Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 5.díl

Sasaru a Garo

Vidíme, jak Shin koukne na hodinky a lehce zavrčí. Taky se juknem na hodiny nade dveřmi a zjistíme, že za chvilku zvoní. Položíme mu věci ke stolu a na něj dáme vzkaz s tím, že jsme jej u učitele omluvili.

„Nemysli si, že jsi se z té omluvil vyvlíkl, jakmile bude příležitost, tak se mu omluvíš,“ seznámím Sasara se situací. Ten na mě hodí bolestný pohled.
„No nedívej se na mě tak, můžeš si za to sám,“ usadím ho dřív, než stačí cokoliv říct, „ale už pojď, ať nepříjdem pozdě,“ chytím ho za ruku a jdem do hudebny.

Naštěstí to do učebny stihneme včas. Nachystáme si nástroje, já kytaru a Garu housle. Dokonce je naladíme ještě před příchodem učitelky, takže jsme skvěle připravení.

Narozdíl od výtvarkářů, kteří jsou všichni v jedné třídě, a tělocvikářů, kteří jsou jen rozděleni na kluky a holky, my hudebkáři jsme, pro velký počet a pestrost nástrojů, rozděleni do tří tříd.

Podívám se na Gara, jak si potichu vybrnkává nějakou melodii. Naklonim se k němu.
„Garu, nezlob se na mě. Já mu opravdu nechtěl nic udělat. Vždyť mě znáš, ne?“
Garu přestane hrát a podívá se na mě.
„Jo vím to, ale to na věci nic nemění.“
„Promiň,“ udělám na něj svůj super-roztomilý kukuč.
„Tohle na mě nezkoušej. Já nejsem ten, kterýmu by ses měl omlouvat,“ usadí mě během chvilky a zase se věnuje hraní.
Tak tohle mě hodně zamrzelo, ale nejspíš si to zasloužím. S hlavou zaraženou mezi ramena koukám do země. Po chvilce se zase nakloním ke Garovi.
„Tak se už na mě, prosím, nezlob... Příjdeš dnes ke mě?“
Garu mi opět věnuje pozornost, potom zakroutí hlavou a povzdechne si.
„Na tebe se fakt nedá dlouho zlobit... V kolik? Řekněme kolem 7?“
Zářivě se usměju a nadšeně přikývnu. Pak už oba dáváme pozor a nijak dál tohle téma nerozebíráme

Po trojhodinovce hraní jsme už totálně vyplivnutí, takže zvonění oznamující konec vyučování vítáme a po letmé návštěvě šatny vylítnem ze školy, jak namydlené střely. Při vstupní bráně ještě chvíli čekáme, jestli nepůjde ten nováček, abych se mu mohl omluvit. Naštěstí, jsme tu byli dřív a netrvá dlouho a vidíme důvod našeho setrvání na školním pozemku. Jen co nás Midori zmerčí, zastaví se v půli kroku viditelně znérvózní, rozhlédne se kolem a když zjistí, že je kolem něho dostatek lidí, poskytující mu jistý druh bezpěčí, tak se opět rozejde.

Projde kolem nás jako bychom tam nebyli.
„MIDORI! Počkej, chci se ti omluvit za ten dnešek!,“ volám za ním, ale on nijak nereaguje a pokračuje dál v cestě, doběhnu ho a pokračuju, „tak se na chvilku zastav a poslouchej.“ Na to se zastaví, ale ani se na mě nepodívá a jen čeká.
„Opravdu, je mi ten dnešek líto, nechtěl jsem ti nic udělat. Byl to blbý vtip.“
„Hmmm...,“ nic víc neřekne a jde dál.
Stojím tam jak solný sloup než mě Garu doběhne a táhne za ruku k parku, kde máme s partou srázek.
„Ten se s námi asi nebude tak rychle kamarádit, co?,“ zeptám se Gara.
„Nediv se mu,“ jani se na mě neotočí a nepřestává mě táhnout.

Ruku mi pustí až v parku u naší lavičky, vytáhnem cigarety a zapálíme si, abychom doplnili celodenní deficit nikotinu, a čekáme až se celá parta sleze.

Midori

´Co to k sakru mělo znamenat? Proč ta pusa?´
Omámeně za ním hledím a nevědomky si sáhnu na rty, kde ještě stále cítím ty jeho.
´Co to k sakru mělo znamenat? Proč ta pusa?´
Můj mozek nějak není schopen pobrat novou informaci.
´Co to k sakru mělo znamenat? Proč ta pusa?´
Můj mozek pravděpodobně zpracoval onu informaci a to znamená jen jedno...reakci.
´Na co to sakra Midori myslíš? Seš normální?´ mlátím se výkresem do hlavy snažíc se posledních 10min dostat z hlavy a pokusit se tam vtlouct aspoň trochu zdravého rozumu. Bohužel neúspěšně...

Tohle asi během chvilky nepoberu a zakážu si na to myslet, opět se vrhnu do kreslení, ale i přes přísný zákaz, mi semtam nějaká myšlenka zabloudí k té puse.
Další rána výkresem do hlavy.
Takhle budu spíš dřív blbej, než že to zapomenu.
Zase začnu malovat a ani nevím jak, ale na pár minut, na to opravdu přestanu myslet a dokonce za mnou musí přijít učitelka, že už je konec, ať jí odevzdám práci a můžu jít.

Svoje věci naskládám do tašky a snažím se sesbírat ze země. Opráším si zadek a po zkontrolování místa, jestli jsem tu něco nenechal, se vydám domů. Jdu celkem v klidu, kdybych si kousek od brány nevšiml mých dvou spolužáků, jak tam čekají opření o zeď. Jen doufám, že ne na mě. Jakmile mě uvidí, jeden z nich se odlepí od stěny a kouká na mě. Tak asi čekají na mě. Kouknu se kolem a shledám, že je tu dost lidí na to, aby si na mě mohli něco zkusit. Rozhodnu se projít kolem nich a dělat, že je nevidím.

„MIDORI! Počkej, chci se ti omluvit za ten dnešek!,“ volá za mnou jeden z nich, přesněji ten, co mě přepadl na těch záchodcích. Nijak nereaguji a jdu dál. Slyším, jak za mnou někdo běží, ani se neotočím.
„Tak se na chvilku zastav a poslouchej,“ snaží se dál ke mě mluvit. Zastavím se, ale to je vše, nemám potřebu se na něj dívat.
„Opravdu, je mi ten dnešek líto, nechtěl jsem ti nic udělat. Byl to blbý vtip.“
„Hmmm...,“ řeknu nahlas a pro sebe si ještě dodám ´opravdu blbej „vtip“´.
Znovu se rozejdu domů, naštěstí mě nemaj v plánu sledovat a tak si oddechnu.

Pohodovou chůzí jsem doma za půl hodinky. Bydlíme v malé vilové čtvrti se samými rodinnými domky a vilkami. Dojdu k jednopatrovému domečku a otevřu branku na malou předzahrádku. Vyberu poštovní schránku a vejdu do domu. Hned v chodbě mě uhodí do nosu lahodná vůně nějakého skvělého jídla naší mamči.
„Mi-chan, to jsi ty?,“ ozve se z kuchyně mámin hlas.
„Jojo, to jsem já mami. Co máme dnes k obědu? Krásně to tu voní!,“ vyzuju se a s poštou zamířím do kuchyně. Máma kmitá kolem kuchyňské linky v zástěře a chystá talíře.
„Polévku a potom zapečeného lososa s bramborem,“ odpoví mi s úsměvem, když mi nalívá plný talíř polévky.
´Mňam´ pomyslím si při pohledu na talíř a při představě křehoučkého masíčka s bramborem a jemné smetanové omáčky. Jakmile se talíř objeví přede mnou, začnu nekontrolovatelně hltat. Paradoxně k svojí výšce mám veliký apetit a naštěstí takový metabolismus, že jen tak nepřiberu, zaplať pánbůh, jinak už bych byl chodící kulička...
„Nehltej tak, to jídlo ti nijak neuteče,“ napomene mě mámě.
„Ta polívka určitě ne, ale ten losos by ještě mohl uplavat pryč,“ odvětím jakmile spolknu sousto.
Mamča se začne smát.
„Tak to se nemusíš bát, porci máš nachystanou v troubě a z té se jen tak nedostane.“
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ nedám se tak snadno, ale i tak pokračuju v jídle o poznání pomaleji.

„Kde je táta?,“ zeptám se mámy, která zrovna skládá suché prádlo do koše.
„Má dnes nějakou důležitou schůzku, uvádějí na trh nějaký nový prototyp a tak mají kolem toho hodně zařizování. Což mi připomělo jednu věc. Dnes maj kvůli tomu veřírek, kde ten produkt představí novinářům a oficiálně uvedou na trh. Navečer tam jdu a oba tam zůstam hodně dlouho do noci, takže tu budeš sám. K večeři si dej, co zbyde od oběda, a ještě ti tu nechám nějaký peníze, aby sis mohl kdyžtak něco objednat, ale lednička je plná jídla.
„Dík mami, myslím, že jsem dostatečně zaopatřen,“ usměju se na ni. Dám talíř do myčky a jdu do patra, kde mám pokoj. Kromě toho je tu ještě ložnice rodičů a koupelna, dole v přízemí je obývací pokoj spojen s kuchyní a jídelnou, malá otcova pracovna a druhá koupelna.

Co se týče profese mého otce, nemyslete si nic světoborného, pracuje v továrně na hračky a je vedoucím oddělení pro výrobu interaktivních hraček, robotů a podobně. Máma je doma a stará se o nás, což je povolání samo o sobě, semtam sice překládá nějaký dětský knížky z angličtiny, ale fakt jen výjmečně. Ještě mám starší sestru, ale ta už je vdaná a má dva děti - dvojčata, chlapce a holku. Jinak ta podniká a vlastní svatební agenturu a cateringovou společnost. Přestože bydlí daleko a má málo času, tak se aspoň jednou do měsíce celá rodina sejdeme a několikrát do týdne si voláme a já osobně si s ní ještě píšu maily, kde řešímě takový ty sourozenecký problémy, o kterých rodiče nemusí vědět.

Převléknu se do domácího a zasednu za stůl. Napíšu si úkoly a naučím se na zítřejší hodiny. Když mám hotovo, tak si zapnu počítač, že si zahraju nějakou hru, ale to mě po chvilce začne nudit a tak to vypnu se záměrem si něco pustit. Prodírám se seznamem anime, co mám v počítači a nakonec se rozhodnu si pustit absolutní klasiku, Junjou romatiku. Shlédnu skoro celou první sérii, když juknu na budík a zjistím, že je skoro čas na večeři. Sejdu tedy dolů do kuchyně. V domě je pusto a prázdno, jen na stole leží peníze se vzkazem, ať si kdyžtak něco koupím. Pousměju se a zamířím k troubě, kde si na talíř naložím zbytek oběda a dám se do jídla, studené je to snad ještě lepší něž teplý.

Opláchnu talíř a zamířím do obýváku. Z knihovny si vezmu nějakou knížku a s potichu zaplou televizí se začtu. Ani nevím jak, ale během půlhodinky už podřimuji.

---

„NÉÉÉ!!! Už prosím ne, nechte mě být!,“ křičím z posledních sil.
„Drž hubu ty cou*o, ještě si všichni neužili. A jestli budeš ještě křičet, tak ti do té tvé tlamičky něco narvu!“
„To bolí!!! Půsťte mě!!!“
„Já tě varoval,“ s tím mě chytne za vlasy a trhne hlavou nahoru. Vykřinu bolestí. Toho využije a narve mi svůj penis do pusy. Začnu se dávit a vyčerpání omdlím...

---

Leknutím se probudím. Ležím na pohovce, jsem zpocený a zrychleně dýchám. Zase ten sen, zbavím se toho někdy? Kouknu na hodiny, skoro dvě hodiny ráno. Vstanu a odeberu se do koupelny, rychle se sprchnu a zalezu do postele.

´Prosím, ať se mi zdá něco pěkného,´ s tímto přáním se znovu odeberu do říše spánku.