ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (2.)

Tak tady je druhý dílek. Musím říct, že ten zítřejší bude dost zajímavej, no a taky trochu bojovej.

2. díl Noční přepadení

Při hlubším zkoumání jí však došlo že to není on, jen je mu tak velice podobný, že by si ho s ním mnoho lidí na první pohled mohlo splést, tak jako ona.Ale nebyl to ani Itachi. Byl to úplně jiný muž, jim velice podobný.
Vlasy i tvář měl téměř stejnou, jen oči byli sytě zelené až pronikavé. Přes jeho světle béžový plášť však nebylo poznat co na sobě má, ale ty jeho oči………. Byli tak odlišné od Sasukeho, ale přitom mu tak blízké. Přesto všechno, jeho pohled byl úplně jiný než Sasukeho. Byl mnohem milejší, a vyzařoval ze sebe pocit důvěry a útěchy.

Celá vyděšená tím co vidí na něj hleděla beze slova, jako kdyby to byl jen nějaký přelud. Najednou se však z nečekání Sakura ozvala: „Jak……...jak se jmenuješ???!“ z jejího hlasu bylo dosti znatelně slyšet ne jen polekání, ale i velké překvapení.
On se na ni ale jen zlehka usmál. Poté si hned nandal opět kapuci, aby zakryl svou tvář a náhle bez jakéhokoliv náznaku či odpovědi zmizel.
Sakura tam stála bez menší známky pohybu ještě hodnou chvíli, s neustále si pro sebe potichu opakující větou: „Kdo to byl?? Byl mu tak podobný….,“ s touto myšlenkou se rozešla zpátky k sobě domů. Rozhodla se, že prozatím nikomu nic neřekne.

Po cestě Sakura potkala Naruta s Konohamarem jak jdou vedle sebe směrem z Ichiraku ramen. Povídali si spolu, a ani jeden si nevšiml že se k nim velkou rychlostí blíží z boční uličky Hinata. Co jiného to mohlo mít za následek, než že se spolu všichni tři srazili. Hinata, ale pro její vlastní smůlu, skončila zrovna na Narutovi.
Sakura se tomu z povzdálí docela dost pro sebe smála, když viděla jak Hinata nasazuje svou obvykle rudou barvu v jeho blízkosti.
„Na……Naruto! Pro…..promiň. Já sem nechtěla,“ vyslovila s těží Hinata svou omluvu.
Narutovi to ale očividně nijak nevadilo, a tak jen řekl klidným, a svým velice pro Hinatu okouzlujícím hlasem: „To nic Hinato, já jsem se stejnak chtěl jít hned vykoupat až přijdu domů“
S Hinatou to trhlo od studu, protože byl Naruto celý od bláta v kterém přistál. Naruto se hned na to zvedl a chtěl chytit Hinatu, aby jí pomohl vstát. Jenže jak to udělal, Hinata na blátěné louži opět uklouzla a spadla mu přímo do náručí. V tu chvíli během vteřiny celá zrudla ještě víc jak rajče, a když už chtěla něco říct, náhle upadla do bezvědomí jak to měla vždy ve zvyku v jeho blízkosti.
„No skvělý, a co teď s ní budeme dělat???“ zeptal se Konohamaru s protáčejícími se panenkami.
Sakura se na to hned rozešla k nim, a začala Hinatu křísit. Když se jí to po menší chvíli povedlo, hned jakmile Hinata otevřela oči a viděla se stále v Narutovo náručí, opět omdlela.
„No…. tak to je zbyteční. Ta si tu bude takhle pospávat až do zejtra, a já ti nebudu moct ukázat to sví nový sexy jutsu, co sem se naučil!“ odvětil otráveně Konohamaru.
Naruto se nakonec rozhodl že ji odnese domů, aby se prospala. Sakura nakonec pokračovala svou cestou dál domů.

Mezitím se kdesi daleko od Konohy spřádaly plány velmi mocných a obávaných nepřátel.
Ten, který měl na svědomí všechny plány, seděl ve svém křesle, obklopující mírné přítmí. Jako hlavní a velmi obávaný vůdce těchto protivníků promluvil: „Aaa….tady jsi. Už jsem si myslel že si na nás zapomněl,“ v jeho hlase byla znát silná netrpělivost.
„Pane, omlouvám se. Ale nemohl jsem se sem dostat dřív. V poslední době jsou teď všechny východy a hlavní brána hlídané, od doby co na nás zaútočili,“ řekl muž tak netrpělivě očekávaný. Byl celý v černém a tvář měl zakrytou pod látkovou kuklou.
„Heh……No dobře. Kdyby si mně zradil, víš co tě čeká!!!“
„Nikdy bych vás nezradil pane,“ ihned odpověděl klaníc se mu u nohou.
„To doufám. Mám pro tebe totiž jeden moc významný úkol. Byl bych rád kdyby to vyšlo. Moc dobře bych se ti za to odměnil.“
„Věřím, že děláte správnou věc Lorde Orochimaru. Stojím při vás,“ odpověděl muž se zakrytým obličejem.
Hmmm……...Těší mne tvůj názor. Chci aby si někoho ozkoušel. Není to dlouho, co se pár poskokům z Listový podařilo zabít Sasoriho. No tedy hlavně jedné kunoichi. Nebýt Kabuta, nedozvěděl bych se to včas. Chci aby si jí sledoval a zjistil o ní co můžeš. Zajímá mi co v ní je, že ho zvládla porazit. Sasuke mi říkal že byla vždy slabá. Dám ti pár svých nicotných pomocníků,“ na tváři se mu objevil menší pošklebek.
„Ano lorde Orochimaru“
Orochimaru se ještě ušklíbl, a pak pověřil Kabuta, aby mu dal dostačující formuláře s popisem osob na které se má zaměřit.

Po zbytek dne se v Konoze celkem nic zvláštního nedělo. Ani Sakura už neměla moc rušný den. Až na večer.
Když si chtěla jít lehnout, ještě před tím než se šla osprchovat, uslyšela u okna jejího pokoje divný zvuk.
Nedalo jí to, a tak se šla podívat jestli je vše v pořádku. U okna však nikoho neviděla, ani když vyhlédla z okna ven. Proto se nakonec rozhodla, že to byl asi jen nějaký noční tvoreček a šla se dál věnovat své sprše. Než odešla do koupelny nechala však otevřené okno, protože dnes bylo velice teplo.
Poslední dobou měla, dalo by se říct až strach jít spát, proto se po večerní hygieně stále snažila oddalovat spánek,stejně jako posledních pár dní.
Bylo to proto, že se jí v posledních dnech často sníval sen, ale jiný než o Sasukem jako dřív. Tento sen byl plný zvláštních věcí. Vídala v něm osobu zahalenou v plášti, ležící jí u nohou, vyslovující jí svá poslední slova před smrtí. Nikdy jim však nerozuměla, ani té postavě neviděla do tváře.
Měla z toho snu hrůzu, a vždy se probouzela splavena studeným potem na těle od strachu, ale sama nevěděla proč.
Seděla na posteli a pohlížela oknem ven. Nejednou ale uviděla vpovzdálí nějaký stín pohybu mihnoucí se mezi stromy. Vypadalo to jako nějaká osoba, ale nebyla si tím jistá. Opatrně se přiblížila k oknu, a pohlédla z něj ven směrem kde naposledy zahlédla ten stín. Všechno se zdálo být v pořádku, a proto se nakonec otočila směrem k posteli, když jí někdo najednou přiložil ostří ke krku. Nikoho neslyšela, a proto ji to značně překvapilo. Nemohla se teď ale ani hnout. Při jakémkoliv menším pohybu, by se jí nůž tak silně přitisknutý k hrdlu zařízl do kůže stejně lehce, jako do krajíce chleba. Náhle však uslyšela hlas osoby, co ji momentálně držela v úzkých.
„Hm….pěkná. S tebou bude ještě zábava,“ pošeptal jí k uchu. Podle hlasu to byl muž. Hned jak to ta osoba dořekla, Sakra ucítila jak jí něco píchnul do krku, a hned na to se ostří od jejího hrdla vzdálilo z pohledu.
„Po tomto menším přípravku si na mně ani nevzpomeneš,“ dodal s výrazným výsměchem v hlase muž který ji držel v zajetí.
Sakuru to vytočilo, a chtěla se po něm ohlédnout. Jakmile se ale otočila, nikde nikoho neviděla.
Hned se začala rozhlížet po místnosti, ale nikde nikdo. Po chvíli, když už si byla jistá že tam nikdo není, se vrátila opět na postel, kde se zabořila do svých myšlenek plných otázek: kdo mohl být ten kdo ji tu tak náhle přepadl, hlavně co po ní chtěl když se jí ani nepokusil nic udělat.
Nakonec ji však únava přemohla, a plná obav se pomalu schoulila na postel, kde se nechala zanést mezi sny. Zdálo se jí, jak s ní někdo mluví, ale neviděla té osobě do tváře. Najednou se náhle ocitla někde, kde byla jen tma, a osoba s ní před chvílí mluvící jí najednou ležela u nohou a umírala. Ve chvíly když už se chtěla podívat na její tvář, probudila se. Celá udýchaná seděla na posteli, a bála se znova zavřít oči. Vystrašená tím co se jí právě zdálo, si opřela ruce o svá kolena a tiše oddychovala. Po nějaké době když už byla klidnější, se však znova odebrala ke spánku. Ležela tam bez přikrývky, a chladný vánek ji příjemně hladil po těle. Byla natolik ponořená do svých snů, že si ani nemohla povšimnout že už tam menší chvilku opět není sama. Přišla tam osoba pro ni neznámá.
Seděl na okně a díval se na ní. Jeho oči se na ni upřely, a to bylo jediné místo kam směřovali. Po celou dobu co u ní byl se nikam jinam než na ni nepodíval. Po chvíli se však zvedl, a směrem k ní se velice tichým krokem přiblížil a opatrně ji přikryl. Ještě nějakou dobu tam byl s ní, a pak tiše odešel.

Ráno se Sakura probudila s velmi zvláštním pocitem, ale nevěděla přesně jakým. Jen jí přišlo něco jinak. Po chvilkovém zamyšlení si uvědomila co je tak divné.
Vše kolem ní bylo ve stejném stavu jako když usnula, až na ní.
„Jakto že si nic nepamatuju ???? ……..Áááá…….už si vzpomínám, ale akorát co se mi zdálo. Někdo si se mnou povídal, ale já mu neviděla do tváře, zase, a pak………A moment…….já sem se stihla přikrýt???“ Tyto myšlenky se jí momentálně prolínali hlavou jedna za druhou. Byla z toho trošku nesvá, protože si nepamatovala nic, co by jí dávalo pořádně smysl. Ale vše kolem bylo nedotčené, jen ji trochu bolel krk. Nakonec si tyto myšlenky nechala pro sebe, a vydala se do budovy Hokage promluvit si s Tsunade.
Když tam přišla, byli tam……………………............................................

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.