Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 4.díl

Midori

Zase ten bílej strop? To jsem ještě na ošetřovně? Porozhlédnu se po místnosti...Opravdu...ošetřovna. Kouknu na hodiny nade dveřmi. Sakra! Výtvarka už začala a já se na ni tak těšil, musím si pospíšit. Sundám ze sebe deku, ani nevím, že jsem se přikryl, a slezu z postele. U nočního stolku si všimnu svých věcí a na něm je nějaký vzkaz: ´U učitele jsme tě omluvili.´
Ehhh? Kdo mě omluvil?

Popadnu věci a vyletím z místnosti jako střela. Bežím k třídě - ateliéru, kde bychom měli být, ale když vezmu za kliku, je zamčeno. Potém se všimnu přilepeného vzkazu na dveřích: ´1-B, specializace VV, kreslení venku na školních pozemcích, mě najdete v altánku. J´
Takže jsou venku, nedivím se, venku je krásně.

Vzhledem k tomu, že jsem se ráno nepřezouval, tak vyběhnu rovnou ven a nasaju do plic čerstvý vzduch. Rozhlédnu se kolem a začnu hledat zmíněný altánek. Aspoň mám možnost prozkoumat školní pozemky. Při hledání jsem narazil na dvě větší budovy, jednu bych tipoval na tělocvičnu a druhou, podle vůně, na školní jídelnu. Taky jsem zjistil, že do areálu školy ještě patří venkovní běžecká dráha, atletické zázemí a hřiště, dále jakési venkovní posezení, menší zahrada na pěstování zeleniny a úplně vzadu altánek, kolem kterého se nacházela velká spousta laviček. Tipoval bych, že tady se odehrávají školní oslavy a shromáždění.

Uvnitř altánku sedí za stolem mladá, excentricky vypadající žena. Žeby učitelka? Příjdu k ní.
„Promiňte, jsem Midori Shou-“
„Vím, vím,“ nenechá mě domluvit, „spolužáci tě omluvili, prý jsi omdlel. Je ti už lépe?,“ zeptá se a při tom ke mě vzhlédně od výkresů. Řekl bych, že má tak 25let a zrovna dostudovala školu, no rozhodně teda nevypadá jako učitelka. Dlouhé vlasy zapletené do dredů, svázané šátkem, v uchu několik naušnic, oblečená do tílka a lacláčů, a na rukou skoro až po loket samé náramky.
„Jo, už je to dobrý, asi nízký tlak,“ nepatřím mezi bonzáky...
„Dobře, já jsem Juka a učím tu výtvarnou výchovu a angličtinu. Nemám ráda formálnosti, tak mi klidně tykej, přece jen nejsem o tolik starší. Kdybys mě hledal, tak kabinet mám hned vedle ateliéru. Jinak dnes malujeme venku a téma je volné, prostě si něco vyber a maluj, na výběr máš uhel, rudku nebo tužku. Máš všechno?
„Všechny kreslící potřeby mám, jen papíry ne.“
„Oki, tak si vezmi jeden z té hromádky. Jinak do příště si dones papíry a ty si pak necháš u mě.
„Dobře, děkuju“

Vezmu si výkres a odejdu hledat místečko, kam bych se uchýlil a kde bych našel něco zajímavého pro kreslení. Nakonec si sednu pod strom kousek od sportoviště, odkud mám krásný výhled na ten altánek. Tohle budu kreslit...

Sasaru a Garo

Potom, co Shin odejde s tím klukem v náručí, se vrátíme na hodinu. Teda já se vracím a za sebou táhnu Sasara, který je z toho ještě celkem mimo. Zasednem do lavice a chvilku na to dojde učitel, Midoriho omluvíme, že je na ošetřovně, protože omdlel, tak učitel to jen napíše do třídní knihy a začne vyučování.
„Sasaru, co se tam stalo? Co jsi mu udělal?,“ nedá mi to a musím se zeptat.
Ten se na mě podívá trochu nepřítomným pohledem, tak s ním trochu zatřesu, abych ho probudil. Konečně mě začne vnímat a tak mu zopakuju otázku.
„Garu, přísáhám, že nic hrozného,“ začne šeptat, „jen jsem ho trochu škádlil, tiskl se k němu, olízl ucho, ale víc jsem dělat nechtěl, jen se chtěl pobavit z jeho reakce a až kdyby chtěl, tak třeba i víc, ale hned na to začal takhle vyšilovat, no a zbytek jsi viděl.“
„Viděl a nechápu to. Každopádně, po téhle hodině se půjdem za ním podívat na ošetřovnu a ty se mu omluvíš, je ti to jasný?“
„Jo.“

Po hodině vezmem jeho věci a jdem na ošetřovnu, ale čím víc se blížíme, tím víc se Sasaru loudá.
„Hej Sasu, hni s tím svým zadkem a pohni si.“
Sasaru se na mě jen ublíženě podívá, ale nic neřekne.
Jsme už kousek od ošetřovny a vidíme Shina, jak se opírá o dveře a vypadá trochu zamyšleně.
„Shine! Jak je na tom? Už se vzbudil?,“ zeptám se
Shin se na mě podívá a odpoví: „Už je vzhůru, ale v pořádku asi není. Chtěl jsem vědět, proč tak reagoval, ale na to zas začal vyšilovat a křičet na mě, ať vypadnu. Tak jsem raději odešel.“
„Aha, no my se za ním chtěli stavit a omluvit se, teda hlavně támhle Sasaru,“ ukážu na toho viníka z za mnou.
Shin pokývá hlavou: „Tak teď bych tam nechodil. A taky bych se rád zeptal, co vás to napadlo a cos mu ty udělal?,“ a ukáže na Sasara.
Ten se na něj podívá a začne vysvětlovat, neposlouchám, už jsem to slyšel. Místo toho začnu přemýšlet o tom, proč se Shin v tom tak angažuje, přece jen by mu to mohlo být jedno. Že bychom přece jen našli někoho, kdo by se mohl šéfíkovi líbit?

Z přemýšlení mě vyruší až otvírání dveří. Shin jde znovu dovnitř a tak popadnu Sasara za ruku a jdeme za ním. Midori leží schoulený na posteli a spí. Shin k němu příjde, přikryje ho a pohladí po vlasech. Spící chlapec si ničeho nevšiml a spí dál. Podívám se na Shina a ztrnu překvapením, tak láskyplný pohled jsem u něj snad ještě neviděl.

´Tak že by přece jen....´

Shin

Mrknu na hodinky. ´Dop*dele´, za chvilku začíná další hodina a už si nemůžu dovolit vynechat. Ještě jednou se podívám na chlapce na posteli a odejdu.
Jdu se převlíknout do šaten, mám specku tělocvik a dnes bychom měli mít atletiku. Mám sice raději míčové hry, hlavně basket, ale i tak se těším. Všechno je lepší než sedět ve třídě.

Vyběhnu ven na cvičiště. Rozcvičím se a zaběhnu si pár koleček na rozehřátí. Potom si nás zavolá náš trenér.
„Tak jo chlapci, dnes je první hodinu v plánu atletika, můžete trénovat, co chcete. Na výběr máte překážkový běh, skok do dálky a skok do výšky. Tu druhou si zahrajem nějakou míčovku. Taky bych chtěl připomenout, že za dva měsíce proběhne sportovní festival středních škol, byl bych rád, kdybyste si do příští hodiny rozmysleli, v jakých disciplánách hodláte naši školu reprezentovat. Můžete si vybrat cokoliv a je jedno kolik disciplín. Všichni znáte svoje možnosti, tak se podle nich rozhodněte.“

´Hmmm...sportovní festival...´

Dnes se rozhodnu pro překážky. Ještě se trochu protáhnu, abych si nenatáhl svaly, vyzkouším si pár skoků a pak se rozeběhnu po dráze. Střídám rychlé tempo s přeskoky a volnější úseky, abych se nepřepínal.

Zrovna si běžím pomalým tempem, když si všimnu, jak pod stromem hned vedle dráhy sedí štěně. Zastavím se a přemýšlím, co tu asi dělá, když je hodina. Pomalu se k němu vydám. Jsem už u něj, zatím si mě nevšiml. Nakouknu mu přes rameno a nestačím valit oči. Dívám se na obrázek altánku, naprosto k nerozeznání od reality. Opravdu má talent.
„To je hezký!!!“
Leknutím nadskočí, ještě štěstí, že když jsem promluvil, tak zrovna nemaloval. Vzhlédne ke mě a když pozná, kdo ho vyrušil, trychle se postaví na nohy.

Midori

Leknutím mám srdce až krku. Podívám se na toho magora, co mě tak vyděsil...On?
Vyskočím na nohy a podívám se mu do očí. Opravdu je vysoký, teď mu sahám sotva po bradu, a tak musím hodně zaklonit hlavu.
„Co si myslíš, že děláš! Takhle děsit lidi! Máš štěstí, že jsem kvůli tobě nezničil kresbu!,“ obořím se na něj.
Nic to s ním neudělá, jen se začne smát a zvedne ruce v obraném gestu: „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“
„To ti tak budu věřit, na hlavě máš rohy a vzadu ti čouhá ocas,“ neodpustím si štiplavou poznámku. To jej rozesměje ještě víc, že ani nemůže stát na nohou a pomalu se podél stromu sesune k zemi.
Nevěřícně na něj koukám až si s toho taky sednu na bobek.
„Víš, že – jsi – fakt - roz – to – mi -lej,“ snaží se mluvit, ale přes smích mu to moc nejde.
„Neříkej...,“ poznamenám ironicky a zase začnu malovat. Doufám, že když ho budu ignorovat, tak zmizí a nechá mě v klidu pracovat.
Bohužel marně, sedí vedle mě a kouká mi přes rameno. Znervózňuje mě.
„Neměl bys něco dělat, místo lelkování?,“ zeptám se.
„Hmmm, asi jo, ale už jsem si zatrénoval a vzhledem k tomu, že nás nikdo nijak nehlídá, tak myslím, že si drobnou přestávku můžu dovolit,“ nedá se odradit.
„Když myslíš, ale řeknu ti jedno: Znervózňuješ mě! Tak se vydýchej a můžeš jít na dráhu...,“ ukážu na něj prstem.
Přestane se smát a jen se na mě dívá.
„Co je? Děje se něco?“
„Nic, jen -,“ nedořekne, vezme mě za bradu a přiblíží k svému obličeji, „si myslím, že jsi fakt roztomilý!,“ načež mě políbí.
Překvapilo mě to, na nic jsem se nezmohl, jen jsem nehnutě seděl a kulil oči.
Odtrhl se ode mě a pohladil po tváři.
„Tak se měj, štěně,“ mrkne na mě a v klidu odejde.
„Nejsem žádný štěně, jmenuju se Midori!!!,“ ještě za ním křiknu.
Ani se neotočí, jen zamává rukou na znamení, že slyšel.

´Co to k sakru mělo znamenat? Proč ta pusa?´