SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zhrzený láskou 02

,,Hitori z 1-2.‘‘ Hned na to se mě zeptala.
,,Hitori-kun nechtěl bys jít se mnou na kávu?‘‘ Na to jsem ji slušně odpověděl.
,,Promiň, nemohl bych, protože mám hodně práce a nemám na tebe čas. Ale i kdybych měl, nešel bych. Nejsi můj typ.Promiň.‘‘ A tím jsem ji odbyl.
Jak jsem odcházel, tak jsem zaslechl, jak ji někdo utěšuje. Protože kvůli tomu, co jsem řekl, se dala do pláče.
Nechal jsem ji být a šel jsem dál, hledat další třídy. Jak jsem šel, potkával jsem i jiné studenty této školy. Prohlédl jsem všechny třídy, které sem chtěl vidět.
Jen jsem to udělal, vydal jsem se pomalým krokem do pokoje. V tu chvíli jsem ale nemohl tušit, že mě někdo tajně pozoruje. Byl to Takeo. Usmíval se a bylo to proto, co právě slyšel a viděl. Potichu si říkal.
,,Konečně vím jeho jméno a z jaké je třídy. Jednou ho půjdu určitě pozdravit. Jaká škoda, že odmítl tak pěknou holku.‘‘ Než si všechno probral v hlavě, tak jsem dorazil do pokoje.
Zjistil jsem, že tam nikdo není. Hodil jsem tašku na postel. Potom jsem se převlékl do pohodlného oblečení.
Šel jsem se podívat, jestli je na internátu klubovna. Po půl hodince hledání jsem jí našel.

Uviděl jsem v ní Takea s nějakým klukem a Sakea. Král zrovna hrál šachy a Sakeo se díval na televizi. Vešel jsem dovnitř. Prohlédl jsem si interiér místnosti. Byla v ní televize se sedačkou v rohu, šachy se židličkami u prostřed a knihovna s křeslem. Po prohlídce jsem si sedl na sedačku vedle Sakea a díval jsem se s ním. Jen si všiml, že jsem vedle něj hned mě objal a poplácal po rameni. Začali jsme se bavit, jak bylo ve škole a co bylo za nové drby.
,,Slyšel sem, že jsi odmítl druhačku. Je to pravda?‘‘ S kyselým výrazem jsem mu na to odpověděl.
,,Jo odmítl a ty víš přece proč?‘‘ Začal se smát a řekl.
,,To já vím, proto se tomu směji.‘‘ Nemohl jsem vědět, že mně při hře pozoruje sám král osobně. Všiml si toho jeho spoluhráč, který byl zároveň jeho kamarád. Zeptal se ho:
,, Na koho se s takovým zájmem díváš?‘‘
,, Dívám se na toho kluka, co před chvílí přišel. Jak jsem zjistil, jmenuje se Hitori z 1-2 a odmítl jednu pěknou druhačku, které se líbil.‘‘
,,To je hlupák, že ji odmítl. Ale mám jen jednu malou otázku. Proč se zajímáš o toho kluka? Mohl bys mít každou holku nebo kluka, kdyby si o ně projevil stejný zájem jako o něj. To tě něčím zaujal?‘‘ Chvilinku přemýšlel a odpověděl.
,,Překvapil mě svým chováním a líbila se mi barva jeho očí.‘‘odpověděl zamyšleně.
,,Proč se mě na to ptáš?‘‘
,,Ptám se tě na to, protože to není u tebe obvyklé.‘‘
,,Opravdu? Že jsem si toho nevšiml.‘‘
,,To je u tebe normální.‘‘ zareagoval jeho kamarád.
,,To já přeci vím.‘‘ Řekl s úsměvem na rtech.
Náhodou jsem je zaslechl, že se o mně bavili. Trochu mě potěšilo, že o mně mluvil, ale zároveň mi to vadilo. Byl jsem z toho v tu chvíli zmatený. Jen jsem si uvědomil, že o tom přemýšlím, tak jsem se to snažil zahnat mávnutím rukou. O chvíli později, když jsme se bavili se Sakeem, tak si ke mně přisedl Takeo. Nejdřív jsem si toho nevšiml. Až když položil svou ruku na mé stehno. Jen jsem ji zaregistroval, tak jsem mu po ní plácl. Poté jí přesunul do rozkroku.

Všiml jsem si, že je vzrušený. V tu chvíli jsem zčervenal jako rak. Usmíval se a řekl:
,,Copak se ti stalo, že máš tak rudý obličej? To je ti tady takové teplo?‘‘
Naštvaně jsem se na něj podíval a nevydal jsem ani hlásku. Protože jsem věděl, že mě tím chce vyprovokovat. Sakeo to poznal a poslal mi uklidňující usměv. Když si toho všiml král, tak dal ruku pryč, ale místo toho mě políbil do dlaně. Potom ji pustil. Rozloučil se s námi a odešel z klubovny a měl v závěsu kamaráda. Koukal jsem na to s překvapeným výrazem. Sakeo mě poplácal po rameni, aby mě z toho probral.
Jen to provedl, tak se mi podařilo dostat se z toho. Byl jsem mu za to neskonale vděčný.
Následující den jsem očekával, že jej někde potkám. Divil jsem se, když jsem ho neviděl celý den.
,,Ne že by mi tu nějak scházel, bylo to u něj celkem neobvyklé.‘‘ Jak jsem slyšel na chodbách, tak se o něm všichni bavili kvůli tomu, že nebyl ve škole. Jinak chodí vždycky.
Nechal jsem to být a šel jsem do klubovny si číst knížku. Vešel jsem a narazil jsem na někoho, koho jsem vůbec nečekal, že uvidím. Byl to Takeův kámoš s docela pěkným chlapcem. Drželi se spolu za ruce a dívali se na televizi. Přemýšlel jsem, jestli je mám oslovit nebo ne. Radši jsem to neudělal. Přitom jsem šel ke knihovně a vzal si první knihu, která mě zaujala. S ní jsem si sedl do křesla a začal číst. Zabral jsem se do ní tak, že jsem si ani nevšiml, že na mě někdo mluví. Až když mi ten někdo sebral knížku z ruky. V tu chvíli jsem si teprve dotyčného všiml. Překvapilo mě, že to byl Takeův přítel a zeptal se mě.
,,Ty jsi Hitori?‘‘
,, Jo jsem, co potřebuješ?‘‘
„Chci se tě zeptat, jestli by sis k nám nesedl a nepopovídal si u sledování televize.“
,,Nebudu vás rušit, určitě chcete být sami.‘‘
,,Nám to nevadí a představíme se ti. Já jsem Kano a toto je můj přítel Miko.‘‘
,,Tak když vám to teda nebude vadit, tak si k vám sednu.‘‘ Měl jsem v plánu sedět na kraji, ale oni mě dali mezi sebe. Zaraženě jsem seděl a čekal, co se bude dít. Začal se ptát Kano kolik mi je a jaké mám zájmy.
,,Je mi 17 let a mezi mé zájmy patři čtení knih, hraní fotbalu a košíkové.‘‘ Zeptal se, jestli jsem na kluky. V duchu jsem přemýšlel, jestli to mám přiznat nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že to řeknu. Tak se mu odpověděl.
,, Jo jsem.‘‘ Jen jsem to dořekl, tak jsem od obou dostal pusu na tvář. Bylo to tak nečekané, že jsem v tu chvíli nevěděl, co mám dělat. Oba se na mě usmáli a já jsem měl pocit, že jim dám pár facek.
Nakonec jsem je nedal, ale místo toho jsem je seřval.
,,Co jste to udělali?! Proč jste to udělali?! Zbláznili jste se snad?!‘‘
Odpovědí na to mi bylo.
,,Bylo to, protože jsme měli radost. Že jsi jako my. Proto jsme ti je dali.‘‘
,,To je od vás milé, že vám to udělalo radost, ale já jsem o to nestál.‘‘
,,Proč ne? To se ti to ani trošku nelíbilo?‘‘ Řekli současně.
,,Nemůžu říct, že se mi to líbilo nebo nelíbilo. Nejsem si svými pocity jistý, tak proto.‘‘
Teprve teď jsem byl schopný se Kana zeptat.
,,Jak to, že víš moje jméno, když jsem o něm nezmínil?‘‘
,, Je to asi tím, že mi ho řekl král.‘‘
,, To jsem si mohl myslet, že to byl on, kdo ti řekl.‘‘
,, Proč se o mě tak zajímáte?‘‘ zeptal jsem se.
,, Je to asi tím, že o tobě mluvil Takeo s takovým zájmem, který není u něj obvyklý.‘‘
,, Opravdu? To jsem nemohl tušit.‘‘
,, Jak jsme tě dneska poznali, tak jsme pochopili, proč o tebe stojí. Je to tvým charakterem, a jak vypadáš. Typ jako jsi ty, nepřitahuje každého, ale některé ano. Příkladem je Takeo a ta druhačka, co jsi odmítl.‘‘
,,To si mě moc neuklidnil, abych řekl pravdu. Teď o nikoho nestojím‘‘ Řekli potichu, něco, co jsem neměl slyšet a bylo to.
,,To se uvidí.‘‘
Divil jsem se, co tím zamýšleli, když to řekli potichu s tím, že to neuslyším. To se šíleně zmýlili. Slyšel jsem to, ale nechal jsem to být. Měl jsem v plánu odejít, protože jsem toho už měl plné zuby, ale udělali něco, co bych od nich nikdy nečekal. Udělali to, že mě každý chytl za jednu ruku a přišpendlili mě k pohovce. Poté mě začali lechtat a já myslel, že se smíchy potrhám. Z čista jasna jak začali, tak taky skončili. Myslel jsem, že z ní spadnu, ale chytl mě, Miko a políbil mě a poté Kano. Teď jsem jim konečně vlepil facku jednomu na pravou a druhému na levou tvář. Divili se kvůli čemu s překvapenými výrazy. Usmál jsem se na ně a odešel jsem.

V pokoji už byl Sakeo. Pozdravil jsem ho a začali jsme se bavit o všem možném a pak nadhodil:,,Nebyl jsi s někým v klubovně?‘‘
Přemýšlel jsem, proč se ptá, tak jsem se zeptal.
„ Jak to, že víš, že jsem byl v klubovně?‘‘
,,Zahlédl, jsme tě, jak jsi do ní šel. Povíš mi tedy, jestli tam někdo s tebou byl?‘‘
Divil jsem se, proč se ptá, ale nedalo mi to a pověděl jsem to:,,Byl tam Takeův kamarád a jeho přítel.‘‘ V tu chvíli jsem se na něj podíval a ten nenávistný výraz mě až vyděsil. U něj jsem ho za tu dobu, co se známe, neviděl.
Zeptal jsem se.,,Ty je nenávidíš, co?“
,,Abych ti pravdu řekl, tak je oba strašně moc nenávidím.‘‘
,,Jde to vyčíst z tvého obličeje.‘‘
,,Nechci za tebe rozhodovat, ale chci tě upozornit, moc se s nimi nekamarádi, jinak se ti něco může stát.‘‘
,,Mohl bych vědět, co by se mi mohlo stát, že máš o mě takový strach.‘‘
,,Tak ti to povím. Bývalého studenta této školy, o kterého se zajímali, znásilnili a díky tomu tlaku na něj, přestoupil na jinou školu a teď se už má lépe.‘‘
,,Opravdu, nechci tomu věřit, ale jestli to tak je, tak se od nich budu držet co nejdál, aby ses o mě nebál.‘‘ V duchu jsem si řekl, hlavně je štěstí, že jsem mu neřekl, co mi udělali. Ten by je byl schopný jít zabít. To bych nechtěl, aby udělal. Na to ho mám moc rád. Pro změnu jsem se začal bavit o něčem jiném. Nadhodil jsem, co se dělo zajímavého ve škole:
,,Dneska nikdo neviděl Takea. Nevíš, kde dneska byl?“
,,Zaslechl jsem, že měl rodinné důvody.‘‘
,,Aha, tak to chápu, jestli to tak je.‘‘
,,To jsem netušil, že tě tak zajímá, kde dneska byl. Je to asi tím, že jsem si myslel z tvého chování, že ho nemusíš.‘‘
,,Taky že ne. Jenom jsem slyšel, jak se o něm ostatní baví, tak jsem si nemohl pomoct a zeptal se tě. Je na tom něco špatného?‘‘ Při tom jsem zrudl. Všiml si toho a s úsměvem na rtu mě přátelsky objal. Z toho jsem poznal, že mi dostatečně rozumí a nezazlívá mi to.
Protože mi bylo trapně, tak jsem po něm hodil polštář a tím jsem způsobil polštářovou bitvu.

Jak jsme hráli, tak jsem zaslechl, že někdo klepe na dveře a šel jsem otevřít. Otevřel jsem a za nimi byli čtyři kluci a ptali se, co děláme. Řekl jsem:
,,Hrajeme polštářovou bitvu, chcete se k nám přidat?‘‘ Čekal jsem, co mi odpoví. Dostalo se mi odpovědi potom, co se dohodli mezi sebou.
,, Jestli to nebude vadit.‘‘
,,Zeptám se jen mého spolubydlícího, jestli mu to nebude vadit. Chvíli počkejte.‘‘
Po zeptání mi odpověděl takto:,,Klidně, čím víc lidí, tím líp.‘‘
Šel jsem jim to vzkázat a hned jak jsem to dopověděl, vešli do našeho pokoje a začala pravá nefalšovaná polštářová bitva. Hodně jsme se pobavili. Po ní se nám představili:,,Já jsem, Kito, Toni, Siko a Hano. Těší nás.’’
,,Nás také těší a naše jména znáte nebo ne? Jestli ne, tak já jsem Hitori a můj společník Sakeo.‘‘
Počali jsme se bavit o našich zájmech, jestli se nám někdo nelíbí nebo s někým chodíme. Za chvíli na nás někdo zaklepal. Šel jsem, osobě nebo osobám za dveřmi, otevřít.
Zjistil jsem, že jsou to hlídači, kteří kontrolovali, jestli už spíme. Všimli si, že je nás víc než nás má být, tak nám řekli, ať ukončíme to, co děláme a jdeme spát. Po uzavření dveří jsme začali uklízet všechny polštáře, které jsme použili. Kluci se rozloučili a šli do svých pokojů. Po úklidu jsme zalehli do svých postelí a snažili se spát. Od té doby, co se na nás byli podívat, uběhla chvilka, ale mě to připadalo jako věčnost. Vycítil jsem něčí přítomnost u mé postele. Ten někdo, kdo byl u mé postele, nahnul se a pohladil mě po vlasech a vypadalo to, že mu to není dost a něžně políbil na rty. Trochu mě to probralo, ale nechtělo se mi otevírat oči, tak jsem je nechal zavřené a usnul jsem tvrdým spánkem.
Hned ráno jsem nad tím přemýšlel, jestli se mi to zdálo nebo ne. Ten někdo, kdo to udělal a jaký měl důvod, to udělal. Nedopátral jsem se k žádnému řešení. Dál jsem nad tím už nechtěl přemýšlet, připadalo mi to zbytečné, tak jsem se pokoušel to vymazat z hlavy. Nakonec se to podařilo.

Ve škole jsme dnes měli Matematiku, Japonštinu, Japonské dějiny, TV a první pomoc. Nečekal jsem, že mi dnešní předměty tak rychle utečou. Rozhodli, jsme se, že začnu dnešním dnem chodit do určitého klubu jako ostatní. Jak jsem si je prohlížel a přemýšlel, který si vyberu, tak jsem narazil na někoho koho jsem nečekal. Ten někdo byl Hano-kun a zmínil se mi, že jde do svého klubu na fotbal.
Nabídl mi, jestli bych se také k nim nechtěl přidat. Důvod byl, jak se mi později zmínil, byl ten, že je jich málo a kouč shání nové tváře, aby nás bylo dost k hraní.
,, Proč ne.‘‘ a tak jsem mu na to kývl. Zavedl mně ke kouči a s ním jsme šli vyplnit všechny potřebné papíry, které byli zapotřebí, abych se stal novým hráčem. Po vyplnění všech papírů mi pověděl, ať se pro dnešek jen koukám, abych příště věděl, jak to tady chodí. Odsouhlasil jsem mu to a díval jsem se, jak jim to jde. Poznal jsem, že potřebují pomoc jako sůl. Viděl jsem, jak jim to nejde. Věděl jsem to z důvodu, že jsem ho hrál už na základní škole a tím pádem jsem měl určitou zkušenost. Po tréninku si mě kouč zavolal a zeptal se, co říkám na tým. Odpověděl jsem mu na to.
„ Myslím, že by potřeboval určité změny a více hráčů. Jsem si jistý, že by to hodně pomohlo.“ „To vím sám, že by to potřebovalo víc hráčů a vylepšit, když to dokážeš, nechám tě udělat kapitánem.“
„ Dám do toho všechno. Nechte to na mě kouči. Nebudete toho litovat.“
„ Tak to teda nechám na tobě a doufám, že mě nezklameš. Jinak si mě nepřej. Rozumíš?‘‘
V duchu jsem si řekl,že si je nejdřív musím získat na mou stranu, potom můžu jednat. Nebude to jednoduché, ale bude to pro jejich dobro. Jinak nevyhrají a to určitě chtít nebudou. Jak jsem to domyslel, šel jsem se rozloučit jak s Hano-kunem, tak s koučem. Po rozloučení s nimi jsem se šel na intr převléct. Při převlíkání mě napadlo, že si půjdu zaběhat. Vyšel jsem z intru a začal jsem se rozcvičovat. Po rozcvičce jsem se rozeběhl k parku. Běhal jsem už dobrou hodinku, když jsem narazil na krále s dívkou z 1. ročníku, která se mu vyznávala. Když jsem běžel kolem nich, zakopl jsem o něčí nohu. Podíval jsem se, čí byla a zjistil jsem, že je krále. Jen mě zpozorovala, přišla ke mně ta dívka, co byla s ním a zeptala se mě, jestli se mi nic nestalo. Řekl jsem.
,,Trochu mám odřený loket, jinak mi nic není.‘‘
,,To nenecháme jen tak. Mohlo by ti to zhnisat a to nechceme. Půjdeš se mnou na ošetřovnu a tam ti to ošetřím.‘‘
,, Jsi moc hodná, děkuji.‘‘
Otočil jsem se a vyplázl jsem na něj jazyk. Očekával jsem, že se na mě bude zlobit, on mi místo toho poslal vzdušný polibek. Dělal jsem, že to nevidím a šel jsem s ní na ošetřovnu. Bylo mi jasný, proč mi to poslal, ale nechtěl jsem na to brát zřetel. Odešel jsem do pokoje.

Dodatek autora:: 

Tady je další díl. Doufám, že se vám bude libit. Napište mi buď pochvalu nebo kritiku. Těším se na to.

4.75
Průměr: 4.8 (20 hlasů)