SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Život je jízda 2 - Pohřbená minulost? 2/2

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Erikovi po zádech přeběhl mráz. Otočil se kolem dokola. Něco mu říkalo, že se něco děje, ale za nic na světě nemohl přijít na to, co!
Stezka odvahy, kterou společně s otcem vybudovali, měla za deset minut začít, ale nervozita mladíkovi stáhla žaludek a on se svezl na kolena. Chtělo se mu zvracet, ale nevěděl proč. On přece nemá strach, nikdy neměl z ničeho strach, ale ten pocit. Něco se stalo!
Zaryl prsty do země až v dlaních ucítil hlínu a pak se zvedl. „Tati,“ promluvil do vysílačky a čekal až mu otec odpoví. „Nebude ti vadit když...“
„Co se děje, Eriku?“
„Není mi dobře a tak,“ začal ale otec jej přerušil. „Snad jsi nesnědl něco zkaženého, mohlo by to být...“
„Jsem v pohodě,“ odsekl.
„Ale,...“ pokusil se namítnout.
Mladík cosi zasyčel a pak pokračoval. „Vrátím se domů, ano!“ dokončil a vysílačku vypnul.
Věděl, že teď musí jednat. Mysl měl zcela jasnou. Srdce mu bušelo téměř v krku, ale nezastavil ani nezpomalil dokud se předním neobjevil alespoň obrys budovy. Poté jeho sprit přešel jen v tochu rychlejšíí běh. Zpomalil na schodech, kde se na posledním opřel o kolena a pomalu se pokusil vydýchat. Bušilo mu ve spáncích a sýpal jak kdyby uběhl maraton a ne jen pět kilometrů. Mrkl na hodinky – za minutu byla půlnoc, ale i přesto byl kolem takový zvláštní klid. Myslel si že na ně bude matka čekat alespoň u puštěné televize, ale...
Pak však cosi spadlo a Erik se zadíval na dveře jako kdyby čekal, že z nich někdo vyběhne. Nic se však nestalo, v dáli jen zahoukala sova a na kraj se opět sneslo ticho.
Překonal pár zbývajících metrů a tiše otevřel dveře vedoucí do domu.
I tady bylo něco špatně. Všude kolem byl nehorázný bordel. Na zemi byly poházené kusy nábytku, rozbité vázy a sem tam když do místnosti zasvítil měsíc, bylo možné vidět tmavé fleky. Sehnul se k jedné z nich a namočil do tekutiny prst. Když si ji přiblížil k očím krve by se v něm nedořezalo. Na prstech mu ulpěla – krev.
Polkl a zrak mu padl na schody vedoucí do pokojů.
Opět cosi dopadlo na zem a vzápětí se ozval křik, hlas který by poznal kdykoli a kdekoli na světě. Po kterém následoval hlas muže: „Ty děvko! Teď se budeš vzpírat, ale...“
Dál neposlouchal, bral schody po dvou a zastavil se až před dveřmi pod kterými prosvítal proužek světla. Kousl se do rtu a položil ruku na kliku. Zastavil jej však její hlas. „Prosím, nech mě být.“ plakala.
Tohle byla poslední kapka, stiskl kliku a dveře se samy otevřely a před mladíkem se objevila scéna jako z hororu. Na zemi ležela matka, byla celá od krve a mezi jejími stehny klečel jím nenáviděný muž. V první chvíli pocítil něco jako zadostiučinění, ale pak se sám sebe lekl. Jak by si mohl přát aby někdo ublížil jeho matce! Stiskl ruce v pěst a uddělal dva kroky vpřed. Muž nevnímal, že je s nimi ještě někdo další v místnosti, ale oči jeho milované matky se rozšířily zděšením, když ve stínu poznala svého staršího syna.
Němě zavrtěla hlavou a zavřela na chvíli oči.
Muž se k ní sklonil a olízl její tvář. Otřásla se a z koutku oči se jí spustil vodopád slz. Mlčela, kroutila hlavou a plakala.
Ruce položil na její ramena a silně stiskl. Otevřela oči a podívala se opět na syna, až teď jako kdyby se muž probral, ale bylo pozdě... moc pozdě... pro něj.
Chlapec využil toho, že je ten bastard zcela zabrán do toho co dělá a že matka zavřela oči. Přistoupil ke krbu a po chvíli opět stál za mužem. Když matka podruhé otevřela oči spatřila nad sebou ne syna, ale osobu toužící po pomstě na někom kdo tak moc ublížil a ubližuje jeho matce.
Ve světle svíc se v jeho ruce zaleskl kov pohrabáče a v jeho očích se mihla vražedná zuřivost. I muž se otočil, pod vlivem ženina výkřiku, tím samým směrem. Ucítil však jen tupý úder. Možná to byl i úder poslední, který cítil, ale mladík byl zcela spoután tím amokem a údery stále dokola opakoval až se před ním objevila masa čehosi co možná kdysi bylo člověkem.
Klesl na kolena a dlaně položil do kaluže pomalu schnoucí krve. Probral jej až dotek na koleni a pohled do laskavých očí jeho matky.
Rozhlédl se kolem sebe a vykřikl, hrůzou.

-------------------------------------------

Soud jej neodsoudil. Bylo to označeno jako dočasné pomatení smyslů a domov byl na nějakou dobu uzavřen. Sodce sám řekl - „V té chvíli by nikdo, kdo by byl pod tím samým tlakem, jako obviněný mladík, nejednal jinak. Přímo před jeho očima se odehrávalo něco co nemohlo jeho srdce pochopit a tak jednal.“

Matka byla umístěna na psychiatrickou léčebnu, kde se po pár měsících pokusila o sebevraždu, která byla úspěšná.

Otec i přesto co se stalo stále pokračoval v činnosti. Obhajoval to tím – „Ona by si to tak přála. Vždy bylo jejím snem pomáhat jiným. Chtěla jim pomoci tak, jako kdysi pomohla i mě!“

Konec flashbacku

****

Sledoval Michaela na každém kroku. Od toho dne, kdy mladíkovi nabídl pomocnou ruku a oznámil mu že může spát v jeho pokoji, ani jednu noc nemluvil ze spaní. Vždy čekal až mladší z nich usne a poslouchal, ale nic se nedělo.
Začal si již pomalu myslet, že si z něj společně s Robinem udělali dobrý den, ale starostilý pohled který mu vždy Robin každé ráno věnoval mu dával vědět, že to tak určitě není.
Uběhl týden a unavený Erik hned jakmile jeho tělo dopadlo na postel, usnul. Kolem půlnoci, jak poznal když jedním okem mrkl na svítící budík, jej probudilo divné šramocení a něco jako mumlání.
Natáhl se k lampičce a rozsvítil ji.
Rozhlédl se kolem až mu pohled padl na Michaelovu postel. Mladík se divoce otáčel ze strany na stranu a cosi mumlal. Jeho hlas zněl jako kdyby byl vydán napospas něčemu děsivému, ale nemohl se za nic na světě probrat. Erik vyskočil na nohy a několika rychlými kroky se zastavil nad jeho postelí. Natáhl ruku před sebe a pokusil se mladíka vzbudit, ale to co následovalo jej donutilo, aby od postele co nejrychleji uskočil. Kdyby nereagoval tak jak reagoval, měl by šanci ucítit jaký je to pocit, když se vám do břicha zapíchne ostrý nůž.
Starší mladík vykřikl a podíval se mladšímu do očí. Jeho jindy laskavé oči byly krvavě rudé a jeho druhé oko vždy skryté za clonu vlasů, zářilo téměř nadpozemským rubínovým světlem. Nepřítomný pohled, ale přesto pohled toužící po krvi toho druhého.
Jakmile však k Michaelovým uším dolehl zděšený výkřik, mladík zamrkal a nůž dopadl s cinkotem na zem. Nevěřícně pohlédl na místo kam nůž dopadl a pak... Svezl se na kolena a rozplakal se.
Erik před sebe znovu natáhl ruku a poté i druhou aby chlapce objal a začal ho kolíbat v náručí a tak se mladík po chvíli uklidnil a jeho dech se vrátil zpět do klidných kolejí.

V tomhle podivném objetí seděli již dlouhou dobu a pro Erika již začalo být obtížné setrvávat v jedné a té samé poloze a tak s sebou několikrát zavrtěl až se na něj druhý mladík zadíval. Jeho pravé oko mělo zpět svoji barvu, stejně jako bylo druhé opět skryto za čupřinu jeho vlasů. Erik před sebe natáhl ruku jako kdyby chtěl vlasy z té strany odstranit, ale poté si to rozmyslel.
Michael od něj zděšeně uskočil. „O-omlouvám se... mám si sbalit věci a...“ pokusil se ze sebe cosi vykoktat, ale Erik jej přerušil: „Ach...“ pročísl si své havranní vlasy a pohledem se věnoval obrazu, který visel na stěně. „Řekl jsem snad něco takového?“
„Ne, ale...“
„Mohl bys mi o sobě něco říct?“
„Co?“ vrhl na něj mladší nechápavý pohled, „co bys chtěl vědět?“
Starší se postavil a zaujatě si začal prohlížet obrázek, kterého si na stěně do té doby ještě nevšiml. Po chvíli se otočil na Michaela. „Ten obrázek,“ mávl rukou jeho směrem, „dal jsi ho tam ty?“ Zmatený pohled mladšího jej přesvědčil o tom, že nemá ani ponětí o čem mluví. „Ne? Tak to je doopravdy zvláštní,“ podepřel si bradu a otočil se zpět na obrázek.
„Víš, moje skupina začala být den ode dne úspěšnější,“ začal Michael ze svojí zpovědí, „a já si začal připadat jako Alenka v Říši divů. Předtím po nás ani pes neštěkl a teď naše fanynky omdlévaly jen o nás zaslechly byť jen nějaký drb. Možná to bylo hned poté, co se to stalo, ale...“ zavrtěl hlavou a opřel se o kolena. „Všechna ta sláva mi přerostla přes hlavu a já si začal myslet, že jsem nepřemožitelnej, cool a prostě … nad věcí. A právě takových namyšlených frajírků si oni všímají.“
„Oni?“
„Začali mi mazat med kolem pusy hned jakmile slyšeli o tom, co se stalo!“
„Stalo?“ opět reagoval na jedno z jeho posledních slov.
Michael se otřásl a zimomřivě si zamnul ruce, aby si je vzápětí strčil do kapes u mikiny. „Jako jeden z mála jsem přežil... nebo bych spíš měl říct – jako jediný jsem přežil havarii autobusu a od té doby mě začaly pronásledovat ty divné noční můry. Nic jsem si z nich nepamatoval, ale vždy jsem se budil celý roztřesený a v hlavě mě bušilo a já hned sedl ke stolu a napsal jednu z mnoha srdceryvných písniček. Většina byla depresivních, melancholických a pár hraničejících přímo až z perverzností. A právě na tyhle letěla většina puberťaček. Dokonce zakládaly jakési spolky a pak se jedna z nich pokusila o sebevraždu, která byla úspěšná a další ji poté následovaly. Nikdo nám to nekladl za vinu, ale...“
„Proč by to taky dělali, že!“
„A pak se objevili Oni a řekli mi: Ty máš ten dar! Byl jsem z toho zmatený, ale oni to dokázali tak dobře podat a já se jen nechal vést. Odešel jsem s nimi a pak se začali dít ty divný věci. Jednou jsem se probudil a připadal si tak nějak zvláštně, když jsem si protřel oči ucítil jsem něco vlhkého a lepkavého a pak když jsem oči otevřel...“ odmlčel se, aby se upřeně podíval Erikovi do očí a pak pohledem ucukl jako kdyby se o něj popálil. „... přede mnou leželo tělo neznámého muže a všichni kolem nás se na mě dívali. Nemohl jsem vydržet jejich pohledy a pak jeden z nich promluvil - „Pane!“ a všichni se uklonily až k zemi. Já se nemohl ani hnout, ale cítil jsem že mluvím, že otvírám ústa a cosi říkám, ale ten hlas nepatřil mě. Byl to hlas krutého člověka, který si libuje v tom, že lidem kolem sebe ubližuje. Připadal jsem si jako kdybych se díval na film, jako kdybych byl jen pasivním účastníkem jakéhosi rituálu, který se neděje kvůli mně. Rituálu, který se mnou nesouvisí i přesto že jsem v jeho středu.“

Dodatek autora:: 

Mám k tomu něco napsat? Snad ani ne, jen že je tady konečně pokračování Života, ale... jak to tak vypadá... bude to, možná trochu, shounen ai.

4.666665
Průměr: 4.7 (6 hlasů)