SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




↓Upside Down↑ - Kapitola 22.

Kamiyu probudilo zazvonění telefonu. Nesouhlasně zasténal a zabořil hlavu hlouběji do polštáře. Zvonění ale pokračovalo.
„Mohl bys to laskavě zvednout?“ zamumlal Tsubaki vedle něj a přitočil se k němu blíž.
„No jo, pořád,“ povzdechl si těžce Kamiya, zvedl se na loktech a poslepu se natáhl na svůj noční stolek, kde ležel telefon. Stiskl tlačítko na přijetí hovoru a přitiskl si mobil k uchu.
„Hm?“ zamručel neartikulovaně a znovu klesl na polštář. Na bradě ho zalechtaly Tsubakiho vlasy.
„Tak jsme právě vyrazili,“ ozval se Uedův hlas.
„Bezva,“ zamumlal Kamiya.
„Snad jsem vás nevzbudil,“ zeptal se Ueda a v jeho hlase bylo poznat, že by si nic nepřál víc.
„Ale vůbec ne.“ Kamiya se pokusil vytáhnout si deku přes rameno, zavadil ale o Tsubakiho ruku, která svírala jeho triko, takže to vzdal.
„Tak to je bezva, protože já jsem vstával v pět, abych stihl vlak. Mám vás pozdravovat od ostatních. Roger vzkazuje, že doufá, že cestou chytíte kolonu a za trest budete na cestě až do noci, když jste nemuseli vstávat za rozbřesku,“ pokračoval Ueda.
Kamiya znovu zamručel. „Ještě něco?“
„Ne, chtěl jsem tě jenom probudit, protože mě rozčiluje, že můžete spát.“
„Skvěle. Mise splněna. Užijte si cestu vlakem,“ odpověděl chraplavě Kamiya, hovor típnul a odhodil mobil zpátky na noční stolek.
„Ten bastard volal jen aby nás vzbudil?“ zabublal Tsubaki vedle něj, když mu Kamiya dlaní přejel podél páteře zpátky k vyhrnutému lemu trika, které odhalovalo pruh jeho nahých zad.
„Jo.“
„Na truc odmítám vstát před desátou.“
„Tak to jsme dva.“
Oba dva téměř okamžitě znovu usnuli a ani jeden si nevšiml, jak moc přituleni k sobě spí. Když se probudili o téměř tři hodiny později, spali už každý na svojí polovině a to, že Tsubaki v podstatě strávil půl noci v Kamiyově náručí, je ani nenapadlo.

Nakonec se rozhodli s Aloners do Inahi jet.
Kamiya ovšem prohlásil, že nepojedou vlakem s ostatními, ale autem. Okamžitě začala velká hádka, při které na sebe s Tsubakim křičeli až do ochraptění. Tsubaki prohlásil, že odmítá strávit celý den v autě, které je téměř dvakrát starší než on a ještě navíc s Kamiyou. Kamiya argumentoval, že budou moct plánovat misi, což by ve vlaku s ostatními Aloners nemohli. Navíc nechtěl zjišťovat, jaké to je sedět dvanáct hodin v kupé s Meg a Lee Moonem.
Konečný argument, který Tsubakiho přesvědčil, byla skutečnost, že jejich vlak z Tamayori vyjížděl v půl šesté.
Proto se s Uedou dohodli, že dorazí o něco později. Tsubaki byl pořád uražený, zato Kamiya měl výbornou náladu. Už týden před odjezdem začal plánovat trasu, protože Inahi bylo skutečně až na druhém konci Honshu a podle Google map byla vzdálenost mezi Tamayori a Hachinohem, které bylo nejbližší větší město u Inahi, okolo tisíce padesáti kilometrů. To bylo příjemných jedenáct hodin cesty.
Odjezd z Tamayori byl naplánovaný na čtvrtek. Zatímco Kiyoteru byl v Inahi už od pondělka a Aloners a ještě několik Kiyoterových kamarádů vyrazilo v půl šesté, Kamiya a Tsubaki měli v plánu vyjet až se vyspí. V klidu a beze spěchu se nasnídali, připravili a nakonec dveře bytu zamykali v půl desáté.
Kamiya naložil jejich tašky do kufru, zatímco Tsubaki stál opodál a váhavě ho pozoroval.
„Jsi si jistý, že to auto zvládne cestu přes půl Japonska?“ ujišťoval se, když nasedali.
„Rozhodně. Stará auta jsou spolehlivější než nová.“
„A to jsi slyšel kde?“ povytáhl obočí Tsubaki, připásal se a nasadil si sluneční brýle. Den před odjezdem si konečně pořídil nové kontaktní čočky, takže zase viděl.
„Tohle zlatíčko by nás zvládlo dovézt až do Londýna.“ Kamiya nastartoval, odpíchl se od obrubníku a nasměroval auto k hlavní ulici, která vedla k okraji města a sjezdu na dálnici.
„Jo, jasně,“ ušklíbl se Tsubaki a loktem se opřel o okénko. „To by mi ale dřív bylo třicet, protože tímhle tempem do večera nevyjedeme ani z Tamayori.“
Kamiya neodpověděl. Trpělivě se držel ve svém pruhu, pozoroval silnici a Tsubakiho poznámky ignoroval.
„Ne, vážně, chtěl jsi auto, protože chození po městě se ti zdálo pomalé a přitom jezdíš jako důchodce,“ pokračoval Tsubaki asi po deseti minutách a díval se z okénka spolujezdce.
Kamiya se zhluboka nadechl, zabočil na přípojný pruh na dálnici a sešlápl plyn. V rozmezí několika desítek metrů přeřadil na nejvyšší převodní stupeň a s naprostou jistotou se zařadil na dálnici. Ještě o něco přidal a se samolibým úsměvem se otočil k Tsubakimu. Ten byl najednou tichý jako pěna a křečovitě se držel rukojeti na dveřích spolujezdce.
„Cože jsi to říkal o tom, že řídím jako důchodce?“ zeptal se nevinně.
Tsubaki se opatrně naklonil, aby viděl na palubní desku.
„Jedu jen něco málo nad povolenou rychlostí,“ informoval ho Kamiya. Skutečně jel jen sto deset, ale oproti pětačtyřicítce, kterou jel předtím, se zdálo, že zrychlil téměř trojnásobně.
„To není zrovna prohlášení, které by mě uklidnilo,“ zamumlal Tsubaki a sevřel držadlo na dveřích o něco pevněji.
„Snad se nebojíš?“ zeptal se uštěpačně Kamiya a levačkou pustil volant.
„Proč bych se bál? Protože jedeš po japonské dálnici americkým autem s volantem na špatné straně rychleji, než je povolená rychlost?“ odfrkl si Tsubaki a pokusil se uvolnit, příliš se mu to ale nedařilo.
„Mám řidičák od osmnácti. Umím řídit. Věř mi.“
„Nevěřím ti ani s nákupním seznamem.“
Kamiya se ušklíbl, ale skutečně o něco zpomalil na hranici povolené stovky. Tsubaki se trochu uklidnil a pustil se dveří. V autě nastalo ticho.
„Spokojený?“ zeptal se po chvíli Kamiya.
Tsubaki si znovu odfrkl a otočil se čelem k okénku.

Byli na cestě asi čtyřicet minut, když si Tsubaki hlasitě povzdechl a sesunul se na sedadle tak nízko, jak mu to jen bezpečnostní pás povoloval.
Kamiya si přechytil volant do levé ruky a pravačkou se natáhl na zadní sedadlo, kde měl batoh. Chvíli po něm slepě šmátral, než to vzdal a otočil se.
„Co děláš?“ zeptal se Tsubaki a v hlase mu zazníval tón paniky.
„Hledám batoh.“
Nebešťan ho chytil za zápěstí a odtáhl mu ruku zpátky k volantu, načež se otočil na svém sedadle a vytáhl Kamiyův batoh zpoza jeho sedačky. „Co tam chceš?“ zeptal se a podezřívavě zkontroloval, jestli má Kamiya obě ruce na volantu a dívá se správným směrem.
„Přední kapsa. Cédéčko.“
Tsubaki se chvíli v kapse přehraboval, než vytáhl plastový obal. Hodil Kamiyův batoh zpátky na zadní sedadlo a zkoumavě se na disk zadíval.
„Glen Check. Co to je?“
„Co bys řekl? Kapela. Jestli se během téhle cesty nemám zbláznit, tak ať tu aspoň není hrobové ticho.“
Tsubaki se na cédéčko chvíli díval, než pokrčil rameny, vyndal ho z obalu a zastrčil ho do přehrávače na přístrojové desce.
Ozvaly se první tóny. Tsubaki se zamračil.
„Nic lepšího už jsi ve sbírce neměl?“ zeptal se po chvíli.
„Sklapni a buď rád, že jsem si nepřivezl desky, které poslouchá moje sestra.“
„Začínám litovat, že jsem nejel s Aloners. Sice bych musel vstávat uprostřed noci, ale aspoň bych měl nějakou zábavu během cesty,“ zamumlal Tsubaki a zastrčil si ruce do kapes.
„Já ti snad nestačím?“ zeptal se sarkasticky.
„Trochu mi to připomíná školní výlet, kde jsem musel šest hodin sedět vedle Cheswicka Croodse.“
„Cheswick Croods? Myslíš Cheswicka Croodse, který je dědic nejbohatšího hotelového impéria v Patridě? Ten Cheswick Croods?“ ujišťoval se Kamiya.
„Na střední to byl ňouma, který neměl na práci nic lepšího, než šikanovat mladší studenty. Taky byl hloupej jako necky a kdyby jeho rodiče nesponzorovali naší školu, nikdy by ji nedodělal.“
„Počkej, počkej. Nech mě hádat. Chodil jsi na jednu z těch drahých soukromých škol v centru Capitali, kde studujou jenom děti podnikatelů, magnátů a vůbec smetánky obecně,“ řekl Kamiya a po očku se na Tsubaki zadíval. I přes jeho sluneční brýle viděl, že se mračí.
„Možná,“ připustil Tsubaki.
„Takže Aletheia nebo Minerva. Na kterou z nich?“
„Na Aletheiu, stačí?“
„To je ta s šedými uniformami, které stojí asi jako průměrný dům na periférii Capitali?“
Tsubaki se k němu rozčileně otočil. „Fajn, tak jsem chodil na prestižní střední. Říkáš to, jako kdyby tys studoval v nějakém ghettu.“
„Klid, jen jsem byl zvědavý. Takže Cheswick Croods, hm? Proč jsi ho neměl rád?“ zeptal se Kamiya smírčím hlasem, protože ani jeho cesta v hrobovém tichu příliš nebavila a pokud to znamenalo, že si bude muset povídat s Tsubakim… no, co mohl dělat.
„Jak jsem řekl, byl to idiot. Považoval se za hrozného borce a co je horší, pořád měl pocit, že bychom měli být kamarádi. O což jsem já upřímně nestál. No a ve druháku jsme jeli na školní výlet do národního parku a musel jsem sedět s ním, protože Nnenna měla mononukleózu.“
Kamiya se zamyšleně zamračil. „Nnenna… není to ta tvoje kámoška, co tě zatáhla do kurzu origami?“
Tsubaki si překvapeně vysadil sluneční brýle do vlasů jako čelenku a přikývl. „Celou tu šestihodinovou cestu jsem strávil zíráním z okénka a modlením, aby už to bylo za mnou.“
Kamiya ho v tu chvíli docela chápal, protože tušil, že sám k takovému modlení nemá daleko.

Ukázalo se, že nuda časem strhává všechny zábrany. Po hodině a půl už jim oběma lezlo mlčení na mozek a tak se rozhodli odložit vzájemnou nevraživost na později. Začal to Tsubaki, když minuli billboard, na němž byla reklama na nový film, který právě šel do kin. Rychle zabředli do konverzace, která celou dobu balancovala, jak jinak, na pokraji hádky.
„Nemůžu uvěřit, že jsi nikdy neviděl Mlčení jehňátek. Je to klasika!“
„Prostě jsem to neviděl. A ani nemám potřebu to vidět. Tyhle filmy zrovna nemusím.“
„Jaké? Dobré filmy?“
„Ne. Kde sérioví vrazi stahují svoje oběti z kůže a šijí si z nich vestičky.“
„Tady je mi ale někdo citlivka.“
„Nejsem citlivka. Jen nemusím filmy, kde se lidi řežou na kusy.“
Tsubaki se s pobaveným výrazem zakousl do bagety, kterou si koupil na cestu. „Takže nemáš rád ani horory a tak? Nekoukal jsi v rámci studia japonštiny na filmy? Původní Kruh, Chakushin ari, Teketeke, filmová verze Uzumaki, Tomie? Nic?“
„Jasně, že jsem se díval na filmy, když jsem se učil japonsky, ale rozhodně ne na horory,“ zavrtěl Kamiya hlavou a sám si ukousl kus sendviče s kuřecím masem.
„Neříkej mi, že se hororů bojíš,“ zasmál se posměšně Tsubaki.
Kamiya cukl volantem a auto udělalo rychlý oblouček. Tsubaki vykvikl a rychle se chytil okraje svojí sedačky. Pekelník se ušklíbl a pokračoval. „Jen nejsem zrovna jejich fanoušek, dobře? To neznamená, že jsem srab.“
„Ale jo, znamená.“ Tsubaki se opatrně pustil sedadla, vydoloval z hlubin svojí bagety nakládanou okurku a zabalil ji do igelitového pytlíku.
„Spousta lidí nemá horory ráda. Obzvlášť japonský. Nikdo nedělá hnusnější a strašidelnější horory než Japonci,“ řekl Kamiya.
„To je možné. Ale o to jde, ne? Proto na to lidi koukají. Hnusné a strašidelné. Musíš se u toho bát. To napětí, ten adrenalin!“
„A pak celou noc nespíš, zíráš do stropu a cukáš sebou při sebemenším zavrzání. Ne, díky,“ odfrkl si Kamiya a znovu uždíbl ze svého sendviče.
„Záleží na tom, jak moc velký strašpytel jsi.“
„Víš, co? Vlez mi na záda.“
„…jsi sebevědomá dívka, která si jde za svým a možná tím občas ubližuje ostatním. Měl by sis dát pozor na to, jaká rozhodnutí děláš,“ přečetl Tsubaki, na což Kamiya reagoval nevěřícným potřesením hlavy.
„No teda, to jsem od sebe nečekal,“ řekl a promnul si krk, který ho začínal bolet.
Tsubaki otočil stránku dívčího časopisu, který z čirého zoufalství koupil, když Kamiya tankoval, společně s kelímkem růžové ledové tříště, dvěma pytlíky kyselých gumových bonbonů a sešitem křížovek. „Chceš horoskop nebo poradnu?“ zeptal se a strčil si do pusy jeden zmíněný bonbon.
„Stejně dojde na oboje. Ještě máme před sebou asi sedm hodin cesty,“ upozornil ho Kamiya a nastavil ruku, aby mu do ní Tsubaki mohl několik těch gumových sladkostí taky nasypat.
„Ani mi to nepřipomínej,“ povzdechl si Tsubaki a pohodlněji se uvelebil na svém sedadle.
Krajina za okénkem jednolitě ubíhala a jeho už před několika hodinami přestalo bavit ji pozorovat. Zatím jejich cesta probíhala bez potíží, ale nemohl si nevšimnout, že provoz začal pomalu ale jistě houstnout a nemohl si nevzpomenout na Rogerovo přání, aby se zasekli v koloně. Rozhodl se ale, že na to nebude myslet, aby to ještě nepřivolal. Místo toho uhladil stránku časopisu, na níž byla v pastelových barvách vyvedena poradna.
„…no, ještě před rokem bych řekl Francis, ale po posledním videoklipu jsem změnil názor, takže Ginetti. Ginetti je z TBW rozhodně nejhezčí.“
Tsubaki se na Kamiyu nevěřícně zadíval. „Zbláznil ses? Ginetti? Copak nemáš žádný vkus?“
Kamiya nebešťanovi vytáhl z rukou kelímek rozbředlé ledové tříště. „Vzhledem k tomu, že s spím s tebou? Nejspíš.“
„Ginetti? Vždyť je to purgatorian!“
„To jako vážně?“ Kamiya povytáhl obočí a usrkl růžovou břečku. „My dva tady budeme řešit nějakou rasu? Opakuju svůj předešlý argument: Spím s tebou. Takže myslíš, že si z nějakých ras dělám hlavu?“
„Tak jsem to nemyslel, jen… vážně Ginetti? S těmi piercingy a tak?“
Kamiya se na Tsubakiho nevěřícně podíval. „Slyšíš se vůbec, když mluvíš, nebo ti to v hlavě jenom tak bzučí? Kolikrát budu muset opakovat, že spím s tebou, takže je mi to fuk? Jsem to snad já, komu skrz jazyk vede kus kovu?“
Tsubaki se na okamžik zamyslel a bezmyšlenkově sevřel svůj piercing mezi přední zuby, což dělal častěji, než si uvědomoval. „No, je pravda, že na tom asi něco bude,“ připustil nakonec.
„A kdo se z TBW líbí nejvíc tobě, pane Jsem-tak-trochu-rasista-a-mám-předsudky-vůči-lidem-s-piercingy-navzdory-tomu-že-mám-sex-s-pekelníkem-a-činku-v-jazyku?“
„Hele, já rasista nejsem. A co se TBW týče… asi Rawr.“
Kamiya potřásl hlavou. „Tak ty mi tady vyčítáš Ginettiho s tím, že je purgatorian, a sám si vybereš pekelníka? Ty si vůbec nevidíš do huby, Taiyourene.“
Tsubaki pokrčil rameny.

„Krokodýl.“
„Koala.“
„Lumík.“
„Lev.“
„Moucha.“
„Mravenečník.“
„Nosorožec.“
„Taky nosorožec.“
„Opice.“
„Osel.“
„Páv.“
„Pes.“

Tsubaki se vyklonil z okénka a pokusil se dohlédnout na začátek kolony. Kam až viděl, všude se táhly dlouhé řady pestrobarevných aut se svítícími brzdovými světly. Po chvíli bezvýsledné námahy se poraženě stáhl zpátky do auta a ztěžka se posadil zpět na svoje sedadlo.
„Nevidím nic, kvůli čemu by tu mohla být taková zácpa, což znamená, že je sakra dlouhá. Skoro vůbec se to nehýbe,“ řekl pohřebním tónem a otočil se ke Kamiyovi, který netrpělivě bubnoval prsty na volant.
„Zabijeme Rogera, že to na nás přivolal?“ zeptal se Kamiya a tvářil se smrtelně vážně.
Tsubaki se na okamžik zamyslel, než přikývl, až se mu světlé vlasy svezly do očí. „To nezní úplně od věci.“
V tu chvíli se z rádia, které naladili na jakousi regionální stanici, ozvala znělka dopravních zpráv. Kamiya otočil knoflíkem hlasitosti a zachmuřeně se zadíval na auto, které stálo před ním.
Moderátorka pořadu chvíli mluvila o několika dopravních nehodách, než se dostala k situaci na dálnici, po níž Kamiya s Tsubakim jeli. Čím víc informací jim sdělovala, tím pesimističtější nálada v autě vládla. Kamiya nakonec rádio přepnul zpátky na smyčku Glena Checka.
„Pětatřicet kilometrů. To je zácpa přinejmenším na šest hodin,“ zamumlal a přejel si dlaní po čele.
Tsubaki se podíval na hodinky. „To tam dneska nedorazíme ani náhodou.“
„Byl bys tak laskavý a zavolal bys Rogerovi, abych mu mohl říct pár latinských sprostých slov, kterým pokud možno nebude rozumět?“
„Takže… co budeme dělat?“ zeptal se Tsubaki.
„Co bychom dělali? Prostě to budeme muset nějak překousnout,“ pokrčil rameny Kamiya. „Šest hodin. Aspoň můžeme říct, že jsme si Japonsko užili až do dna.“
Tsubaki se kysele ušklíbl. „To je hodně optimistický přístup.“
„Musím být optimistický, jinak by tuhle cestu jeden z nás nemusel přežít.“

„Hej, Taiyourene, vstávej!“
Tsubaki sebou trhnul a prudce se posadil. Chvíli se zmateně rozhlížel, než si uvědomil kde. Promnul si tvář, kterou měl otlačenou od okénka, o něž se ve spánku opíral, a zívl. „Co se děje?“ zeptal se chraplavě a odhrnul si světlé vlasy z očí.
V autě už byla tma, kterou protínala jen reflektory okolních aut. Kamiyovu tvář oranžově osvětlovala brzdová světla vozu, za kterým stáli.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Tsubaki rozespale a pokusil se v malém prostoru protáhnout.
„Asi půl hodiny.“
Tsubaki natočil zápěstí k okénku, aby záře reflektorů osvětlila jeho hodinky. Ukazovaly půl desáté večer. Touhle dobou měli být už téměř na místě. Místo toho trčeli v koloně a doufali, že se z ní vymotají do příštího rána.
„Máš něco na srdci, nebo jsi mě vzbudil jen tak z rozmaru?“ zívl Tsubaki a naklonil krk na stranu, až mu v něm luplo.
„Trochu obojí.“
„To jsem si mohl myslet.“
„Ale tak mě napadlo… co kdybychom odsud na nejbližším sjezdu vypadli a zůstali někde přes noc? Ráno uvidíme, jestli má cenu vracet se na dálnici nebo to vezmeme po obyčejných silnicích, což by nakonec mohlo vyjít časově líp.“
Tsubaki si podepřel bradu dlaní a na okamžik se zadíval na desítky aut, které stály před nimi. „Asi máš pravdu,“ řekl nakonec neochotně, protože nic se Tsubakimu nepříčilo víc, než s Kamiyou souhlasit.
K dalšímu sjezdu z dálnice se dostali za necelou půlhodinu. Kamiya zapnul blinkr a pustil se po užší silnici směrem pryč z dálnice. Po deseti minutách narazili na malý hotel a o dalších deset minut později už stoupali po schodišti do prvního patra.
Bylo sice teprve něco po desáté, Kamiya byl ale vyčerpaný jako kdyby skládal uhlí. Tsubaki odemkl dveře na konci chodby a sáhl po vypínači, aby rozsvítil. Žárovka s mléčně bílým stínítkem osvítila malý, skromně zařízený pokoj. Podlahu pokrýval prošlapaný tmavě zelený koberec, v jednom koutě stál šatník, ve druhém stolek se židlí, Kamiya se ale soustředil pouze na dvojici postelí, které stály u protější zdi.
Se zívnutím odkopl boty, stáhl si z ramen koženou bundu, kterou přehodil přes židli a padl na levou postel. Ani se neobtěžoval převlékat.
„Zítra vyrazíme co nejdřív, ať se do Inahi dostaneme ještě před polednem,“ zamumlal do polštáře a přetočil se na pravý bok. Už pěkných pár dní nespal v posteli, kterou by měl jen sám pro sebe, nemluvě o dece, které se mu většinou dostávalo okolo dvaceti centimetrů čtverečních.
A i když si nalhával, že mu to tak vyhovuje, během noci se kvůli tomu dvakrát probudil.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Je rok 2020, světem zmítá pandemie a jestli to není důvod hledat jakákoliv rozptýlení, pak už nevím.
Netuším, jestli tady vůbec ještě je někdo z mých starých čtenářů... naposledy jsem tady postovala v roce 2016. Ale pokud ano, ahoj, ahoj, hádejte, co vám nesu. Našla jsem starý soubor s povídkami a zjistila, že mám předepsaných ještě pár kapitol Upside Down... Tak jsem si řekl, inu proč ne, když už je mám.
Pokud by vás zajímalo, co se se mnou děje a co teď tvořím, koukněte na můj webkomiks Jimmy and the Forest Animals. Doufám, že se tu najde alespoň jeden člověk, který si tenhle update přečte a pokud ne, alespoň s klidem v duši budu moct uzavřít tuhle svojí životní etapu Laughing out loud

5
Průměr: 5 (6 hlasů)