Barevný Den dětí

Sluneční paprsky ozařovaly mýtinku, kterou si vybrali pro svůj účel. Použili pár technik a za pár okamžiků před nimi stál mohutný hrad. Tyčil se do výšky bezmála dvaadvacet metrů. I když zdi byly jen ze dřeva, vypadaly kamenně a studeně. Dokonalá náhražka za opravdový hrad. Vybavení uvnitř bylo taktéž přesné. Dalo spousty práce nachystat nábytek, koberce, osvětlení a veškeré místnosti. Všechno muselo vypadat bezchybně, jinak by to mohli hned zabalit.
Vše bylo přichystáno a tak jim nezbylo nic jiného než čekat do tmy.
***
Neji, prozatímní velitel týmu, udával svižné tempo. Stmívalo se a na daném místě měl být do setmění. Zastavili se před hradem. Bylo to zvláštní. Kdo by stavěl hrad uprostřed lesa? Pomocí byakuganu prozkoumával okolí. Nelíbilo se mu to, měl divný pocit. „Někdo se sem blíží,“ varoval tým. Rychle se schovali za stromy.
Stíny se prodlužovaly a na mýtince před hradem bylo šero. Viděli jen tři zašedlé obrysy. Dali si znamení a zaútočili.
Lee si vybral prostřední cíl. A příliš pozdě mu došlo, na koho útočí. Nohou narazil na protivníkovu čelist.
„Naruto!“ křikla Sakura.
Naruto odletěl pár metrů dál. Vyskočil na nohy. „Co to děláš?!“
„Naruto-kun,“ zděsil se Lee. „Omlouvám se! Netušil jsem, že jsi to ty!“ rychle se omlouval.
„Co tady děláte?“ zeptal se Neji Sasukeho, jenž stál vedle něj.
„Dostali jsme misi,“ začal vysvětlovat, „měli jsme sem přijít a tu nám bude přiřazen úkol. Co vy?“
„To samé.“ Už se chystal zrušit byakugan, když v tom si všiml dalších osob mířících k nim. „Ze severu k nám míří další tři ninjové,“ otočil se, „z jihu taky.“ Se Sasukem se na sebe podívali. Tušili, že to nebudou nepřátelé, tak se ani nechystali k boji.
Za pár minut se u nich objevily týmy 8 a 10. „Co tady děláte?“ zeptal se Kiba hlasitě.
„Nejspíš to samé, co ty,“ odpověděl Neji. Než se však stačili pustit do diskuze, dveře hradu se otevřely a ven vyšel starý správce.
„Tak rád vás vidím,“ pronesl chraplavým hlasem. Všech dvanáct geninů se k němu otočilo. O holi scházel schody dolů.
„Kdo to je?“ zeptal se Naruto ne příliš tiše. Ignorovali ho.
„Potřebuji, abyste mi pomohli. Jsem správce tohoto hradu, ale jsem již příliš starý a nemohu se o něj starat jako dřív. Toho využili chuligáni, kteří mi tu dělají problémy. Prosím chyťte je!“ žádal je.
„My se o to postaráme, viď Akamaru!“ Místo odpovědi štěkl.
„Až po mě!“ připojil se Naruto.
„To se ještě uvidí!“ ušklíbl se Kiba. I s Akamarem na nic nečekali a rozeběhli se k hradu. Naruto ho následoval. Nechtěl přijít o zábavu. Ostatní jen zakroutili hlavou a rozeběhli se za nimi.
„Ještě jsem vám zapomněl něco říct!“ křičel za nimi správce. „V tom hradě straší!“ Zdali ho slyšeli, nezjistil. Když osiřel, narovnal se a usmál se. Zmizel v obláčku dýmu.
***
„Vážně si myslíte, že tu straší?“ zeptala se TenTen svých kolegů.
„Straší?“ optal se nechápavě Lee.
Již ve vstupní hale se rozdělili, aby prohledali celý hrad. Byl velký. Neji zkusil byakugan, ale zjistil, že nemůže spatřit čakru svých přátel. Muselo tu být něco, co jeho schopnost rušilo. Nakukovali do každé místnosti, aby nic nepřehlédli. Lee otevřel jedny rozvrzané dveře, nakoukl dovnitř.
Uprostřed místnosti stála židle, na níž seděla porcelánová panenka. Měla blonďaté kudrnaté vlasy a červené šatičky. Svýma modrýma očkama se dívala na každého, kdo vstoupil do dveří.
Už byl napůl cesty pryč, když v tom zaslechl někoho zašeptat jeho jméno. Rozhlédl se. Neji a TenTen byli hodný kus před ním a nezajímali se o něj. Pak to uslyšel znovu. Vrátil se do pokoje, ale i zde, kromě panenky, nikdo nebyl. Přistoupil k blondýnce, vzal ji do ruky a zatřásl s ní.
Přes místnost proletěla malá kulička. Zaslechl pohyb, otočil se, vytáhl kunai a hodlal se bránit.
Prásk!
Po čele mu stékala nějaká tekutina. V místě nárazu ho to bolelo. Omámeně zvedl ruku a dotkl se oné tekutiny. Promnul ji mezi prsty. Co to je? pomyslel si.
„Lee! Lee!“ Hledali ho. Všimli si před několika málo vteřinami, že jim chybí. „Lee, kde jsi?“
Narazili na otevřené dveře. Opatrně, se zbraněmi v rukou, nakoukli dovnitř. Spatřili Leeho zakrvácenou hlavou.
„Lee!“ vyděsila se TenTen. Rozeběhla se k němu, aby ho mohla ošetřit. Když byla u něj, cítila zvláštní vůni. Zprvu si nemohla vybavit, odkud ji zná. Pak ji to došlo. „Barva?“
Neji je sledoval. „O co tady jde? Mohla by to být past nalíčená těmi chuligány?“ Zkoumal směr, odkud přiletěla kulička. Klouby ruky zaklepal na dřevo. „Je tam nějaký mechanismus, který ji poslal. Chtěl odkrýt prkno, ale zaslechl cvaknutí. Rychle se sehnul. Právě ve chvíli, kdy z mechanismu vyletěla další kulička. Opět zasáhla Leeho. Ten obrátil oči v sloup a zhroutil se k zemi.
Když přišel k sobě, ležel na hustém koberci na chodbě. Hlava ho nehorázně bolela. „Co se stalo?“ zeptal se. TenTen mu sdělila, co si oba myslí.
Chodili hradem a všemožně se snažili vyhýbat barevným kuličkám. Z velké části se jim to dařilo. Zajímalo je, jestli na to přišli i jejich přátelé. Zamířili do zadních částí hradu.
TenTen myslela, že když kuličku v letu rozpůlí, nebude moci ji zašpinit. Kunaiem rozpůlila letící kuličku. Ta ovšem explodovala jí přímo do obličeje. Zjistili, že je lepší se jim raději vyhýbat.
Už nehledali žádné chuligány. Chtěli co nejrychleji vypadnout z té jedné velké pasti. Měli tušení, že je to všechno jen nějaký žert. Museli najít správce a zeptat se ho na pár věcí.
Scházeli ze schodů, když v tom do Nejiho, jenž byl celou dobu bez ujmy, narazila barevná kulička. Zbarvila mu jeho bílou košili. Jen zaskřípal zuby. Chtěl vyjít bez jediného barevného fleku. No, nevyšlo mu to. Rozhodně na tom byl líp než TenTen, která měla modrý obličej.
V zadní hale nenarazili na nikoho. Otevřeli tedy zadní dveře. Ozářilo je světlo velkého ohně. Jakmile si zvykli na světlo, viděli velký stůl prostřený pohárky a prázdnými talíři. Rozezněl se hlučný potlesk.
„Co to…?“ Než však stačil větu dokončit, přistoupila k nim Tsunade.
„Výborně!“ usmála se na nich. Potlesk ustal. „Jste první. Navíc tu máme někoho, kdo nebyl zasažen.“ Dívala se na Nejiho.
Zahanbeně sklonil hlavu. „Bohužel, to není tak pravda,“ řekl šeptem. Otočil se a odhalil tak barevnou skvrnu na zádech. Nebyl z toho nadšený.
Tsunade zakroutila hlavou. „Tak to se musíš obejít bez zvláštní výhry.“
„Zvláštní výhry?“ vyzvídala TenTen.
„Kdo přijde, aniž by byl zasažen, tak dostane výhru,“ vysvětlila. „Pojďte se posadit a počkáme na ostatní.“
Leemu a TenTen nabídli navlhčené hadry, aby si mohli omýt obličej. Přistoupil k nim Gai.
„Dobrá práce Neji,“ pochválil ho. Pak se zářivě usmál na Lee a TenTen.
„Omlouvám se, sensei,“ začal Lee. Poplácal ho po zádech.
„To nevadí, příště se budeš víc snažit!“
„Hai, sensei!“
Nečekali dlouho. Za pár minut vyšel z hradu tým 7. Naruto byl barevný od hlavy až k patě. Sakura o něco méně a Sasuke byl zasažen dvakrát. Tým 8 a 10 přišli o chvíli za nimi a také byli všichni zasaženi víc než dvakrát. Neji tak byl vítězem, i když nevyhrál zvláštní výhru, o které mluvila Tsunade. Nevadilo mu to, byl spokojený, že byl nejlepší ze všech.
Všichni se posadili i se svými učiteli a oslavovali. Nad ohněm se opékalo velké divoké prase. Chouji se nemohl dočkat, až se konečně nají. Měl hlad jako vlk. Vlastně, ten mohl jíst pořád.
Plameny vesele plápolaly, vůně selátka se rozléhala po okolí, až se sbíhaly sliny.
Povídali si a oslavovali jejich den – Den konožských dětí.