Awesodemy Flair High School 2.DÍL

2. část

„Ale nevím, jak dlouho tam budu,“ řekla Tristanovi a Jaydenovi, když šli k ředitelně.
„Poblíž je malá kantýna, tak tě tam můžeme počkat,“ řekl Tristan. „Ukážeme ti ji, a pak za námi dojdeš. Může byt?“ doplnil ho Jay.
„V pohodě,“ řekla jim lhostejně.
„Jsme tu.“ řekl Jay. „Když půjdeš rovně, tak hned nalevo bude, jako by místo třídy, ta kantýna,“ dodal.
„Dobře,“ odpověděla krátce. Kluci ji opustili a ona stihla před krásnými zdobenými dveřmi. Znovu u ní. Byla zvyklá z předešlých škol, to na koberečku bývala i pětkrát denně. Toto bylo ovšem jiné.
Zaklepala na dveře, na kterých bylo napsáno: Ředitelka Thompson Adriana.
„Vstupte,“ ozvalo se medovým klidným hlasem. Otevřela dveře a hned ji do očí vletělo sluneční světlo.
„A vítej, Ann. Jak šlo vyučování?“ zeptala se mladá žena a zvedla hlavu od papíru.
„Fajn,“ odpověděla ji strmě.
„Jsem ráda. Nemusíš byt tak nervózní a stát u dveří, posaď se,“ řekla Ann a ukázala na jedno z křesel u jejího stolu. Poslechla. Ráno si ji tolik nevšímala, za to teď si ji zvědavě prohlédla.
Šedomodré oči, přírodní hnědá barva vlasů v drdolu s pár volnými pramínky. Když vstala a šla ke své knihovně s několika šuplíky, aby mohla něco vytáhnout, prohlédla si její krásný kostýmek. Šedé lesklé barvy, rozepnuté sako, zvonové kalhoty s puky, bílo-béžové klapající botky, volánková košile stejné barvy a stříbrný šperk v uších a na krku.
Papíry položila na stůl před ní.
„Dívka napadla učitele, - Dívka se zapojila do rvačky, - Vyloučena ze školy, - Škola slaví,“ přečetla pár titulky školních novin.
„Aspoň jsem dala motiv o čem psát,“ řekla ji s úsměvem. Hodila před ní další noviny. „Učitel Anderson, spí se žákyněmi za dobré známky,“ přečetla Ann. „No, chtěla jsem ten nadpis udělat kratší, ale takto obsahoval vše důležité. „Ředitel má peníze na domácí bazén, ne na školní hřiště. Je možné mít takový plat?“ Přečetla další článek. „Diskriminace studentů,“ další článek urážející učitelé.
„Je chvály hodné, že jsi dokázala udělat vlastní noviny, ale kde si na to brala peníze?“ zeptala se ředitelka.
„Řekněme, že lidi chtějí znát drby. A vzhledem k tomu, že se ukázalo být za pravdou o panu Andersonovi a řediteli, dostala jsem i nějaké malé peníze a studenti školy si ode mě kupovali drby. Já dávala na oplátku motivy školním novinám a nechali mě vydávat vlastní listy. Kdybych psala sama o sobě, byla bych divná,“ řekla ředitelce.
„Paní – ředitelko, proč jsem dostala stipendium na téhle škole, když je mnohem víc talentovaných žurnalistů než já?“ zeptala se.
„Jsem rozvedená, slečna. Nejsem tak stará, můžeš mi říkat Adriano, jako mnoho jiných studentů. No, a k tvé otázce. Ty jsi velmi chytrá, máš svůj styl, z toho jak jsem přečetla všechny tvé články…“
„Všechny?“ skočila ji do řeči.
„Ano jistě. Až budeš mít pana profesora White, snad pochopíš,“ stále k ní hovořila velmi mile. Ann nemohla uvěřit, že přečetla vše, co napsala, místy to byli fakt bláboly, aby zaplnila stránku a každý týden vyhledávala nové drby po dobu třech roků. To jsou každý týden nové listy, toho musela přečíst mraky.
„Ann, máš opravdu talent. Nebojíš se, co napíšeš, a ani v jednom z těch článku jsem nenašla faleš či přehánění a ani nudu. Ty na tuhle školu patříš,“ z ničeho nic řekla slečna Adriana.
„Jak jste se o mě dozvěděla?“ vyptávala se dál.
„Mám své konexe. Vyhledám talenty po celém světě, některým nabízím volné místo, když nejsou dostatečně finančně zabezpečení, aby si mohli dovolit zdejší studium a některým, jako ve tvém případě, poskytuji stipendium,“ odpověděla ji, působila velmi mile, elegantně, měla svou disciplínu a Ann snad nikdy v životě neviděla tak seriózní ženu.
„Nebudu ti nic tajit. Můžeme být kamarádky. Školská rada se mnou nesouhlasila, abych ti poskytla zdejší studium, já si však stála za svým. Možná jsi nepsala o nejlepších věcí, ale mělo to styl a řád. Ty nejsi blbá, jenom trošku neomalená. Vím, že ti mnozí učitelé zhoršovali prospěch jen díky tvému chování. Asi všichni učitelé byli obeznámeni tvou pověstí. Ne vždy ode mě,“ ujistila ji. Ann si povzdychla. „Nemusíš se obávat, o tvé rodině…“ zamyslela se, viděla, jak se dívce začala klepat ruka. „…o tvé rodině vím jenom já, bude to naše tajemství. Vím, co si myslíš…“nedořekla, Ann ji to nedovolila.
„Jak vy můžete sakra vědět, co si myslím, nebo co cítím? Já se o toto neprosila. Můj otec je hajzl, matka si zlost vyčítá na mě a bráška ničemu nerozumí. Jsem chudý spratek na škole plné snobů. Jak vy si můžete myslet, že víte, jak se tu cítím?!“ zvýšila na ni hlas a utřela si horké slzy z očí.
„Ann… jsou i lidi, co to mají horší. A jsou lidi, kteří to mají lepší. Na téhle škole jsou bohaté talentované děti, které tu buď šli dobrovolně, nebo je tu prostě dali rodiče s tím, že nemají na vybranou vzhledem k jejich postavení. Ne jen chudí to mají složité. A věř, že ani já jsem to neměla lehké. Umím si představit, jak se cítíš,“ řekla Adriana.
„Jo fakt, tak to je úžasné. Viděla jsem mnoho romantických, psychologických keců, když někdo někomu nakuká, že ví, jaké to je. Je velmi lehké říct to, co chce slyšet ten druhý a tím mu ulehčit jeho vnitřní muka. Takže mě omluvte,“ vyštěkla na ni, poté její hlas ubíral na stupnici. Nakonec vstala a chystala se k odchodu.
„Ann. Ty na tuto školu patříš a sama to víš. Víš, že jsi slibná a umíš ohromně psát.“ Vstala směrem za ní, a nesla v ruce větší tašku. „Tady jsou ještě nějaké učebnice. Tady máš klíče od bytu. Už tě nechám tak, máš tam mapu pozemku, poznámky kde, co, koho najdeš. Máš tam vyznačenou trasu. Vše potřebné už máš připravené, nechala jsem ti tam dát ještě nějaké poznámky a pravidla, kterými by ses měla řídit. Ann, nemůžu ti slíbit, že se ti tu bude líbit a budeš to tu milovat, ale můžu ti slíbit, že se pokusím ti to tu zpříjemnit, jak jen budu moct. Neznič si tuto příležitost, nemyslím si, že by se ještě někdo našel, kdo ti něco takového nabídne.“ Zněla velmi starostlivě, něco na ni nehrálo.

Ann už držela kliku, s převzatou taškou od ředitelky. „Díky,“ špitla a odešla.
Rozbolela ji hlava, nesnášela myšlenky na svého otce, bolelo ji to, stejně tak byla svým způsobem i vděčná, že nemusí bydlet u matky. Milovala ji a ona ji. Jenže když její matku popadla špatná nálada, udělala si z Ann svým ostrým hlasem boxovací pytel.
Hned za dveřmi si silně vydechla. Hrábla do kabelky a vytáhla malé zrcátko, aby si upravila mírně rozmazané oči. Zhluboka se nadechla a šla směrem, kam ji poslali Tristan a Jayden.

„To je taková kočka? Dal bych si říct,“ řekl nějaký kluk poblíž Tristana a Jaydena. Ann stála před obloukovitou zárubní bez dveří. Než na kantýnu, vypadalo to spíše jako malá kavárna. Kulaté stoly, kolem židličky. Starší žena za pultíkem. Ann od nich stála asi patnáct metrů, nevšimli si ji.
„Takže Tristane, to si ji nabídl prohlídku jen tak, nebo v tom chceš i odměnu?“ navážel se černovlasý kluk do kávového kluka.
„Hej drž hubu,“ vyjel po něm Tristan.
„Klid brácho,“ uštknul se.
„Dicku! Už raději zavři klapačku, s tebou se tu nikdo nebavil,“ okřikl kluka i Jay.
„Ann!“ Z ničeho nic zavolal Tristan jejím směrem. Stála tam jak opařená. Když si uvědomila, že si ji dávno všiml, rychle se sebrala a šla směrem ze školy.
„Tak to je kun***ka!“ zavolal Dick a ještě k tomu zahvízdal. Ann věděla, že tu nepatří, věděla.
„Ty si vážně k****n!“ vyštěkl Tristan na toho hňupa a rozběhl se za ní.
„Ann!“ zakřičel na chodbě a sledoval rychle klapání jejich podpatků. „Ann!“ zavolal ještě jednou, ale ztratil ho.
„Tristane! Počkej,“ zavolal Jay na kámoše, když ho dobíhal. „Kam šla?“ zeptal se ho. „Nevím,“ odpověděl.

Ann běžela dál, sama nevěděla. Její myšlenky byly rozhozené. Ruce se ji klepali a hlava rozbolela. Nerozhodilo ji ani tak to, že ji někdo nazval, ku**ou, kun***kou, či něčím podobným. Na to byla zvyklá a dobře věděla, že to si dělá sama. Byla stále rozhozená od ředitelky. Za čtyři roky se nikomu tak nesvěřila jako jí. Seběhla ze schodů do zadního východu. Vlastně ani nevěděla, kam běží. Chodby byli prázdné.
„Au…“ špitla, když do někoho vrazila.
„Pozor náno pito…“ poslední slabiky, jako by se vypařili, když si mladý kluk všiml, do koho vrazil.
„Promiň,“ řekla nervózně Ann a začala sbírat roztahané věci z tašky, kterou ji dala ředitelka.
„To nic, v pohodě,“ přestal se dívat na zvláštní dívku a pomáhal ji posbírat věci.
„Jsi tu nová?“ zeptal se hluboký, něžný hlas.
„Uhm,“ potvrdila zamrčením. Zvedla hlavu a uviděla velké pouzdro na nějaký smyčcový nástroj.
„Nezničila jsem je?“ zeptala se a hlas se jí klepal, to by ji ještě chybělo.
„Ne v pohodě.“ Podívala se na tvář onoho krásného hlasu. Nemohla uvěřit svým očím. Černé, kratší, rozcuchané, mírně zavlněné vlasy, trochu gelu. Černé oči, tmavé výrazné obočí, sladký úsměv, bíle zuby, středné barva pleti. Na sobě měl černý oblek s černou povolenou kravatou. Vypadal trochu jako Adam Brody.
„Už jsi skončila?“ zeptal se ji a natáhl se pro poslední papír, pro který se i natáhla Ann, nechala ho, aby ho vzal. „Byty Gamble Rogers? Víš kde to je?“ Přečetl s papíru a všiml si čísla bytu 387.
„Ne, jediné kde jsem byla, je ředitelna a pár tříd,“ řekla mu a vzpomněla si na matikáře.
„Chceš doprovodit?“ zeptal se jí zdvořile. „Ne, děkuji. Teď jsem si vzpomněla, že musím za panem, E—Ev—Evi—„ zapomněla jméno.

„Evansem?“ S úsměvem ji doplnil.

„Někde bych to tu měla mít napsané, kde je,“ řekla a začala se prohrabovat v papírech.
„Mám stejnou cestu, zavedu tě tam,“ odpověděl a natáhl se pro pouzdro. „Dekuji… ehm…“ zamrčel, podíval se na ni a: „Jsem, ale nezdvořilý. By mi profesor WhiteShayne ale dal.“ Zasmál se. „Jmenuji se Phillips Zann a ty?“
„Jsem Patterson Ann,“ řekla mu a trošku se usmála za to Zann úsměv zmrzl. Pod nosem si něco mumlal, že Ann nerozuměla. Opakoval si její celé jméno.
„Ann tak tady si!“ zavolal Tristan a hned za ním Jay.
„Promiň mi to. Dick je fakt kre**n,“ vypustil ze sebe a hned se začal rozdýchávat.
„Na sportovce máš fakt malou výdrž,“ poškádlil ho Zann s úsměvem.
„Je zdarec, kde se flákal?“ zeptal se Jay.
„To je jedno. Co ji řekl ten zku** Dick?“ zaskřípal skrz zuby.

„Ale prostě narážky,“ vysvětlil Jay.
„Tak co, chceš ještě provést po škole?“ zeptal se Tristan, nahodil milý úsměv.
„Musím za panem…“ zase se zasekla.
„Evansem,“ doplnil ji Zann.

„Jo, přesně,“ potvrdila děkovným hlasem.
„Tak tě tam zavedeme,“ řekl Tristan.

„Mám stejnou cestu, půjdu tam,“ rychle zareagoval Zann.
„Ann?“ zeptal se Tristan, jako by doufal, že si vybere jeho.
„To je dobré, už jsem našla ten plánek. Půjdu sama,“ řekla jim a chystala se odejít.
„Ann?“ zavolal za ní Tristan.

„Ano?“ Otočila se, aby dívala se na tři stojící kluky.

„Zítra ve třídě?“ zeptal se. Ann přikývla a poslední pohled zůstal na Zannovi, stejně tak on ji sledoval celou dobu, dokud nezašla.

Po nějaké době hledaní, Ann zaklepala na dveře profesora Evanse.
„Vstupte,“ ozvalo se.
„Chtěl jste po mě něco, pane profesore?“ řekla Ann, byla opět svá. Myšleno, méně zdvořilá.
„Ach ano. Za prvé.“ Přišel víc k ní. „Nemyslím, že toto oblečení je vhodné, nejen do školy.“ Natáhl ruce a vzal prameny vlasů, které měla přehozené přes hruď a položil je na záda. „O mě psát článek nebudeš,“ řekl zrazu. Ann si vybavila, jak ji ředitelka říkala, že učitelé o ní hodně vědí.
„Nejsem ten typ studentky,“ udělala krok zpět.
„Dobře tedy. Napíšeš si rozdílový test. Posaď se,“ řekl ji a ukázal na židličku u prázdného stolku. Přikývla. Dal ji papír a pero.
„Nezapomeň se podepsat,“ řekl ji a stále chodil sem a tam za jejími zády. Při každé příležitosti si prohlížel vyspělou hruď a zhluboka se nadechoval nosem kvůli její vůni týkového dřeva, vanilky, broskve a pačuli.
„Výsledek je 289,89,“ šeptl ji do ucha.
„Výsledek je 304,73,“ řekla drze, měla pravdu. Položil chladné vrásčité ruce na její holá ramena.
„Tak mě pouč, mladá krvi,“ řekl ji.
„Dost! Řekla jsme, že já taková nejsem,“ prudce vstala, vlepila mu facku, vzala si svoje věci a vyběhla na chodbu. „Ty malá ***,“ zanadával starší profesor, když třískla jeho dveřmi.
„Ann?“ zavolal na ní povědomí hlas. „Jdi v pořádku?“ dodal, byl to Zann.
„Vidíš ne. Dejte mi všichni pokoj!“ ohnala se hnusně a šla si svým směrem. Podle plánku do svého bytu.

Když našla správnou budovu, uvědomila si, že nemá klíče.
„Možná kdybys počkala, máš se tam jak dostat,“ řekl znovu onen vábivý hluboký hlas. „Když jsi do mě vrazil a rozsypali se ti věci, klíče odletěli dál,“ řekl ji Zann a podal svazek několika klíčů.
„Hm... Dík,“ řekla mu a hledala správný k otevření hlavních vrat.
„Dovol,“ stoupl se vedle ní a ona odstoupila. Otevřel dveře svým svazkem, kde vysel malý, černý houslový klíč. Otevřel dveře, pozdravil vrátnici a Ann ho následovala.
„Na co hraješ?“ zeptala se, jako by ji to nezajímalo, ale zajímalo.
„Toto jsou elektrické housle,“ díval se na ni, jako na jiného člověka, než toho, který do ní vrazil na chodbě.
„Aha,“ odvětila. „To chceš vědět, kam až půjdu nebo co?“ zeptala se nepříjemně.
„Ani ne,“ řekl strmě. Zann šel za ní a snažil se vymazat staré pocity, které v něm vyvolala. Někoho mu připomněla.
Ann se zastavila před svým pokojem a opět zkoušela, který je to klíč.
„Modrý je od bytu, žlutý od hlavních dveří,“ řekl ji a otevřel si sousedské dveře.
„Ty bydlíš vedle?“ zeptala se udiveně.
„Ne, snažím se tu vkrást cizími klíči. Jasně že je to můj byt,“ řekl a naposledy se podíval na tu snad nejkrásnější dívku, co kdy viděl. Měla velké nutkání se taky na něj podívat, neudělala tak. Prostě vešla do bytu a zavřela za sebou bez jediného slova.

Sotva zavřela za sebou dveře, nemohla uvěřit svým očím. Pokoj v hnědobílé barvě. Tmavě hnědé zdi, stejný odstín dřevěná podlaha, na ni béžový chlupatý koberec. Po pravici měla věšák podél zdi. Hned pod ním své zabalená cestovní zavazadla. Na stejné straně byla obrovská bíla skříň, která končila hned u malého schůdku. Ann ho sešla a dál se rozhlížela. Byla to jedna obrovská místnost, která obsahovala i malou kuchyňku s pultíkem. Obyvák, bílý gauč nad ním moderní tlustý bílý obraz počmáraný nějakými ornamenty, v šedých, bledě modrých a odstíny hnědých barev. Hned naproti byla obrovská televize a vedle ní postavený zamiokulkas. Na delším, užším stolečku na koberci, před pohovkou byly nějaké knihy a slibované pravidla. Hned u čtvercované křišťálové mísy. Lustry visely asi metr dolů, v kuželovitém tvaru. Rozsvítila a světlo skrz ně se roztáhlo po celé místnosti. Přes okna byli hnědé žaluzie. Okna byli celkem dvě, obrovská, mezi nimi zeď před kterou byl vysoký dřevěný stojan, na kterým byl bílý květináč se stefanotis. Zašla za levý roh, kde se nacházela její ložnice. Stejné barvy, podlahy a stěny, nacházelo se tam třetí okno. Postel byla manželská, bílá a nízká, hnědé povlečení a moc polštářku. Bílé poličky, konferenční stoleček naproti posteli a pod oknem studijní stůl. Opět další květiny, obrazy na zdech a dva noční stolky po obou stranách. Otevřela dveře ve stejné stěně, kde byla postel a ocitla se v koupelně. Menší, opět stejné barvy, i tak se tam vlezla v rožku sprcha, podél vana a vedle dveří umyvadlo, velké zrcadlo a záchod. Nevěřila, že tady má bydlet. Nechápala jak stipendium může toto vše pokrývat. Tak nádherný a zajisté drahý nábytek, nechápala, kde se ocitla. Přečetla si pravidla ubytování. Vše ji vyhovovalo, kromě toho, že si zde nesmí tahat cizí kluky, kteří nenavštěvují AwesodemyFlair. Večerka nebyla, návštěvy v pokoji dovoleny, prostor neomezený. Dalo by se to nazvat rájem. Když si Ann chtěla vybalit, zjistila, že třetina obrovské a hluboké skříně už byla vybavena a nejen uniformou. Normální trička, mikiny, svetry, kalhoty, kabáty i čtyři páry bot. Nechápala, co se to děje, měla chuť zaklepat na dveře Zanna, nebo zavolat ředitelce, dostala její kancelářské i soukromé číslo. Nevěřila tomu, že toto získá každý student. Jenže se prostě nemohla zeptat, jestli je normální, aby se prostě jen tak dávalo oblečení, připadala by si nejen hloupě, ale pokud by se to prostě nedostávalo, znamenalo by to, že je ona něco víc a hodlala se zjistit pravdu. Chce být přeci žurnalistka.

Prohlédla si střihy uniformy a oblečení, které už bylo ve skříni. Věděla, že má bydlet sama, tak to nemohlo být někoho jiného, vzhledem k tomu, že vše bylo naprosto nové, značkové a s visačkami bez ceny. Napadla ji myšlenka to prodat, ale když si to nechá, bude menší podezření, že je tak chudá jak je. Oblečení měla vybalené, nakonec vytáhla fotku úplně ze dna. Byli tam tři lidi, ona, její malý bráška a matka. Bráška by jako z oka vypadli mamky, čokoládové oči, blonďaté vlásky, za to Ann vypadla z oka člověku, které ho nenáviděla a nenáviděla se za to, že i tak je v ní něco málo, co ho miluje, jako svého otce. Z těch mnoha vzpomínek se našla i nějaká pěkná. Vytáhla prstýnek s vločkou, co předtím hodila so své kabelky a nasadila si ho. Znovu se jí spustili horké slzy.