Život je jízda 2 - Pohřbená minulost? 1/2

II.

Erik se upřeně zadíval na svého bratra.
Když ještě žila matka, byl jejich život vykreslen jasně světlými barvami, ale pak se včechno změnilo. Ne, že by se odcizili svému vlastnímu otci, spíš jen na ně přestal mít čas. V tu dobu musel dělit svůj život mezi syny a práci. Práci, kterou ona tolik milovala, stejně tak jak ji on nenáviděl.
Tahle práce, poslání, mu vzala ženu a přesto... anebo právě proto, pokračoval v jejích stopách.
Kdy se vlastně od sebe začali bratři odcizovat? Nevěděl anebo zapomněl, protože chtěl zapomenout.
Patrik držel toho chlapce velmi pevně, jak poznal podle jeho výrazu, ale on se nijak neprojevoval.
Strýček s úsměvem opětoval synovcův pohled. V tom pohledu bylo možné zahlédnout strach z něčeho cizího. Měl strach z muže, který se k němu, ihned jak ho uviděl, začal chovat tak důvěrně.
Byli si až neuvěřitelně podobní a snad právě proto jej to od Samuela tolik odrazovalo.
„Dobře, jsem rád, že jsi si našel tak roztomilého kamaráda. Připomíná mi někoho koho jsem kdysi dávno znal!“
Zavrtěl hlavou a jeho myšlenky se vrátily zpět do dní, kdy byl ještě šťastný...?

****

„Já už s ním v jednom pokoji spát nebudu, jde z něj strach!“ Zaslechl jednoho rána Erik stížnost z úst jednoho mladíka, který sdílel pokoj s Michaelem, který před týdnem přijel. Ucukl pohledem a upřel jej na unaveně vypadajícího mladíka. Chlapec zavřel oko, které neskrýval za vlasy a pustil se do jídla. Nevypadl však že by mu jídlo nějak zvlášť chutnalo, spíš se v tom nimral jako malé dítě.
„Yuki!“ vykřikl mladík, když zahlédl Erikova otce, který před chvílí vstoupil do jídelny. Muž se na něj s úsměvem otočil a obrátil své kroky směrem k němu. „Copak se děje, Robine?“
„Já...“ šťourl vidličkou do míchaných vajíček, ale pohled ke staršímu muži nezvedl. „...mohl bych dostat jiný pokoj?“
Otec naklonil hlavu na stranu, okolní ruch ztichl a všichni čekali co se teď bude dít. Jak na tuhle žádost bude muž reagovat. „Máš k tomu nějaký zvláštní důvod?“ Ticho narušila jen odsouvaná židle a poté hlasité prásknutí dveří. Když se Erik otočil pochopil, místo kde před chvílí seděl Michael bylo prázdné, odešel!
Na tohle jako kdyby Robin čekal. „Z toho kluka jde strach. Jednou v noci jsem se vzbudil a on cosi mumlal, ale nebyl to jeho hlas, znělo to spíš jako něco...“ složil hlavu do dlaní a zavrtěl jí. „Já to nedokážu to popsat slovy, ale bylo to děsivé!“
„Otče,“ přerušil je Erik, který k nim během toho rozhovoru tiše přistoupil. Yuki to nečekal a tak sebou vylekaně cuknul. Pohlédl na svého staršího syna. „mohl by spát se mnou!“
„Kdo?“
Mladík protočil oči. „Michael!“
„Myslíš že je to dobrý nápad?“
Erik povytáhl obočí. „To ho snad chceš v jeho stavu nechat spát společně s tímhle strašpytlem anebo dokonce samotnýho?“
„Ne, to ne, ale...“
„Dobře, jsme domluvení.“ ukončil to Erik, „řeknu mu aby si sbalil věci a přestěhoval se do mého pokoje.“ otočil se a vyšel těmi samými dveřmi jako mladík, který před chvílí odešel.

Jakmile za sebou zavřel dveře, zhluboka se nadechl a sám nad sebou zavrtěl hlavou. „Prvně bych měl přemýšlet a až pak jednat!“
Kroky jej neomylně vedly ven před srub, kde se zastavil a rozhlédl se kolem sebe, aby vzápětí uviděl Michaela, který seděl na verandě a klátil nohama v rytmu písně kterou si tiše pobrukoval.
„Ta píseň,...“ mladík pozvedl hlavu Erikovým směrem na tváři smutný úsměv. „... je doopravdy krásná!“
„Myslíš?“ pousmál se ještě smutněji než předtím. „Nikdy jsem ji neslyšel ale přitom mě přišla tak známá jako kdybych ji znal odjakživa. Nezdá se ti to zvláštní?“
„Ne, ani ne,“ odvětil a opřel se zády o sloupek, vedle kterého mladší z nich seděl. „je to ukolébavka, moje máma ji často zpívala.“
„Máma?“ opáčil zvědavě. Otočil se k Erikovi zády a postavil se na nohy. „Tenhle dům je doopravdy zvláštní. Když jsem sem přišel tak jsem to nechápal, ale...“ zavrtěl hlavou jako kdyby sám nerozumněl tomu co chce právě teď říct, „...druhý den, hned ráno jsem se probudil celý rozlámaný. Přitom jsem věděl, že moje tělo pokoj určitě neopustilo. Bolela mě hlava jako střep a v mysli jsem měl nejasné vzpomínky na jeden sen, který se mi zdál.“

Byl slyšet křik trhající uši. Křik ženy která je na pokraji svých sil a prosí, prosí o pomoc. Nemohl se pohnout, nemohl udělat ani jeden krok vpřed a přitom, tak moc ji chtěl zachránit.
Zrak mu padl na zem. Zahlédl stín, který se kolem něj jen rychle mihnul a pak byl pryč. Jen ten pocit vlastní nemohoucnosti zůstal a vznášel se kolem jako těžký dým. Mladík skousl rty a zavřel na chvíli oči.
Scenérie se změnila a on se díval na dvojici před sebou očima vyděšeného mladíka, chlapce, který vidí jak přímo před jeho očima kdosi ubližuje jeho matce.
Vypadalo to, že je ani jeden z nich nevidí, ale pak se oči té ženy pozvedly a byla v nich prosba, která se vzápětí změnila za bolest. Ten pocit ponížení, prosby za odpuštění.
Mladík zavřel oči a pak se na ženu podíval. Byly v nich slzy. Němě otvíral ústa a pak se k nim otočil zády. Žena natáhla ruku před sebe, prosila jej snad aby se vrátil?
On přistoupil ke krbu a vzal si od něj pohrabáč. Jeho tvář stále skrápěly slzy a byla v nich... nenávist, žádost o pomstu!
Muž sledoval její pohled a pak se jeho oči rozšířily... strachem.
První náraz, druhý, úder za úderem se střidaly a pak se na zem sneslo tělo mladíka. Všude kolem krev, jen a jen krev.
A pak výkřik.

„Probudil jsem se s výkřikem na rtech a pak uviděl Robina. Díval se na mě jako kdyby viděl ducha a pak s výkřikem vyběhl z pokoje.“ Když to Michael dořekl, protřel si oči a obrátil svůj zrak znovu směrem ven. Sám se nechal unášet myšlenkami a mlčel.
Erik se zhluboka nadechl. Pootevřel ústa a pak je opět zaklapl. Nemůže mu říct, že to nebyl sen! Povzdechl si a položil mladšímu z nich ruku na rameno. „Mluvil jsem s tátou, dneska budeš spát u mě. Sbal si věci a zabydli se u mě.“
„Tobě nevadí že jsem... divnej?“
Starší se pousmál: „Jinak bych ti to přeci nenabízel, ne!“

****

Flashback:
Erikovi rodiče byly pro všechny kdo je znal, ideální manželská dvojice. Své dvě děti milovaly víc jak svůj život a z nějakého důvodu, který nikdo ze známých neznal, založili domov pro mladé chlapce, kteří se buď svojí vinou anebo vinou osudu, dostali na tenký led.
Vše bylo v naprostém pořádku, všichni kdo do tohoto domova byť jen na chvíli zavítali se vraceli jako znovuzrození.
Každý u nich měl dveře otevřené, ale najdou se lidé, kteří toho chtějí využít.

„Dobrý den,“ ozval se jednoho dne hlas mile vypadajícího mladíka, „slyšel jsem že dokážete pomoci každému kdo se dostal do problémů.“
„Jistě, a jaký je přesně váš problém?“
Mladík se nervózně rozhlédl kolem sebe a pak udělal krok zpět. „Asi bych měl...“
„Pojď dál,“ pobídla jej s úsměvem pohledná žena, která se zničeho nic objevila za mužem. „můžeš se u nás posadit a popovídat si...“
„Dě-děkuji,“ zakoktal a následoval oba dva do místnosti.
…
…
…
„Neustále mě pronásledovala a já z toho měl nervy v ři... tedy, kýblu. Promiňtě za ten výraz,“ pousmál se na ženu.
„V pořádku,“ mávla odmítavě rukou a soustředěně pozorovala mladíkův výraz. Manžel ji povzbudivě stiskl ruku a její úsměv se ještě více rozšířil.
„Všichni věřili jí a nakonec mě soudně zakázali se s ní stýkat, jako kdybych o to snad stál!“ zavrčel.
Žena jej pohladila po ruce a položila na ni svoji dlaň. „My se o tebe postaráme, neměj strach.“

„Máte úžasnou ženu, pane...“ podíval se na něj, „... jak bych Vám měl říkat?“
„Stačí Yuki, všichni mi tak říkají!“
„Yuki?“
Rudnoucí tvář a upřímný úsměv, který zahnal protřením rudnoucích tváří. „Moje matka byla fanda do všeho japonského, tak proto.“ dodal na vysvětlení.
„Pokud nebudu moc zvídavý... jak jste se s ní setkal?“
„Bylo by to nadlouho, ale...“
„Tatíííí,“ ozval se naštvaný ještě dětský hlas po kterém následoval nástup na scénu. Do místnosti vstoupil klátivým krokem černovlasý mladík. „Mohl bych jít...“ zasekl se a nechápavým pohledem těkal z jednoho muže na druhého. „Kdo je to!“
„Já jsem...“ natáhl před sebe ruku a snad čekal že ji Erik přijme. Ten se však na ni podíval jako kdyby mu podával něco odporného a pak cukl rameny. „Tati, jdu s klukama ven,“ a byl pryč.
„To je váš...“
„Tvůj,“ opravil jej Yuki. „to je můj syn. No, ale teď se vraťme k tomu jak jsem se dal dohromady se svojí...“
Dál jej druhý muž poslouchal jen na půl ucha. Yuki byl zcela zabraný do svého životního příběhu až si nevšiml pohledu který muž věnoval ženě, která pracovala venku na zahradě. Věnoval jí pohled plný... chtíče.

-------------------------------------------

„Tati, ten chlap je prostě divnej!“
Otec jej však viditelně neposlouchal.
„Tys ho neviděl jak se díval na mámu, vypadal jako kdyby ji... Posloucháš mě vůbec... tatííí!“ dupl nohou a čekal až se na něj otec alespoň otočí.
„Ale, copak se tady děje?“ ozvalo se na první poslech milým hlasem. Erik se však pod pocitem nebezpečí přikrčil a zpod přimhouřených očí se podíval na muže. Muž jej sledoval s ohníčky v očích a viditelně se bavil tím, že mladíkovi nikdo nevěří. „To víš, Yuki,“ dodal a přistoupil k muži. Vzal do ruky utěrku a dal se do utírání nádobí, které se vedle Erikova otce pomalu vršilo. „chlapec vyžaduje hodně pozornosti, ale to víš... je v pubertě,“ dodal jakoby chápavě.
Erik zaskřípal zuby o sebe a vyběhl z kychyně. Nezapomněl však ještě vykřiknout: „Pak už bude pozdě!“

Muž žil v domě už několik měsíců a stal se oblíbeným společníkem jak otce, tak matky. S radou o pomoc za ním chodili i ostatní kteřív domě žili a o které se všichni, celá rodina, tak láskyplně starali.
Dokonce i mladší ze synů v něm viděl něco jako strýčka. Jediný komu tenhle divnej chlapík vadil, byl Erik.

-------------------------------------------

„Nebude vadit, když tady dnes zůstanu? Není mi moc dobře!“ začal a chytil se za břicho. Pak cosi zaskuhral a zmizel v koupelně.
Mladá žena se podívala na svého muže a pak se se starostí v očích obrátila směrem kterým druhý muž odběhl. „Yuki, lásko, nebude ti vadit, když...“
„V pořádku,“ pohladil ji po tváři. „zůstaň tady. V tomhle stavu ho zde nemůžeme nechat samotného. Ty nikdy nenecháš nikoho na holičkách, právě prot tě tak miluju.“
Já vím,“ opřela se do jeho dlaně a přede všemi jej políbila. Rudnoucí tváře okolostojících mladíků ji rozesmály. Poté se otočila na staršího syna. „Dej na ně pozor, ano.“
Mladík jen přikývl a objal ji. I jeho líbla, na nos.
Mladšímu položila ruku na temeno a škádlivě mu rozcuchala vlasy.
Vzápětí si ke staršímu klekla a cosi mu zašeptala do ucha. Erik zrudl a odběhl pryč. Usmála se a čekala, až všichni zmizí za ohybem cesty aby si poté k sobě zimomřivě přitáhla kabát a vstoupila zpět do srubu.
Dveře se za ní zavřely.

Erikovi po zádech přeběhl mráz. Otočil se kolem dokola. Něco mu říkalo, že se něco děje, ale za nic na světě nemohl přijít na to, co!
Stezka odvahy, kterou společně s otcem vybudovali, měla za deset minut začít, ale nervozita mladíkovi stáhla žaludek a on se svezl na kolena. Chtělo se mu zvracet, ale nevěděl proč. On přece nemá strach, nikdy neměl z ničeho strach, ale ten pocit. Něco se stalo!
Zaryl prsty do země až v dlaních ucítil hlínu a pak se zvedl. „Tati,“ promluvil do vysílačky a čekal až mu otec odpoví. „Nebude ti vadit když...“
„Co se děje, Eriku?“
„Není mi dobře a tak,“ začal ale otec jej přerušil. „Snad jsi nesnědl něco zkaženého, mohlo by to být...“
„Jsem v pohodě,“ odsekl.
„Ale,...“ pokusil se namítnout.
Mladík cosi zasyčel a pak pokračoval. „Vrátím se domů, ano!“ dokončil a vysílačku vypnul.