Anděl strážný- Prolog

Mohutná vichřice nemilosrdně útočila na štíty hor a pochovávala je pod nánosy třpytivého sněhu. Nemilosrdný mráz zabíjel vše, co se mu postavilo do cesty, bez jediného kouska zaváhání či náznaku soucitu. Žádný rozumný člověk by v tomto počasí nevytáhl paty z tepla domova. Od večerního pohodlí u praskajícího krbu, ve kterém hladové plamínky nenasytně olizují dřevěná polínka a mění je na žhavé uhlíky, později se rozpadající na stříbřitý popel. Nikdo by nechtěl riskovat umrznutí v tomto bílém pekle, a přece se našlo pár odvážných, kteří se v tuto večerní dobu nacházeli pod zamračenou oblohou, pokrytou těžkými mraky. Ničím nechráněni, vystaveni ničivé síle rozzuřeného živlu, jako porcelán ve výloze drahého obchodu. Avšak mrazivý posel smrti se v okamžiku, kdy se dotkl jejich těl, proměnil v neškodnou, hřejivou náruč. Krátce se pomazlil s jejich těly a pak, mrštně jako kobra lapající svou kořist, zaútočil na ty druhé, páchnoucí po krvi a temnotě. V jejichž srdcích už nezbylo ani kouska místa pro lásku. Ten hřejivý cit, doprovázející všechny živé bytosti již od zrození světa.
Mohutný živel se s narůstající silou zapřel o vrcholky hor, ze kterých se začala sunout těžká, bíla masa.
V okamžiku, kdy ledová pokrývka pohřbila skupinku Lovců, klesla jedna z utíkajících postav vysíleně k zemi. Divoký vítr se prohnal kolem a strhl z hlavy ženy kapuci. Rozevlál její rudé vlasy všemi směry a svými ledovými prsty pohladil upocenou tvář. Rozhalil dlouhý plášť a odkryl tak světu vzedmuté bříško, ukrývající ten nejcennější poklad, jakým je nenarozené dítě pro svou matku. Žena pozvedla své smaragdové oči a zadívala se do zcela totožných, drahých kamenů své mladší sestry, které její bílé vlasy spadaly na ramena a některé neposlušné pramínky zabloudily pod tenkou látku bílé košile.
„Musíme jít dál, teď to nemůžeš vzdát.“ Snažila se bělovlasá žena pomoci vstát své starší sestře. Ta se o to s námahou pokusila, načež opět vysíleně klesla do mrazivé pokrývky. Jed v jejích žilách již zcela nahradil krev, ale ona stále ještě žila. Stále ještě silou vůle nutila srdce divoce tlouct v hrudi a snažit se udržet to mrtvé tělo naživu.
Zhluboka se nadechla a opět se pokusila vstát, jen aby znova upadla a zabořila se do bílého sametu ještě více, než doposud.
Mladší z žen se bezmocně rozhlédla, než se opět sklonila nad zhrouceným tělem v dalším marném pokusu.
„No tak, Kim, bojuj přece!“ Vykřikla zoufale a zatřásla usínající ženou. „Vzpomeň si, koho jsi slíbila ochránit! To je ti jedno, co se stane s tvým synem? Co se stane s tímto světem?“ Mráz uchopil svými ledovými prsty jedinou slzu, koulející se jí po tváři a proměnil ji ve zmrzlý drahokam.
„Mé dítě...“ Tichý šepot, který žena zaznamenala spíše díky odezírání ze rtů, než sluchem, jako by do rudovlasé opět vlil sílu. Ta jediná myšlenka stačila k tomu, aby se zvedla na vysílené nohy a plnou vahou se opřela o svou sestru, s novým odhodláním jít dál. Roztřesenou rukou objala své vystouplé bříško, jako by chtěla uchránit to maličké před ničivou zrůdností reality.
„Nedaleko je ukryta jeskyně, můžeme se tam schovat.“ Před ženami se objevil vysoký muž, pohybující se v nemilosrdné bouři zcela ladně, s lehkostí a mrštností dravé šelmy, jako kdyby ani nevnímal ničivou sílu živlu. Jako by on sám byl bouřící živel.
„Veď nás.“ Přikývla mladinká žena a nechala ho, ať z ní sejme to těžké břemeno v podobě vlastní sestry. Sotva tak neznámý učinil, oba zmizeli stejně elegantně, mrštně a znenadání, jako se on prve objevil. Právě v čas, protože se objevily temné postavy. Poslední přeživší z dvaceti členné skupinky Lovců, poslaných zabít ty dvě, pocházející z jejich vlastního rodu. Jen vztekle zavrčeli a jejich patroni se jako hladové stíny rozutekli po slabém pachu jedu, který tu pronásledované oběti zanechaly. Pouhá nepatrná upomínka toho, že tu byly. Patroni chvíli neúčelně kroužili, zmateni vichřicí, která uchopila slabý pach do svých nehmotných dlaní a nyní ho nesla před jejich čumáky na druhou stranu. Pryč od těch tří. Jakmile nehmotní tvorové zaváhali, opět přidržela plné hrsti před jejich nozdrami, a když se po lákavé vůni hladově natáhli, ucukla z jejich dosahu. Jako člověk, provokující malé kotě stéblem trávy.
Když se však nad vrcholky hor vznesl výkřik, přehlušující vytí vichřice, živel přestal svou hru a bez váhání se vrhl k jeskyni, kde se ukrývala ta, jež mu vládla. Svým ledovým dechem zastavila srdce dvou Lovců a jen mlčky přihlížela, jak další z útočníků umírá pod rozzuřenými plameny ohnivého živlu. Puch spáleného masa poté vynesla z úkrytu a rozehnala po okolí, než se opět vrátila ke svému úkolu. Strážit.
Nahlédla do jeskyně zrovna ve chvíli, kdy vzduch protnul pláč novorozeného dítěte. Rudé vlásky malému chlapci ve slepených chuchvalečcích zdobily kulaťoučký obličejík s červenými rtíky a kulatým nosánkem. Droboučké prstíky zatínal v maličké pěstičky a nožičkami čile kopal kolem sebe, jako by chtěl všem vynadat, co jim tak dlouho trvalo, když on se tak moc těšil na svět.
„Ššš, tiše můj maličký. Tiše.“ Po tváři matky se rozlil milující úsměv, když k sobě pevně přivinula ten maličký uzlík života, za který se tak moc prala, aby jej uchránila před krutostí vlastního rodu. Jemně kolébala svého syna v náručí a snažila se ještě na pár chvil přemoci těžknoucí víčka a silou vůle nutila srdce k dalšímu a dalšímu projevu života. Přes to cítila, jak jí síly pomalu ubývají. Ohnivé květy, které se jí podařilo přivolat, a které se ještě před několika okamžiky poslušně vznášely u stropu jeskyně, nyní pomaličku začínaly dopadat na její tělo a vpíjet se do kůže. Puma, ležící po jejím boku se ke své paní ještě více přitulila a smutně zapředla, než se s posledním květem rozplynula v nenávratnu. Matka naposledy pohlédla do smaragdových očí své sestry s němou prosbou, a jakmile se jí dostalo stejně němé odpovědi, s posledním úsměvem k sobě přivinula spícího chlapce. Ze všech sil si tiskla to maličké tělíčko na prsa a snažila se vstřebat ten nekonečný příval lásky a štěstí. Její syn...! Jejich syn...! Ano, tento maličký je důkaz, že byla milována, a že sama milovala. Nevadí, jak moc vysokou cenu za to zaplatila. Nevadí, že se své lásky nakonec musela vzdát. To, že tento maličký žije je pro ni tou největší odměnou. Ještě více k sobě natiskla ten maličký Poklad, než její srdce s polibkem do rudých vlásků přestalo tlouct. Oči se se šťastným úsměvem zavřeli a ruka, držící to maličké, klesla bezvládně do látky cestovního pláště.
Bělovlasá žena zachytila ten malý uzlík života a přitiskla k sobě. Se slzami v očích nepřestávala sledovat tvář své sestry, jako by doufala, že každou chvíli opět otevře oči a jako vždy se na ni usměje. To však již není možné. Ty hluboké smaragdy na ni už nikdy nepohlédnou. Ústa se nikdy neusmějí a srdce nikdy neprovede další úder, tolik potřebný k životu.
Vichřice se s teskným kvílením vznesla k noční obloze a s ještě větší silou začala útočit na horské štíty. Tu noc nepřestala smutně naříkat. Stejně jako mladá Lovkyně nepřestala k sobě tisknout ten Poklad, který nikdy neměl spatřit světlo světa. Teprve až když se první sluneční paprsky dotkly ledové pokrývky a svými teplými dotyky začaly zkoumat ledový kříž na čerstvém hrobu, opustila žena s dítětem v náruči jeskynní úkryt a doprovázena svým patronem sestoupila z hor. Odhodlána dodržet slib, který dala. Nedovolí, aby Lovci získali Poklad. Nedovolí, aby se minulost opakovala.
V tu chvíli ještě netušila, jak moc těžké bude dodržet tento slib, který dala. Netušila, co vše bude muset v budoucnu obětovat, aby zabránila uchvácení Pokladu Lovci, a že ta nejhorší varianta je mnohdy ta jediná, nejlépe proveditelná a správná. Ta, která ukončí všechna trápení mnohem lépe a snáz, než všechny ostatní.