Ahoj, jsem James Willkins.

Těší mě, jmenuji se James Willkins. Od svých 24 sedím v kanceláři a vyřizuji papíry. A ano, i po čtyřech letech nudného života, stále pracuji jako nudný účetní. Práce, která se pro mé krásné tělo absolutně nehodí. Žiju v malém domku a moje domácí chová tunu koček. Rodina se na mě vykašlala už dávno, kvůli mojí lásce. Kvůli mojí lásce k sobě samému…

Ano, čtete dobře, já se zamiloval sám do sebe. A proto tu už na sebe zírám do zrcadla minimálně pět minut, místo abych se připravoval do práce. Každý den to samé. Bílá košile, škrtící kravata a protivné sako, nemluvě o kalhotách, které mi naprosto deformují zadek. No vážně, vůbec v nich nevyniká. Hrůza. A abych nezapomněl, brýle na blízko. Yeah, vypadám prostě dokonale…
Popadnu kufřík, mobil hodím do kapsy saka, a tak jako každý jiný den, po zamknutí bytu následují mobil i klíče. Na zastávku to stihnu jen taktak a rovnou nastoupím do přijíždějící tramvaje.
Každý máme nějakou svoji…jak to říct…úchylku. Já si prohlížím lidi a porovnávám jejich chyby s mojí perfektností. Tudíž i dnes mé oči přejíždějí po tvářích, postavách i šatstvu hromady dalších lidí. Ale kdepak, nikdo se mi rovnat prostě nemůže. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že dnes se stavím do květinářství. Už dlouho jsem nedostal žádnou květinu. A je už pondělí. Vlastně to není důležité, den jako den….
Kdybych měl popsat svůj život jedním slovem, myslím, že by to bylo stereotyp. Právě sedím na otáčecím křesle a do počítače ukládám údaje o novém klientovi, který sedí přede mnou. Ach, jaká nuda. Těším se domů. Čeká tam na mě alespoň to zrcadlo…

Na hodinách se právě minutová ručička přesunula na půl dvanáctou. Čas na oběd.
Než se stihnu vůbec zvednout, už přede mnou stepuje kolega a ptá se, jestli se s ním dnes nenajím. Proč ne, když mě zve. Kývnu na souhlas, nasoukám se do sáčka, které jsem si ještě ráno kvůli vydýchanému vedru v kanceláři sundal, a vydám se za ním.
Restaurace je tak deset minut cesty od mého pracoviště a ona zmiňovaná cesta vede kolem menšího parčíku. Když kvetou třesně, je tam krásně. Vzduchem poletují narůžovělé lístky a fouká teplý větřík. Ale teď je podzim, škoda snít.
Když vejdeme do restaurace, zamíříme ke dvojce v rohu restaurace trochu stranou od ostatních. Po chvilce k nám přispěchá servírka, zda už máme objednáno. Nadiktujeme ji naši objednávku a už je pryč.
Naproti přes ulici zmerčím květinářství a s omluvou, že jsem hned zpět, se tam vydám. Vrátím se s rudou růží, zrovna když nám přinášejí jídlo. Můj kolega už už otevírá pusu, že něco řekne, ale jakmile si všimne té růže, zase ji sklapne. Pusu otevře ještě několikrát, jenže si to naposlední chvíli vždycky rozmyslí, takže vypadá jako ryba na suchu. Nakonec z něj přece jen vypadne, pro koho ta kytka je, ale jsem si jist, že tohle říct nechtěl.
„Pro moji lásku,“ nakloním se k němu přes stůl a u ucha mu zašeptám odpověď, načež se s tajemným úsměvem zase odtáhnu.
„Aha, nevěděl jsem, že máš přítelkyni,“ vypadá překvapeně.
„Já ale nemám přítelkyni.“ Tohle radši nekomentuje a pustí se do jídla. Následuju jeho příkladu. To mlčení ho za chvíli přejde, jak ho znám. A opravdu, za okamžik už se smějeme a pomlouváme naše spolupracovníky i šéfa. Kdyby nás slyšel, asi by nás vyrazil na hodinu…
Ah, konečně konec! S rozkoší se protáhnu a křupnu si krkem. Tahle práce mému tělu skutečně nesvědčí. Rychle si sbalím věci a s rudou růží se na zastávku. Přetrpím cestu tramvají, kde se všichni mačkáme jako sardinky a po půl hodině konečně stojím před dveřmi svého bytu. Odemknu a do ticha zavolám prostou větu.
„Jsem doma!“ Odpověď žádná. No ještě aby jo.
V kuchyni ze skříňky vyndám vázu, do níž naliju vodu, v které se v příštím okamžiku skví ona výše zmiňovaná růže.

Zapadnu do koupelny, povolím kravatu, jež brzy na zem následuje i zbytek oblečení. Po pořádné sprše na sebe hodím pyžamové kalhoty a s ručníkem na hlavě se vydám otevřít, tomu, kdo mě ruší. Vděčnej mu skutečně nejsem. Jaké překvapení, když tam uvidím stát, onoho kolegu z práce, se kterým jsem byl na obědě. Na „Můžu dál?“ mu jen kývnu a sundám si ručník z hlavy. Zavřu za ním dveře a vydám se do kuchyně připravit kafe. Vím, že mě následuje. Rychle si ještě skočím pro triko.
„Co potřebuješ?“
„Jamesi, potřeboval bych s tebou mluvit,“ nervózně těká očima mezi mnou a svýma rukama. Vydám se zalít kávu a mezitím kývnu, jakože poslouchám.
„N-no, víš, prostě se mi strašně líbíš a chci s tebou chodit. Promiň, ale já ti to prostě musel říct,“ vychrlí ze sebe jedním dechema sklopí oči. Mě po tomhle prohlášení vypadne lžička z ruky. To jsem skutečně nečekal. Jako jo, vím, že jsem krásnej, ale prostě tohle je takový nečekaný.
Zrak mu padne na růži a on pozvedne obočí, zatím co já si ho zamyšleně prohlížím a hodnotím. Postava jde, tvář pěkná, a povaha taky není špatná. Asi to s ním zkusím. Teď jen záleží, jak se vyrovná s mým tajemstvím.
„Neříkal jsi, že tu růži máš pro svou lásku?“ vytrhne mě z přemýšlení. Chytnu ho za ruku a odvedu k sobě do ložnice. V očích mu zasvítí pochopení, když spatří stěny celé polepené fotkami mě samotného.
„No, aspoň to vím. Myslím, že tu přežiju.“ Již po několikáté mě dnes šokuje. Uvědomuje si to nebo ne?
„A uvědomuješ si, že tě nikdy milovat nebudu tolik jako sebe?“ jistota je jistota.
„To se ještě uvidí,“ zašeptá mi do rtů…