Awesodemy Flair High School 29. DÍL

Ne, nebyla v pořádku, to si dobře uvědomovala a po té SMS už vůbec ne. Sama nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale prostě za sebou zavřela dveře, zaklepala a čekala.

*** *** ***

„Ahoj,“ vysoukla jsem se ze sebe dost překvapeně. Oči měla ještě trochu rozmazané a zarudlé, stejně tak tváře, v kterých jsem postrádal ten její kouzelný úsměv. Brečela, musela brečet. Připadala mi jako ratlík na dešti, až na to že nebyla mokrá. Celá se chvěla a dívala se na mě těmi smrkovými oči v mlze. Ta krásná šedě-zelená barva. Nevěděl jsem co dělat. Nic neříkala a vypadalo to, že taky nevěděla, co dělat. Ustoupil jsem z dveří a ukázal ji rukou, ať jde dál. Vešla. Pořád mě nic nenapadalo. Bylo mi hloupé se ptát, co se stalo. Jestli za mnou přišla, tak z nějakého důvodu a pokud mi bude chtít něco říct, začne sama. Zavřel jsem za ní dveře a pomalu si to kráčel v jejich stopách. Pořád mlčela, rozhlížela se po mém bytě a nakonec se zastavila u gauče.
„Posaď se, udělám ti čaj,“ vypadlo ze mě a ani jsem si neuvědomil, že bych měl jít tedy do kuchyně. Šel jsem.

Ovocný, vždy byla sladké stvoření. S cukrem a sirupem, trochu kyselý od citronu, to byla celá ona a celý já. Udělal jsem rovnou dva. Natáhl jsem se pro dva hrníčky, dal do nich sáček, zalil horkou vodou, přičemž mi horká pára zahřála tvář, když jsem se skláněl. Jenže pořád neřekla ani „píp.“ Jako by tam ani nebyla, musel jsem se otočit, jestli to není jen sen. Jestli tu opravdu je. Seděla tam. Pozorovala mě jak nemohoucí štěně. Nohy si dala na pohovky a podepřela si koleny bradu. Působila tak bezmocně. Chtěl jsem k ní jít a obejmout. Najednou jsem si vybavil, kolikrát si tohle prožila. Kolikrát trpěla a já o tom nevěděl. Neměla ke komu jít a já tam nebyl, byla úplně sama. Jenže teď je tady, u mě. Co mám dělat?

Když jsem si četl ty dopisy, říkal jsem si, jak bych u ní tehdy chtěl být a pomoct jí, zastat se ji. Teď když nějakou šanci mám, nevím co dělat. Bojím se jí ptát a nechci být hloupý a navázat řeč: „Tak co jak se máš?“ ne to by bylo dost blbý, nevím co dělat.

Nesu dva horké porcelánové hrníčky a položím je na stolek před ní. Sednu si dál od ní, její hrníček k ní posunu po stole blíž. Pořád mlčí. Sleduje mě, ale nic neříká. Začíná mě to deptat. Sledoval jsem ji, nechtěl jsem se koukat na nic jiného. Rád bych ji třeba i zahrál, ale proto tu určitě není.

Natáhla se pro hrníček a položila si ho na kolena, začala foukat. Po chvíli k němu přiložila ty vábivé, plné rty a trošku se napila. Hnedka přimhouřila obočí.
„Neopal se,“ instinktivně ze mě vypadlo. Usmála se a zase hrníček položila.
„Děkuji,“ špitla nesměle. Trošku se jí zvedli koutky, ale hned padli dolů. Bože, to je tak trapná chvilka, co mám dělat? Říkal jsem si v duchu a to pořád dokola.

„Zanne… Opravdu se ti moc omlouvám. První ti způsobím tolik potíží, dala sem ti facku a tolik ti ublížila. Pak jsem napsala lež, jen pro svou vlastní ochranu, či co. Nakonec se dohodneme jen na kamarádství a teď? Teď jsem tady. Promiň, toto byl blbý nápad,“ vypadlo z ní a přitom se na mě ani jednou nepodívala. Hrníček z čaje jí podal záchranou ruku tak, že svůj pohled věnovala jemu. Žárlím na něj.
„Nebyla to jenom jedna,“ nevím proč jsem to řekl.
„Co myslíš?“ podívala se na mě, rozevřela oči. Nerozuměla.
„Facka,“ usmál jsem se, chtěl jsem odlehčit situaci. Jo, pousmála se, povedlo se mi to.
„Promiň…,“ řekla bolestně. Tak se mi to moc nepovedlo. „Měla bych jít,“ řekla a vstala. Ne! Rychle jsem natáhl ruku a chytil jí za dlaň, otočila se tím směrem a já si přál, aby neřekla: „Pusť mě.“

Neřekla to, pomalu jsem ji stáhl zpátky a uhnul pohledem o ní.
„Aspoň si dopij čaj,“ našel jsem zamínku. Teď jsem za něj děkoval. Škubla koutkem úst a zase se posadila.

„Stalo se něco. Doma?“ otázal jsem se. Já vím, že jsem se nechtěl ptát, ale nedalo mi to.
„Ne. Tam je vše v pořádku,“ řekla, zase se na mě nedívala, ale teď mi to nevadilo. Napadl mě ten její kluk, protože nic jiného to být nemohlo. Teda pokud otce nezahrnuje pod pojmem “doma,“ pak už nevím. No ještě by to mohla být škola, nebo kamarádi, ale to by asi řekla, nebo ne? Nevím, jsem bezradný. Nechci se domáhat k tomu, co se stalo. Tak jen mlčky sedím a sáhnu po hrnku. Vnímám jen ji a naraz spálený jazyk. Zasyčel jsem od bolestí.
„Je horký,“ řekla pobaveně nad mým bolavým jazykem.
„Zapomněl jsem,“ řekl jsem trošku nepřirozeně, ten jazyk jsem si fakt spálil. „Omluv mě,“ řekl jsem a začal si v duchu nadávat. Šel jsem do koupelky a vypláchl si pusu studenou vodou, pomohlo to. Najednou jsem si uvědomil, co když tam už nebude. Rychle jsem vyběhl ke dveřím ložnice-obývák s kuchyní a hudebními nástroji. K této skutečnosti se mé obavy stali pravdivé, nebyla tam. Zhluboka jsem si povzdychl a opřel se sklíčeně o dveřní rám.
„Děláš na něčem?“ otázal se její hlas zpoza klavíru. Rychle jsem se tam podíval a viděl její vykukující hlavu. Jak se mi ulevilo, až možné to nebylo. Usmál jsem se a šel za ní.
„Zrovna ne,“ zalhal jsem. Nerad.
„Aha,“ řekla smutně, asi přeci jen chtěla něco zahrát. Posadil jsem se k ní, a díky tomu, že židlička byla tak malá, museli jsme sedět těsně vedle sebe. Cítil jsem jak se její vnější strana boku, dotýká toho mého. Přejel mi mráz po zádech, cítit ji tak blízko sebe v takové situaci, bylo to jiné, než když jsem ji políbil. Vybavil jsem si to, ty měkké rty na těch mých. Znovu mi přejel mráz po zádech a měl jsem chuť to udělat znova, nemohl jsem. Nemůžu zkazit tuto chvíli. Podíval jsem se na její rty a pak na své prsty na klavíru. Nejednou se mi v hlavě vybavily zvláštní akordy. Opřel jsem se do prstů a zkusil je teda. Byli to tiché tóny, takže buzení sousedů nepřipadalo v úvahu. Jako nějaká ukolébavky, až na to že ta moje měla místy nepravidelný rytmus, který to trochu oživil. Soustředil jsem se jenom na to, co hraji. Pokyvoval hlavou, jak to vždy za klavírem dělám a prožíval tu hudbu. Asi se mi to povedlo, teda to posoudím až po její kritice. Ona je vedle mě! Rychle jsem se na ní podíval, jestli se jí to líbí. Měla zavřené oči a usměv na rtech. Trošku se ji houpala hlava nahoru a dolů, a já nemohl přestat hrát. Hrál jsem, co jsem mohl. Už se to jen opakovalo, ale pořád oči neotevírala. Zakončil jsem to a ona je ještě chvíli nechala zavřené.

„Děkuji. To jsem potřebovala,“ usmála se na mě sladce, přesně po tom úsměvu toužím celou dobu, co je tady. Asi mi neřekne, co se stalo, ale už mě to ani tak netrápí, protože se směje a k tomu se na mě dívá.

„Už bych fakt měla jít,“ oznámila a začala si prohledávat kapsy. „Ale ne,“ řekla vyděšeně.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se podobně.
„Klíče. Mám je na stolku. – V mém bytě,“ řekla a podívala se fakt bezradně.
„Vyspím se na pohovce,“ ani nevím, proč jsem to řekl.
„Zanne…,“ špitla a podívala se na mě, a říkala, že to není dobrý nápad.
„Ráno si skočíš na vrátnici a požádáš o náhradní klíč. Teď už je pozdě, ve –„ podíval jsem se na hodiny, „tři ráno tam asi nikdo nebude,“ řekl jsem překvapeně, ani jsem nevěděl, že už je tak pozdě.
„Půjčíš mi aspoň tričko?“ zeptala se, se zvrásněným, sklíčeným obočím. Hlas měla zalknutý, asi se jí tato situace moc nelíbila.
„Určitě,“ usmál jsem se na ni a zvedl se, následovala mě.

Rozevřel jsem skříň, kde jsem měl urovnané oblečení. No co, nemám rád zmačkané.
„Vyber si,“ usmál jsem se na ni a poodstoupil.
„Páni. Nebudu se ti tu přehrabovat,“ řekla a natáhla se po prvním tričku na vrcholu komínku. Mé nejoblíbenější. Bíle s černým nápisem „THE GAME NEVER ENDS“ a pod ním dvě hrací kostky.

„Můžu?“ zeptala se a podívala se ke koupelce.
„Jasně, a jestli chceš, v prvním šuplíku mám i kartáčky do budoucna. Vezmi si,“ řekl jsem jí a šel si najít deku. Kam jsem ji jenom dal. Odešla do koupelky a já si snažil vzpomenout.
Jo, našel jsem ji. Byla ve skladovacím prostoru v posteli. Když vykoukla ze dveří koupelky, měla na sobě mé, na ní dlouhé, volné, tričko a pravděpodobně spodní prádlo, ale nedalo se vidět. Nohy měla holé a dívala se na mě trochu stydlivě. Díval jsem se na její nohy. Na ty dlouhé, krásné, štíhlé nohy, jemně opálené ještě z léta. Vlasy měla přehozené přes hrudník a čistou hebkou tvář. Chtěl jsem jí po ní pohladit a pak políbit. Bál jsem se, už jsem ji několikrát ale zaskočil, proč ne teď.
Ne!
Teď mám co ztratit, teď ano. I když by takto asi těžko utekla z bytu, no ale u ní je vlastně možné vše.
„Děkuji,“ řekla a položila si oblečení, co si držela u bříška. Jo, tak to bych taky rád políbil. Chtěl jsem si dát facku, ať vychladnu, jenže před ní by to bylo hloupé.
„Tak dobrou. Kdyby něco, budu vedle,“ řekl jsem a ona ke mně udělala několik kroků. Zastavila se těsně u mě.
„To je hloupé,“ řekla, nerozuměl jsem.
„Půlku a půlku. Nebudu tě hnát ve tvém vlastním bytě na pohovku,“ řekla stydlivě a tváře jí zčervenali. „Jen si nesmíš nic dovolit,“ zdůraznila, no tak to se fakt jen lehko řekne.

Nevěděl jsem, co říct, tak jsem jen přikývl hlavou. Šel jsem si ještě umýt zuby. Když jsem se vrátil, už tiše ležela, asi spí. Opatrně jsem si lehl vedle ní. Byla zabalená do peřiny, já se zabalil do deky. Tvář měla otočenou na mou půlku a tak jsem se mohl dívat na její tvář. Chtěl jsem jí ještě víc políbit, ostatně to chci pořád, ale neudělám to.
„Dobrou noc Annie,“ špitl jsem.
„Dobrou Zanne,“ zamumlala unaveně a ještě tišeji.

***

Probudila mě krásná vůně. Otevřel jsem oči a našel před sebou ustlanou půlku postele. Vysoukal jsem se z postele a zamířil za vůní. Ann stála u sporáku a smažila vajíčka se slaninou, to se dalo poznat na dálku. Měla na sobě stále moje tričko, avšak už svoje volnější černé tepláky. Byla otočená ke mně zády, takže si mě asi nevšimla. Měl jsem chuť se k ní přiblížit a obejmout ze zadu, opřít se svou hlavou o její líce, a poté ji na něj políbit. Tak krásná myšlenka a tak krutá realita. To mě vede k tomu, že jsem slaninu ani vajíčka v lednici neměl. Na hodinách bylo půl sedmé. To jsme moc nenaspali a ano čirá jak rybička, aspoň mi tak připadala.

„Dobré ráno,“ řekl jsem unaveným hlasem a prozradil svou pozici.
„Tobě taky. Už jsem si byla pro klíč a stihla ho i vrátit. Vzala jsem od sebe nějaké ingredience a udělala snídani. Kafe jsem použila tvoje, asi budeš chtít co?“ otázala se. Byla zase úplně jiná, jiná než včera. Svítila jako sluníčko, nabitá energií a já nechápal, kde se v ní vzala.
„Děkuji, a dám si moc rád,“ řekl jsem a namířil si to teda za ní.

Ještě než jsem došel, mi nalila hrnek kafe, a položila na malý pultík. Sedl jsem si na barovou židličku a napil se. Pak se prvně ráno na mě podívala. Popadl ji hysterický záchvat smíchu. Nerozuměl jsem.

„Co je?“ zeptal jsem se uraženě.
„Tak vypadáš pořád?“ otázala se a mě došlo, kam tím směřuje. No do háje. Rychle jsem vyběhl z místnosti do koupelky a snažil se učesat vlasy, díky bohu za vynález gelu. Pak jsem se vrátil, trošku dotčený, takto mě neměla vidět.
Už se jen jemně usmívala a poznámky kupodivu žádné neměla.
„Nevím, jak sladíš nebo mléko, tak jsem udělala obyčejnou,“ řekla, ale i když si dávám obojí, chutnala mi. Byla hořká, ale byla od ní, ani mě nenapadlo si ji osladit.
„Chceš nějak pomoct?“ otázal jsem se.
„Ani ne, trošku jsem ti to tu prošmejdila a asi vím, kde co máš,“ řekla a pak přes rameno na mě nakoukla a usmála se. Pozoroval jsem ji. Opřel jsem si hlavu o dlaň, loktem jsem se opíral o desku pultu a upřeně ji sledoval. Toto se asi jen tak nezopakuje, takže si chci užít každičkou chvilku s ní, každičký její pohyb, její přítomnost. Určitě potom řekne, že budeme dělat, jako by se nic nestalo, to by jí bylo podobné a já si nejsem jistý, jestli bych byl toho schopen.

Natáhla se pro talířek a našla i obracečku, kterou použila na podbraní volského oka a slaniny. Položila talířek přede mě a já se začal smát. Jak milé. Volské oka tvořili dvě oči a slanina pusu, nos dělalo rajčátko uprostřed talíře.

„Jedlé umění?“ otázal jsem se.
„Ne, vtipný smajlík po ránu,“ řekla a taky se zasmála. Podala mi ještě topinky s máslem a počkal jsem, než i sobě nachystá. Pak si za mnou sedla a pustili jsme se do jídla. Vajíčka byla úžasná, ani nevím, kdy jsem měl tak dobré. Byla ochucena potravkou a dali se vidět i kousky sušené zeleniny. Slanina byla posypaná červenou papriku, to jsem ještě neměl, ale myslím, že si to začnu dělat. Byla křupavá a nasládla, trefila přesně moje chutě, ale to jsem věděl už dávno, to že chutě máme stejné, zvlášť když jsem ji viděl, jak si osladila kafe a nalila mléko.

„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se, když jsem spolknul sousto.
„Dobře, ani jsem se nepřevalovala,“ odpověděla mile. Vím přesně, do čeho jsem se zamiloval, do toho úšklebku, do těch očí, co se na mě z dálky dívali, do té podivné povahy, do skryté láskyplnosti. Možná tuhá skořápka, ale pořád je to skořápka a dá se rozbít. „Co ty?“ otázala se.
„Myslím, že lepší noc už nikdy nebudu mít,“ řekl jsem a bylo mi jedno, jak to vezme. Ona ví, že ji miluji, a nechci, aby na to zapomněla, u mě najde vždy otevřené dveře. To mě vede ke snu. Měl jsem sen a já nikdy nemívám sny. Zdálo se mi, že se naše cesty nikdy nerozloučili, že jsme spolu byly, co si pamatujeme. A pak jsem viděl jen písečnou pláž, vlny a dítě stavící hrad z písku, a jak ho sledují dvě černé siluety držící se za ruce. Museli jsme to být my, kdo jiný taky. Ale je to jen sen, sny se neplní, plní se jen touhy a možná iluze, o které lze lehko přijít. Sny a snění, je pouze a jen pro vlastní fantasii a neuvědomované trápení se. Přání, to je jen přání, aby se splnilo, tak se proto musí něco udělat. Nic se nestane jenom tak, avšak toto byl zázrak. Myslím to, že přešla na tuto školu.

„Nepřeháněj,“ trochu do mě drkla loktem. Jen jsem se usmál.
„Potom už půjdu, nachystat se do školy a tak,“ vysvětlila. Byl jsem z toho smutný, chtěl jsem to zdržet.
„Asi by se nehodilo tě děkovně políbit, co?“ nevím, kde se ve mně vzala ta drzost. Prostě jsem měl myšlenku a ta vyletěla z úst. „Ne promiň. Neodpovídej, to byla blbá otázka,“ rychle jsem zabránil, aby cokoliv řekla.

„Zanne,“ podívala se na mě a hodila hlavu na bok a trochu zvrásnila obočí, ale spíš smutkem než naštváním.
„Děkuji ti za jídlo, bylo skvělé,“ řekl jsem a napil se přitom ještě kávy.
„Nemáš zač,“ špitla a zvedla se. „Už půjdu, uvidíme se ve škole,“ zamířila si to ke dveřím.
„Ann…,“ špitl jsem za ní a jen tak seděl k ní otočený a pozoroval, jak tam stojí a už se natahuje po klice.
„Ale co,“ uslyšel jsem, když jsem se koukal se sklopenou hlavou na kolena. Zvedl jsem ji a viděl, jak se ke mně vrátila nazpět. Ani sklánět se nemusela, byly jsme tak na stejně, a políbila mě na rty. Sama, sama od sebe mě políbila. Ucítil jsem její ruku na tváři, jak mě pohladila, hned jsem ji popadl za pas. Měl jsem nohy opřené o kovovou tyčku na židličce a kolena volně do boků, tak se na mě mohla víc tisknout a já jí víc obejmout. Rty měla horké a ještě chutnali po sladkém kafi. Ruky jsem sepnul za jejími zády a nechtěl jsem ji už nikdy pustit. Sním? Obě ruce mi položila na tvář a líbala mě, jemně a pomalu, jako by si každou část per vychutnávala. Já dělal to jisté. Chtěl jsem myslet jen na tu chvíli a jen vnímat to, co cítím, ale nijak mi nedalo a já se zamyslel, nad čím přemýšlí ona. Nevím proč, asi nějaký pocit vinny mě dohnal k tomu, že jsem si vybavil toho idola z plesu. Deny, Dag,… Dean. Nešlo to. Ještě jednou jsem ji políbil na rty a přestal. Jak malá zbabělá holka jsem od ní odvrátil hlavu. Nikdy bych nechtěl, aby mi toto holka udělala, a nechci nic takové udělat i druhému člověku. Nezlobím se na ni, já ji chtěl svést asi dříve, a k tomu jsem to už udělal. Toto je prostě jen úlet, moc se toho stalo a prostě toto…

„Promiň, neměla jsem,“ vysoukala ze sebe a chtěla odejít, chytil jsem ji za zápěstí. Nemůžu to nechat jenom tak.
„Ann. Vím, že se toho moc stalo. To, že jsi tu byla a podobně. To já bych se měl omluvit, máš toho Daga a –“ skočila mi do řeči. „Deana,“ když to dořekla, zrudla a vypadalo to, jako by se jí udělal mdlo a chtělo se jí brečet. Zřejmě litovala a já taky, vidět tuto její tvář, díky mě. „Ne, to si nevyčítej. Není to ničí chyba ano. Nic se nestalo, nikdo tě neobviňuje, ano? Jsme kamarádi, ty jsi s D-Deanem a já Sapp…ne to nemůžu říct, já nejsem s nikým jen se svou hudbou a kámoši, jo? Uděláme to tak, prostě jsme jen kamarádi a zvládneme to. Vím, že si to moc neusnadňujeme, ale co naděláme. Uvidíme se ve škole,“ řekl jsem ji poslední větu. Miluji ji, nechci o ni přít, nechci ji nechat nějakému Denymu, nechci vidět její smutnou tvář, nechci čekat, ale nic jiného mi nezbývá.

„Tak ve škole,“ řekla tiše a pomalu odešla a hrála si nervózně s prsty. Já tam ještě tak seděl pár minut a snažil se přesvědčit, ať se vzbudím.