↓Upside Down↑ - Kapitola 21.

Kamiya nervózně postával před automobilovou dílnou a přešlapoval z nohy na nohu.
„Budeš tady stát dlouho, nebo konečně půjdeš dovnitř?“ zeptal se otráveně Tsubaki, který se podezřívavě díval na zatažené nebe.
Kamiya se zhluboka nadechl a zamířil k doširoka otevřeným vratům, skrz které viděl jednoho z pracovníků dílny pracujícího na něčem, co by on nazval snad jedině vrakem. Tsubaki šel několik kroků za ním, jako kdyby ho vůbec neznal a přišli spolu jen náhodou.
Pekelník váhavě vešel do dílny a opatrně se rozhlédl, hledaje někoho kompetentního.
Nakonec se rozhodl pro dvojici mužů, kteří se bavili u paty schodů, které vedli do kanceláře, která byla jako prosklená plástev přilepená pod stropem.
„Um, dobrý den,“ začal opatrně Kamiya, když se oba dva odmlčeli. Mechanici se k němu otočili. Jednomu z nich už táhlo na padesát, na nose mu seděly brýle s kostěnou obroučkou a na sobě měl tmavě modré montérky. Druhému mohlo být okolo čtyřiceti, byl o něco vyšší než Kamiya a na rozdíl od svého kolegy měl montérové jenom kalhoty, do nichž měl na půl zastrčené seprané triko z nějakého hudebního festivalu.
„Můžu pomoct?“ zeptal se ten v rockovém tričku a zastrčil do kapsy kus hadru, do kterého si utíral ruce. Jeho spolupracovník na něj kývl a zamířil k jednomu z aut.
„Já jsem Haizari Kamiya. Můj… zaměstnavatel mi sem poslal auto a já si ho mám vyzvednout. Nevím přesně, o jaké jde, takže…“ řekl Kamiya a nejistě se rozhlédl.
„Ken Ichigata, majitel,“ usmál se na něj mechanik a potřásl si s ním rukou. „Haizari, říkáte? Haizari, Haizari…“
Na okamžik se zamyslel, než se mu rozjasnil obličej. Otočil se směrem k auto, ke kterému předtím zamířil jeho kolega. „Karasu, pojď sem prosím na chvilku!“ zavolal.
Kamiya si až v tu chvíli všiml dívky asi v jeho věku, která seděla na kapotě a strunou vyřezávala přední sklo. Při zvuku svého jména zvedla hlavu a otočila se na muže, který stál vedle ní. Chvíli něco probírali, než mu předala svou práci, sklouzla z auta a zamířila ke Kamiyovi a Ichigatovi.
Kamiya se ohlédl po Tsubakim, který stál nezúčastněně uprostřed dílny a vypadal, že by byl nejraději kdekoliv jinde na světě. Navíc se úzkostlivě držel dál od všeho, od čeho by si mohl ušpinit svůj světle šedý kabát.
„Co se děje?“ zeptala se Karasu, když dorazila až k nim. Tmavé vlasy měla stažené do vysokého ohonu a nebudila zrovna dojem někoho, kdo pracuje jako automechanik.
„Tohle je Haizari. Jde si pro auto,“ řekl jí s úsměvem Ichigata.
Karasu se na Kamiyu podívala s překvapením rozšířenýma očima. „Haizari? Nechcete si společně s tím autem odvézt i moje sny a naděje?“
Kamiya se nechápavě zamračil.
Ichigata se jen zasmál a poplácal Karasu po rameni. „Možná bys mu ho měla ukázat.“
Karasu přikývla a mávla na Kamiyu, aby šel za ní. Zamířila přes dílnu na dvůr. „Přivezli nám ho s tím, že máme zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, než si pro něj přijdete. Bylo to pár maličkostí, přece jen už je to staré auto, ale v bezvadném stavu,“ vysvětlovala mu a zahnula za roh. Kamiya s Tsubakim v závěsu jí následovali.
Mladá žena se zastavil u tmavě modrého auta a láskyplně poplácala jeho střechu. „Upřímně řečeno jsem se do vašeho auta zamilovala, takže mi vůbec nedělá radost, že mi ho chcete odvézt, ale co nadělám,“ povzdechla si.
Kamiya se zastavil ve vratech a nevěřícně na auto zíral.
„T-to je… to je…“ zamumlal téměř neslyšně a ukázal na auto prstem.
„…pontiac GTO, ročník šedesát šest, pevná střecha. Jak říkám, až na pár drobností ve špičkovém stavu. Tohle auto jsem nikdy neviděla jinak než na obrázku a pochybuju, že v Japonsku je jich přehršel.“ Karasu auto znovu pohladila, zatímco Kamiya nebyl schopen slova.
Tsubaki si jeho výrazu všiml a strčil do něj loktem.
„Oni mi vážně sehnali šestašedesátku pontiac,“ vydechl nevěřícně Kamiya a přešel k autu. Šlo o klasické americké auto ze sedmdesátých let, nízké, široké a s hranatou kapotou. Bylo temně modré a vypadalo, že bylo nedávno navoskované.
Kamiya auto obcházel jako ve snu. „Když jsem si žádal o auto, tak se mě Alastor ptal, jestli mám nějaké specifické přání a já řekl, že bych nepohrdl pontiacem 66.“
„Takového šéfa bych taky brala,“ zasmála se Karasu.
„Vždycky jsem tohle auto chtěl alespoň vidět a on mi ho sehnal!“ pokračoval Kamiya a konečky prstů přejel po linii zpětného zrcátka.
„Nechceš s tím autem chvíli soukromí?“ zeptal se kousavě Tsubaki.
Kamiya se k němu otočil a na tváři měl rozladěný výraz, protože ho nebešťan vytrhl ze zasnění. „Ty si děláš legraci, ale kdybych mohl, tak si tohle auto vezmu a mám s ním spoustu dětí!“
„Ten pocit chápu,“ přikývla Karasu.
„Je to jen auto,“ podotkl Tsubaki. Kamiya a Karasu se na něj podívali, jako kdyby urazil jejich matky. Tsubaki protočil oči. Tohle už nebyl ani zápal pro věc, tohle byla posedlost.

„Vážně si nejsem jistý, jestli chci svěřit svůj život do tvých neschopných rukou,“ řekl Tsubaki a pochybovačně se sehnul, aby se mohl skrz otevřené okénko spolujezdce podívat na Kamiyu, který už nedočkavě seděl za volantem.
„Přestaň žvanit a nastup,“ vyzval ho Kamiya a ani nekomentoval narážku na svoje řízení, protože byl tak natěšený na první jízdu, že okolní svět téměř nevnímal.
Tsubaki si povzdechl a zaklonil hlavu, aby se zadíval na oblohu, která hrozila blížícím se deštěm. Do dílny to byl z jejich bytu pěkný kousek a vůbec se mu nelíbila představa, že cestou domů zmokne. S povzdechem vzal za kliku dveří spolujezdce a nastoupil do auta. Okamžitě se připásal a vzdorovitě si založil paže na hrudi.
Kamiya se zhluboka nadechl a otočil klíčkem v zapalování. Chvíli trvalo, než motor naskočil. Nebyl zvyklý na tohle auto a trochu mu dělala starosti jízda po levé straně, ale Kamiya byl dobrý řidič a věděl to o sobě.
Opatrně vyjel ze dvora a zamířil na hlavní silnici. Rukama pevně svíral volant a pokoušel se zvyknout na úplně jiné auto, než na jaké byl zvyklý. Musel počítat s tím, že je o něco širší a zatím nevěděl, jak citlivé jsou brzdy.
Tsubaki na sedadle spolujezdce křečovitě svíral bezpečnostní pás.
Cesta zpátky do jejich bytu trvala asi dvacet minut. Kamiya jel opatrně a několikrát se musel vracet, protože v některých čtvrtích to neznal, ale postupně získával větší jistotu. Nakonec došel k názoru, že nejnáročnější je držet se na levé straně, což mu ještě znepříjemňoval fakt, že volant byl kvůli americkému původu auta nalevo.
Když konečně dorazili k jejich bytu, Tsubaki se urychleně odpoutal a vylezl z auta. „No, nejsem si jistý, že ti tohle úplně urychlí pohyb po městě, vzhledem k tomu, jak pomalu jezdíš a jak máš skvělou orientaci,“ podotkl a urovnal si límec kabátu.
„Chtěl bych vidět tebe,“ odfrkl si Kamiya a vystoupil. Sentimentálně přejel dlaní po střeše, jako kdyby se s autu chtěl omluvit, že ho nechává stát na ulici.
„Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, tak bys toho stejně asi moc neviděl,“ pokrčil rameny Tsubaki. Řekl to takovým tónem, který nedovoloval, aby tenhle argument byl použit proti němu.
„Každopádně, máš auto, takže se můžeš zase soustředit na to, jak toho budižkničemu seznámit s nějakou holkou,“ dodal, když vcházeli do budovy.
„Pořád říkám, že bychom mu měli dát inzerát.“
„Zváženo, zamítnuto. Další nápady?“
Kamiya protočil oči, ale radost z auta ho nepřecházela a tak byl ochotný se toho dne smířit i s Tsubakim a jeho poznámkami. A to bylo co říct.

„Tákže, takže, takže. Kiyoteru. Máme dnes k projednání velmi důležitou záležitost,“ zahlaholil Lee Moon a postavil se doprostřed pódia, aby na sebe upoutal pozornost. Ostatní členové Aloners se k němu otočili. Kiyoteru, který seděl na stoličce u klavíru, si povzdechl a složil hlavu do dlaní.
„Nemohl bys mě toho ušetřit, Lee?“ zeptal se unaveně, zrzavý Korejec ale rezolutně zavrtěl hlavou.
„To tedy náhodou. Musíme vyřešit tvoje narozeniny. Tvoje dvacáté narozeniny. Kulatiny! Dvacet. Dvojka a nula. To musíme oslavit. Už je z tebe velký kluk!“
Kiyoteru se zdrceně rozhlédl a hledal u někoho podporu. Té se ale nedočkal a naopak se k Lee Moonovi přidala i Meg.
„To je pravda. Kiyoteříku, měl bys alespoň jednou uspořádat pořádnou pařbu. Dvacetiny jsou jednou za život.“
„Každé narozeniny máš jenom jednou za život. V tom spočívá podstata narozenin,“ upozornil ji Kiyoteru unaveným hlasem.
„Ale no tak. Alespoň malou oslavu. Když jsem měla dvacítky já, tak jsi měl horečky, ty hypochondre. Takže alespoň jedny musíme oslavit spolu.“ Meg ho vzala kolem ramen a Kiyoteru se okamžitě napjal jako struna a pokusil se od ní odtáhnout, držela ho ale pevně. „Ritsučiny narozky jsme taky oslavily v klidu, stejně tak Remyuovu jedenadvacítku. Tvoje narozky musí být něco… bam!“
„Něco bam,“ zopakoval Kiyoteru.
„Přesně tak. Něco bam, jako vhůůůš, jako úplně boží!“
Mladík se na svoji nejlepší kamarádku zadíval, jako kdyby jedna jeho část měla chuť ji udeřit. Meg se zaculila a poplácala ho po tváři. „Prosím, prosím, prstíčkem hrabu,“ zakňučela a upřela na něj štěněcí pohled.
Kiyoteru poraženě svěsil hlavu. „Fajn, fajn. Ať je po vašem. Vůbec nechápu, proč se s vámi všemi vůbec bavím.“
Meg vítězoslavně vyskočila na nohy. „Bezva! Takže! Oslava Kiyoterových dvacetin! Chce to něco extra. Vychází to na sobotu, takže můžeme začít…“
Kiyoteru ji přerušil. „Počkej, nemůže to být ten víkend, co narozeniny vážně mám. Ten týden jedu k dědovi. Však víš, velká rodinná oslava a tak.“
Mohl na Meg vylít kbelík ledové vody a vyšlo by to stejně. „Cože? Ale to nebude ono, když to nebude ten víkend,“ zakoktala zklamaně Meg a našpulila rty, jako kdyby tím mohla změnit chod reality.
Kiyoteru pokrčil rameny. „Z toho se nevykroutím. Děda to plánuje už týdny, je z toho u nich ve vesnici velké haló. A upřímně řečeno, docela se tam těším,“ řekl.
Lee Moon se posadil na okraj jeviště a stejně jako Meg vypadal jako nakopnutý pes.
„No tak, lidi, tak se to prostě udělá týden potom. Nekončí svět.“
„No jo,“ zamumlala Meg.
Kiyoteru se na okamžik zamyslel, než si znovu povzdechl a nakrčil obličej v grimase, která naznačovala, že to, co se chystá říct, ho úplně netěší. „Vlastně… možná by to šlo…“ řekl pomalu.
Meg vzhlédla a v očích se jí zaleskla nová naděje. Ostatní členové Aloners zpozorněli.
„Sice se chystá rodinná oslava, ale ta bude ve středu, takže byste eventuelně mohli přijet. Děda má v Inahi onsen, takže byste mohli přespat tam a…“ Nestihl doříct, protože Meg nadšeně zaječela a chytila jeho tvář do dlaní.
„To je super, Kiyo! Oslava v nějaké zapadlé vesničce na konci světa! To je ono!“
Kiyoteru podle všeho ihned začínal litovat, že vůbec něco říkal.
„Budu se muset zeptat dědy a našich. A bylo by to jenom na víkend, navíc je to až u Hachinohe, v prefektuře Aomori, takže pěkný kus cesty…“ začal se nenápadně vymlouvat, ale Meg a Lee Moon už ho neslyšeli.
Ueda, který do té doby mlčel, se rozhodl ozvat. „A vážně ti to nebude vadit?“ zeptal se, protože mu občas bylo Kiyotera líto. Jeho dvě nejlepší kamarádky byly pro jeho útlocitnou duši občas příliš. A zbytek Aloners tomu příliš nepřidávali.
Kiyoteru si promnul koutky očí. „Ale ne. Přinejhorším budu mít šanci tyhle dva někde utopit.“

„A pak to přeložíš tady a tady a voilá, hotovo.“
„Už jste vy dva skončili?“
Tsubaki i Kamiya vzhlédli. Na konci řady jejich sedadel stál Ueda, paže založené na prsou a tvářil se napůl pobaveně a napůl zmateně.
„Koukám, že jste si našli zábavu,“ podotkl a ukázal na autíčko z tmavě fialového papíru, které Tsubaki svíral v rukou.
„Nic jiného nám nezbývalo,“ poznamenal nebešťan a zastrčil origami do tašky. Kamiya se zvedl z vedlejšího sedadla a protáhl se. „Šlechtí vás, že tolik zkoušíte, ale když chodíš na každou zkoušku, i pozorování zasychající barvy se stává zábavnější.“
„A tetris na mobilu se taky nedá hrát donekonečna,“ dodal Kamiya.
Ueda protočil oči. „No, jsem rád, že alespoň v něčem se shodnete.“ Na okamžik se na ně zkoumavě zadíval. „Vlastně, když o tom tak přemýšlím, poslední dobou spolu docela vycházíte.“
Kamiya si odfrkl a mávl rukou, jako kdyby to byla ta největší hloupost, kterou kdy slyšel. „Ale houby. To se jen tak dobře přetvařujeme.“ Pravidelný sex taky pomáhal, ale o tom vědět nemusel.
„Dokud to nevidím, tak to beru tak, že spolu vycházíte,“ pokrčil rameny Ueda. „Skládali jste si celou dobu, nebo jste alespoň chvíli dávali pozor?“
Vyšli ze sálu a zamířili přes vstupní halu k východu. Ueda mávl na skupinku bedňáků, která stála u šaten.
„Upřímně? Naučil jsem se vás úplně vytěsnit,“ odpověděl Tsubaki.
„Nápodobně.“
„To jsem… rád. Každopádně, Kiyoteru bude mít dvacítky a s velkou pravděpodobností je pojedeme oslavit k jeho dědovi, který bydlí ve vesnici poblíž Hachinohe.“
Jak Kamiya, tak Tsubaki se na něj nechápavě podívali, jako kdyby to jméno nikdy neslyšeli. Což pravděpodobně neslyšeli, i když skládali zkoušky ze základních reálií zemí, jejichž jazyky se naučili.
„To je na severu Honshu. Když se podíváte na mapu, tak až nahoře na tom největším ostrově,“ vysvětlil jim kysele, za což si vysloužil herdu do ramene z obou stran.
„Takže to znamená, že pojedeš do Hachi- ty víš, co myslím?“ zeptal se Tsubaki, když dorazili ke Kamiyově autu.
„Nejspíš,“ přikývl Ueda a vzal za kliku zadních dveří. Chystal se nastoupit, když z divadla vyšel Kiyoteru s Meg v závěsu.
„Ohó, někdo si něco kompenzuje?“ zakřenila se Meg při pohledu na auto. Kamiya si ublíženě odfrkl a pohladil auto po střeše.
„Jen jsem konečně našel lásku svého života.“
„Být Tsubakim, tak se urazím,“ poznamenal Kiyoteru. Tsubaki jen pokrčil rameny.
„Jen se mi konečně vrátilo z opravy. Chcete hodit domů?“ zeptal se Kamiya, který poslední tři dny natrénoval jízdu ve své nové hračce téměř k dokonalosti. Pořád jezdil opatrně, ale s mnohem větší jistotou.
„Moc ráda bych, ale bydlím v podstatě za rohem a navíc ještě opačným směrem,“ zavrtěla hlavou Meg. Kiyoteru naproti tomu souhlasil.
„Takže, ty budeš mít někdy teď narozeniny?“ zeptal se Tsubaki, když se Kamiya zařadil do svého jízdního pruhu a vyrazil směrem k mostu přes Shimario.
„Za necelé dva týdny,“ přikývl Kiyoteru.
„Tak to předem gratuluju. Nejspíš bych na to potom zapomněl a úplně to prokaučoval.“
„Díky. Vy dva nepojedete?“ zeptal se překvapeně Kiyoteru.
Tsubaki a Kamiya si vyměnili překvapený pohled. „Cože?“
„Do Inahi. Neslyšeli jste, jak Meg a Lee Moon v podstatě naplánovali celý víkend?“ podivil se Kiyoteru a zachumlal se hloub do svého roláku. Kamiya si nebyl úplně jistý, co je Kiyoteru vlastně zač. Zatímco Remyuu, Lee Moon, Roger a vůbec většina Aloners byla hlučná a přímá, Kiyoteru často jen přihlížel jejich hádkám a tvářil se, že se ho netýkají. Navíc nenáviděl fyzický kontakt, takže si vždycky držel alespoň metr odstup.
„Ty chceš abychom tam jeli?“ zeptal se překvapeně Tsubaki a otočil se na sedadle spolujezdce dozadu, aby na Kiyotera viděl. „Vždyť se známe ani ne čtvrt roku.“
Budoucí oslavenec pokrčil rameny a stáhl si rukávy svetru přes prsty. „No a? Ueda vás tahá na každou zkoušku, takže už jste vlastně tak trochu Aloneři. Je to jako nemoc. Takže jestli chcete…“
Kamiya byl upřímně překvapený. Ovšem ne nepříjemně. Nenápadně se usmál. Nikdy nečekal, že se na misi takhle sblíží s kamarády svého klienta. „Budeme to muset promyslet, ale každopádně díky za pozvání,“ řekl a zabočil na hlavní ulici. „Kudy?“
„Tady doleva.“
Postupně dovezli domů jak Kiyotera, tak Uedu a v autě zavládlo ticho.
Nakonec to byl Tsubaki, kdo promluvil jako první. „Co myslíš? Měli bychom s nimi?“
„Já nevím. Uedovi tam asi holku nenajdeme, vzhledem k tomu, že je to přes půl Japonska a kromě Aloners tam nikdo nebude, takže co se týče mise, tak je to zabitý víkend. Záleží ale na tom, jestli se nám tam i tak chce.“
„Já bych jel. Jak často se na misi dostaneš do onsenu?“
„Tak o tohle ti jde? No tedy, Taiyourene, takhle sobecky myslet jen na svoje potřeby?“
Tsubaki se na něj zaškaredil. „Jako kdybychom na téhle misi nedělali už pár věcí, které nebyli nic jiného než naše potřeby. Mám zacházet do podrobností?“
„Mám představu, o čem mluvíš,“ uznal Kamiya. „Matnou, ale mám.“
„Ještě aby ne.“