Awesodemy Flair High School 3.DÍL

3. ČÁST

Když Ann dorazila do školy v uniformě i tak na ni opět stály snad všechny klučičí oči. Nebylo to tou kratší sukní, ani černými boty na menších podpatkách než včera, ani krásnými dlouhými řasy, či rovnými vlasy, spíš tou bílou košilí, která nechala prosvítat modré korzetové prádlo s výraznými krajkami.

Mason zaryl nehty do lavice.

„To si ze mě už děláš srandu!“ mírně zakřičela Violet.
„Proč? Princezno,“ zeptala se Ann.
„Raději nic,“ nedůtklivě se odvrátila a snažila se ji ignorovat. Asi poprvé nebyla středem pozornosti ona. Měla vyčesané vlasy do drdolu, ze kterého ji padalo několik zavlněných pramínků. Oči černě zvýrazněné, košili v sukni a na ní vestu, což zdůrazňovalo její krásný pas. To po ní měl každý kluk šílet.

„Ahoj Ann. Chci tě představit. Toto je Shandy a Ryan.“ ukázal na dva kluky sedící vedle sebe.

Shandy blond světle hnědé vlasy s jasnějšími blond proužky, černé oči, urostlá postava. Ryan světle hnědé vlasy, modré oči, jemně oholené fousky, věčně nějaké přívěsky na krku, v hodinách převážně pod košilí.

„A Zanna už asi znáš,“ dodal Jay. „Dík, jinak ahoj,“ kluci na ni hleděli stejně, jako Zann, který seděl za ní. Ann si hodila sako na židličku, a dívala se do učebnice matematiky, kterou měli první hodinu. Vybavila si včerejší incident, nebyla si jistá, co má dělat. Pan Evans to může všem prozradit, buď řekne, že se ho snažila svést nebo on všem studentům řekne o Ann, k tomu si sama nebyla jistá, kolik toho ví.
„Zdravím třído,“ řekl profesor při vstupu do třídy. Třída povstala a na jeho pokyn se posadila. Jeho moudré, přesto poněkud úchylné oči se podívali na Ann. Trhla sebou a uhnula pohledem, mírně se pousmál. Druhý školní den začal.

V průběhu vyučování se nic moc zajímavého nedělo, Ann se zdržovala komunikace, sem tam nějaká drzá poznámka. Zann nestihl sledovat, jak se změnila a vůbec jestli je to ta táž osoba. Hubaté chování vůči profesoru White a dalším. Vypadala arogantně a domýšlivě, neodpovídala, když to neuznala za vhodné a když ano, tak správně a nadřazeně. Nikdo nechápal. Co tím sleduje? Její chování bylo ještě horší, než včera.
„To už by snad stačilo ty jedna ****!“ už to nevydržela Violet a okřikla ji.
„Čeho myslíš?“ provokovala.
„Si blbá nebo jaká?!“ zvolala. Stála u její lavice v ruce pravý zdravý pomerančový džus pro svou štíhlou postavu.
„Těžko říct,“ řekla Ann klidným hlasem. „Kašli na to Violet,“ řekla ji Abigail. Mason si jen v duchu představoval dívčí válku, Tristan nevěděl jak zakročit, aby se nestal terčem Ann. Za dnešek už schytal pár nemilých poznámek a usoudil, anděl s venčí ďábel uvnitř. Jay sledoval zklamaného kámoše. Alex zabraný do knížek, stejně tak Madison. Ottis nechtěl být pozadu za Alexem, Irving byl ve svém světě, Zann se svými kámoši si zrovna odskočila. Byla předposlední osmá hodina, a delší přestávka.
„Nekašlu, dokud se tenhle otravný spratek nenaučí, kam patří!“ štěkla na kámošku.
„Fajn, dělej si, co chceš,“ odvětila ji a nenápadně položila Masonovi ruku na stehno. Mírně sebou škubl a Abigail si všimla, jak stále sleduje nový třídní přírůstek.
„Hej krávo, ani se neumíš obhajovat?“ znovu štěkla princezna.
„Drž už tu svou upištěnou hubu! Možná jsou tu na tebe zvědavý, ale já nejsem. Neprosila jsem se o to!“ vyjela po ní Ann. „Tak přeci umíš. Viděla jsem tě, jak jsi šla včera za profesorem Evansem a celkem rychle vyběhla. A jak se po tobě dneska díval.“ řekla Violet. „Tak co ty jeho plesnivý ručky a roky zkušeností? Hm…?“ Violet jasně naznačovalo, aby všichni pochopili, Tristan se chystal zakročit, jenže…
„A jak ty můžeš vědět, o jeho letech zkušeností?“ zeptala se Ann.
„Ty jsi fakt hloupá. Přeci má na to věk,“ řekla Violet celkem v klidu.
„Jenže i za padesát let, ti nikdo nebude garantovat, že budeš chytrá a budeš mít nějaké zkušenosti,“ řekla zamyšleně Ann. Violet znervózněla.
„Drž hubu, krávo!“ zakřičela a vylila jí do tváře a na sešity svůj džus. Hodně toho zteklo na její košili, která se stála rázem tak průsvitná. Mason byl v sedmém nebi.
„Violet. Znáš to, jak se říká, za pravdu se každý bije?“ Violet ještě víc znervózněla a hleděla jak Ann je naprosto v klidu a pomalu se zvedá ze židličky.

„Tak já říkám ještě jedno, za činy patří trest. Ty ku***!“ vyštěkla na ni Ann a celá třída už na nohách sledovala, jak Ann drží Violet za kravatu.
„Chci prolézt tuhle zatracenou školu a nestojím, aby se mi taková malá fiflena sra** do cesty, takže když dovolíš…-„ přiklonila se k jejímu uchu. „- zkus zjistit od toho vašeho INFA, jak skončila tak holka, co mě na minulé škole ničila život. Vzhledem k tomu, že chceš být modelka, musela bys asi na plastiku. A je mi to upřímně jedno, co semnou bude,“ řekla ji naprosto vražedným tónem, až Violet došlo, že asi něco dělat neměla. Ann si sebrala věci a odešla ze třídy, cestou potkala tři své spolužáky. Všichni tři se za ní otočili a Zann nemohl opět uvěřit.
Violet si šla sednout na nejbližší volnou židličku k Irvingovi.
„Co se přesně stalo té holce, kterou údajně zmlátila?“ zeptala se ho. Violet neměla nic na světě, co by milovala víc, než svou krásnou tvář a rovný menší nos.
„No…,“ znervózněl. Zann a ostatní byli už ve třídě.

„Co se stalo?“ zeptal se.
„Ann a Violet se trošku hašteřili,“ vysvětlit Jayden. Zann se posadil k kousek od Irvinga, aby slyšel co čte.

„Robin Campbell strávila týden v nemocnici s vnitřním krvácením. Byla po operaci, zlomený nos a modřiny po celém těle. Nebyli na to žádné důkazy, jenom tvrzení proti tvrzení. Nakonec proběhla jen dohoda mezi matkou Ann, a rodiči Robin, nějak vypadlo, že ta Robin Ann vyprovokovala. Matka Ann dobře věděla, že to udělala, proto přistoupila, že zaplatí veškeré léčení, odškodnění a omluvila se za svou dceru. Matka zmrzačené dívky, vyhrožovala, že to tak nenechá a že to požene před soud. Nakonec vznikla nějaká myšlenka, která byla uskutečněna, že se Ann odstěhuje. Ta holka dělala roztleskávačku, kterou už nikdy dělat nebude,“ dořekl Irving a celé třída, která vše slyšela, zůstala v ohromení. Violet polkla. No, a Zann, tak ten se podíval na prázdné místo, kde si Ann zapomněla sako. Hodil si ho do tašky a sedl si na své místo, stále zůstával v ohromení.

Tristan celou hodinu dějin, přemýšlel, co je zač. Samozřejmě ji omluvili, že se na ní vylil džus a šla se převléct. Učitelka to nerozebírala.

Ann měla kolem sebe omotaný jen ručník a rozpuštěné mokré vlasy na boku. V televizi si našla hudební kanál, který ji tišeji hrál a na stolku před pohovkou roztáhlé mnoho papírů a notebook.
Zaklepaní na dveře.
„Ahoj,“ řekl zpoza dveří Zann.
„Čau,“ řekl strmě a stála ve dveřích, aby toho moc neviděl.
„Zabydlená?“ zeptal se s úsměvem.
„Tak nějak. Co potřebuješ?“ zeptala se nazpět. Oči mu na chvilku spadly na její stažený hrudník, v bílém chlupatém ručníku, které jí sotva zakryl stehna. Trošku zčervenal.
„Zapomněla sis sako,“ řekl ji a už jí ho podával. Když pro něj, ale natáhla ruku. Uvolnila se síla paže, která ručník svírala. Ann předním stála, jak se narodila, akorát krásnější a ženštější. Zann celý zrudl a rychle na ni nějak hodil sako, a otočil se. Ann zapištěla a Zann se cítil dvakrát, tak blbě.
„Asi už půjdu, kdybys něco… no to je jedna ahoj,“ otočený k ní k bokem, oči zakryté rukou, vyřekl sekavě. A vzhledem k tomu, že je to chlap, jak k ní byl bokem tak se jeho prsty, prostředníček a prsteníček, trochu roztáhly. Nevšimla si toho a on ještě na chvíli spatřil její krásnou kůži, která byla ještě navlhlá ze sprchy. Naštěstí měla na sobě už to sako, tak neviděl to, co by asi chtěl. Prostě se sebral a rychle zavřel do bytu. Ann byla v rozpacích. Toto byl jeden z důvodů, proč nechce nikdy nic mít s klukem ze stejné školy. Místy umí být hodně stydlivá a na tento případ se hodí jen jedno slovo. Trapas.

Ann celou dobu seděla u notebooku a psala. Už pomalu měla napsáno pět článků, svých názorů na tuto školu. Hledala různé informace o škole, jejím založení, podílech, hledala i informace o lidech, kteří tuto školu vystudovali, a že někteří pak přecházejí na vysokou Awesodemy, která je součást pozemků, ale jenom jisté obory.
Na internetu toho bylo spousta, ale pořád ji něco chybělo, proto se rozhodla jít do knihovny. Hodila na sebe bíle tričko a svůj béžový svetr nad kolena s dřevěnými knoflíky a velkou ochlupenou kapucí, který dostala loni od tety Suzan na vánoce. Teta Suzan byla sestra její matky, ale přestali spolu vycházet, už se ani neviděli jako sourozenci. Teta uměla nakupovat velmi levně, elegantně a efektivně. Byla i její kmotrou. Poté na sebe ještě dala černé elasťáky, a obyčejné tenisky. Vzala si hnědou kabelku, ladící ke knoflíkům do nich hodila klíče a starší mobil. A mohla vyrazit.

Podle plánku se nacházela ve velké zahradě před knihovnou. Listy stromů chytali oranžovou a žluto barvu, vzhledem k tomu že už byl skoro konec října. Chladný vánek dívkám rozcuchával vlasy a Ann si ulevila, že svetřík tak dobře udržuje teplo. Obloha byla zatažená, i tak místy proklouzávaly sluneční paprsky, které zpříjemňovali den. Když našla obrovskou budovu, kde k hlavním vratům vedlo několik schodů, ulevila si. Svetřík byl sice teplý, ale chyběly mu kapsy.

„Nová?“ zeptala se žena odpovídající za pořádek, kázeň a ticho v knihovně.
„Ano. Jak jste to poznala?“ zeptala se udiveně Ann.
„Většinou tu chodí jedni a ti samí. Za ty roky si je už pamatuji, ale tebe jsem tu děvenko ještě nezahlédla,“ řekla ji žena, tvář samá vráska, šedé krátké lokny, na nose položeny volně velké brýle, přidělané na kožené šňůrce kolem krku. Na sobě měla vínoví svetr se vzory květin.
„Budu potřebovat, tvoje jméno, ročník, třídu, a zdali znáš slušné chování v knihovně,“ řekla žena mile.
„Jistě. Pattersonová Ann, čtvrtý ročník a tuším druhá skupina. Co se týče chování, myslím, že stačí ticho a nikoho nerušit, nepít nad starými knihami, neničit majetek a vracet knihy na místo odkud jsem je vzala,“ odpověděla a usmála se. Knihovny byli její kamarádky, když byl internet krátký.

„To máš pravdu, to by asi stačit mělo. – Ano, tady tě máme Pattersonová. Přestoupila jsi teprve teď. Asi si budeš chtít i knihy půjčit na dohánění,“ konzultovala žena.
„Na dohánění asi ne, ale určitě by se tu něco našlo,“ řekla Ann a rozhlédla se do vysokých regálů plné knih snad z celého světa.
„To si myslím, že najdeš. Pro nic za nic, toto není jedna z největších knihoven v Americe,“ pobaveně řekla žena a zasmála se.
„Oč bys měla zájem?“ dodala.
„Asi historie školy od tu nejstarší po nejnovější momenty,“ řekla Ann.
„Málo kdo se tu zajímá, kde to vlastně studuje. Je to regál H, řada 5, sloupec 23,“ navigovala ji rovnou, hned co se podívala do počítače.
„Děkuji,“ usmála se na ni Ann a chystala se jít, dokud si to pamatuje.
„Než odejdeš, zastav se tu ještě, zatím ti udělám kartu, aby sis mohla půjčovat knihy,“ tišeji na ni zavolala, aby sama neporušovala pravidla ticha. Ann přikývla.

Knihovna byla obrovská, voněla starým papírem, který měla ráda. Vybavení působilo velmi starodávně, nebyla si jistá z jakého období, jestli gotika, či baroko.

Ann našla knihy, co potřebovala a hned si našla koutek tichého místa, kde si sedla do měkkého křesla a začala vyhledávat v první z pěti knih, co si vybrala. Samozřejmě si poznačila, odkud je vzala. Ani pořádně nevěděla, co hledá, jen měla jisté nutkání zjistit, co přesně je tato škola zač. Našla architekta, spolupráce první ředitelé, finanční sponzory, dědické jména, ředitelé školy, obory, vývin postupem času. Nakonec usoudila, že škola nebude tak špatná, jak si myslela. Jenom si stále nebyla jistá, jestli je to, to pravé ořechové pro ni. Našlo se několik desítek studentů, kteří byli z velmi chudých rodin a někteří i z jiných kontinentů a tato škola jim otevřela nové dveře.

„Eh…, promiňte. Poskytujete i informace i kantorech. Jestli se musím obrátit v ředitelně nebo ták něco. Či jsou i nějaké zápisy zde. Ráda bych věděla, s kým budu mít tu čest,“ zeptala se Ann starší paní.
„Děvče, ty si mi nějaké zvláštní. Paní Emily, mi můžeš říkat,“ usmála se na ní žena a zapřemýšlela. „Děkují paní Emily,“ zkusila říct Ann a znělo ji to zatraceně blbě. Obzvlášť, když se její mamka jmenovala stejně.
„No moc informací tam nebude, to se asi opravdu budeš muset obrátit na paní ředitelku, ale něco málo, bys mohla najít v… moment…“ hledala v počítači. „Tady. Takže regál H, řada 13 sloupec 3,“ řekla jí paní Emily. A tady už máš svou knižní průkazku,“ podala jí ji. Ann poděkovala a šla hledat. Nějaký čas tam strávila, buď zahrabaná v knihách nebo hledaní informací o profesoru Nickolas Mitchell Evans, jeho jméno už jen tak nezapomene. Moc osobních údajů, tam ale nebylo. Postačily vysoké kvalifikace škol, které navštěvoval a na Awesodemy učí teprve pět let. Z ostatních škol odstoupil. Jeho diplomy byli kvalitní a opravdu to byl muž s matrikářkou myslí na správném místě, jen ty jeho choutky byly trochu mimo. Nějaké knihy si půjčila, ještě i nějaké navíc o dějinách světa. Ann měla psychologickou mysl. Ten kdo zná dějiny, nebude opakovat předešlé chyby. Jen jí tak úplně neuměla použít sama na sebe.

Odcházela z knihovny při večeru, akorát nastal její čas. Když došla zpět na byt, zavalili ji opět smíšené pocity. Našla si na internetu v okolí, kde je nejbližší party a že si tam zajede, přesně tak jak to dělala v posledních třech letech skoro každý den. Dala si jeden ze svých velmi sexy korzetů. Rudá barva, šněrování zepředu, zdobený černou krajkou a i když prsa ho silně drželi, na okrasu tam byly i černé krajkové ramínka. Na ramena si hodila pletené bolerko a černé obepínající riflové kalhoty. Ponožkové silonky a rudé lodičky na sjednoceném, vysokém podpatku. Oči si jemně černě zvýraznila a na víčkách použila nevýrazný zlatý tón. Rty stejně rudé, jako boty a bronzová líčka, vlasy si nechala rozpuštěné v mnoha natočených loknách. Na krk si připnula obojek, jehož pásek byl z červeně nabarvené kůže a na boku velká růže. Když se natáhla pro svoji černou bundu, všimla si většího černého kabátku, ze silnější teplejší textišlie. Zrozen pro zimní období. Věci, které už ve skříni byly, si nijak moc neprohlížela, jediné co věděla, že mají nesmírnou hodnotu, díky značce. Držela ho před sebou na ramínku a přemýšlela, jestli má či ne. Velká olemovaná kapuce, mnoho kapes, pásek na ztenčení boku, a délka ke kolenům.

Podlehla pokušení a oblékla si ho. Zapnula si dvojité knoflíky, provlékla pásek, rukou pohladila příjemný materiál a postavila se před zrcadlo ve skříni. Jako by byl navržen pro ni.

On byl asi to jediné, co na ni působilo opravdu elegantně, jinak se od onoho slova, které bude dozajista ještě mnohokrát použito, držela co nejdál. Vzala si ještě menší černou kabelku, kam si dala klíče, telefon, kapesníky, zrcátko a hlavně peněženku.

Když byla připravena, tak v krásném kabátku, který jí dělal nenápadnější, vyklouzla na chodbu. Soused, ani nikdo další nebyl na dohled. Vykradla se, jako by bylo zakázané chodit ven.
Něco málo po osmé. Ann šla směrem do menšího městečka, které je vlastně stále pozemek Awesodemy Flair. Šla za svou velkou láskou. Vlastně nejen psaní, psychologie, dějiny a matika byla tou její silnější částí, ona to byla i mechanika. Když se konečně dostala na místo, odemkla dveře svého autíčka a vyrazila.

Vyjela na nedalekou dálnici a hned se jí ručička na tachometru rychle zvedla. Provoz byl velký i tak si skoro každé auto trumfla předjet, až na nějaké ferari či lamborgini, která jednou zahlédla. Asi po padesáti kilometrech sjela a řítila se do menšího města. Nebyla si jistá kudy přesně, ale stará navigace to zvládla. Zaparkovala dál od osvětleného klubu, kde se už pomalu sbíhali lidé. Odložila drahý kabátek v autě a vyběhla do zimy směr teplo. Na seznamu byla zrovna nějaká méně známá rocková kapela, přesně dle požadavků Ann. Dostala povolenku s jednadvaceti let, aniž by po ni mladý svalnatý muž chtěl nějaký důkaz. Sladce se na ni usmál a hned na další dívenku hodil spojené obočí, jak si myslela, že ji náramek s dovolenkou na alkohol projde. Nezletilá malá blondýnka uraženě vešla dál.
Kapela už hrála, světla kolem blikala všelijaké barvy. Ann si to zamířila k pultu, kde barman přiběhl hned k ní, nehledě na lidi, co tam už chvíli čekají.

„Jsem Martin, pro dnešní večer bych byl rád vaším barmanem. Co to bude, slečno?“ zeptal se kudrnatý černovlasý kluk okolo pětadvaceti.
„Ahoj, jen colu s ledem,“ řekla Ann a dívala se na zklamaného Martina, který doufal v něco ostřejšího.
„Mohl bych vám doporučit něco silnějšího?“ zeptal se mile. A složil si lokty na pult.
„Někdy příště. Řídím,“ řekla mu a pohladila po rukách.
„Tak co tedy sladký nektar? Nula procent alkoholu, sto procent lásky?“ jeho úsměv byl okouzlující, oči nebeské modř a ruce svalnaté od každodenního míchání.
„Zkusím,“ řekla a vzala si jednu třešeň na pultě, pro hosty. Celou dobu ji sledoval, jak si s ní hraje, když ji nakonec polkla, všiml si, že přelévá. Zčervenal, trochu zaklel a omluvil se. Ann se uchytla a měla jasno, kdyby nebyl barman byl by její.

„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se, ale snad ani nedoufal.
„Na mě,“ dodal a podal jí nápoj.
„Martine! Nevykecávej se, a pracuj, si snad slepí! Máš tu lidi!“ zakřičel jeho spolupracovník a šéf zároveň.
„Někdy příště Martine,“ řekl svůdně a napila se sladkého nektaru přes rudé brčko, co ji Martin speciálně nachystal. Ann vše měla naplánované jako vždy, první obejde volné prostranství, kde se může pohybovat a najde vhodné kluky, pak z nich vyloučí, kteří jsou zadaní, gayové, či blbci. Ovšem jsou i zadaní kluci, kteří jsou přesto povolní. To Ann nevadí, hlavně že mají něco do sebe, a to mají skoro vždy.

Prošla prvně místa vzadu, pak chodbičky poblíž záchodů, a když dopila pití, a zůstala na očích mužům, kteří si mysleli, že se stane jejich kořistí, jako ryba na suchu. Poskytla jim možnost, jí pozvat, popřípadě odmítnout a užít si jen ten pocit sebestřednosti. Než se vůbec mohla dostat ke skupině lidí jásacích před podiem s kapelou, cestou ji už pozvali tři velmi pohlední kluci a jeden slizoun. Všechny odmítla se svůdným úsměvem a pouhým, „ne dík, snad jindy,“ samozřejmě kromě toho posledního, který se dokázal opít za hodinu, co kapela hrála, toho poslala do ¨pryč¨.

Protlačila se před kapelu krásný kluků, kteří byly ověšeny různými řetízky, řetězy, okovanými náramky, kapsovitými kalhoty, šátky, motivy s lebkami, někteří s pearsingy či menšími tunely v uších, a jak by mohla chybět černá tužka okolo očí. Vypadali skvostně od černovlasých, až po blond. Vlasy rozcuchané a hlasy se zvuky okouzlující.
Jakmile Ann se svým výrazným korzetem byla u nich, stala se středem pozornosti, snad jediný bubeník mohl smutnit. Na všechny se usmála a začala tančit do rytmu. Sexy pohyby bláznily srdce mužům a křivily pohledy dam. Po skončení divoké písně, kapela udělala pauzičku na domluvu.

Baskytarista, šel za zpěvákem a něco si pošuškali. Basák, blond vlasy s hnědými oči, šátku kolem čela, černé tričku s bílými růžemi, na kterých byly kapky krve, a v bílých kalhotách seskočil s podia. Tentokrát dívky zajásaly a kluci odvrhli pohledy.
„Tuto píseň věnujeme krásné slečně v červeno černém!“ zakřičel zpěvák a baskytarista se objevil hned u ní.
„Jsem Simon, říkají mi Shimi. Smím tě poprosit o tanec?“ zeptal se jí a Ann tam jen tak stála, to se ji stalo prvně, aby člen kapely šel hned k ní. Zbylý členové začali hrát sladký ploužák, kde není třeba basy a tak si dovolila říci: „Velmi ráda, jmenuji se Ann.“

Nebyl si jistý, kolik mu neznámá dívka dovolí, tak ji uchopil za pas. Ucítil jemné ruce Ann na svých zádech a hlavou byla opřena jeho hruď. Nohy se jim propletly a Shimi ji vedl pomalými houpavými pohyby. Ann nechala rozplynout své problémy a říkala si, jak dobrý klub si vybrala. Zavřela oči a sem tam, když je otevřela, jestli nesní, zahlédla akorát několik závistivých pohledů. Jasný důkaz, že nespí.
„Odkud jsi?“ šeptl ji do ucha.
„Z daleka,“ řekla mu záhadně. Neměla v úmyslu mu říct, kde je její rodné místo, natož kde studuje.
„To já taky. Tady Mike, zpěvák má bratrance majitele. Tak jsme se tu přišli trochu představit,“ povídali si, aniž by na sebe viděli.
Shimi si opřel bradu o její hlavu a ona se k němu trošku víc přitiskla. Snažila se mu dát najevo, že se nemusí obávat. Vzal trochu kuráže a položil ji ruce na hýždě, koutky úst se jí zvedli a bylo hned jasné, že je její.

„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se a doufal, že snad celou noc. Jeho další den nic nečeká, ji škola.
„Uvidíme, jak dlouho se budu bavit,“ řekla svůdně a taky ji mírně padli ruce dolů.
„Máme hrát asi ještě půl hodiny, a pak má nastoupit další skupina. Tak pak bych ti velmi rád dělal společnost, jestli souhlasíš?“ zeptal se a divili by se, kdyby za tu půl hodinu o ní nepřišel. A taky, že se divil, když přikývla.

Písnička skončila a on se k ní trošku sehnul a políbil na líce. Ann se na něj usmála a pak vyskočil na podium. Další písně se zaposlouchala snad jen do jeho baskytary, a když místy zpíval s Mikem, tak si to ještě o to víc užívala. Ti kluci se hledali, až stvořili opravdovou kapelu. Ostatní kluci si prohlíželi zajímavou dívku, co tolik pobláznila jejich kámoše.

Když dohráli.
„Uklidíme si to věci, a hned se ti budu věnovat,“ řekl jí, počkal, než mu to potvrdí sladkým úsměvem a šel balit.
„Jestli chceš Shimi je vzadu u auta a nakládá, můžeš za ním,“ řekl ji kytarista.
„Dík,“ stála pod podiem, když jí podal ruku. Chytla ho a povytáhl ji.
„Jsem Niko, tady kámoš Mike a tam balí činely Toky.“
„Ahoj, já jsem Ann,“ řekla a trošku si oprášila stehna.
„Ukážu ti kudy, a bacha na dráty,“ řekl Mike a vzal si svou kytaru.
Vzadu u parkoviště svítilo jedno slabé světlo, které taktak stačilo Shimimu, aby naskládal věci tak, aby se tam vše vešlo.
„Ahoj,“ špitla. Když si ji Simon všiml, celý se rozzářil.
„Čau. Kluci tě pustili?“ otázal se a Mike se usmál, pak odešel pro další věci.
„Jo, hráli jste fakt bezvadně. Kolik mátě cédéček?“ otázala se.
„Jedno a na druhém se dělá,“ pobaveně jí odpověděl a pokládal kytaru.
„A dostanu pak na obě cedka autogramy,“ řekla mile, odpověď byla jasná.
„Je ti zima? Takto nelehko? Tu máš,“ všiml si její husí kůže a podal jí mikinu z auta.

Měli už vše zabaleno, zamkl auto, chytl jí kolem pasu a šli pomalu, směr bar.
„Dáš si něco?“ zeptal se.
„No, podle toho co myslíš?“ řekla více smyslně.
„Drink nebo mě?“ zažertoval.
Ann váhala, nakonec se odhodlala. Zastavila ho těsně před zadními dveřmi. Držela ho za ruku, zády otočená ke zdi. Držela ho a couvala, dokud nenarazila. Ruku mu položila na krk, a on se k ní přiklonili. Bedlivě ho sledovala očima a on ji, vždy se najde někdo, koho totálně zblbne a okouzlí. Jejich rty se setkali. Silně ji uchopil za pas a přitlačil se k ní, objala ho a dokázala, že francouzsky neumí jenom mluvit. Odkryl část rozepnuté mikiny a rty mu sjeli na její krk. Nohu si omotala kolem jeho a nechala se jím unášet. Když se otevřely dveře, které je vyrušily, odtrhli se.
„Jej, pardon,“ řekl Toky, zrudl a hned zavřel. Oba se na sebe usmáli a šli za ním.

Už hrála druhá skupina a Ann nemohla uvěřit svým očím. Rovná ofina, rozcuchané vlasy, žádné a brýle zato jasné zelené oči.
„Destiny?“ Řekla Ann pod nosem a nemohla tomu uvěřit. Šílené hudba rocku v doprovodu silných tónů houslí. Destiny v černé gotické sukni, černých jehlách a lehkém topu. Nepoznávala tu dívku, ale dala by ruku do ohně, že je to ona.
„Chceš něco k pití?“ Zeptal se Ann, která hleděla na holku přesně dle jejího gusta.
„Jo, třeba colu, nebo sodu,“ řekla bezmyšlenkovitě Ann.
„Ty nepiješ?“ Zeptal se ji.
„Řídím,“ řekla mu a hleděla na skvělou houslistku. Když se na ně tak dívala, vybavila se Ann hned jedna skupina, byla jim strašně podobná Skillet. Nechyběli housle, kytary, basy, a klávesy. Jedno však chybělo, ženský hlas.

Když Destiny začala zpívat, tak už nechybělo nic. Ann jedno z největších přání, bylo jít se na Skillet podívat na živo, teď jako by na nich byla. Bylo to naprosto úžasné.
Když se i jejího boku objevil Shimi a pitím, hleděl na ni a její zájem.

„Jsou lepší, jak my?“ zeptal se ji, spíš zakřičel do ucha.
„Ne, jen ta holka vypadá, jak jedna známá,“ zalhala Ann, tedy v té druhé věci ne.
„Destiny Thompson?“ zeptal se vyjeveně. Ann hned došlo, že je to opravdu ona.
„Ty ji znáš?“ zeptala se.
„Jasně, naše osudové děvče. Lepší houslistku a zpěvačku snad ani nenajdeš, v těch nejznámějších skupin. Je fakt něco, nikoho si jen tak k tělu nepouští,“ řekl ji, Ann bylo hned jasné, že je to ona a hrozně ráda by viděla výraz Destiny, pokud ji zahlédne. Shimi ji podal colu a snažili se protlačit trošku blíž. Ann nenápadně do pití dala malí papírek, který zjistí přítomnost drog, jednou ji to stačilo. Negativní.

Hudba byla ohromná, a Ann boky se museli hýbat a Shimi se k ní velmi rád přidal. Když se protlačili dost dopředu, aby se Destiny mohla všimnout vyčnívající, dívky okamžitě ji poznala. Ann škádlivě na ni zamávala, aby ji dala najevo, že ji poznala. Po nějaké té půlhodině, si kapela udělala pauzu na pití.
Když Destiny došla k Ann a jejímu společníkovi.
„Můžeš nás na chvíli omluvit,“ řekla Destiny blonďákovi.
„Takže se přeci jen znáte?“ zeptal se Shimi.
„Tak nějak,“ řekla nervózně Destiny a hlavu dala na bok. Nedbale se podívala a dala jasně najevo, ať jde.
„Co tu děláš?“ zeptala se nadaná houslistka.
„Bavím se. Fakt dobře hraješ. A jen tak pro zajímavost Thompson, je shoda jmen s ředitelkou, nebo se pletu?“
„Pleteš…“ odpověděla bleskovitě.
„Nejsi dobrá lhářka, na ty mám čich,“ řekla v klidu Ann.
„A na co ještě?“ zeptala se nevrle Destiny.
„Na to, že by toto matinka neschválila a na to, že poznám velmi kvalitní rockovou hudbu a tu ty děláš. Neřeknu to nikomu,“ řekla jí Ann a usmála se.
„Dík. A to je tvůj kluk, jestli se můžu zeptat?“ zeptala se přátelsky, vypadala jinak než ve škole.
„No, teď jsem ho potkala, proč?“ vysvětlila.
„Jenom tak, mají dobrou skupinu,“ odpověděla.

„Jak jedeš zpátky?“ zeptala se po chvilce ticha Ann.
„Kámoši mě hodí na zastávku a pak busem. Někdo to neví, o škole a ták. Chápeš ne?“ znejistila Destiny, i tak se ji trochu svěřila.
„Zavezu tě, jsem autem,“ nabídla se Ann.
„Ok hrajeme ještě dvě hodiny, pak je poslední skupina, to bychom ale mohli jet ne?“
„V pohodě,“ řekla Ann.
„Tak se pak sejdeme,“ řekla ještě Destiny, pak šla za ostatními členy.

Ann si šla najít Shimiho. Byl u baru.
„Tak tady tě mám,“ řekl radostně.
„Tady mě máš,“ zopakovala větu s významem na sebe. Usmál se. Sedli si ke stolu za ostatními kluky kde už Toky a Mike měl po svém boku nějaké holky. Byli v pohodě po nějaké chvíli:
„Chceš se projít?“ šeptl Shimi do ucha Ann. Pod stolem ho pohladila po noze od kolene až k vnitřní straně stehen. Přiklonila se k němu a šeptla jasné: „Ano.“

Vyšli ven a prošli se kousek po okolí. Na konec se zastavila u auta.
„Tvoje?“ zeptala se Ann. Přikývl. Chytil si Ann za boky a přitlačil ji k autu. Rty se znovu setkali a jeho ruce se dostaly na hebká záda. Ne moc daleko korzet byl pěkně stažen.
Ann mu vjela po tričko a hladila ho po zádech až k lopatkám, pak přejela přes žebra a začala ho hladit po břiše. Vzdychl ji do krku, po kterém ji jemně přejel zuby. Pravou ruku uvolnil a otevřel zadní dveře. Ochotně si tam vlezla a on za ní.
„Ale s tím to mi budeš asi muset pomoct,“ řekl se smíchem Shimi a poukázal na korzet. Ann už chtěla říct, to každý, tak se jen zasmála. Shimi se ještě natáhl a dal kličky do auta, trošku pootočil, zapnul romantickou hudbu a topení. Ann mu sundala tričko a než se topení pořádně rozehřálo, auto se zamlžilo díky horkým tělům.

„Dáš mi číslo?“ zeptal se a objímal Ann.

Chvíli váhala, pak: „Dobře,“ řekla a pak mu dala na druhý mobil, přes který oznamovala, že je to omyl. Nejen, že měla pravidlo nespat se svými spolužáky, ale ani dvakrát se stejnými kluky.

Když se vrátili zpátky, šli si spolu ještě na parket zatančit. Ann měla, co chtěla, víc už nepotřebovala.
Když skupina dohrála a sbalila se Ann se sešla z Destiny, rozloučila se Shimim pusou a šli k autu.
„Zajímavý typ,“ řekla Destiny.
„Mám ráda starší auta,“ řekla Ann když Destiny obdivovala DODGE CHARGER 1969.
„Nevadí když se převleču, nechci aby mě tak někdo viděl,“ zeptala se a poukázala na svůj černý oděv.
„V klidu,“ usmála se Ann.

Na cestu pustili hudbu a trošku pokecaly, jinak bylo ticho. Hodila ji k bytům, pak si jela zaparkovat auto a došla tam. Jenže Ann nevěděla, že její dlouhá noc ještě neskončila.