SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl a démon (14.)

_____________________________________________________________________________
MASAHIRO
_____________________________________________________________________________

Možná to bylo procitnutí. Ze smrti? Ze zapomnění? Já nevím. Ale bylo to žhavé a naprosto živočišné. Bylo to jako polibek ledu po strastiplném výletu v poušti za dohledu pálivého slunce. Přesně takový Rokuro je. Jako led. Jako chladný, hladivý a přesto nevyzpytatelný a nebezpečný led. Když vás miluje, dokáže zahnat i tu nejhorší bolest ohně. Ale když na něj vejdete, bez milosti vás stáhne dolů do ledové vody a už vás nepustí zpět. Utopíte se.

Moc dobře jsem si to uvědomoval. A nebral na to ohled.

"Chyběls mi." zašeptal a jemně mě pohladil po tváři. Objímali jsme se
a společně se dívali na místo kde vše začalo i zaniklo. Bylo to bolestné, ale zároveň potřebné.
"Ty mě taky. Věčnost bez tebe, i když u Boha, byla peklem. Tolikrát jsem tě zatratil a tolikrát ti odpustil. Stále nevím co si vybrat. Miluju tě. A nenávidím." přiznal jsem popravdě.

"Tenkrát jsem nelhal. Nemiloval jsem tě, aspoň jsem si myslel, že ne. Ale pak, když jsi byl pryč... Bylo to jiné. Bez tebe to nebylo nic. Můj život byl nic." zamrkal na mě. Hořce jsem se usmál.

Lhal. Prachsprostě lhal a já jsem si to uvědomoval. Vlastně celé tohle byla jen fraška. Všichni jsme si uvědomovali všechno a jen jsme z toho chtěli těžit pro sebe. Ale vážně jsem chtěl věřit, že to myslí vážně. Jenže jsem se na něj díval, líbal ta ledová ústa, která mi tolik chyběla a věděl, že to co se snaží tvrdit nemůže být pravda. Já tam tenkrát byl. Sledoval jsem ho až do jeho smrti. A on po mě vůbec netruchlil, jeho život beze mě byl pro něj dokonalý.

Věděl jsem jaké jsou možnosti. Počítal jsem s nimi. Usmál jsem se na něj. Políbil ho. A vrátil mu úder.

_____________________________________________________________________________
SATAN
_____________________________________________________________________________

Pnul jsem se nad nimi, ovíjel je a k smrti děsil. Vlasntě má podstata asi neměla ani formu. Každý ve mě viděl to, čeho se nejvíc bál. Ne trapných maličkostí jako pavouci, ale skutečný, hluboko zakořeněný strach. Věčný a strašlivý.

Začali se ozývat bublavé výkřiky děsu, démoni, podstata samotného zla se začali třást,z očí jim tekly černé slzy, po tělech se tvořily trhliny.
Kolem byla temnota. Samotná nicota. Já.

A pak - stala se jediná věc, kterou jsem neočekával.
Ucítil jsem jak někdo propadá k nám. Někdo kdo se dopustil obrovského hříchu. A v hrůze viděl zakrvácenou postavu před sebou.

_____________________________________________________________________________
MASAHIRO
_____________________________________________________________________________

Ruka mi hladce projela jeho hrudí. Člověk by si myslel, že nemůžete zabít už dávno mrtvého. Někopho kdo je v Očistci. Ale já nešel po jeho životu. Já šel po jeho duši.

S pocitem vyrovnání jsem se díval do nevěřícných očí. Vypadal jsem tak taky, když jsem umíral? Pravděpodobně. Vytrhl jsem to jediné co mu zbývalo. To jediné co bylo zatraceno, zvrácené ložisko jeho samotného. Jediné, co jsem mohl dokázat zničit a odprostit se.

Soustředil jsem se celou svou osobností anděla a zničil ho. Navždy. A pak jsem ucítil hroznou bolest.

_____________________________________________________________________________
SATAN
_____________________________________________________________________________

Dopadl na všechny čtyři. Díval jsem se na zakrvácené šrámy na zádech a urvané hrbolky toho co dřív bývala nádherná křídla. Díval jsem se do najednou očí, které si stále za mlžnou oponou uchovávaly svůj bývalý lesk. Ta třpytivá krása jeho existence však s něčím zmizela. Díval jsem se na nově příchozího a viděl před sebou dalšího, který padl. Padlého anděla.

Okamžitě jsem se vrátil zpátky do své podoby. Kolem nás ležely tisíce mrtvých. Černo-bílý sál byl výsměchem celé situace.

Nedokázal jsem se pohnout. To nemohla být pravda. Nemohla. Třeštil jsem oči, drápal se do rukou, až mi tekla krev, ale věděl jsem, že na pravdě nic nezměním.

"Proč?" zašeptal jsem. Nechtěl jsem. Tohle ne. Nemohl jsem.
Neodpověděl. Jen se na mě díval zpytavýma očima. A pak se po čtyřech přiblížil a chytil mé ruce. Stále mě propaloval pohledem. Nemluvil, jen se díval a držel mě.

Najednou jsem neviděl někoho kdo mě neuvěřitelně přitahoval a koho jsem miloval. O koho jsem se bál. V postavě přede mnou jsem nedokázal vidět.
"Musel jsem. Nikdy by to neskončilo. Ne to co jsme si navzájem způsobili. On to pochopil, já vím, že ano. Jsme vyrovnaní." zašeptal tichounce. Jeho hlas byl mírně ochraptělý s nádechem bolesti. Po zádech mu stékaly pruhy krve a pod námi tvořily kapky krve.

"Nevím proč. Miluju tě." dodal. Vyjeveně jsem na něj hleděl. Věděl jsem co se děje s padlými anděly. Byl žvást, že byly později s námi. Jen jediný padlý anděl tu změnu přežil - já. Zbytek zahynul.
Nedokázal jsem nic říct. Dívaly jsme si do očí a možná tušili.

Nikdy jsme se nepochopily. Možná jsme se milovaly. Nevím. Chtěl jsem s Masahirem strávit věčnost. Asi to byl jen hloupý sen stále naivního blbce. Jenže to nemělo vyjít. Ty lži co nás doprovázely. To věčné schovávání bolesti a ubližování. Vždyť i naše první noc byla vlastně znásilněním. Stejně jsme, ale snad věřily. Že to vyjde.

[i]Někdy jsem si pomyslel, v tu krátkou chvilku volna, že to dělá jen pro mé tělo. Pro mou podobnost s Rokurem. Žárlil jsem a měl touhu ho zabít. Ale Masahiro mě předběhl. V tu chvíli řekl "Nevím proč. Miluju tě.". Nedokázal jsem nic říct ani udělat. Nevěděl jsem jestli se mi hnusí jeho nová podoba, existence, jestli mi vadí to, že jeho čistá nevinnost zmizela. Masahiro zabil. Zabil, protože věděl, že jinak nemáme šanci. Zabil kvůli mě. A tím nás zničil.

Jeho tělo ani duše nevydržely. Tiše se mi svezl na kolena, ruce stále omotané okolo těch mých. Jeho záhadné oči plné směsice bolesti, lásky, nenávisti i smíření a pochopení se změnily v nicotu, která obklopovala celý sál. Seděl jsem uprostřed mrtvol a cítil žal. Tichý, nevěřícný a přesto obrovský.

A pak jsem rozpoutal apokalypsu.[/i]

KONEC

Dodatek autora:: 

Zvláštní, asi tady neměl být konec. Nicméně je. Většina z vás asi čekala něco jiného. Možná se to nehodí a dostanu šílenou kritiku. I tak za ni budu vděčná. Za svým koncem si stojím. Děkuju všem kdo to četly a komentářovaly a bodovaly. Moc, moc, moc děkuju. Za chvíli rozjedu něco nového. Laughing out loud

4.666665
Průměr: 4.7 (21 hlas)