No, když jsem slíbila, že napíši ještě jednu povídku o kávě, aby z toho byla pěkná „trilogie“, ani náhodou mě v té chvíli nenapadlo, že to nakonec dopadne takto a já si v té povídce zahraji hlavní roli, ale co, nevadí. Snad přeci jen se zas tolik nestalo…
Jo, jak již někteří z vás, kteří mě znají osobně, vědí, že jsem teď dva týdny měla praxe na Pražském hradě. Jo, byla jsem paní vysoko postavená omývačka střepů. Moje práce spočívala v tom, že jsem dostala krabici plnou pytlíčků se skleněnými střepy, vyndala jsem střep z pytlíku, omyla ve vlažné vodě od hlíny a jiných nečistot, dala do přepravky na noviny, aby oschl, a přiložila k němu i pytlíček. Když uschnul, část střepu jsem natřela lakem, a po zaschnutí jsem perem namočeným do bílé nebo černé tuše ho popsala. Dále jsem opsala informace z pytlíčku na papír, ten dala do igelitového sáčku, který jsem vložila zpět do pytlíku, informace z pytlíčku jsem také opsala na zvláštní papír, takový seznam všech pytlíků. Po zaschnutí inkoustu jsem znovu potřela část střepu lakem a po jeho zaschnutí jsem vložila zpět do pytlíku. Ten jsem dále hodila zpět do krabice s již umytými a zaevidovanými střepy.
Nijak složitá práce, ale dost monotónní, a když jsem dlouho třeba jen seděla a psala, nebo naopak stála, několik hodin ve stejné poloze, bolela mě záda. Připadala jsem si po celém dni dost taková „tupá“, jak jsem dokolečka dělala pořád to samé, ale to je práce, ne? Lidé by nepotřebovali dovolenou, kdyby to bylo něco příjemného. Navíc musím přiznat, že tohle bylo v celkem pěkném prostředí. Neměli moc brigádníků, a tak jsem byla většinou sama, takže mě nikdo neznervózňoval a nekoukal mi pořád přes rameno, ale když jsem něco potřebovala, mohla jsem se kdykoliv zeptat trvalých zaměstnanců hned ve vedlejší místnosti.
Ten den byl můj poslední. Do práce jsem tentokrát vyrazila o hodinu později, s tím, že tam mám jen povinnost přeláknout pár střepů a zapsat na seznam s pytlíčky a tím končím, práci, kterou sfouknu plus mínus za dvě hoďky. Nebylo zrovna slunečno. Ne, bylo to jedno z těch rán, která se rodí po dešti, ale to mi nevadilo. Aspoň bylo svěže. Naskočila jsem do tramvaje a cestou si četla českou fanfiction na seriál Supernatural, kterou jsem si již před měsícem nahrála do mobilu. Na zastávce Pražský hrad jsem vystoupila a jala se prodírat houfy turistů ke katedrále a za ní. Vše nasvědčovalo, že to bude jen další všední den, stejný jako včerejšek a ten den před ním, ale již když jsem procházela kolem katedrály, mohlo mě napadnout, že tomu tak nakonec nebude. Na náměstíčku před ní byla parta ozbrojených policistů a vojáků. V okolí hradu se pohybovalo vždy docela dost stráží, ale zatím za dobu, co jsem tam pracovala nikdy tolik, nikdy ne takováto přehlídka. Přišlo mi to dost zvláštní, i jsem si je potají vyfotila, ale jinak jsem se tomu moc nevěnovala. Nebyla to moje starost.
Na vrátnici mě neuvítali dva policisté jako vždy, ale hned pět a šacovali mě od hlavy k patě, jako to dělají na letišti. Nakonec mě však pustili dovnitř a já jen nechápavě zavrtěla hlavou. Pak bylo zase vše tak jako vždy, tedy až do chvíle, než jsem si šla uvařit kafe. Sotva jsem zjistila, že na mém pracovišti je i menší kuchyňka s lednicí a rychlovarnou konvicí, přinesla jsem si tam jeden ošklivý růžový hrnek se lžičkou, láhev mléka a v malé plastové krabičce i cukr s instantní kávou, co jsem nakradla doma, a abych to nenosila pořád sem tam, prostě jsem to tam nechávala, když jsem věděla, že zase zítra přijdu. Donesla jsem si toho tam docela dost, protože jak je známo, jsem na kávě mírně závislá, a podle toho, kolik jsem toho do té chvíle dokázala spotřebovat, jsem byla opravdu v tomto ohledu zajištěná, avšak… Krabička s kávou najednou byla prázdná. Někdo mi tady pije moje kafe! No, tohle! To si někdo odskáče a je mi jedno, jestli ten člověk je můj nadřízený, který o mně bude psát zprávu do školy. Pít kávu mi nikdo prostě nebude!
A tak jsem se sebrala a opatrně nakráčela do vedlejší místnosti, za tou milou paní, se kterou jsem si tento týden vždy po práci povídala, jestli čirou náhodou by neměla na někoho dobrý tip. Nasadila jsem svůj milý, ale rozpačitý úsměv, nebo jsem aspoň doufala, že je milý a rozpačitý, a odkašlala jsem si. Žena středního věku s mírně kudrnatými černými vlasy v džínách a zelenobílém tričku s abstraktním vzorem sedící za počítačem se otočila ke mně a také se usmála.
„Je mi líto, že ruším, jen jsem chtěla říct, že už asi půjdu, jen mám ještě pár drobných dotazů,“ pravila jsem a moje kolegyně chápavě pokývala hlavou. „Nejdříve bych se chtěla zeptat na ty pytlíčky, v některých je kromě skla i keramika, co s tím mám dělat? Přendat keramiku do nového?“
„Ano, víte, kde jsou další sáčky?“ zeptala se mě.
„Vím, v pořádku a pak ještě mám jednu otázku, daleko méně podstatnou, spíš moje zvědavost. Před týdnem, když jsem se dozvěděla, že je tu ta kuchyňka, jsem si přinesla instantní kávu a ještě včera jsem tuhle vaničku s ní měla skoro plnou… Někdo mi ji tu asi upíjel… Ne, že bych si nějak chtěla stěžovat, stejně je dnes poslední den, ale nemáte tušení, kdo by to tak mohl být. Jen tak ze srandy?“ Jo jasně J.K., někdo ti pije kávu a ty se ptáš jen ze srandy?! Kdo by ti na tohle tak asi skočil?
„No, za-za toto mohlo já,“ ozvalo se odněkud zezadu od různých plných beden se střepy a šanony s jejich evidencí lámanou češtinou.
Překvapivě jsem se tím směrem otočila a po pár minutách se odtamtud vynořil vychrtlý, hnědovlasý dlouhán, oblečený jako školák, ale u boku měl pistoli.
„Matthew Gray Gubler?“ překvapeně jsem vydechla.
„Kdo?“ nechápal zase on. „Ne, má jméno bylo-je Dr. Spencer Reid. Omluva pro tvoje kafe, já nevím-nevěděl, že je vaše. Myslím místní je, my to tak v práci máme. A taky omluva pro můj jazyk, k cizinci čeština je těžká velmi.“
Počkat co? Reid, skutečný Dr. Spencer Reid?! To si zase ze mě někdo utahuje ne!? „Dr. Spencer Reid, ten stejný Dr. Spencer Reid, který pracuje v FBI v ABU? Ten stejný Dr. Spencer Reid, který má IQ 187 a dokáže přečíst 20 000 za minutu?“ vytřeštila jsem oči.
Dr. Spencer Reid se nejistě zasmál. „Vy dívat se na Criminal Minds?! Dr. Spencer Reid, ne úplně tak. Ale já byl inspirace k té postava.“
„Ach tak,“ pokývala jsem hlavou a skutečně se rozesmála. No, tak to je bomba. To se mi opravdu jen zdá! Ještě by mohl říct, že tohle se mu nestalo od chvíle, kdy se ho od jeho závislosti na kafi snažil vyléčit Hotch…
„Skutečně je líto, že byl jsem zloděj kávy,“ ještě jednou se mi omlouval, jako by provedl krádež století, ale mě už to tolik nežralo. Přeci jen, dozvědět se, že nějaká fiktivní postava je vlastně docela reálná, je daleko lepší, ne?!