Awesodemy Flair High School 5.DÍL

5.ČÁST

Pro Ann s jejím překvapením přijela ředitelka. Svého Dodge našla zaparkované poblíž bytu, kde si ho obhlíželo mnoho tváří. Byl v zachovaném stavu, jenom by chtěl nový lak. Nehledě na to, jaká je to krásná klasika, to byl její nejcennější poklad a její nejcennější vzpomínka z dětství. Ředitelka ji doprovodila k bytům. Poděkovala a už šla sama, její život se obrátil na ruby, znovu.

Mezitím Zann nechal vyčistit její kabátek. A když zjistil, že je už za zdí, chtěl ji vzít věci, které zůstali v autě. Mobily, peníze, klíče od auta, a ten kabátek.

Bylo to divné a nezdvořilé, ale podíval se aspoň na displej, kdo volá. Když si přečetl, že kontakt je datum jejího napadení, rozhodl se to vzít.
„Ahoj Ann. Jen jsem ti chtěl říct, že to s tebou bylo včera něco úžasného. A chtěl bych se s tebou znovu setkat. No, normálně nejsem ten typ na poprvé, ale byla jsi až příliš svůdná a…“
říkal Shimi do telefonu, aniž by věděl, kdo je na druhém konci. Popravdě to rychle odhrkával a místy drmolil. Důvod byl ten, že to četl, byl až moc nesvůj na to, aby byl schopný něco říct sám.
„To je omyl, ty blbe,“ řekl rozzuřený hlas Zanna. Hned zavěsil a ani nestihl vyslechnout „pardon“ od rudého Shimiho.
Zann měl chuť s mobilem hodit o zeď. Podíval se na kontakty v mobilu a bylo tam mnoho kontaktů, ale místo jmen tam byla data dnů. Vzhledem k tomu, že tam byly některé skoro tři roky staré, tak tam měla minimálně sto kontaktů. Co je zač, nějaký úchyl a toto jsou její trofeje? Podíval se do druhého mobilu a tam bylo pár kontaktů. Matka, otec, tety, strýci, asi tři kamarádi, jména nějakých firem, či co a nějaké přezdívky. Neprohlížel to vše, a díky tomu si jednoho kontaktu si nevšiml. Nebyl to kontakt s telefonním číslem, nýbrž s adresou domu. Hodil její věci do menší krabičky, zavázal a položil na stoleček vedle pohovky, kde si předtím vše prohlížel. Vstal a šel k počítači, zapnul internet a zadal rakovina čípku.

Položil krabičku do kabátku a dal to za její dveře, hlasitě zaklepal a rychle zmizel. Když Ann neochotně vstala z pohodlí gauče, tepla deky a nějakého dobrodružného filmu našla za dveřmi zabalený kabátek a v něm onou krabičku s jejími věcmi. Nechápala, rozhlédla se po chodbě, ta však byla mrtvá.

Nevěděla od koho, či co. Ale její správná domněnka byla ta, že to byl ten, kdo ji zachránil. Netušila, kdo to byl, ale měla mu chuť vyjádřit srdečné díky. Tu noc nevytáhla paty z bytu, vše potřebné měla tam. Horká sprcha, které ji uklidnila duši, způsobila, že i její kůže zčervenala. Dala na sebe spodní prádlo a volné delší tričko. Zalezla si to chladně příjemných peřin s knihami a notebookem a hned začala pracovat. Hodlala se pomstít, pomstít všem násilníkům, včetně profesora Evanse.
Zann tomu nemohl uvěřit. Rakovina, kolik měla kluků? Jak ji může mít rád? Kdo je zač? Zná ji? Kdyby se jeho fantazírování o tom, že by byli spolu, stalo skutečností, kolikátý by byl? A co by to pro ni znamenalo?
Mohl by mít s ní mít děti? Jenom ta tuna keců. Co kdyby se jednou někdo prořekl, třeba u oltáře? Nebo narazí na někoho, kdo s ní byl už před ním. Ne, ta holka, kterou znal, už neexistuje. Ne že by ji miloval, jako malou holku, ale prostě jako člověka. Tohoto člověka nemůže milovat.

„Tady Eso, budu potřebovat pár průkazů,“ řekla Ann do telefonu.
„Ahoj, na kdy?“ zeptal se počítačově upravený hlas.
„Stihneš ještě dnes? Kolik mě to bude stát?“
„Pro trvalé zákazníky… Normál cena jako vždy,“ ozvalo se, tón příjemnosti nebo nepříjemnosti se nedal poznat.
„Stejné místo, stejný čas?“ zeptala se.
„Jo, a prachy ve správných bankovkách,“ upozornil.
„Co to budou za průkazy?“ zeptal se hlas.
„Hned zašlu,“ řekla Ann, pak hovor ukončila.
Zaslala mu své požadavky v heslech, přesně ty, ve kterých se může dostat jako kontrola do skladu škol, kde profesor Evans předtím vyučoval a mohla navštívit pár jeho studentek. Měla asi hodinu čas, takže si užívala relaxu u televize a hudby. A ano, podívala se do učebnice společenského chování, hned potom umřela smíchy, se zase věnovala psaní.

Vytáhla svůj společenský oblek, který si sbalila do tašky. Na sebe hodila oblečení, které působilo, jako z kontejneru. Na oblečení si dala kabátek, co ji někdo přinesl, aby nepůsobila v okolí školy, hodně ‘‘nenápadně‘‘. Když šla po chodbě k autu, uslyšela melodické tóny piana z pokoje Zanna. Ignorovala je.
Asi po hodině a půl cesty sjela z dálnice do hlučného města. Všude byly reklamy osvícené barevnými neony, po ulicích se hemžili spěchající lidi, všemi směry. Vysoké paneláky schovávaly jasné nebe, a zvuky sirén s ostatními městskými zvuky tvořili ohlušující ozvěnu. Ann zklidnila jízdu, když se dostala na konec města, okolí se změnilo. Cihlové napůl rozpadající se domy, zápach, skoro žádní lidé, nějaké ty šlapky, dealeři, bezdomovci.
Zaparkovala auto před velkým domem, požární schodiště, deset schůdku ke dveřím, rovné střechy. Stejný panelák, jako všechny ostatní.
„Tady Eso,“ řekla, když zazvonila.
„Pojď,“ ozval se už normální mužsky hlas.

V podlaze hned za dveřmi byla obrovská díra, kterou opatrně obešla. Vypadalo to jako před rekonstrukci. Opatrně vše obešla. Zaklepala na dveře a vešla dovnitř.
„Čau Eso,“ řekl muž kolem třicítky. Blond dlouhé dredy, větší strniště a potrhané oblečení. Jako jediná místnost, ta byla obyvatelná. Menší kuchyňka oddělená koupelka postel s pérovou matrací, šedozelené zdi, trochu vlhkost v rozích parkety na podlaze.
Seděl na židličce na oku přidělanou lubu a dělal na průkazu.
„Převleč se a vyfotím tě,“ řekl jí, aniž by se otočil.
Ann předním nikam nezalézala, od něj jí nic nehrozilo a už tak jí dával slevy pod čarou. Hodila na sebe slušivý kostýmek, posadila se na židličku před šedobílé papírové pozadí. Vstal, vzal foťák a udělal pár snímků. Do deseti minut už formuloval jeden průkaz. Nebyl to hovorový člověk.
„Co máš zase v plánu?“ za to byl ale zvědavý.
„Chci někomu ukázat, že se mnou si nikdo nemá co zahrávat,“ usála se ďábelsky Ann.
„Jo, to jsem si taky zažil,“ ušklíbl se a dělal na jejím falešném jménu.
„Katarina Jonkinson,“ znovu se ušklíbl a podal ji první průkaz.

Znali se už nějaký ten pátek. Odmítal malému čtrnáctiletému spratkovi udělat falešný průkaz, když ale na něj ten malý spratek vyšťoural dost zajímavou minulost, změnil názor a našel zalíbení.
Podal ji čtyři průkazy, Ann se mezitím převlékla zpátky do hader. Na stůl mu položila peníze a s díkem odešla.

Zamířila směr hned k několika univerzitám, kde znovu převlečená v slušivém kostýmku našla ředitelnu. Byla tam sekretářka, v modré úzké sukni po kolena, laděné sako a bílá košile. Brýle a nudný hladký drdol.
Ann oznámila, že dělá jistou inspekci o profesoru Evansovi a průkazy sekretářce stačili k tomu, aby dívku, vypadající jako žena značného vlivu, pustila do archivu. Stejně tak ji to prošlo i ve třech dalších školách. Našla si jména studentů, které vyučoval včetně soukromých hodin. Hlavně ženy, některé už byly dospělé a měli založenou rodinu. Od všech si vypsala adresy a rozhodla se je postupně navštívit.
Ten den obešla čtyři ženy, ani jedna se s ní nemínila bavit o profesorovi. Buď ji zalhaly do očí, že si nic nepamatují, nebo už nechtěli vytahovat minulost. Měli svůj život a podobné řeči, nechtěly se tím už zabývat. Udělala si celkem zajížďku, celý den strávila hledáním. Pro ten den to vzdala a vydala se nazpět. Silnice byly zaplněné. Jela rovnou krajinou po obou stranách pole a za obzorem bylo jasná oslepující oranžová koule. Vytáhla sluneční brýle z přihrádky a dala hudbu více nahlas. Její vlastní mix, který začal ¨BORN TO BY WILD¨. Tiše artikulovala slova písní a v duchu si zvlášť promýšlela její speciální článek.

Zaparkovala auto a hadry co měla u padělátora nechala v autě. Hodila na sebe kabátek a vydala se do bytu. Pozdravila vrátnici.
„Ty jsi Ann, že?“ zeptala se starší žena.
„Ano,“ odpověděla znuděně Ann, dnešek byl pro ni náročný.
„Našel tě tatínek?“ znovu se zeptala žena.
„Já nemám otce,“ řekla suše a odešla. Zaražená vrátnice se jí dívala jen na záda.
„A ten muž před dvěma dny?!“ zavolala na ní vrátnice.
„Netuším!“ ozvalo se, když vešla do výtahu.

Než dojela do třetího patra, přemýšlela, o čem to mluvila. Jaký otec, jak ji to napadlo. Snažila se vzpomenout na noc, než se ocitla v nemocnici. Před očima se jí mihla tma a začala si vzpomínat. Když si vybavila akci, kluka Shimiho a Destiny tak ji rozbolela hlava. Dovezla ji na byt a šla zaparkovat, tam byla napadena. Ovšem si nebyla jistá, kdo to byl. Věděla, že toho muže znala. Natož ale, aby si vybavila kluka, co jí zachránil. Takový bolehlav dlouho neměla. Šla po chodbě a uslyšela zase hudbu z bytu Zanna. Nevšímala si toho. Zalezla do pokoje a chtěla si shodit kabátek. Když dala ještě ruce do kapes, něco tam našla. Byl to papírek s čistírny. Prohlédla si ho a bylo tam napsané jméno, na koho to bylo vystaveno. Nemohla uvěřit svým očím. Zann Phillips. Nebyla si jistá, co si myslet, ale jedno věděla. Dlužila mu takové ‘‘ dík‘‘, že to ani možné nebylo. Sevřela papírek do pěsti a vydala se k jeho dveřím. Už měla nachystanou ruku k zaklepání, v tom se ale v melodii jeho kytary, přidal okouzlující hlas.

Zůstala stát, jako by se objevil vítr s mínus sto stupňů a zabránil ji v pohybu. Jeho zpěv byl hlubší, působil jako rockový zpěvat s trocha chrapláku, ale zároveň alternativním podtónem. Uklidnilo jí to, a vybavila se jí z části zbylý průběh noci. Byla ještě více ztuhlá, když jí došlo, že ten muž byl Anderson a ten kdo ho div neumlátil, byl Zann. Z mysli jí osvobodil text, co Zann zpíval.

You wake up every morning,
with my heart in your palm trembling.
For all my feelings I've ever felt to you,
You still disregard me whatever I do.

Who is guilty here,
that your heart is full of darkness.
Now I'm here, I'm near.
I've met you, and my life became aimless.

You've changed, I hate you,
but my heart struggles I love you.
You've changed, I hate you,
why is my heart saying I love you.

At night I've found you lost,
trembling in the alley and injured,
In back I've felt cold,
it's been like a blizzard.

Then I've found out where was the evil,
you're not the one I've known.
you're a beautiful devil,
you're not the one I've known.

V očích se jí objevili slzy, když píseň skončila, udělala několik rychlých kroků ke svému bytu, kde prudce zavřela dveře, o které se opřela. Sjela po zady po nich dolů, schoulila se do klubíčka a rozbrečela se. Stejně si ale neuvědomila, že Zann, je Zann.
Byla mu tak vděčná, až to nebylo možné. Nebýt jeho by nevěděla, že má rakovinu děložního čípku, a bůh ví, kdy by se to dozvěděla. Prášky si totiž sháněla, přes své kontakty. Pořádně si neuvědomovala rizika a na svou hloupost doplatila. Kdysi jí doktor řekl pár nepříjemných poznámek na její život, a kvůli tomu tam něco přes rok nebyla. A teď když zjistila, že mohla být nakažená, ještě k tomu AIDS, tak to na ní bylo opravdu moc.
Nemohla, nevěděla co říct Zannovi, díky by bylo moc málo. Její hlavní obrana, zničit všechny kontakty s lidmi, stát se všem na očích, jako mrcha století, se proti ní obrátilo. Nejen, že nevěřila okolí, nevěřila už ani sobě. Její život ji znovu vystavil zkoušce, ve které si moc dobře nevedla.
Hodila své poznámky na stůl a došourala se do sprchy. Bíla pára stoupající ke stropu, horká voda dopadající na její tělo, proudy vody tečící po jejích vlasech ji uklidnilo mysl. Obmotala se bílým bavlněným ručníkem, se kterým i usnula.

Udělala si snídani, vajíčka, tousty, černý čaj. Vytáhla svoje úspory a šla k autu. Při první benzínce natankovala a vydala se na další adresy žen, studujících u pana Evanse. Byla ještě víc zahořklá, proti všem mužům. Už ten článek nebrala, jako obranu, nýbrž jako zbraň a pomstu.
Pár žen ji něco málo prozradilo, avšak ani jedna nepotvrdila přímo sexuální poměr s profesorem. Lhali, buď se jim klepal hlas, oči utíkali od jejího pohledu, nebo jí zabouchli dveře před nosem. Ne, bylo to až moc málo informací. Musela jít na to jinak. V dalším městě, změnila styl.
„Dobrý den, jmenuji se Katarina Jonkinson. Jste Maria Tuner?“ zeptala se Ann.
„Ano, za svobodna, co byste potřebovala?“ zeptala se žena kolem třicítky.
Menší blondýnka s vlasy v podkově, hnědé oči špinavá pleť.
„Potřebovala bych vaší pomoc,“ kapky v očích jí začali zabírat, a žena uviděla falešné slzy.
„Pojďte dál,“ řekla splašeně.
„S čím pomůžu. Dáte si něco?“ povaha ženy byla rozpačitá, sama měla velké problémy zamlada, a to se na ní odrazilo.
„Vyučoval vás profesor Evans, že? Zjistila jsem si to, pomozte,“ řekla zoufale. Nebyla dobrá herečka, pořádně ani nevěděla, jak hrát. No, Maria zrovna lhaní nerozeznala.
„Jistě, proč…?“ nedopověděla.
„Řekl mi, že mu to několikrát prošlo a projde i se mnou. Nevím, co si sním počít,“ skočila jí do řeči.
„Dítě,“ špitla Maria, a podala jí hrnek čaje. Seděli u kulatého bílého stolu, chvíli tiše.
„Objela jsem už pár žen, ale ani jedna mi nic neřekla. Jste moje poslední naděje. Já…“ když ji myšlenky dovedli k představě sexuálního obtěžování, tělo ji připomnělo dotyky učitele Andersona. Z příšerné herečky se stala dokonalost sama. Ruce se ji chvěli a k slzám se přidali pravé. Měla až příliš emocí, na to aby to ovládala.
„Hej, jsi v pořádku?“ položila jí ruce k loktu. Ann se vrátila do současnosti a šla po tom, po čem měla v úmyslu.
„Obtěžuje mě. Naráží do mě, a snaží se mě potopit,“ přeháněla.
„Znám to,“ přiznala se. Možná tušila, že Ann přehání, ale kápla božskou.
„Tehdy jsem proti pani Evansovi nic nezmohla. Mě a dalších šest dívek mu dělali hračky. Propadali jsme a to bylo jediné východisko projít střední. A i když nám matika později začala jít, chtěl stále, jinak nám bude dávat známky horší,“ Ann už měla v kapce zapnuté nahrávání. Neuměli jsme se bránit. Nevím, jestli ti můžu pomoct,“ víčka měla sklopené a pohrávala si s hrníčkem čaje.
„Proč jste to nenahlásili?“ zeptala se Ann.
„Ani jedna z nás neměla odvahu. Nebyli jsme populární, spíš zamlklé a nešlo nic dělat,“ vysvětlila Maria, to Ann bylo málo.
„Pořád po vyučování mě zve do kabinetu. Nedávno jsem přestoupila, že neumím látku a musím k němu chodit, nevím co si počít,“ znovu zalhala.
„Nejsem si jistá, jak ti poradit.“
„Taky…,“ zarazila se,
„taky v kabinetě?“ byla až moc nápadná, nedělala ještě takové reportáže.
„Co v kabinetě?“ nedošlo jí to.
„Musela jste s ním spát v kabinetě?“ zakuckala se.
„Ano,“ přiznala po delším tichu.
„Myslíte, že kdybych ho nahlásila. Pokud by to nepřestalo, pomohla byste mi?“ namítla Ann, hlas už měla klidnější. To musela prokouknout, že přehání.
„Ano,“ odpověděla jí. Žena musela být hluboce zamyšlena ve svých myšlenkách v minulosti, protože jenom blb, by nepoznal, že Ann klame.
Po chvilce Ann odešla, ve dveřích jí žena ještě řekla:
„Doufám, že budeš silnější než my. Když tak zavolej,“ dala jí číslo.
„Zničil mi celý život,“ dodala tiše Maria.
„Ty krávo, kde je oběd!“ ozvalo se s kuchyně. Ann stála ve dveřích a hned jí to došlo.
„Raději už běž,“ řekla Maria a rychle zavřela dveře. Poslední co uslyšela, byl hlasitý křik a pláč dítěte s horního patra. Toto tak nenechá.

V pondělí ráno si ji zavolala ředitelka na kobereček. Dostala nový rozvrh. Speciálně upravený jen pro žurnalisty. Bude střídavě co týden chodit na předměty ostatních. Například politologie, sociologie, chodit na soutěže jako divák a na sportovní zápasy. Navštěvovat hodiny umění hudby, malířství. Učit se pojmů, aby každý odborný termín nemusela vyhledávat na internetu. Jako žurnalista bude muset znát mnoho termínů, a hlavně proto že je na této škole, to bude mít obzvlášť těžké. Rozvrh se nechával dělat přes víkend. A co dva měsíce ho bude mít trošku jinak. Škola se jí bude přizpůsobovat, dle potřeb.
Poslední dvě hodiny měla strávit přímo v hodině pro žurnalisty. Když došla do učebny plných počítačů, tiskáren, kopírek a dalších vybavení, hledala nějakého vyučujícího, nebo tak něco.
„Ahoj, ty si Ann, že? Já jsem Inka. Vše tu mám na starost včetně redakci školních novin. Pokud bys měla zájem, můžeš se zkusit přihlásit,“ uvítala jí srdečně.
„Čau,“ pozdravila.
„Provedu tě,“ oznámila jí. Ukázala ji hlavní tisk, členy klubu, a představila členy budoucích žurnalistů. Viděla tam i Irvinga, ale neptala se.

„Ukážeš mi nějaké tvoje články, které zhodnotím, nechají se schválit a uvidíme. Vždy se najde místo, pro nějaký odstavec. Ředitelka mi už dala pár tvých děl a myslím, že by se pro tebe našlo místo,“ vysvětlila na otázku, jak se dostat do novin.
„Které ti ukázala?“ zeptala se trošku nervózně.
„O sociálních sítích, společenstvu, novinky ve tvé bývalé škole,“ Ann si trošku i oddechla, kdo by taky hned vzal člověka, který chce někoho potopit po, ani ne, prvním týdnu na škole.
„Už bych něco napsané měla,“ oznámila jí Ann.
„Máš to tady?“ zeptala se Inka.
„Jo, v notebooku,“ odpověděla.
„Tak ukaž, když tak si to zkopíruju a v další týden by to teoreticky mohlo vyjít,“ oznámila ji. „Hej Johne! Je na příští týden ještě místo?“ zavolala na jednoho z kluků u počítače.
„Půl stránky není obsazená,“ oznámil jí.
„Dík,- to je John, stará se o rozležení a design stránek. Díky němu si lidi čtou noviny. Dřív se dívají na to, jak vypadají, než na obsah textů. Dělá to zajímavější, většinou upravuje názvy článků, aby zaujali. Na to má své ankety,“ vysvětlovala. Ann jen pozorně poslouchala, tady chtěla být, proto sem i nakonec šla. Inka ji byla sobě rovná a za těch par dní toho na ni bylo moc. Ostatně v předchozích hodinách to tak nevypadalo.
„Takže můžu dělat i na notebooku, nebo spíš na počítačích?“ zeptala se.
„Jak ti to bude vyhovovat. – Tady je tvůj stůl. Podám ti ještě nějaké brožurky, jaké máme požadavky a jsou i některé body, kterým bychom se měli vyvarovat. – Na, tu máš nějaké náměty, abych věděla, jak se přizpůsobíš tomu, když budu po tobě chtít nějaký článek. – Noviny máme provozovat mimo vyučovaní, ale nikdo to tu nehlídá, takže to většinou děláme i tady. Máš dvě hodiny, abys něco napsala, pro první dojem nepoužívej internet, ani knihy. Jinak menší knihovna je támhle za dveřmi i se skladem všech výtisků, co jsme vydali. Pak se tam můžeš podívat pro inspiraci,“ byla velmi příjemná. Zrzka střední postavy, brýle bez obrouček, perlové náušnice i náhrdelník. A Ann si vlastně ani pořádně neuvědomila, že nikdo na sobě už nemá uniformu. Inka na sobě měla, béžový top s volánky, černé sáčko, černou úzkou sukni nad kolena a klapající černé lodičky.
„Uniformy nenosíte?“
„No měli bychom, ale udělali jsme si tu takovou šatnu. V příjemnější věcí, se líp pracuje,“ vysvětlila.
Ann se pustila do článků. Byli naprosto stupidní. Domácí zvířata, problémy přijmu potravy, drogy a historie školy.
‘‘Kdo by to četl,‘‘ pomyslela si Ann. No, měla jasno, díky několika hodinám v knihovně a hlavou nad vypůjčenými knihami, rozhodla se pro historii školy.

Ještě předtím dala Ince pár svých článků. Musela uznat, že je lepší než někteří, co v novinách už nějakou dobu jsou. Jeden ze článku si vybrala, zrovna o volbách. O volbách od ní nikdo nepsal a Inka uznala, že je to na profesionální úrovni.
„Jeden z tvých článků, jsem si vybrala. Budeš chtít pseudonym, nebo zveřejnit jméno?“ vyrušila ji.
„Tu se může skrývat totožnost?“ zeptala se udiveně Ann, hned jak dopsala větu.
„Jistě, má to tu ale akorát Stela,“ ukázala na dívku vietnamského původu.
„Myslím, že zveřejnit jméno,“ rozhodla se Ann. Jestli je na něco hrdá, tak je to její psaní.

Inka nebyla jenom tak někdo, byl to genius, a dostala se všude, kam mohla. Když si pročítala články Ann v jejím počítači, narazila i na za heslovanou složku. Nebyl problém pomocí jejích velmi drahých kouzelných hraček to rozšifrovat. Rychle vše zkopírovala na flešku hlavně ten článek o volbách. Ale nevěděla, že zkopírovala i článek, co včera Ann dodělala o profesoru Evansovi.