Ai no Kusabi Chapter 1, part 05

Možná protože aukce byla otevřena v 15:00, dav lidí směřoval přímo k Mistral Parku, unášen tím, kdo šel vpředu. Typický rámus se každou minutou zvětšoval, a kombinoval se s velkým vedrem z tlačenice.

Rozčilený tímto nepříjemným pocitem, Riki nesouhlasně mlasknul jazykem.
Bylo to potom co, náhle, ucítil jakoby ho někdo probodával pohledem. Nebyla to halucinace. Objevilo se to mezi mořem lidí a neustupovalo to, odmítalo to pustit svoji kořist.

"Kde jsi?" Vzpírajíc se proti davu, Riki se rozhlížel pomalu kolem sebe.
"Riki, co se děje?" otázal se překvapeně Guy. Zastavil se stejně jako Riki na své straně, ale Riki neprojevoval nejmenší zájem mu odpovědět.
"Kde....jsi?!"

Neklid vyvolaný upřeným pohledem na něho, jehož intenzita neustále stoupala, ho znervózňoval. Riki se zamračil a, v ten moment, zděsil, všechny svaly v jeho těle se napjaly, totálně ztuhly.

"Tsst..!” Našel vlastníka toho netaktního pohledu. Vypadal jakoby se jeho lidská silueta rozplývala, jakoby jenom jeho obličel byl viditelný kolemjdoucí veřejnosti.

Jeho krása byla taková, že zastiňovala každého „mazlíčka“ akademie. Jeho ledové oči se zachvěly, a zůstaly bez mrknutí upřené na Rikiho. Riki si myslel, že jeho prudce bijící srdce zapláče. Jeho obličej zbledl.
"Hej...Ty ho znáš?"

Riki a ten muž zůstávali nehybní, a šepot Guye vypadal, že se trefil do napjaté situace. "Proč bych ho měl znát?" Riki odpověděl rozechvělým a tichým hlasem, neschopný skrýt svůj neklid.

Zpozorujíc to nebo ne, Guy odpověděl šeptem, "…to je pravda."

To uvolnilo napětí okolo nich – Kirie, který nezadržel svůj vzrušený šepot: "Wow! Fantastické, chlapi! Podívejte na ty dlouhé vlasy! A je to Blondie!"
S nadšeným pohledem a neuvědoměle potřásajíc svou hlavou. Kirie zachránil konverzaci dříve než se naprosto zničila, a vnesl do ní novou energii.
Úžas, s kterým se díval na toho muže, nebyl neospravedlnitelný. Zatímco se lidé, kteří se chlubili svou mocí, oblékali do okázalého a luxusního oblečení, jednoduchý a účelně navrhnutý oděv toho muže, paradoxně, upoutával pozornost sám o sobě.

Ještě více tím, že byl z Elity, s dokonalým tělem typickým pro občany Tanagury. Obvykle žila Elita v Tanaguře a nechávali si dlouhé vlasy, aby vynikli před androidy. Byli obdařeni perfektními proporcemi těla a jedinečnou krásou, ale, kromě IQ přesahující 300, Elita byla vytvořena uměle neschopna se reprodukovat.

Byli organizováni na základě systému tříd zvaného „Normy“, podle kterých byli rozlišeni podle barvy jejich vlasů. Jediní oddaní kancelářské práci spojené s vnějškem, jinými slovy jediní, kteří řídili vládní obchody, byli ti s černými vlasy, „tvář“ Tanagury. Jako poradci v těchto případech byli rozděleni členové specializovaní na určitou oblast podle stupně jejich znalostí s červenou, zelenou nebo modrou barvou vlasů. Největší zodpovědnost za takového každého jednotlivce měli ti s lesklou stříbrnou barvou vlasů. A, konečně, elita mezi elitou, ti, kteří měli privilegium přímého kontaktu s Jupiterem, byli ti se zlatými vlasy, lépe známí jako Blondie.

"Podívej! Stále nás pozoruje! Zajímá se o nás? Možná se nám chystát dát znamení!"
"Idiote! Nemluv nesmysly!" Riki zvýšil svůj nevrlý hlas. Kirie ho se skoro šťastným tónem navigoval ke zdi.
"Proč? Dívá se na nás! Není to šance? Myslím, že ano. Mrkni na něho, na jeho dlouhé vlasy. Je to Blondie, jeden ze super-elity, které těžko spatříš v Midasu."
"…."

"Nemáme nic, co bychom mohli ztratit, tak to zkusme. Kdo ví? Možná budeme překvapeni. Nenechám si ujít takovou možnost. Půjdu...."
Riki se zamračil a zůstal potichu. Nebylo to tím, že by oněměl, zdrcen přesvědčivými slovy Kirieho, ale, bez toho, aniž by si všiml, jeho sevřené pěsti se začali třást, a intenzivní hořká pachuť mu projela hrdlem. Bylo to jakoby velká podobnost mezi ním a Kiriem se ukázala před jeho očima ještě před tím, než řekl “dost“.

Vidíc Rikiho v tomto stavu, Kirie, triumfálně, mu věnoval ironický úsměv. "Tak zatím!"
Kirie se usmíval pro sebe jakoby to znamenalo zničení vztahu mezi Rikim a Guyem, vyrazil rychlou chůzí vpřed.
"Neměli bychom ho zastavit, Riki?" promluvil Guy s pohledem plných obav, když očima sledoval Kirieho siluetu jak se ztrácí mezi lidmi, ale Riki, s rozlobeným pohledm, odvětil pouze jednou větou: "Nech ho ať si dělá co chce."

Navzdory přetrvávajícímu hořkému palčivému pocitu. Nebylo to zapříčiněno Kiriem, ale přímo jím samotným. Riki odvrátil pohled z Kirieho a zadíval se přímo do očí tomu druhému muži, aby zkontroloval, jestli tam stále je. Pak, jakoby to očekával, ten muž se na něj cynicky usmál, koutky jeho rtů se ztáhly skoro nepatrně, když věnoval Rikimu chladný a upřený pohled.

Riki bez toho, aby znal důvod, se naštval. Pocítil nutkání setřít ten úsměv toho muže z jeho tváře a rozdrtit ho s potěšením. Oči se mu podlily krvní a Riki začal vidět rudě, a právě v ten okamžik, Kirieho postava a krása toho muže zmizela, ztraceni v moři lidí. Riki popostrčen Guyem, začali v tichosti odcházet. Jeho kroky byly pomalé...

Tu noc seděl Riki osaměle na baru, pijíc jedno pití za druhým. Nápoj byl silný, a rytmus rychlejší než obvykle, ale i tak, necítil se vůbec opile.
Ti chladné oči, které viděli lidem až do duše, a které naznačovaly naprostou a neotřesitelnou sebejistotu...A co měl znamenat ten cynický úsměv? Jenom vybavení si ho zapříčinilo, že jeho vnitřnosti byli v jednom ohni.

Samozřejmě, že Riki znam toho muže, a ačkoli se snažil na něho zapomenout, vzpomínky byli tak hluboké, že cítil že se od nich nikdy neosvobodí. Je to jakoby to bylo vryto ohněm do vnitřku jeho víček...

Jeho hlas, hluboký a důrazný, resonoval stále v jeho uších. To gesto čechrání jeho vlasů s ladnými prsty, zvyk – sedění klidně, hraní si se šálkem s upřeným pohledem...nezapomněl ani jedinou z těchto věcí.

-----Iason Mink-----.

Jak prudce mu to jméno vyklouzlo skrz rty, od toho momentu a navždy, ačkoli byl postižen špínou chudinské čtvrti, tak dlouho dokud Riki bude Riki, nikdy nedokáže utéct před jeho minulostí.

*****************************************

Ten den, už od rána, padal jemný a neobvyklý prach mrznoucího deště.

Ulice pokryté odpadky, a pobořené zdi osady byly ve středu velkého bezvětří, jakoby vzdychly úlevou po momentu napětí, ale když obloha byla pomalu pohlcována závojem tmy, v nádherné midaské noci, čas se pomalu začal rozpadat, ubýhal jen pomalu. Vypadalo to tak, že prosakoval s hlubokým povzdechem, čas se zrychlil a ztěžknul....

O chvilku později, Riki se blížil k místu, kde se obvykle scházeli. Nebyl tam už dlouho. Kirie, který byl ten, kdo se vždy ukázal na místě dříve, tam nebyl.

Nebyla tu ta otravná chlapcova přítomnost. Právě proto se Riki hodil do pohody.
Nicméně, z nějakého důvodu, se cítil podivně zneklidněný. Byl překvapený zjištěním, že přemýšlí o nepřítomnosti Kirieho jako příčině nedostatku živosti při atmosféře setkání.

"Hej!" Guy zaregistroval Rikiho a postavil se, nabízejíc mu flašku a tím ho pobízel k pití.
"Co? Dneska je tu nuda, nemyslíš? Je to už dlouho, co ses tu ukázal. Mysleli jsme si, že sis našel jiný úkryt..."
Po zmoknutí si hvízdal a popíjel, Riki zvedl své oči a pokrčil lehce rameny na Guyovu otázku: "Když Kirie chybí, konverzace není tak živá."
" … "
"Poslední dobou se Kirie stal nějak nespolečenský."
"Nemyslíš, že je to tak lepší? Spratci se musí setkávat s takovými jako je on."
"Hej, Riki, není to tak, že..."
"...že?"
"Jaké ‘že’?"
Nechávajíc tuto větu nedokončenou, Guy si uvědomil, že pokrová tvář Rikiho mu nedá vůbec žádné náznaky, takže...
"Bah! Zapomněň na to. Nic to neznamená." Promluvil s rezignací, dopijíc obsah flašky.
Riki neměl nejmenší zájem o to, kde Kirie je, s kým je nebo co dělá. Stále, jestliže se doopravdy dostal do potíží jak se Guy bál...
‘…To není můj problém.’ To bylo vše.

A potom, měsíc uplynul.
Monotónní dny plynuly a druhý měsíc také uplynul.
V půlce třetího měsíce se i k uším Rikiho dostaly tyto drby.
"Hej! Je pravda, že Kirie hledá parťáky, aby je vzali k androidům?"
"Ano, a říká se, že dostane nějakou značnou odměnu na oplátku. Vypadá to, že spolupracovat s lidmi je poslední módou mezi nimi."
"Huh! Dokonce i tihle manekýni zašli tak daleko? Neuvěřitelné, chlapi!"
"Bah! Nemohou mít tak dobré dotykové smysly, maso a krev jako lidé."
"Ale vypadá to, že mají neuvěřitelnou vytrvalost. Podívej se na Tama z Saitz gangu. Když odešel s Kiriem, nebyl příliš přesvědčený, ale teď je tím posedlý. Chodí si pro to každý den."
"Wow! Jestliže jsou tak dobří, chci taky zkusit s nima spát, taky."
"Hehe…Ale oni ti řeknou ‘ne díky’.”
"Správně, nabídka je pouze pro spratky."
"Podívejte, chlapi, mají privilegium volby, ne? Pak je jasné, že si nemusejí vybírat ze zastaralých, ale z drahých mladých věcí, skoro nedotčených."
"A Kirie dostal svůj podíl jako zprostředkovatel, ne?"
"Vypadá to tak. Ten kluk je nesporně ostrej…"
"Ale je to lakomý bastard. Nemá v úmyslu nám dopřát ani trochu něco extra?"
Sidův komentář, bylo těžké určit, jestli to bylo myšleno vážně nebo jako vtip, způsobil nějaký suchý smích, který ale skončil rychle, a po tom na ně padlo ticho. Noriss se začal cítit nepříjemně, a jako by sděloval ‘Už to déle nevydržím’, plácnul první věc, která ho napadla.
"Náš vůdce Riki se také objevil s pitím, které se v chudinské čtvrti jen tak nevidí."
"Dobrá! Možná jsi se zachoval jako Kirie, huh, Riki?" Tichí smích vycházel z Lukova hrdla.
"Co se s tebou děje? Oněměl jsi, protože jsem uhodil hřebíček na hlavičku?" Luke vypadal víc zvědavě než sarkasticky. Nedokázal vystát Rikiho lhostejnou pózu.

"Je mi jedno, co si myslíte. Můžete si představovat co jen chcete."
Po tak chladné odpovědi, Luke se nedokázal ovládnout a nahlas vyprskl:
"Z toho tvého výrazu na obličeji je mi špatně, Riki."
" … "

"Vytáčí mě to tolik, že mě to vybízí k tomu, abych tě vojebal a donutil sténat jako malého psíka."
Nikdo si nemyslel, že se jedná o vtip. Opilost ho donutila ukázat jeho pravé pocity jako oheň odhalí neviditelný inkoust.
"Odvaž se to zkusit a vykastruju tě. Byl jsi varován, takže potom si nestěžuj." Riki to vyslovil úmyslně pomalu a s tichým hlasem, aby mu těmito slovy dostatečně pohrozil. Vypadalo to jakoby náhle jeho pokerová maska sklouzla z obličeje. V tu chvíli každý ztichnul, zadržujíc svůj dech. Nikdy nespatřili tak nahý výraz Rikiho, dokonce ani před třemi lety. Jeho záře v černých očích byl odlišná než to žhavé rozhořčení před lety. Bylo to něco studenějšího, fascinujícího a plného nebezpečného šarmu.

Ticho bylo dusné. Všichni z nich se na sebe dívali nervózně, ani se neodvážili dýchat. Všichni z nich, až na Guy, kteří pozorovali Rikiho obličej, byli uchváceni. Jeho lehce zmenšené zorničky prozrazovaly rychlé bušení srdce. Bylo to jakoby nezastavitelné vzdychy proudili z jejich úst. ‘Tak by měl doopravdy vypadat Riki. Takhle by měl Riki vždycky vypadat,’ to se všichni snažili vyjádřit.