Awesodemy Flair High School 8.DÍL

8. ČÁST

Další den ráno potkala na chodbě profesora Evanse, měla nutkání ho pozdravit, tak i učinila. Mrzutým pohledem na ní pohledl pěkně z patra. Viděl ji jako švába, kterého chtěl okamžitě zašlápnout.
„Tohle není konec,“ uslyšela asi tři kroky za svými zády, neotočila se, ale věděla, že opět rýpla do vosího hnízda.

Dneska měla na programu Alexe, Ottise a vědu. Povzdechla si a šla najít laboratoř. Otevřela dveře, pozdravila staršího muže v bílém plášti, na očích nějaké průhledné, plastové, ochranné brýle.
„Ty jsi Ann Patterson, že?“ otázal se k ní.
„Ano,“ odpověděla.
„Dobře, musíš si vzít plášť a brýle. Pokus se na nic nesahat. Tvoji spolužáci jsou tam, popřípadě se ptej jich,“ řekl jí profesor a zapsal nějaký výpočet na tabuli.
„Děkuji.“ oblékla se a dala si brýle.

„Ahoj,“ pozdravil jí Otiis pak i Alex. Měli své laboratorní stoly uprostřed místnosti, kde se nad nimi schylovali mračna a blesky, no prostě rivalita.
„Čau, na čem děláte?“ zeptala se a hned si začala dělat poznámky.

Otiss se místy celkem i rozčiloval, při slévaní dvou látek, mu to vyprsklo a trochu si zanadával, pak se omluvil profesorovi, které na něj překvapeně pohlédl. Alex jí vysvětlil nějaké základy o látkách. Jako mladý genius jí mohl vykládat důležité věci, které potřebovala k zhotovení dalšího článku o vědě a přitom vytvářet chemickou sloučeninu, která by účinně poháněla jeho raketový projekt. Nemohl jí avšak říct své přísady, které používal, aby někdo neodcizil jeho závěrečnou práci.
Týkalo se to pohonu pro vesmírné rakety, tak aby byly levnější a měli lepší výkon. Ann užasla, co v tak mladé střapaté, popelové hlavě, se schovává za úžasnosti. Alex zvědavě odstoupil od své práce a šel nakouknout na poznámky Ann. Hnědozelené oči schované pod zakulaceným černými obroučky přemýšleli o jejích poznámkách, jak je vylepšit a udělat zajímavějšími.
„Tohle by četl asi jen vědec, zkus do toho dát víc lehkosti, aby to pochopil i blb,“ řekl namyšleněji Alex. Nebyla zvyklá, aby jí do její práce někdo mluvil, ale to jí ještě čekalo.

Poradil jí pár typů, a vysvětlil nějaké pojmy, popřípadě ukázal výpočty. Ukázal ji, i co některé sloučeniny dělají, vlastnosti potom přešel i k materiálům. Po svolení dozorčího profesora a ostatních spolužáků, jí provedl po třídě a ukázal, co kde mají a na čem dělají, jejich vymoženosti, sklady a některé minulé práce. Když dovedl Ann do poslední místnosti, které stále patřili k vědě, užasla. Připadala si jako v sci-fi filmu. Všude lesklé stroje, ampulky, ostré nářadí a popsané zkumavky.

„Na nic nešahej,“ znovu jí upozornil, a pak začal popisovat, co je co a k čemu to slouží. Vyrušil je Ottis.
„Ehm…,“ upozornil na sebe.
„Co bys rád?“ zeptal se ho namyšleněji, spíš ho ale jen škádlil.
„Mohl bys, potřebuji druhé ruce, a nechci to dávat do rukou horších, než jsou ty mé,“ vysvětlil. I když mezi nimi byla velká bojovnost, navzájem se tolerovali a místy i pomáhali.
„Jasně,“ změnil přístup a byl příjemnější.

Ann pozorovala, jak zvedají na stůl nějakou velkou ocelovou formu.
„K čemu to slouží?“ zeptala se zvědavě, nebyla zvyklá s někým nějak moc spolupracovat, většinou si všechno vyhledávala sama. A teď ještě když je bude mít na očích, co den cítila se trochu divně.

Je to jako internet, tak kde neznají vaši totožnost a kdo jste skutečně zač, můžete být kýmkoliv, ale když je to mezi známými lidmi, které bude potkávat, hned máte divné pocity.

„Dělám prototyp chytrého mozku do auta,“ vysvětlil.
„Tady už asi všichni dělají na závěrečných pracích, ne?“ znovu si prohlédla třídu a zamyslela se.
„Jo, to je pravda a támhle Volis, jí dělá už třetím rokem. Rodiče mu školu stále platí, i když teoreticky už odmaturoval, ale stále tu zůstává,“ poznamenal Otiis. Ottisovi sklouzla ruka a málem mu to celé vypadlo. Díky Ann postřehu, upustila poznámky a zachytila to, než se stalo neštěstí.
„Páni, dík hej,“ řekl šťastně a pomohla jím to zvednout na stůl. Bylo to těžké, měl si přizvat ještě někoho.
„Dávejte pozor!“ okřikl je profesor.
„Ano, promiňte,“ zavolal na něho Ottis. Oba jí pak ještě pomohli s některými poznámkami, a dali jí pár typů, jak by byl článek zajímavější. Noviny dostávají i možní zájemci na tuto školu, a ředitelka některé nechává upravovat a dělá z nich i propagandu, aby přilákala další studenty.

Poslední dvě hodiny měla ještě profesora Whita. Když došla do třídy, něco bylo jinak. Nikdy nijak obzvlášť ze třídy nezdravila. Jen Destiny, když si k ní sedla na sousedské místo. Jenže když ten den vešla do třídy, pozdravila.
„Čau Jay, Tristane,“ podívala se na ně krátce, pozdrav jí oplatili i s úsměvem. Tristan měl o lavici položené berle, proto taky jeho úsměv rychle zmizel.
Zann na ni hleděl a nechápal, co s ní je. Pořád přemýšlel, kde se stala chyba. Měl jí to říct, přiznat se.
O přestávce si Ann dala sluchátka do uší a začala poslouchat nové album TDG. Tristan vstal, podepřel se berlami a kulhavě k ní doskákal na jedné noze.
„Ahoj,“ neslyšela ho. Sedl si mezi ní a Destiny, tím si ho Ann všimla.
„Čau,“ znovu ho pozdravila.
„Tak co noha?“ zeptala se, a sundala si sluchátka při skvělém refrénu.
„Jo, snad tě budu moc pozvat aspoň na jeden tanec. Jinak promiň, že jsem ti nenapsal,“ rty se mu smáli, avšak srdce bylo v bolesti.
„To je v pohodě,“ usmála se na něj, zlepšilo mu to náladu.
„A už jsem ti říkala, že netančím. Ne nijak moc,“ dodala. Poznala jeho bolest a na co myslí, už měla hodně co dočinění s falešnými úsměvy a skrytou bolestí, sama to dělávala.
„Tak se mi když tak snaž šlapat na tu zdravou nohu,“ zasmál se na svůj učet. Ann mu milý úsměv oplatila.

Zann je viděla a něco zaslechl, byl zklamaný, naštvaný, uražený a smutný. Nemohl věřit, že půjde na ples s Tristanem, že tam půjde vůbec. Sám ani nevěděl, proč si to myslel. Nemohl si pomoct a jedna z jeho myšlenek vylezla na svět.

„Tvoje jednorázovky tě už omrzeli?“ hlas měl zkažený po závisti. Ann se k němu otočila spolu s Tristanem i se zbytkem třídy. Měla pocit, že jí srdce obalil ostnatý drát, který se utahoval. Tím jí pomalu, ale jistě krvácelo srdce. Proč jí to od něho tolik zabolelo?

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptala se ho a silně zatlačila slzy, nikdy ji taková slova tak nezasáhli. Proč od něj ano?
„Myslím, že dost,“ odpověděl jí.
„Hej ještě ty?“ drknul do něj Shandy.
„Nepleť se do toho,“ zlostně se podíval na kámoše sedící vedle něj na lavici.
„Co tě žere?!“ okřikl ho Tristan.
„Raději nic,“ řekl, co potřeboval. Když si chtěl normálně sednout na židli, protože už zazvonilo, všiml se Ann chvějících očí a rukou. Najednou poznal, co je to litovat svých slov.

Po vyučování zamířila do redakce za Inkou, které stihla ještě ráno poslat článek o basketbalovém zápasu.
„Ahoj,“ pozdravila lidi.
„Ahoj,“ ozvalo se nazpět.
„Co článek?“ zeptala se ještě stále trochu rozhozená.
„Hej Ann, to jsem chtěla. Jak ti to říct…“ odmyslela se, „fakt dobrý, ale nachystala jsem ti pár článků od jiných lidí. Zkus si to přečíst a trochu to uprav. Něco tomu chybí, popisuješ tam zajímavě momenty, hlavně ten konec a celý obrat, ale závěr trošku předělej,“ oznámila ji Inka a podávala balík článků o basketu psaný v minulých týdnech.
„Jo, jasně v pohodě,“ odpověděla, ale v pohodě to ani zdaleka nebylo. Co jí ještě čeká?

Po jídle z jídelny a převlečení na bytu si vzala klíčky a jela do nemocnice na kontrolu. Než nastoupila, akorát jí zavolala mamka.
„Ahoj zlato. Jak se máš?“ zeptala se jí starostlivě.
„No, ahoj… ujde to,“ zalhala.
„Aspoň, že tak. Byla jsi už na kontrole?“ zeptala se akorát včas.
„Právě tam jedu,“ oznámila jí.
„Dobře, slyšela jsem, že máš příští týden ples. Stavila by ses o víkendu, půjdeme koupit šaty,“ spíš než oznamovacím tónem, to bylo, že nemá na vybranou.
„Jasně,“ povzdychla si.
„Dobře, opatruj se,… Annika! Annika!“ řekla jí matka a pak se za jejím hlasem dalo slyšet její jméno.
„Chce tě bráška,“ řekla jí ještě mamka.
„Dáš mi ho?“ zeptala se jí, uslyšela souhlasné zamrčení a potom jásot svého mladšího sourozence.
„Sestřičko, kdy přijedeš?!“ skoro až zakřičel do telefonu. Musela si ho ztlumit.
„O víkendu,“ řekla mu a objevil se jí úsměv na tváři.
„To je za dlouho, přijeď teď!“ skoro až začal dupat.

Měl svojí opatrovnickou sestřičku velmi rád, ale neznal jí celou. Ann se od jeho narození snažila, aby měl lepší dětství než ona. Mark svého tátu ani neznal, ani neví, že má syna. Svou rodinu opustil a matka výrazně zdůraznila Ann, ať se neopováží mu o něm říct. Kdysi s otcem po rozvodu udržovala ještě kontakt, pak ale zjistila, co je doopravdy zač a
v nejhorších časech, se i ke své dceři otočil zády.

„Když to vydržíš, něco ti přivezu,“ řekla mu Ann a začala se na parkovišti usmívat. Opřela se o přední dveře a poslouchala milovaný dětský hlásek svého brášky.

Milovala ho nadevše, svým způsobem ho skoro vychovala. Její matka měla dvojité směny a skoro nebývala doma, teď Marka opatruje většinou stará sousedka a ze všech těch dějů, které otřásli Ann se životem, ji nejvíc bolí, že nemůže být u svého štěstí, u svého brášky.

„Dobře a sestři?“ ozvalo se smutným tónem.
„Ano?“ její úsměv taky pomrzl.
„Stýská se mi,“ ozvalo se a Ann vyletěli pák rázem i ukáplo několik slz. Jeho hlas byl plný bolesti.
„Mě taky Marki, mě taky. Přijedu hned v pátek po škole, co říkáš?“ zkusila ho trochu povzbudit.
„Uhm…“ zajásal souhlasně.
„Tak ahoj,“ rozloučili se.

V nemocnici vše proběhlo v pořádku, dostala ještě nějaké prášky a mohla jet nazpět. Když vycházela z nemocnice, ještě k ní vyběhl doktor.
„Slečno!“ zavolal.
„Ano,“ otočila se.
„Jen, měla byste být vděčná. Váš přítel jednal správně, a někdy velmi rád říkám pacientům… Ten mladík se o vás ani nehnul, jste pro něj asi velmi důležitá. Většinou toto pacienty potěší, tak jsem vám to chtěl říct. Vypadala jste ztrápeně,“ usmál se lékař, byl nějak zmatený, vzhledem k tomu, že tvrdil, jak často to říká.
„Promiňte, ale o čem to mluvíte?“ zeptala se udiveně.
„Ten mladý muž. Myslím, že se představil jako Zann. Jste pro něj velmi důležitá, měla byste se opatrovat,“ vysvětlil ji doktor, zrovna na něj začala mávat sestřička.
„Ah… promiňte, musím už jít,“ rozběhl se zpět k recepci a pak v běh do ambulančních dveří.

Den měla velmi složitý a zvláštní, těžko se jí spalo. Druhou noc se už převalovala a nemohla usnout. Když dojela od doktora, zbytek dne trávila čtením a upravování článku o basketu. Fakt byla unavená.
Z vedlejšího pokoje i přes tlustou zeď slyšela příjemnou hru na klavír. Hodila kolem sebe župan a šla si lehnout na gauč, od kterého byly tóny výraznější.
Melodie byla klidná a při refrénu, jako by viděla jeho rychlé kmitající prsty, které dávají úder do kláves. Z ničeho nic v klidné harmonii, se objevila bouře. Byla to bouře jeho srdce. Bylo něco po deváté, proto si nikdo na něj nestěžoval a Ann šla spát, protože byla unavená, i tak právě nemohla usnout. Ještě jednou si vytáhnula články a notebook. Pustila se do finálních úprav.

***

Ann se těšila, jako malá holka na svoje první lízátko, o kterém slyšela jak je dobré. Konečně měla jet za svým bráškou. Inka ji články o Jaydenovi, basketu a Alexovi s vědou, pogratulovala. A tak se jí přeci jen celý týden značně vyvedl.

Ve škole vše probíhalo v pořádku. A měla další úkol od Inky, a to že po škole má navštívit menší hudební koncert. Měla slyšet Zanna, Shandyho, Ryana se Sapphirou a další, jenže toto byla hudební esa této školy, a měla se zaměřit jen na ně, protože tři z nich jsou její spolužáci.
Co mohla dělat, práce jako práce.

Sedla si do prostřední řady a poslouchala vážnou hudbu, přesně tu co je pěkně dole na jejím hudebním žebříčku.
Všichni byly řádně upravení. Dámy šaty, muži smokingy. Spolu s dalšími studenty v uniformách poslouchala smyčcové nástroje, dechové i strunné.

Jako poslední vystoupila čtveřice, kvůli které musela poslouchat hodinové muka. Na to jak byla daleko, měla úžasný výhled. Tři ohromně nádherní kluci vešli na podium jako první. Celý v černém jen jasně bíle kravaty.

Shandy se svými blond vlasy s nadýchanou ofinou mírně hozenou na bok a nad krkem trochu rozcuchaný působil nadmíru sexy a neodolatelně. Černé oči se záhadným skoro naštvaným pohledem nutili, aby všechny dívky sedící v představenstvu začala pískat a jásat, no nemohli.

Ryan, jeho světlé delší oříškové vlasy s pramenem ofiny hozeným dozadu, silnější obočí padající do jasně modrých očí s ostřejšími fousky působili andělsky i démonsky. I když měl devatenáct, šel o rok později, působil na víc. Jeho vzhled nepůsobil nevkusně, ale ani příliš elegantně, mělo to svou rovnováhu. V ruce si nesl elektrické housle a s vážnou sexy tváří se začal připravovat.

Zann, vlasy mu zakrývali pravou část čela v mírných vlnkách, jeho lícní svaly neměli žádné známky pohybu. V ruce nesl Harley Benton elektrické čelo. Dech byl naprosto klidný, i když dobře věděl, kdo ho sleduje. Věděl, že tam Ann je a píše článek o nich.

Ann nemohla uvěřit očím, za okamžik ani uším. Působil tak skvostně, měl v sobě oheň i led, cítila na sobě jeho pohled, když se podíval do obecenstva, ale neměl šanci ji najít, protože tam byla naprostá tma a z druhého konce bylo několik světel reflektorů, které ho oslepovali. Nakonec se otočil a podíval se směrem za poslední členkou.

Sapphira, poprvé ji viděla. Menší postavy, zelené oči, vlasy kaštanově hnědé v nádherném složitém drdol. Z boku v něm měla zapíchnuté bílé květy, které padali až po její rameno, kde se dotýkali její snědší kůže díky střihu černých šatů, které měla kolem krku tak, že záda a ruce byla odhalena a část hrudě ji odhaloval střih „O“, protože těsně pod krkem byli ještě sešité.

Stoupla si před mikrofon, Shandy usedl za bílé piano s velkým rozevřeným křídlem. Obecenstvo naprosto utichlo a oni spustili. Uklidňující hudba byla naprosto úžasná, o Sapphiře se říkalo, že má ohromný hlas a Ann nevěřila, dokud neslyšela. Sladký, přesto silný hlas rozechvěl celou místnost. Zannovi rychlé pohyby smyčcem spolu s Ryanovými, se promítali. Doplňující klavír dokonale doplnil chybějící tóny, nakonec hrál neustále. Když Zann začal pomalu hrát na čelo, skoro jako na kytaru, nemohla uvěřit svým uším. To v životě neslyšela a nikdy by jí nenapadlo, že by se s těmi to nástroji dalo tak kouzlit. Sapphira nepřestávala zpívat a nakonec jejich vážnější tóny se přeměnili na moderní podání. Zann začal zpěvem doplňovat dívku, a Ann pochopila souzvuk jejich hlasů. Patřili k sobě. Byla v ohromení, že si dokonce zapomněla děla poznámky. Byla oslepena, omámena, nevnímala čas ani lidi ani už dokonce Zanna a ostatní, vnímala jenom hudbu. Melodické „o-o-o“ se Zannových úst ji dostalo do rauše. Ani nepostřehla, že už je to jejich pátá píseň, a že Zann je už dávno u piana, Ryan u čela a Shandy u houslí. Poslední píseň celou zpíval Zann a Sapphira k němu přidávala jen melodické tóny. Bylo to spíše jen takové rytmické povídání v hlavním doprovodu jeho klavíru.

I hate feeling like this
I'm so tired of trying to fight this
I'm asleep and all I dream of
Is waking to you
Tell me that you will listen
Your touch is what I'm missing
And the more I hide I realize I'm slowly losing you

I wanted to try so many times,
But I could not
This heart belongs only to you, but in our lives

Sometimes when I lie
I know youre on to me
Sometimes I don‘t mind
How hateful that I can be

Sometimes I don‘t try
To make you happy
I don‘t know why I do the things I do to you but

Sometimes I don‘t wanna be better
Sometimes I can‘t be put back together
Sometimes I find it hard to belive
That you here again, it could be
Born for me ….

Na hloupost Ann si neuvědomila, pro koho ten text složil. Dívky si utírali slzy a všichni tleskali. Ann byla dojatá, u srdce jí hřálo, ale zároveň se jí i chvělo. Pár lidí předalo Sapphiře květy a obecenstvo se postupně začalo vyprazdňovat, kluci si zatleskali a pak objímali dívku. Ann jim chtěla pogratulovat a pochválit je, jenže když se přibližovala, zaslechla rozhovor Zanna a Sapphiri, jak se domlouvali na ples. Sama nevěděla proč, ale nohy jí odvedli do bytu.
Zabalila si věci, poslala nějaké články Ince a šla k autu. Ještě v hale potkala Zanna, jak objímá Sapphiru. Jemně se políbili na líce a Ann je ignorujíc obešla.
„Ann počkej!“ zavolal za ní Zann. Sapphira se zamračeným čelem odešla.
Ignorujíc krásný hlas pokračovala dál.
„Hej!“ znovu zavolal, a chytil ji za ruku, cestovní taška ji upadla na zem.
„Co chceš?“ zeptala se ho nakrknutě.
„Já, no nemluvili jsme spolu od toho momentu ve třídě. A – no - , prostě jsem se ti chtěl omluvit,“ řekl jí.
Vypadl přesně tak, jak se poprvé potkali, až na to, že měl jiný střih kvádra. Povolená kravata, rozcuchané vlasy a sladký úsměv stejný.
„Už jsem ti jednou řekla, že jsem zvyklá,“ její tón byl podrážděný, ani si to neuvědomovala.
Mysl měla rozpolcenou, před hodinou mu chtěla prokázat hold za krásnou hudbu a teď měla chuť mu vrazit facku. Její mysl a její činy, jsou úplně něco jiného.

„Já ti odpověděl, že to tak nemusí být,“ řekl jí.
„Nepamatuji se,“ koutek úst zvedla, byla to pravda, nějak se jí to nevybavovalo. Zvedla tašku a pomalu odcházela dál k autu, po třech krocích se zastavila.

„Hrabal ses mi ve věcech, že? Tehdy, když jsi mi pomohl,“ otočila se k němu nazpět, vlastně otočila jen tvář a zeptala se ho, jako by si vzpomněla v ten moment.
„Tak to nebylo,“ zapřel.
„Jo? A jak tedy?“ otočila se celá, pustila znovu tašku a složila si ruce na hruď, nadzvedla ještě obočí.
„Volal ti nějaký Shimi, či kdo,“ spustil.
„A cos měl co brát cizí telefon?“ otázala se ho.
„Já neřekl, že jsem ho vzal,“ namítl.
„A vzal?“ nadhodila se zvědavým obočím.
„Jo vzal,“ připustil.
„Tak vidíš,“ podotkla.
„Začalo mě štvát, jak to pořád vyzvánělo,“ zalhal.
„Jo? Fakt?“ řekla protáhnutými tóny.“A to ti dalo jako to oprávnění?“ znovu se zeptala.
„Ok, fajn omlouvám se,“ udělal od ní krok zpět a ruce dal do bránícího gesta.
„Hele nechme to, jsem ti fakt vděčná a děkuji, že jsi mi pomohl, ale ještě něco mě zajímá…“ zamyslela se.
„A to?“ otázal se.
„Proč ses nehnul od mého lůžka a byl tam až do dalšího dne?“ vyřkla váhavě.
„Ehm…“ zasekl se, snažil se rychle vymyslet něco smysluplného.
„Hej jsi tu?“ došla k němu a zamávala mu rukou před očima, byl až moc zamyšlený.
„Ah… nech to tak, stejně mě to vlastně až tak moc nezajímá a čeká mě bráška,“ zalhala o tom, že jí to nezajímá, pak se prozradila o rodině.
„Annis, ty máš bráchu?“ překvapeně vyřkl.
„Jak jsi mi to řekl?“ pootevřela pusu a začala rychleji dýchat, tak jí naposledy řekl, před necelými dvanácti lety.
„Ann?“ věděl, že se prozradil, aspoň z části se to snažil ututlat.
„Ne, tys mi řekl Annis,“ opravila ho a pořád měla pootevřenou pusu a hleděla na něj.
„Asi - asi jo,“ nakonec přiznal.
„Co tě na tom překvapuje,“ nadechl se a zaujal zase klidný postoj.
„Ale nic,“ zvrásnila čelo a trochu zatřepala hlavou, že je to absurdní. Zann si oddychl.
„Musím jet, čau,“ řekla mu, vzala si tašku a nastoupila do auta. Zann se s ní taky rozloučil a sledoval mizející auto i s ní.