Anděl strážný 01

Slunce stálo vysoko na obloze a svými teplými paprsky hladilo probouzející se zem, když se v korunách stromů mihl stín. Prosmekl se mezi rozeklanými větvemi, aniž by se dotkl hrozivých pařátů, které se po něm natahovaly a snažily se zachytit jeho oděv do svých dřevěných spárů. Ladně a zcela neslyšně se proplétal ke svému cíli, nikým nespatřen. Náhle se zastavil, pár vteřin naslouchal okolnímu, velice zlověstnému tichu, než se odvážil vykouknout zpoza kmene, za kterým se ukrýval, a shlédnout skrze korunu stromu dolů, kde se měla nacházet jeho kořist. To místo však bylo prázdné. Po tom, koho hledal, tam nezůstalo jediné stopy. Ani nepatrná známka toho, že byl přítomen.
Trochu nedůvěřivě se rozhlédl kolem, ale ve větvích stromů se nepohnul jediný lísteček, který by napověděl o přítomnosti hledaného protivníka.
Ptáci, do této doby hlasitě štěbetající, informující tak o všem, co se v lese odehrávalo, jako na povel utichli a schováni ve svých úkrytech, pozorovali velkou šelmu, plížící se temným stínem. V jednu chvíli se neposlušné paprsky prodraly skrz husté koruny a dotkly se sněhově bílé srsti, která se pod tímto dotekem rozzářila jako křišťál, když ho vystavíte slunci.
Hluboké vrčení, ozývající se z temného stínu, poplašilo světelný dotyk a ten se, ve snaze napravit svou chybu, přesunul na černé zebrování. Šelma se přikrčila, při čemž nespouštěla z očí hlapce v koruně stromu. Ten si na minutku dovolil ten luxus ztráty ostražitosti a zavřel oči. Všechny smysly napnuté k prasknutí, jen aby včas zachytil jakékoliv změny a mohl rychle zareagovat.
Jemně si v mysli pohrával s vlákny Temnoty a hledal. Opatrně sledoval každý nepatrný bod zloby, a když zjistil, že to není ten, který hledal, ihned vlákno opustil a přesunul se na jiné. Velice jemně jej rozplétal, protože i sebenepatrnější narušení by mohlo znamenat hodně velkou pohromu.
„Lai, pozor!“ Hlas, který se prohnal chlapcovou myslí jako náhlý výstřel, ho donutil prudce otevřít oči a vrhnout se na jinou větev. Sotva tak učinil, do kůry stromu, přesně v místě, kde ještě před několika málo vteřinami spočívalo jeho srdce, se zabodla ledová dýka. Chladná čepel projela dřevem zcela lehce a bez zábran, jako kdyby se bořila do roztaveného másla a ne pevné látky.
Mladík se stačil pouze ohlédnout, a už se musel vyhýbat spršce ledových jehel, ostřejších než břitva. Stále však jedním očkem pozoroval okolí a hledal. Nemohl přijít na to, odkud pachatel své útoky vede.
„Kde je?“ Dovolil si vyslat němou myšlenku, než byl zahnán na další ústup. Schoval se v korunách a zhluboka se nadechl, než opět zavřel oči. V mysli se mu promítl obraz muže s černobílými vlasy, který se krčil za jedním z keřů v jeho temném stínu. Dokonale schovám před zraky shora, ne však před někým, kdo se nacházel v jeho těsné blízkosti.
„A máme tě.“ zazubil se v duchu chlapec a v myšlenkách vydal tichý rozkaz. Než se opatrně přesunul za svou oběť.
V křoví nedaleko muže to tiše zapraskalo a on ostražitě stočil tím směrem svou pozornost.
Ve stejnou chvíli se sluneční paprsky rozhodly opět se projít po té křišťálově bílé srsti a neposlušně se propletly skrze zelené lístky rozkvetlé brusinky až ke svému cíli. Šelma, které se to nelíbilo, rychle opustila svůj úkryt a s temným vrčením vyskočila, odhodlána vrhnout se na pronásledovaného muže. Ten trochu polekaně uskočil, když v tom ho k zemi srazila jedna dobře mířená rána. Prudce se na zemi otočil, ovšem ruku s dýkou nechal jen volně klesnout podél těla. S klidným výrazem se díval do stříbrných očí rudovlasého mladíka, který nad ním klečel, ruku položenou na jeho srdci.
„A mám tě, Sono.“ Zazubil se mladík. Stáhl ruku z mužova hrudníku a vstal. Okamžitě se sklonil k velké, neidentifikovatelné šelmě, která se k němu lísala.
„Lepšíš se.“ Odpověděl Sono a také se zvedl. Trochu nedůvěřivě si prohlížel zvláštního patrona, ze kterého se znenadání vyklubala zcela neškodná, maličká liška s bílým kožíškem a fialkovýma očkama. Asi nikdy ho nepřestane udivovat její vzhled. Jak tento, tak ten předchozí. To, jak nyní nevinně vypadá, a přece je schopna ukousnout hlavu každému, kdo by se na rudovlasého chlapce jen křivě podíval.
„Měli bychom se už vrátit. Maggie nás už určitě netrpělivě vyhlíží.“ Oprášil si z kalhot ulpělý prach a obrátil se k odchodu. Už se viděl být stočený u krbu se svou Lovkyní a odpočívat.
„Už?“ Chlapec na něj upřel neuvěřitelně velká kukadla, připomínající svou barvou tekuté stříbro. „My s Kim mysleli, že bychom se ještě podívali do hor.“ Podíval se na něj pohledem prosícího štěněte, společně se svým patronem, který se k němu přidal.
„Dobrá, do večeře ale ať jste oba doma!“ Vzdal Sono jakýkoliv pokus o vzdor ihned v zárodku. Věděl, že by mu stejně nedoklázal dlouho odolávat. „Ale buďte opatrní. V okolí se mohou objevit Lovci."
„Neboj, s nimi si nějak poradíme.“ Rudovlasý chlapec se vesele zazubil a mrknutím oka zmizel. Asi se bál, že by si to mohl rozmyslet a přece jen ho odtáhnout domů. Třeba i v ledové rakvi, pokud by to bylo nevyhnutelné.
Muž si povzdychl a obrátil se k domovu.
O pár vteřin později už lesem běžel bílý tygr a jeho mohutné tlapy se s tlumenými údery bořily do měkké lesní půdy, zanechávajíc za sebou pouze velice špatně čitelné stopy. Sono, Maggiin patron, se vracel ke své Lovkyni.

***

Chlapec s liškou běželi bok po boku směrem k horám, když se patron nečekaně zastavil a nastražil uši. Rudovlásek tak byl nucen zbystřit svou pozornost a napnout všechny smysly v očekávání nenadálého útoku.
„Copak se děje, Kim?“ Zetal se tiše, očima sledujíc okolí.
„Nevím, jen... Někdo tu je. Rychle se k nám blíží.“ Zavrčela zmateně a zavětřila. Nelíbil se jí ten pach, který k ní zanesl vítr. Bylo na něm něco, co ji jistým způsobem děsilo a zároveň přitahovalo. Něco velice cizího a zároveň neuvěřitelně známého.
„Jsou to Lovci?“ Odvážil se zeptat mladík, srdce skoro až v krku.
„Ne, je to něco jiného... Něco...“ Liška se zarazila a opět zavětřila. Ten pach! Oči se jí rozšířily šokem. „To je...!“
On se ale konec věty už nedozvěděl, protože v tu chvíli se z křoví vyvalila velká koule stříbrných chlupů a vrhla se k němu. Než se stačil vzpamatovat, ležel na zemi a velká šelma mu láskyplně olizovala obličej. Vrněla, že to bylo slyšet na kilometry daleko a tiskla se k němu tak moc, až se divil, že ho rys nerozmačkal.
„Liame.“ V tom oslovení bylo tolik citu, až se mu zachvělo srdce a bolestně sevřelo. Cítil, jak mu do očí vhrkly slzy, když se podíval do onyxových očí velkého rysa, který se k němu tisknul.
Kim to celé pozorovala s veselým úsměvem a čekala, kdy se objeví jeho majitelé. Tušila, že toto setkání bude osudové, i když nevěděla proč.

***

„To si snad děláte pr*el! Vždyť je teprve sedm hodin ráno! Poslední den prázdnin!“ Vztekal se vysoký bělovlasý mladík, když se ploužil lesem za svými dvěma přáteli. Byl naštvaný... Ne, doslova zuřil, že i stromy mu samy uhýbaly z cesty.
„Klid, Kassi, uvidíš, bude se ti tam líbit.“ Usmála se na něj zlatovlasá dívka a poskočila, aby nezakopla přes vystouplé kořeny. I zde, v lese, na sobě měla své vysoké kozačky na klínku, se šněrováním až ke kolenům. Džínovou sukni ověšenou různými řetízky a černé tričko pouze s jedním ramínkem. Na krku se jí houpal zlatý dráček, zavěšený na kožené šňůrce. Levou ruku zdobil pás náramků z dřevěných korálků. Zlaté vlasy se jí ve spirálkách kroutily kolem dětského obličejíku s plnějšími rty, větším nosem a zlatýma, ještěrčíma očima.
„Tsss, to určitě.“ Zabrblal si pro sebe a zapletl prsty do kožíšku stříbrné šelmy, která šla vedle něj a dávala místo něj pozor na cestu. V duchu obdarovával ty dva různými nadávkami, ze kterých aspoň polovina ještě ani neexistovala. Kdo by se mu taky divil? Po tom, co ho v noci vzbudila jedna stále se opakující noční můra, se mu podařilo usnout až kolem páté ráno, a když konečně opět zabral, vtrhnou si do jeho pokoje ti dva a doslova se ho pokusí vyhodit z postele. Naštěstí u pokusu jen zůstalo, protože rys měl stejně hřejivou náladu jako on, a tak se jeho dva přátelé nyní mohli pyšnit nádhernými otisky zubů na svých rukou.
Ušklíbl se. Dělalo mu to zvrácenou radost, aspoň nějaká odplata za ten jejich příšerný budíček.
Rys se zastavil a jemně mu šťouchl do nohy.
Pochopil. Opatrně tedy nohu nadzvedl a hledal překážku, která se před ním objevila. Překročil něco, co mohly být velké kameny, stejně jako vyčouhlé kořeny nějakého starého stromu, kterých bylo všude kolem plno.
„Díky, Iris.“ Pevněji sevřel stříbrnou srst a s důvěrou, kterou k této velké šelmě pocítil, vykročil opět vpřed. Už tomu bylo několik let, co pro něj celý svět zčernal. Nikdy si na to nezvykl. Nikdy se taky nikdo nedozvěděl, co se tehdy odehrálo. Nikomu o tom neřekl, ani svému otci. Ani svým dvěma přátelům.
„Bože Kassi, ty máš ale zase náladu. Co ti prosím tě přelítlo přes nos dneska?“ Obrátil oči vsloup poslední ze skupinky přátel. Štíhlý mladík krátkých, šedivých vlasů a jiskřícím, divokým pohledem v ocelově šedých očích.
Bělovlasý mladík jen něco neurčitě zabručel a nechal jeho otázku bez odpovědi. Nehodlal mu na toto téma cokoliv sdělovat.
„Fajn, tak si mlč.“ Pokrčil rameny a dál se ho už na nic neptal. Jen si vyměnil se Serenou jeden zoufalý pohled a dál pokračoval v chůzi lesem. Ani on nevěděl, kam je dívka chce zavést. Neviděl ji celé prázdniny, které trávila na intru, zatím co on byl se svou rodinou na dovolené všude možně po světě a Kassiel zase doma, kde se užíral samotou a vzpomínkami na těch několik měsíců. Nikdy nepochopil, proč jim o tom nechce nic říct. Nikdy taky nezapomněl na ten šok, když ho po dlouhé době konečně našli. Dříve ebenové vlasy měl sněhově bílé a oči slepé. Celé tělo mu pokrývaly krvavé šrámy a modřiny. Šaty měl roztrhané a nasáklé špínou, krví a pachem smrti. Když se k němu vrhli, aby mu mohli pomoci, chlupaté klubíčko, které si k sobě tisknul, se mu vykroutilo z náruče a zaútočilo. Ostré drápky mladičké šelmy a zoubky, připomínající ostré jehly, byli dost na to, aby se od zuboženého chlapce drželi v dostatečné vzdálenosti. Nakonec se jim přeci jen povedlo chlapce dovést na ošetřovnu, ale mladinká šelma se od něj od té doby nehnula ani na krok. Chránila ho před každým, kdo se k němu přiblížil moc blízko. Jim samotným trvalo nejméně dva roky, než se k nim mohli přiblížit na méně, než dva metry, aniž by poté museli na ošetřovnu.
Štíhlý mladík pohlédl na blonďatou dívku a najednou věděl, že oba myslí na to samé. Kam se ztratil ten kluk, se kterým se znali od narození? Co se tam tak hrozného stalo, že se tak moc změnil?
Z úvah je vyrušilo temné vrčení stříbrné šelmy. Ta se přikrčila a očima propátrávala okolí.
„Iris?“ Kass stišil hlas a jeho tělo se napnulo. Očima slepě projel okolí, bez možnosti něco v té černočerné tmě zahlédnout. Kdy už to konečně pochopí?
Rys se však po pár vteřinách opět uklidnil a otřel se hlapci o nohu. Jemně při tom vrněl na znamení, že jim nic nehrozí a mladík se opět uvolnil. Jeho dva kamarádi si vyměnili překvapený pohled. Bylo zvláštní, jak moc si ti dva rozuměli, i když beze slov. Stačilo, aby jeden začal mít mírné pochyby, a druhý na to okamžitě zareagoval. Byli si jisti, že si to anděl ani šelma neuvědomují, ale oba se chovali jako jedna bytost a ne jako dva samostatně existující celky.
„Stalo se něco?“ Serena se s mírnou obavou zadívala na svého bělovlasého kamaráda.
„Kam nás to vlastně vedeš, Sereno?“ Kassiel na ni upřel své tyrkysové oči, ve kterých chyběla jiskra. Přes to neztrácely na pronikavosti. Nebyly zakaleny mléčnou mlhou slepoty, jen jim chybělo to světlo. Jako kdyby někdo ty bílé plamínky života uhasil a nahradil je tmou.
„Kousek k horám, je tam nádherné jezero. Objevila jsem to místo náhodou, když jsem si byla protáhnout křídla. Je tam nádherně. Chtěla jsem vám to tam ukázat.“ Překvapeně zamrkala. Tvář jejího přítele však zbledla a šelma se opět naježila.
Dívka nechápala, co provedla.
„A to jsi nevěděla, že v lesích se to hemží Lovci?“ Pronesl mrazivě a zcela bez emocí, až oba jeho přátele zamrazilo.
„COŽE?!!“ Vykřikli naráz, ve tváři bělejší než papír. Nesnášeli Lovce. Nikdy se s nimi sice nesetkali, ale bohatě jim stačilo to, co se o nich dozvěděli v hodinách. Nenáviděli ty odporné bytosti, které je lovili.
„No nic, když už jsme tady... Jdem dál?“ Pokrčil Kassiel rameny a opět vykročil. Šelma ho bez pobídnutí následovala.
„Ty chceš jít dál? I přes to, že víš, co se v tomhle lese náchází?“ Dívka vytřeštila ještěrčí oči.
„Jo, no a?“ Jeho hlas byl ledový, lhostejný.
„Nebojíš se?“ Hlas se jí zachvěl. Ona sama měla srdce sevřené strachem, stejně jako stříbrovlasý mladík.
Věděla, proč se bojí, byla jedna z poslední hrstky draků, které ještě Lovci nestačili vybít. Netoužila po tom, být jen další trofejí na jejich seznamu.
„Klid nejsou tu. Iris by nás včas varovala.“ Uklidnil ji, ale jeho hlas se nezměnil. Stále byl stejně chladný a lhostjený.
Jen zoufale zaťala pěsti a pohlédla na Kazua, který jí pohled oplatil. Oba proklínali toho, kdo jim vzal jejich kamaráda. Toho malého, veselého raubíře, kterému nebyla žádná čertovina cizí. A že oni se v tom většinou vezli s ním.
Trochu nesví pokračovali dál. Očima pročesávali každý centimetr okolí a trochu poplašeně sebou trhli pokaždé, když se v zeleni něco šustlo. Jen Kass a Iris vypadali tím vším nezaujati. Jako by je neděsila myšlenka na případný nájezd Lovců, kteří je mohli během chvilky rozsekat na nudličky do polívky.
Po hodině soustavného, nervy drásajícího ticha málem vyletěli z kůže, když se Iris prudce zastavila, zavětřila a pak se vrhla s, pro ně hrůzostrašným, vrčením do prvního keře, který se jí připletl do cesty.
Nevnímala to, že Kassiela málem srazila k zemi, ani to, že málem přivodila jeho nejlepším přátelům infakrt. Ve vzduchu byl cítit pach a ona se po něm jen bezhlavě vrhla. Najednou zbavena veškerého racionálního uvažování. Vnímala pouze svou potřebu setkat se s tím, komu ta čokoládová vůně patřila.
Její mohutné tlapy lehce dopadaly do spadaného listí a větévky nízkých keříků jí ulpívaly v husté srsti.
Už jenom kousek... Už je uvidí... Už...
Udělala další dva mohutné skoky, když se před ní objevil malý, rudovlasý chlapec s liškou po boku. Nevěnovala bílému klubku jedinou špetku své pozornosti a vrhla se na chlapce. Srdce jí sevřela bolestná něha a kdyby mohla, samým štěstím by se rozplakala.
„Liame.“ Vydechla a ze všech sil se tiskla k tomu drobnému tělu, aniž by brala ohled na to, že mu může ublížit. Měla radost. Zaplavil ji pocit neskutečného štěstí, kterému nemohla déle odolávat. Ta silná vlna emocí se jí vymkla z tlapek a hrála si s ní, jako s loutkou.
„Ahoj.“ Hlesl mladík a pohlédl jí do očí, v těch jeho se leskly slzy. Vpletl jí prsty do kožíšku a zabořil tvář do toho jemného stříbra. Mezi tím se posadil, nepřestával k sobě však tisknout rozrušenou šelmu.
„Iris! Iris, vrať se!“ Dojemnou chvilku přerušil přibližující se křik několika hlasů.
„Tak Iris, jo? Krásné jméno.“ Usmál se mladík, když se konečně odtáhl od velké šelmy. Ta se k němu ale s protestujícím zamručením opět přitiskla.
„Měla bys jít. Hledají tě.“ Upozornila na sebe bílá liška a fialkovýma očkama zvědavě pokukovala po tulící se dvojici.
Rys po ní šlehl onyxovým pohledem, ale než se zmohl na nějaký protest, byl přerušen chlapcem.
„Kim má pravdu, Iris, měla bys jít.“ Usmál se na ni a opět ji pohladil, než vstal a oprášil si špínu z krátkých, džínových kalhot, které vypadali, jako by je někdo nacpal do mixéru a zapl na nejvyší obrátky. Jen sem tak prosvítala modrá džínovina, jinak se celý hadr, kterému se vznešeně říkalo kalhoty, skládal z roztřepených, bílých vláken, které budily dojem, že se při každém prudším pohybu rozsypou na nešťastnou hromádku potrhaných nitek.
Iris nešťastně pohlédla nejprve na rudovláska, poté na jeho patrona, než se na rozloučenou ke každému ještě jednou přitulila a následně zmizela po zvuku hlasů.
Liam se za ní ještě chvíli díval. Rukou automaticky vytáhl z jedné z kapes karamelku, kterou rozbalil, obal pečlivě uschoval a sladkost si strčil do úst.
„Je nádherná, viď?“ Podrbal za ušima bílou lišku, která se na něj upřeně dívala. Nyní se tázavě otočila po směru, kterým zmizela velká šelma.
„Kdo to vůbec je?“
„Ona? Ona je tvým opakem.“ Usmál se a stočil svůj pohled na svého patrona. Ta překvapeně vykulila oči.
„Pojď půjdeme.“ Pobídl ji, načež oba zmizeli mezi stromy. Mířili do hor. K jeskyni se skleněnou rakví, uvnitř které odpočívala mladá, rudovlasá Lovkyně se smaragdovýma očima.
Sotva vstoupil do chladného prostoru ukryté jeskyně, ve vzduchu se okamžitě roztačily ohnivé květy a jeho po tváři pohladil jemný dotek neviditelné dlaně.
„Ahoj mami.“ Pozdravil duši mrtvé ženy, která nikdy neopustila toto místo. Po celou dobu od jeho narození zůstala uvězněna v této chladné jeskyni, kde její život pohasl.
„Dnes v noci to bude šestnáct let.“ Položil na ledový povrch rakve malou, lesní kytičku. Ve skutečnosti to bylo jen pár větviček rozkvetlých brusinek, které jeho matka milovala.
Sedl si k ní na studenou zem a přitulil se ke Kim, která se mu stočila na klíně. Ve skutečnosti dostala jméno po jeho matce. Bál se, že by na ni mohl zapomenout a tak, když našel tu maličkou, chlupatou kuličku, která se měla stát jeho patronem, rozhodl se ji pojmenovat po té, která mu dala život.
Strčil si do úst další karamelovou krychličku a zavřel oči. Nechal se ukolébat neslyšnou písní a hřejivou přítomností své matky ke spánku. Zde bylo jediné místo, které mu dovolovalo ničím nerušený spánek, po kterém jeho unavené tělo tolik toužilo.

***

Kassiel se prudce posadil na své posteli. Zamrkal, ve snaze zahnat všudy přítomnou temnotu, než si uvědomil, že je to zbytečné. Cítil srdce, které mu splašeně bilo v hrudi a snažilo se opustit jeho hrudník a utéct. Daleko od nočních můr, které mu připomínaly bolestivou minulost a nedovolovaly spát.
Vedle něj se prohnula postel a jemné mručení napovědělo, že Iris se od něj nehnula ani o krok. Jemně se přitulila a nechala ho, aby ji pevně objal kolem krku a zabořil si uslzenou tvář do jejího kožíšku.
„Už je to pryč. Už bude jen dobře.“ Chtěla jej utišit, ale věděla, že on jejím slovům nerozumí. Tak jen čekala a nechala si smáčet kožíšek slanými slzami.
Kassiel se pomaličku začal uklidňovat. Jeho tep se vrátil do normálního tempa a splašený dech se utišil. Konečně se odtáhl a upřel na šelmu pronikavý pohled svých slepých očí.
K tomu jezeru nakonec nedošli. Když Iris tak náhle zmizela a poté se opět objevila, Serena s Kazuem byli tak vyděšeni, že to obrátili rovnou do školy a na chladivou vodu úplně zapomněli. Nevyčítal jim to. On sám musel myslet na něco jiného. Nemohl si nevšimnout té vůně karamelek, která ulpěla na její srsti. Komu patřila? Koho si Iris byla ochotna pustit k tělu, aniž by za to ten dotyčný neschytal několik krvavých, bolestivých škrábanců? Pod tíhou těchto otázek se mu opět zavřely oči a on se opět propadl do říše snů. Tentokrát se mu však noční můry vyhnuly velikým obloukem. Polekány čokoládovou vůní, kterou násákl celý pokoj.