SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl 12

12. kapitola - Být či nebýt otcem?

Hidan se ráno objevil v kuchyni s očima ještě napůl zalepenýma.
„Špatný spaní?“ Uchechtl se Kakuzu.
„To mi povídej. Zdálo se mi o dětství. Jak mě táta vychovával.“
„To muselo být teda pěkně dávno.“
„Jo. A co že tu sedíš sám? Kde máš zbytek?“
„Mleli něco o tom, že s takovým čunětem nebudou vysedávat u jednoho stolu. Tak jsem řek, že taky můžou jednu pořádnou schytat a zdrhli do jednoho.“
„To se ani nedivím, když jim vyhrožuješ smrtí.“ Zachechtal se Hidan.
Kakuzu se ušklíbl. „Víš, že úplně nejhůř celou tu aféru snáší Zetsu? Asi ještě neni… víš co… připravenej.“ Uchechtl se.

Pein si pozval kanibala do pracovny. „Slyšel jsem, že máš nějaké starosti. Tak co se děje?“
„Víte Šéfe… fakt bych nerad opouštěl organizaci…“
„Zadrž, Zetsu! Nikdo tě odsud nevyhodí!“
„Ale když…“
„Ohledně oné záležitosti nemusíš mít obavy. Ani jednoho z vás bych z Akatsuki nevyhostil. Máš mě snad za blázna? Jen bychom museli živit další hladový krk.“
„Díky, Šéfe.“
„Ty se bojíš, že je to tvoje?“
„No… přišlo to dost náhle.“ Přiznal Zetsu. „Je asi přirozený, že mám trochu strach.“
„Zatracená Konan!“ Ulevil si Pein.

Dva muži našli poměrně hezkou modrovlasou mladou ženu, jak se plahočí po cestě. „Vy nevíte, že je nebezpečné toulat se touhle cestou sama, paninko?“
Trhla sebou. „Hledám nejbližší nemocnici.“ Obrátila se k oběma mužům.
„A jéje! To je mi nadělení.“ Usmál se starší. „Tak si naskočte na náš vůz!“
„Mockrát děkuji.“ Špitla Konan a věnovala oběma bezelstný úsměv.
Pomohli jí usadit se a celou cestu k nejbližší osadě ji chránili, i když jim zvědavost nedala, aby se stále na něco nevyptávali. Nemusela prozrazovat jméno, ani ho nechtěli znát. Daleko víc je zajímalo, odkud pochází, kam směřuje a co má za trápení. Byli to veselí chlapíci a cesta s nimi rychle ubíhala.
„Už víte, co to bude?“
„Myslím, že budu spíš překvapená.“ Odvětila.
„A když to budou dvojčata?“
„Pak by to bylo dvojité „štěstí“.“ Řekla, ale z představy dvou dětí se jí před očima dělaly mžitky. V duchu si vybavil obličeje Akatsuki v okamžiku, kdyby jim oznámila, že se narodila dvojčata.

Rozhovor pokračoval. „Ten Váš musí být pěknej hulvát, když nechá ženskou tahat se tak daleko s miminem v břiše.“ Nechal se slyšet mladší muž, pravděpodobně syn chlapíka, který kočíroval zapřažené volky.
„Ano, to on je.“ Pousmála se. „Má občas takové zvláštní… nálady.“ Dodala na vysvětlenou.
„Podle mýho byste ho měla opustit. Takovou hodnou ženu si určitě nezaslouží.“
„Máte pravdu. Rozmyslím si to.“ Uchechtla se. Kdyby jen tušil, že tahle žena má jedno hrozivé tajemství… skutečně neobvyklé. Že patří k Akatsuki, o tom ani jeden z nich neměl sebemenší tušení. Musela se smát a užívat si netradiční cestu s těmi dvěma civilisty.

Hidan se rýpal v talíři. „Co je to za divnou kaši?“ Namířil lžící na Deidaru.
„Se mi to speklo, no.“
„Mně je jedno, cos s tím dělal! Já bych rád věděl, co se zrovna pokouším jíst!“ Zavrčel bělovlasý.
„Jen ho nech! Ještě mu to v kuchyni tolik nejde.“ Sasori s úsměvem poklepal Deidarovi na rameno.
„Aspoň se tu snažím něco dělat!“ Odsekl blonďáček podrážděně.
„Takže mě chceš ujistit, že se neotrávím, chápu to dobře?“
„Jestli tě to uklidní, dám si první.“ Loutkář si nabral vrchovatou lžíci.
„To neplatí!“ Namítl Hidan. „Jsi přece loutka!“
„Ale s živým jádrem.“ Ušklíbl se.

„Itachi nebude jíst?“ Divil se Zetsu.
„Nemůžem ho dostat z pokoje. Má nějaký chmury.“ Hlásil Kisame.
„No to víš, takový rodičovství je to nejhorší mučení na světě.“ Sasori se zasmál.
Dobře věděl, že Uchihu trápí nejistota, přestože před ostatními si hrál na tvrďáka.

Itachi ležel na posteli. Už několikrát se přistihl, že myslí na to, jak vychovává syna nebo dcerku. Když o tom tak přemýšlel… nikdy vlastně o rodině neuvažoval. Život psance mu vyhovoval, nehledal vážný vztah. Jenže teď to bylo jiné… Mít dědice, který by hrdě nesl znak klanu na zádech a mohl se pyšnit jménem Uchiha.
„Vytrhl jsem tě z přemýšlení, Itachi?“ Ozvalo se za ním.
„Ani v nejmenším, Kisame!“ Usmál se na něj. Žraloka to vyděsilo. Jeho partner se většinou skoro vůbec nesmál. „Ehm… je všechno v pořádku?“
„Jistě. Pojď, jdeme trénovat!“

______________________________________________________________

http://www.leonyda.mysteria.cz
A řádím už i tady - FF od Leonyda Styron

Dodatek autora:: 

Tak doufám, že kapitolka se líbila Laughing out loud

5
Průměr: 5 (13 hlasů)