Bezejmenná

Pokojem se neslo hlasité sténání, které protínal mladý mužský hlas.
„Už dost! Prosím!“ Opakoval stále dokola.
„Ještě není konec!“ Sykl druhý muž a zaryl své nehty do boků mladšího. Pevně je svíral ve svých dlaních, tak, aby mladší nemohl uniknout.
„Bolí to!“ Křičel ten s kratšími vlasy, ale druhý na něj nebral ohled. Naopak přidal v přírazech a tvrdě si ho nabodával na svůj úd. Nezajímali ho rudé kapičky krve, které jasně říkali, že svého mladšího bratra zranil. Vlastně ho nezajímal ani jeho bolestný nářek. Drtil mu boky a nedovolil mu ani o píď ucuknout. Mladšímu se pomalu, ale jistě podlamovaly ruce v loktech, stačilo málo a klesnul by na potem a krví smáčenou matraci.
„Ah!“ Vykřikl starší z mužů a až po kořen zaryl svůj penis do mladšího chlapce. Ten se prohnul jako luk a bolestivě vzlykl. Útroby mu zalila vlažná tekutina, která pro něj značila jakési vysvobození. Až po pár momentech jeho konečník opustil ochabující penis jeho staršího bratra. Sasukeho tělo konečně kleslo na matraci. Ten starší, Itachi se postavil a tiše vydechl.

„Lépe si hlídej, v kolik chodíš domů. Příště tě nebudu šetřit tak, jako dneska. To mi věř Sasuke.“ Zavrčel dlouhovlasý muž a dozapnul si tmavé kalhoty. Když se nedočkal odpovědi, popošel blíž a pevně chytl tmavé vlasy svého bratra mezi prsty a donutil ho napřímit se.
„Au!“ Vyjekl Sasuke a začal sebou zmítat.
„Odpověz mi!“ Zavelel Itachi prudce.
„A-ano pane!“ Špitl Sasuke. Po tvářích se mu opět hrnuly slané kapičky. Itachi byl konečně uspokojen. Odstrčil ho od sebe. Sasuke se opět svalil na matraci a starší muž se bez dalšího ohlédnutí vytratil z místnosti. Ještě úctyhodnou chvíli se mladší Uchiha choulil na posteli, než se donutil vstát a dojít do koupelny. Minul zrcadlo, se sklopeným pohledem došel až do sprchy. Očima sklouznul na svou hruď, dlaně, nohy. Nebylo kousku, který by nehyzdil nějaký ten škrábanec nebo tmavá podlitina. Sasuke otočením kohoutku spustil horkou vodu a začal si omývat rány, které mu jeho bratr způsobil. Prsty zavítal mezi své půlky. Musel, chtěl se mermomocí zbavit toho, co do něj Itachi dal. Nechtěl uvnitř sebe jeho sperma. Když mu začalo stékat po prstech, málem se pozvracel. Po koupeli své tělo lehce otřel ručníkem a jen v tmavých boxerkách se položil na nově povléknutou postel. Tvář zabořil do polštáře a tiše se rozvzlykal. Nenáviděl, když mu to Itachi dělal, nejradši by ho za to zabil, ale nikdy by to nedokázal. Nejdřív nechápal proč mu to Itachi dělá, ale nakonec mu to došlo. Vylíval si na něm vztek a beznaděj, on totiž věřil, že za smrt jejich rodičů může právě Sasuke. Mladší Uchiha, kdykoliv se provinil proti vůli Itachiho, byl potrestán. Tak moc ho za to nenáviděl, ale nemohl ho opustit. Něco malého, neuvěřitelně drobného, co ne a ne zmizet mu stále našeptávalo, že je to jeho bratr, že bez něj žít nemůže. A tak snášel jeho doteky, které mu způsobovali bolest i slova, která tak nerad slyšel.

Ozývající se kroky, jak někdo stoupá nahoru do patra po schodech a následné klepání na dveře.
„Sasuke! Okamžitě slez dolů, snídaně je na stole!“ Sasuke sebou prudce trhnul, když uslyšel Itachiho hlas.
„Už jdu, promiň.“ Odpověděl urychleně a vylezl z postele. Natáhl na sebe džíny a tričko, vyběhl z pokoje a dohnal Itachiho, který právě scházel schody.
„Zítra ať si u snídaně včas.“ Sykl Itachi a ani se na bratra nepodíval.
„Ano, omlouvám se.“ Špitl Sasuke a sklonil hlavu. Itachi si vůbec nedělal starosti s tím, že za to všechno mohl on. Sasuke byl rád, že vůbec chodí, přesto oba dělali jako by se vůbec nic nestalo. Ostatně tak to bylo vždycky. Nemluvili o tom a nikdo o tom ani nesměl vědět. Sám Sasuke by nedopustil, aby to vyšlo najevo.
„Sedni si!“ Přerušil jeho myšlenky starší Uchiha a výrazně se na něj zadíval. Sám už seděl v čele stolu a naléval si kávu. Čekal až se Sasuke posadí po jeho levici, jako by mu tím dával najevo kdo je tady pánem.
„Já bych radši...“

„Sednout!“ Itachi zvýšil hlas.
„A-ano.“ Vykoktal Sasuke a se sebevětším zapřením se posadil. Bolest mu projela celým tělem, málem se rozplakal. Tiše vydechl a zatnul ruce v pěst. Itachi si jeho rozpoložení vůbec nevšímal, nezajímalo ho, co mu provedl, šlo jen o to, že si na něm pokaždé ventiloval svůj vztek a moc dobře věděl co Sasukemu říct, aby se o tom nikdo nedověděl. Byl jako jeho pes, který zaštěká pokaždé, když mu to pán přikáže.
„Jez!“ Sykl znovu Itachi a výhružně se na Sasukeho podíval.
„Nechceme přeci, aby si někdo dělal starosti. Víš, co by to pak znamenalo? Skončil by si v děcáku. Beze mně. To bys přeci nedokázal, na to naše štěňátko nemá. Tak buď poslušný chlapeček a dělej, co máš.“ Itachiho hlas byl jako rampouchy ledu, které se vám zabodávají hluboko do srdce, ale vy to snášíte, protože žijete v přesvědčení, že ten svět okolo je ještě horší, než to co sami prožíváte.

„Jistě.“ Špitl Sasuke a vidličkou nabral kousek smažených vajec. Už jen ten zápach jídla mu obracel žaludek o třistašedesát stupňů. Překonal návaly nechuti a spolknul sousto, rychle se napil čerstvého džusu.
„I-Itachi, musím jít. Přišel bych pozdě do školy.“ Hles Sasuke a pomalu se postavil. Už se chystal vyjít schody do patra, když ho Itachi chytil za zápěstí a prudce k sobě přivinul.
„Vrať se hned, jak ti skončí škola.“ Zavelel a hrudě se přisál k jeho rtům. Tentokrát alespoň nekousal, jen ho skoro udusil svým nenechavým jazykem. Sasuke se z posledních sil odtrhnul od těla svého bratra, které ho věznilo, a spěšně vyběhl po schodech do patra. Zabouchnul za sebou těžké dveře z masivu a vyděšeně se svezl na zem. V hlavě mu vířila kupa myšlenek, pocitů a všeho, co ani sám nedokázal rozeznat. Byl na Itachiho tolik závislí, že dokázal dobrovolně snášet všechny útrapy, kterými ho obdarovával. I když cítil bolest rozlévající se celým jeho tělem, i když v puse cítil kovovou chuť karmínu. Snášel to. V hloubi doufal, že zase jedno uvidí Itachiho bezstarostnou usměvavou tvář, kterou míval kdysi. Jediná tahle iluze ho držela při životě.

„Sasuke!“
„Už jdu.“ Sasuke sebou překvapeně trhnul. Tak jako pokaždé se zahloubal do svých myšlenek a úplně zapomněl na čas. Rychle zvedl ze země svojí tašku, přehodil přes sebe sako se školním emblémem a vyšel z pokoje. Seběhl schody a bez jediného slova se vyřítil ven. Nechtěl se zbytečně dlouho zdržovat v Itachiho společnosti.
Dny ve škole se táhly tak jako pokaždé, ale Sasuke byl asi jediný, komu to nevadilo. Škola byla místo, kde se mohl skrýt před tou horší stránkou Itachiho a zároveň dumat nad svojí situací, v které se nacházel. Jen občas ho něco nebo spíše někdo vytrhnul z myšlenek.
„Sasuke? Mohl by si nám odpovědět?“ Ozval se zpředu třídy hlas učitele. Sasuke odlepil pohled od desky své lavice a podíval se na něj.

„Eh, tedy. Jak zněla otázka.“ Vykoktal ztrápeně.
„Sasuke to už je minimálně po desáté v tomto týdnu. Zastav se prosím po hodině u mně v kabinetě. Sasuke se zatvářil jako by všechno bylo v pořádku a souhlasně přikývl. Se zvoněním se pak dostavil na předem určené místo.
„Posaď se.“ Pokynul mu klidně hlavou Hatake. Sasuke se rozhlédl po útulném kabinetě a posadil se na židli, přímo naproti profesorovi.
„Už jsem se toho všiml před pár týdny, nechci tě tu napomínat nebo ti promlouvat do duše, ale musíš začít dávat pozor v hodinách. Tvůj prospěch šel rapidně dolů. Oba ale víme, že tohle nejsi ty Sasuke. Vím, co se stalo a určitě je to pro tebe teď těžké, ale tímhle si to akorát horšíš. Nerad bych tě nechal propadnout. Mohl bych ti pomoct, dohodneme se, že ke mně budeš chodit na doučování. Co ty na to?“ Sasuke seděl na židli jak tvrdé y.
„Já... Tedy, musel bych se zeptat Itachiho, nevím, jestli by s tím souhlasil.“ Přiznal Sasuke a neklidně se na židli zavrtl. Nervozitou i bolestí, kterou způsobovaly namožené hýždě.
„Snad nebude mít tvůj bratr s tím, že si zlepšíš známky?“ Podivil se Kakashi.
„No, já se ho zeptám a dám vám brzy vědět, díky.“ Hlesl Sasuke a spěšně přešel ke dveřím. Už chytal za kliku, když ho Kakashi zastavil.

„Pokud se něco děje, měl bys mi to říct. Nevím, jestli ti můžu pomoci se vším, ale alespoň se o to pokusím.“ Sasuke se pokusil vyloudit na tváři něco, co alespoň z části připomínalo úsměv. Zadíval se na Kakashiho a přikývl.
„Díky profesore, dám vám vědět.“ Špitl Sasuke a ztratil se z jeho dohledu. Zapadl na pánské záchody a zavřel se do kabinky. Během chvíle se školou rozneslo zvonění na poslední hodinu. Jenže Sasuke se nezvedl. Seděl dál na míse a koukal před sebe. Myslel, že se mu rozskočí hlava.
Zaklapl za sebou domovní dveře a bundu si pověsil na věšák v chodbě. Vkročil do obývacího pokoje a ztuhnul. V tu chvíle by se v něm krve nedořezali. Itachi seděl v obrovském koženém křesle v rohu místnosti a v ruce držel šálek čaje, z kterého se nesly bledé chomáčky páry.
„Stalo se něco?“ Optal se Sasuke zděšeně a zadíval se na Itachiho. Ten zvedl hlavu a jejich tolik podobné oči se setkaly v probodávajícím se pohledu.

„Nechceš mi třeba říct, kde si byl, když si měl sedět na hodině literatury?“ Sykl Itachi a odložil šálek na nízký stůl vedle křesla.
„Volal mi tvůj třídní, Hatake a všechno mi řekl. Jak si se zhoršil, jak vynecháváš hodiny a podobně. Takže si v tom uděláme jasno, ano?!“ Itachi napřáhl ruku a pohnul prstem na znamení, aby šel mladší Uchiha k němu. Sasuke poslušně popošel blíž. Itachi stál v mžiku na nohách. Vzápětí se jeho dlouhé, štíhlé prsty obtáčely kolem bratrova krku. Přitlačen tělem sourozence se nemohl od proradné zdi ani o píď pohnout.
„Kolikrát mi ještě způsobíš problémy? Nemůžeš se chovat poslušně a vzorně?“ Itachi nekřičel. Mluvil klidně a plynule, spíš se zdálo, že slova šeptá do ucha mladšímu chlapci. Ten jen strnule stál a tiše lapal po dechu.
„Myslel jsem, že už jsem tě naučil, jak se máš chovat, ale asi to není dost. Budeme si chvíli hrát, ano?!“ Sykl starší Uchiha a jednou dlaní sjel až k opasku Sasukeho kalhot. Jedním plynulým pohybem ty zkušené prsty rozepnuly přezku a show mohla pokračovat. Rty staršího Uchihy se dravě přisály k Sasuke rtům. Nebyly to jemné polibky, které se od milenců očekávají. Tyhle polibky měly dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Sasuke to brzy pochopil. Jeho ret se během chvíle změnil v ratoliště krve, která mu přes bradu skapávala až na světlé tričko.
„Itachi, to bolí.“ Šeptl Sasuke a vzápětí se ocitl na zemi. Tvář mu žhnula, od toho, jak ho Itachi udeřil. Zlověstně se na něj díval.

„Tohle už si nikdy nedovolíš, je ti to jasné?!“ Zařval Itachi a přirazil Sasukeho k zemi. Chvíli ho propaloval pohledem, než ho vytáhl na všechny čtyři. Teď ho zajímal jen jeho zadek. Stáhl mu kalhoty i s boxerkami, jen tolik, kolik potřeboval. Sám vyprostil svůj úd z kalhot a pár zkušenými pohyby se přivedl k vzrušení. Sasuke se zmítal, ale proti pevnému stisku Itachiho dlaní neměl šanci. Pevně ho držel na boky a soustředil se jen na jeho pozadí. Nezdržoval se nějakými přípravami, proč by taky, že? Vzal svůj úd do ruky a přitlačil k Sasukeho konečníku. Vzápětí v něm spočinul až po kořen. Sasukeho tvář se zkřivila bolestí a přes rty se mu přehnal bolestný sten. Cítil, jak mu oči zalívají štiplavé slzy, které mu začali stékat po tvářích ve chvíli, kdy starší Uchiha začal bezmyšlenkovitě přirážet. Nehty zarýval do nebohého těla pod sebou a tvrdě si užíval jeho úzkého zadečku.
„Itachi! Prosím!“ Zavzlykal Sasuke a pokusil se oprostit od té bolesti, která ovládala celé jeho tělo.
„Ne!“ Vykřikl Itachi a dál prudce přirážel. Bylo mu jasné, že po tomhle si Sasuke, alespoň týden nesedne. Ale bylo mu to jedno, krev stékající po běloskvoucí pokožce ho nezajímala. Bez oddechu si šel tvrdě za svým. Na těle mladšího chlapce se brzy začaly rýsovat podlitiny, krve bylo čím dál tím víc. Sasukemu se před očima mihotaly mžitky, přes bolest nemohl popadnout dech. Itachi byl tolik zabrán sám sebou, že se ani nevšiml, když Sasuke ztratil vědomí. Když sebou přestal cukat a vzpírat se. Několik minut staršímu chlapci trvalo, než si to uvědomil.
„Sasuke?“ Sykl, ale i přesto dál přirážel. Ne proto, že se chtěl udělat, spíš proto, aby mu ublížil a dal za vyučenou.

„Sasuke!“ Zvýšil hlas, ale odpověď žádná. Překvapeně z něj vytáhl svůj úd. Bratrovo tělo kleslo na podlahu. Pokojem se neslo Itachiho vyděšené neustávající opakování bratrova jména. Vzal jeho tělo do náruče a odnesl ho do jeho postele. Vlhkým hadříkem otřel krev a sperma na jeho těle a přikryl ho přikrývkou. Úctyhodnou chvíli se díval na tělo mladšího bratra, které se neustále třáslo. Část Itachiho ho chtěla zvednout z postele a dál šukat až by z něj nic nezbylo, ale druhá část si ho chtěla přitáhnout do náruče a jemně líbat na měkké poddajné rty. Jenže pořád dával smrt rodičů za vinu jemu. I když sám si nejvíc přál, aby vše bylo jako kdysi. Aby spolu podnikali výlety, dívali se na filmy a přitom se chovali jako dva bratři, kteří jsou si prostě jen trochu bližší. Kdyby jen oba tušili, co se honí tomu druhému hlavou.