Život beze smyslu

Už jako malou holku mě všichni ignorovali a šikanovali. Měla jsem dva až tři kamarády a ani ti za nic nestáli.

Neustále jsem byla zesměšňována a šikanována. Teda, tak si to aspoň pamatuji. Nevím co se stalo v mém životě. Můj život neměl smysl. Na nic jsem neměla talent, nic mi nešlo, nebyla jsem nijak hezká a ani chytrá. Jediné co jsem dokázala bez problémů bylo ignorování toho pomlouvání od lidí okolo mě.

Ani rodiče mě neměli zrovna dvakrát v lásce. Místo mě měli rádi, tak přímo milovali mého staršího a mladšího bratra. Vždy byly oni na prvním místě.

Teda do té chvíle co do naší školy vtrhl nějaký blázen. Byl to muž asi pětadvacet let, vysoký, štíhlý, měl hnědé oči a černé vlasy. Uprostřed hodiny do naší třídy vtrhl a s pistolí v ruce na nás spustil : "Okamžitě všichni ruce na horu jinak střelím! A ty"
Ukázal na mého spolužáka co seděl za mnou a znovu rozkázal :"běž a vem všechny do vedlejší třídy! Opovažte se kdokoli upozornit policii!"

Spolužák je začal shromažďovat a všichni poslouchali jako ovečky. Až na jednu holku co mě nenáviděla už od školky. Ta opatrně otevřela mobil a zavolala policii.
Bohužel si toho muž s černými vlasy všiml a řekl :"Ty! Co jsem před chvílí řekl!?

"A..aby nikdo nevolal policii a aby všichni odešli do vedlejší třídy." Vykoktala ze sebe obtížné.

"Zůstaň tady a vy všichni vypadněte!" Vyhodil nás z naší třídy.

Okamžitě jsem pochopila co chce udělat. Takže místo toho abych zamířila do vedlejší třídy, jsem z černé kozačky vytáhla černou dýku a schovala ji do rukávu.
Stálá jsem a počkala, abych byla na konci.

Nikomu to divný nepřipadalo, protože jsem to dělala vždy.

Z venku se ozvali sirény. Policie už přijela.
Dobře. Ale nestihnou zachránit Nasu (tak se ta holka jmenuje). Fajn, takže to zbývá na mně.
Pomýšlela jsem si a otočila se zpátky ke třídě.

Rozeběhla jsem se k ní.

Za sebou jsem někoho slyšela volat mé jméno :"Né, Irvi, stůj!"

Když jsem se ohlédla, uviděla jsem jak za mnou běží Mabo. Můj spolužák. Vždy se na mě koukal s lítosti a ne nenávistí, bylo v nich i něco jiného co jsem v životě nepoznala. Byla to láska, ale já si to uvědomila pozdě.

Hodila jsem po něm tašku a řekla :"Běž za ostatními! Tobě by se mohlo něco stát! Já zachráním Nasu!"

Díval se na mě jako na blázna, ale pak zahlédl můj nůž a tak přikývl.
Otočil se a běžel do třídy.

Já sama se rozeběhla do naší třídy, kde byla Nasu s tím mužem.

Otevřela jsem dveře a uviděla Nasu stojící před tabulí. Ruce měla před obličejem a vypadalo to, jakoby se bránila.
Na druhém konci třídy stál muž s pistolí namířenou na Nasu. V moment co jsem vešla vystřelil.

Kulka mířila na Nasu, ale ne na hlavu, ale na břicho.

Byla jsem jako ve zpomaleném filmu.
Odrazila jsem se od země a skočila.
Můj život nemá smysl, ale ten její nějaký má. Ona má budoucnost. Zachráním ji, zachráním lidí v téhle budově. Můj život byl stejně o ničem. Mým osudem je tady zemřít pro záchranu lidí co mě celý život šikanovali a zesměšňovali. Pro ně tady umřu.

Svět se zase zrychlil a já letěla vzduchem. Strazila jsem Nasu k zemi.
Kulka ji netrefila, ale já takové štěstí neměla. Schytala jsem ji přímo do břicha. I přes bolest jsem se postavila a řekla :"Uhni, Naso. Nebude to hezký pohled. Prohlédla jsem na ni. Tvář měla od mojí krve. Usmála jsem se na ni.
"Už se asi neuvidíme. Takže sbohem."
Rozloučila jsem se s ní a pohlédla odhodlaně na muže co mě střelil.

Z rukávu jsem vytáhla dýku a rozběhla jsem se k němu. Pokusil se znovu vystřelit, ale asi se mu zasekla zbraň a nemohl.
Odhodil ji a vytáhl si z boty nůž.
Postavil se do bojové pozice a připravil se na můj útok.

Na tenhle den jsem cvičila s noži, na tenhle okamžik kdy budu konečně k užitku.

Zaútočila jsem na hlavu.
Vykryl to.
Nožem máchl po mé levé ruce, kterou jsem měla odkrytou.
S lehkostí jsem jeho útok odrazila a okamžitě zaútočila na jeho břicho. Tentokrát neměl šanci můj útok vykrýt, natož uhnout.
Dýka se mu zabodla hluboko do břicha.

Využil příležitosti kdy mám dýku v břiše, a svůj nůž mi zabodl do pravého ramene.

Přivřela jsem oči bolestí. Vytáhla jsem dýku a podívala se na muže.

Do pusy mi natekla krev. Plivla jsem mu ji do očí a zaútočila na jeho ruku s nožem.
Povedlo se mi mu vzít nůž zrovna v tu chvíli, kdy do místnosti vrazila policie, a v čele policie byl Mabo. Určitě jim ukázal cestu.

Podívala jsem se na Maba a usmála se.
Zvládla jsem to. Zachránila jsem všechny. Co se se mnou stane? A no jo. Já zapomněla. Vždyť umírám. Střelil mě do břicha a zabodl mi nůž do ramene. Všude je moje krev. Vykrvácím. I kdybych nevykrvácela, poškodil mi důležité orgány. Už mi není pomoci.

Můj poslední pohled patřil Mabuovi. Můj poslední úsměv patřil Mabuovi i moje poslední myšlenka patřila Mabuovi.

Než jsem ztratila vědomí, stihla jsem zašeptat city, které se vydrali na jevo na konci mého života, na konci všeho.
"Miluju tě, Mabu. A vždycky jsem milovala."

Po tom co jsem to řekla jsem ztratila vědomí a spadla na zem, ihned mě převezli do nemocnice kde jsem druhý den zemřela. Psalo se o mně v novinách. Byla jsem pro všechny hrdina co se obětoval pro dívku, která ji nenáviděla.

Probudila jsem se v bílé místnosti. Vstala jsem. Usnula jsem v křesle. Teď jsem anděl. Chráním Mabua. Konečně mám něco, ne, někoho, pro koho můžu žít. I když mě nevidí a ani neslyší, tak ví že jsem s ním jako jeho anděl, protože můj krátký život nebyl se smyslem, ale tenhle nový život smysl má, a to jen díky jemu. Mé spřízněné duši.