochu zděsím. On a pomoc s vařením? To nikdy nedopadlo dobře.
„To je dobrý, já to zvládnu sám, ty zatím můžeš začít s úklidem.“
„Oki,“ dopije zbytek kafe a hrníček dá do dřezu. Když odejdez kuchyně, oddechnu si. Jsem rád, že se mi tu nebude motat.

Odpoledne utíká celkem rychle. Sasu začal s úklidem a když jsem měl hotový oběd, najedli jsme se a já se zapojil do úklidu. Ani jsme si nevšimli, kolik je hodin, a už nám zvonil domovní zvonek. Otevřu dveře, kde se na mě culil Shin. A celkově měl opravdu hodně připitomnělý výraz. To nebude jen tak...

„Tak jsem tady!“ Oznámí mi zvesela.
„Všiml jsem si,“ pronesu trochu ironicky, když ho pouštím do bytu.
„Ještě uklízíte nebo jsem přišel akorát tak, abych nemusel nic dělat?“
„Finišujeme, takže tě ještě na chvilku zapojíme,“ odpovím mu se značnou dávkou škodolibé radosti. On si jen hraně povzdechne a hned se pustí do práce. Za půl hodinky máme komplet hotovo a my si můžem v klidu sednout a popovídat si.

„Kluci, chtěl bych vám poděkovat. Ta oslava byla super!“
To nás velmi potěší.
„A co dárek? Líbil se ti?“ přitom se na něj potutelně usmíváme a šibalsky mrkneme. Shinovi se na tváři rozlije spokojený a hlavně široký úsměv hovořící za vše. Sedíme a povídáme si ovšem možném, v jednu chvíli si Shin hraje s mobilem a na rtech mu zase hraje velmi přiblblý úsměv. Kouknem se se Sasarem na sebe a ani jsme nemuseli nic říkat, je naprosto jasné kdo mu píše.

Když už se setmí, Shin se s námi rozloučí a i s plnou taškou dárkou nás opustí. Sedneme si zpět do obýváku.
„Myslím, že tohle se nám povedlo,“ řekne Sasu sotva dosednem.
Podívám se na něj a přikývnu. Tohle byl opravdu geniální nápad a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.
„A co budem ted dělat my?“
Sasu nic neřekne, ale všimnu si šibalského úsměvu a když mě políbí, tak je mi to hned jasný.

Midori

Po sprše jsem příjemně unavený a tak hned usnu a spím celou noc a máma mě dokonce musí budit na oběd. Ještě než vylezu z postele, musím si změřit teplotu a vzít si léky. Horečku už nemám, ale teplota je pořád zvýšená. Jdu se tedy najíst a úplně jsem zapoměl, že jsem se dnes domlouval se Shinem, že dnes příjde. To si uvědomím až ve chvíli, kdy zazvoní zvonek a on mi stojí ve dveřích od pokoje.

„No co na mě koukáš, jak na ducha?“ směje se mi, zatímco za sebou zavírá dveře. Přejde ke mě a vlepí mi pusu, potom si sedne ke mě na postel. Povídáme si celé odpoledne. Zjistím, že máme celkem dost společných věcí, například se nám líbí podobné knížky, hudba taky není problém. Jediné na co máme poněkud rozdílný názor a to je sport. Já jako umělec a on jako člen sportovní specializace se v tomto směru nemůžeme nikdy shodnout. Ale vypadá to, že tohle nebude žádný problém, já jsem schopný nějakou fyzickou činnost vyprodukovat a on zas nevypadá, že by mě hned nutit běhat maraton.

Odpoledne nám máma donese menší svačinku a i když je mi dobře, Shin se okamžitě ujme role ošetřovatele a začne mě krmit. Teda původně to mělo být krmení, ale za chvilku, zvlášť potom co mi polovina jídla skončila „záhadným“ způsobem na pyžamu a Shin dusil smích v rukávu, tak se zmenilo v menší bitvu. Dokonce jsme dělali takový hluk, že to přilákalo mámu a když viděla, co se v pokoji děje a jak to tam vypadá, dostali jsme oba pořádný políček. Zvlášť Shin, který na mě měl dávat pozor a ne dělat skopičiny. Teď se mu zas pro změnu směju já a on jen na mě hází vražedné pohledy. Máma nás nakonec opustí s tím, že to tu musíme pořádně uklidit, že si příjde za půlhodinky zkotrolovat.

Shin

Jen co odejde Midoriho máma, otočím se směrem k posteli a sleduju tu svíjející se žížalu a rozhodnu se pomstít. Během chvilku jsem u něho, obkročmo si na něj sednu a začnu ho lehtat. Midori se začne svíjet ještě víc. Moje ruce bloudí po jeho těle a já si to náramně užívám. Nechám toho, ale neslezu z něj. Koukám, jak zrychleně dýchá a na tváři mu hraje usměv. Jsem šťastný, když ho vidím se smát. Sluší mu to a když je pobryndaný...prostě k sežrání.
„Děje se něco?“ přeruší mě z mých myšlenek Midoriho hlas. Vrátím se do reality a podívám se na něj a vidím starost. Usměju se a pohladím po tváři.
„V pořádku, jen jsem se zamyslel,“ slezu z něj a odvážím se lehnout si vedle něho do postele. Překvapí mě, ale zárověn potěší, že Midori nic nenamítá, jen se posune, abychom se vešli a přetočí se na bok, aby se mi díval do očí.
„A o čem jsi přemýšlel?“
„O tobě,“ přiznám barvu, stejně to není nic, za co bych měl stydět.
Midori jen stydlivě sklopí oči. Je tak s sežrání...
„Shine?“ promluvil vzápětí velmi tiše.
„Hmmm? Copak?“
„Ehmmm... no víš... jen... jsme se... chtěl zeptat, jestli...“ bože z něj to leze, jak z chlupatý deky.
„Jestli?“ snažím se ho trochu popostrčit.
„No... jestli... bys mi dal... pusu...“ a hned na to zmizí schovanej pod peřinou.
Jsem trochu mimo, můj mozek nějak ne a ne zpracovat příjmutou informaci a když už se mu to konečně podaří a tak zas naopak začne vynechávat srdce. Skloním se se těsně k němu...
„Milerád,“ s tím z něj odhrnu peřinu a přisaju se mu na rty. Potěší mě, že ho nemusím nijak přemlouvat nebo vybízet ke spolupráci, a hned mi začne na polibky odpovídat, přičemž mi obmotá ruce kolem krku. Jsem tak pohlcen atmosférou, že moje ruce začnou samovolně jednat a kloužou po tělíčku pode mnou, ale jen co se dostanou pod tričko, Midori přestane oplácet polibky. To mě „probudí“ a já můžu cítit i to jak ztuhl. Odlepím se od jeho rtů a podívám se mu do tváře, ve které vidím, jak se tam mihl stín strachu. Vytáhnu ruku zpod trička a pohladím ho po tváři.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ líbnu ho ještě jednou na čelo, potom si lehnu vedle něho a přitáhnu si ho do náruče.
„Omlouvám se.“
„Za co se omlouváš?“
„No za Tohle...asi tě to naštvalo...“ zajímalo by mě, kam na ty blbosti chodí.
„Ale prdlajs štěně, řekl jsem ti přece, že si na tebe počkám. Nebudu na tebe spěchat...“
Midori se zvedne z mého ramene a zadívám se mi do očí.
„Děkuju,“ a vlepí mi rychlou pusu a zas si lehne zpět.
Obejmu ho a natisknu ho k sobě ještě víc.

´Miluju tě, štěně...´