Bílá legenda – 2 – Hadí kůže

Na moc si nevzpomínám. Snad jen na tmu a bolest. Taky tam byl křik a řev. A teď visím ze stropu v kobce. Ani nevím, jak dlouho jsem už vzhůru, nebo pořád ještě spím? Bylo tu ticho, než sem přišli. V čele byla stráž, za ní černý had a pak můj Japonský průvodce. Přistoupil ke mně.
„Proč jste nepřijal ruku druhého prince? Život zde není špatný.“
„Neřekl jsem snad, že nebudu ničí konzerva!“
„Nerozumím vám. Vaše zvláštní slova mě matou, ale nejste potrava. Nángninové se od svých lidí mnohému učí a naopak. Harmonie mezi Nánginem a člověkem zajišťuje deště a dobrou úrodu.“
„To mě má motivovat?“
Na chvilinku se odmlčel.
„Víte, co se stalo?“
„Ani ne, vím jen, že jsem skončil do rokle.“
„Druhý princ skočil za vámi ve snaze vás zachránit. Oba jste však spadli až na samé dno. První princ Ganesha povolal polovinu armády, aby vás našel. Nikdy jsem jej neviděl tak rozlíceného. Jen co vás našli, dal vás uvěznit. Druhý princ se ze svého pádu ještě stále zotavuje. Sice jsou Nánginové nesmrtelní, ale přesto cítí bolest.“
„Škoda, tak snad příště.“
„To neříkejte.“
„A proč ne? Jen ať si chcípne. Nějaká harmonie mi je u pr**le! Nenechám se nikým ovládat!“

První princ za mnou zasyčel. Muž sebou trhl.
„Ah … Jak jste si všiml, kámen vám způsobí bolet, když se pokusíte opustit město. Jinak vás od všeho ostatního chrání, ale … existuje jeden způsob jak Mu způsobit bolest. A tím je použití jedu, který vytváří první princ ve svém těle.
Prosím, podvolte se vůli druhého prince.“
Ganeshovi asi došla trpělivost, protože si přede mě stoupl. Viděl jsem mu na očích, jak by mi nejraději zakroutil krkem, ale očividně ctil volbu svého bratra a nechával mě při životě. Plivl jsem mu do obličeje. Vyštěkl příkaz. Na záda dopadla první rána. Křičel jsem bolestí. Černovlásek nekecal. Druhá rána však nedopadla.
„Prosím, podvolte se.“
„Nikdy!“
Pravé bičování začalo. Nohy u země držely okovy, abych nemohl utíkat nebo se bránit. Jed působil, síla kamene zeslábla. Během pauz mi černovlasý vyprávěl o tomto světě. Tak především se opožděně představil jako Murali a velmi rád hraje na dřevěnou flétnu.
Druhý princ je svým lidem považován za syna měsíce a jeho malý roh na čele dokáže čistit vodu. Takže to není součástí té čelenky. Umí také krásně zpívat a žádné zvíře se jej nebojí i ta nejdivočejší zkrotnou v jeho přítomnosti. Naopak první princ je považován za syna noci. Mezi Nánginy je považován za nejrychlejšího a nejsilnějšího.
Těm velikým jezdeckým ještěrkám se říká Draughové a používá je jen malá skupina vojáků a královská rodina. Tu tvoří jen princové. Obyvatelé města se věnují keramice, barvení hedvábí a jeho výrobě, hudbě a zpěvu. Své výrobky prodávají dalším obyvatelům tohoto rozsáhlého světa. Je jich mnoho. Jelikož však nikdy neopustil město, pouze o nich slyšel.

***

Visel jsem. Vzácně jsem měl chvilku klidu jen pro sebe. Z těla mi kapala ledová voda. Záda jsem měl rozedraná. Jak dlouho jsem tu mohl být? Pár hodin? Dní? Měsíce? Chvilku? Čas tady dole přestával existovat.
Kap.
Kap.
Jako přesýpací hodiny počítaly čas.
Kap.
Kap.
Jako přesýpací hodiny řízené gravitací.
Kap.
…
…
Ka … ap.
Jako přesýpací hodiny byly nepřesné.
Byl jsem ještě pořád při smyslech?
Zešílel jsem již?
Připadám si tak prázdný. Všechno je pryč.
Dveře zaskřípaly.
Další kolo? Nemají zpoždění? Někdo by tu měl zavést řád, jen pro pořádek.
Tak bílý. Stojí přede mnou. Proč je tak smutný? Vypadá, že chce plakat? Pro koho? Pro mě?
Je zraněný. Vzpomínám si … Skákal jsem z útesu. Chtěl jsem se zabít. Skočil za mnou.
Proč … ?
Chtěl mě zachránit? I když jsme leželi na zemi v kaluži jeho krve. Já nekrvácel. Nemám žádné jizvy, ale on ano.
Proč k němu … ?
Dívá se na mě tak smutně. Lehce mě líbá na rty. Ale já nic necítím.
Proč k němu cítím … ?
Je jako světlo zářící v naprosté tmě. Ale nezraňuje moje oči.
Proč k němu cítím jen … ?
Přikládá k mému tělu svůj roh. Rány i bolest mizí. Připadám si tak lehký, tak proč …
Proč k němu cítím jen nenávist?

***

Je den. Kdy sem opustil vězení? Nepočítám dny. Ležím na odpočívadle ve svém pokoji. Na stolku stojí mísa s ovocem. Už je tam pár hodin. Nevšímám si jí. Nevšímám si lidí okolo mě. Občas na mě promluví. Ignoruji jejich slova. Jen ležím a vše pozoruji … s nenávistí.
Zase je tady. Hladí moje tělo. Šeptá mi slova. Ale já je neslyším. Přichází poledne. Je čas jíst. Pořád je to stejné. Vždy mi utrhne pravou ruku a sežere maso. Necítím bolest, ani nekrvácím. Necítím nic.
Jen nenávist.
Něco mi vypráví. Něco veselého. Směje se. Já na něj zírám …
S nenávistí.
Ruka mi dorůstá, tak jako vždycky. Není tu bolesti. Není tu krve. Je tu jen nenávist.
Kručí mi v břiše, ale necítím hlad.
Nabízí mi vinné bobule. Nevšímám si ho. Posmutní.

***

Je večer a nic se nemění. Ležím na pohovce. Nehýbu se. Jsem prázdný.
Zůstala mi jen nenávist.
Navštívil mě Murali. Přinesl mi večeři.
„Nemusíte být pořád ve svém pokoji.“
„… … …“
„Místní zahrada je opravdu překrásná.“
„… … …“
„Jestli chcete, ukážu vám v paláci krásná zákoutí k odpočinku.“
„… … …“
„Nechcete si poslechnout moji flétnu? Dovolím si tvrdit, že jsem dobrý hráč.“
„… … …“
„Děje se něco? Jste tak tichý.“
„… … …“
„Aha, chápu, nechcete být rušen.“
„… … …“
„Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí mi říct.“
„… … …“
„Už vím, určitě se chcete naučit místní jazyk. Pomůžu vám s tím.“
„… … …“
„Pravda, je již pozdě. Zkusíme to zítra, ano?“
„… … …“
„Dobrou noc.“
„… … …“

***

Murali mířil do svého pokoje, když potkal prvního prince. Čekal na něj.
¨Ah, první princi, odpusťte, že jsem vás nechal čekat. Netušil jsem, že tu jste.¨
Hluboce se mu uklonil.
¨Co ten chlapec?¨
Sklonil hlavu.
¨Jeho stav se nijak nezlepšuje. Neustále mlčí a nereaguje na žádné otázky.¨
¨Můj bratr před každým nasazuje falešný úsměv. Trpí proto, že jeho vyvolený ho nenávidí a odmítá. Měl jsem jej nechat zabít!¨
¨První princi … víte, že to je skoro nemožné. Bylo by to proti tradicím.¨
¨Ano, já vím.¨
Odvrátil se od něj.
¨Můj bratr jej miluje a nechce se od něj odloučit, ve stejnou chvíli však trpí kvůli jeho nenávisti.¨
¨Dejte mu, prosím, ještě čas. Je velmi mladý. Je to náhlá změna.¨
Princ se přesunul k oknu na chodbě a zahleděl se na tmavnoucí nebe.
¨Nenávist … ? Nenáviděl jsi mě, když jsem si tě vybral?¨
Murali trochu couvl.
¨Já … já nevím. Už je to tak dávno. Všechny mé vzpomínky na minulý život jsou pryč. Má věrnost patří jen vám.¨
¨Lituješ toho?¨

¨Já … nevím. I kdybych si vzpomněl na svůj starý život, žádná lítost ani nenávist mi nepomůže. Jsem zde … déle než je délka lidského života. Mnohem déle. Všichni, které jsem znal, se navrátili do země. Vzpomínky by přinesly jen bolest.¨
Princ si ho prohlížel zadumaným pohledem. Věci, o kterých nepřemýšlel. Věci, o kterých nevěděl. Věci, která bral za samozřejmé. Věci, které nedokázal pochopit.
¨Pojď.¨
Následoval jej do jeho královského pokoje. Ten byl mnohem zdobenější a větší. Vedle standardního odpočívadla větších rozměrů, zde byla menší hora polštářů stíněná hedvábnými nebesy. Měly všemožné barvy a výšivky, tak jako celý palác.
Přizval jej k polštářům. Murali si sundal pásek a nechal na zem spadnout své oblečení. Zůstal jen v krátké sukénce. Konec ocasu obtočil kolem jeho pravé nohy. Věděl, že mu je to příjemné. Princ jej uchopil kolem pasu a položil do polštářů. Hleděli jeden druhému do očí.
¨Nenávidíš tohle?¨
¨N-ne, jste jemný. Proč bych to měl nenávidět?¨
¨Protože … nejsem člověk.¨
¨O čem to mluvíte? Nerozumím vám. Možná nejste člověk, ale jste tak milý a starostlivý. Pozoruji vás každý den. Milujete své lidi, svého bratra a svoji zemi. Není možné, abych se vás bál, můj princi.¨
¨Má láska … Patří i tobě?¨
Zachvěly se mu rty. Taková otázka jej překvapila.
¨Já vám sloužím. Má věrnost patří jen vám, jako … jako … ¨
Zarazil se. To slovo nedokázal vyslovit. Roztřásl se. Princ jej políbil. Rukou mu přejížděl po boku a druhou sundal jeho sukénku.
¨Princi … ¨
Jejich milostná hra začala.

***

Byli spolu již velmi dlouho. Princ sledoval jeho spící tvář. V srdci ucítil zvláštní bodnutí. Zvedl se a přešel k truhle v rohu místnosti. Vedle trochy oblečení, tam ležely dva meče. Jeden krátký a druhý dlouhý. Oba měly jemně zahnuté čepele.
Když je svému vyvolenému bral, křičel, vzpíral se a bojoval. Nerozuměl jeho hněvu. Stal se jeho vyvoleným, proč tolik křičel? Byl bůh a zvolil jej svým společníkem. Vysunul dlouhý meč z pochvy. Již mnohokrát obdivoval precizní práci neznámého člověka. Jeho vlastní rod v kovářství nevynikal. Své zbraně získávaly od jiného rodu.
Proč pro něj byly tak důležité? Proč se snažil zemřít? Rozsekával si mnohokrát břicho. Proč zrovna tak? Vrátil zvláštní zbraně do truhly. Již je předtím viděl, ale poprvé se ptal na tyto otázky. Je to kvůli tomu druhému chlapci? Kdykoliv se k němu přiblížil, cítil temnou auru. Slyšel i prosby sluhů ke svým nadřízeným, ať je k němu neposílá.
I on se bál. Zvláštní strach k lidskému chlapci.

***

Murali za mnou pravidelně chodil. Všechno v pokoji pojmenoval japonsky a pak nánginsky. Neodpovídal jsem. Nesledoval jsem jeho pohyby. Vyprávěl i veselé historky. Nesmál jsem se. Rozkládala se ve mně jen prázdnota.

***

Všiml jsem si však jedné maličkosti. Ten had nepřicházel. Chodil každý den v poledne. Ale jak dlouho už nechodí? Začalo mě to zajímat. V celé té tmě to bylo tak jiné. Zvedl jsem se z pohovky, kterou jsem mnoho dní neopustil. Byl jsem ztuhlý.
Bezcílně jsem chodil palácem. Všichni se mi vyhýbali a šeptali si. Stačilo na ně pohlédnout a utíkali. Lidé nebo Nánginové, nezáleželo na tom. Nakonec jsem zabloudil do palácové zahrady. Cítil jsem, že souhlasím s Muralim. Je to tu opravdu krásné. Záleží ale na tom? Tráva mě lechtala do bosých nohou.
Zaslechl jsem tichý zpěv. Následoval jsem ho. Přešel jsem malý můstek nad umělou říčkou. Okolo listnatých stromů až k malému přírodnímu odpočívadlu z kamenů porostlých mechem. Seděl tam druhý princ. Všude okolo něho a na něm seděli různí ptáčci a naslouchali jeho zpěvu. Částečně jsem se kryl za stromem.
Uhrančivě jsem ho pozoroval. Má nenávist rostla. Ptáci najednou vyplašeně vzlétly. Píseň stejně náhle utichla. Naše oči se setkaly. Vylekal se. Se strachem mě pozoroval. Opatrně a pomalu se ke mně připlazil. Byl na dálku paže. Položil si ruku na hruď a řekl:

¨Rakesha.¨
Položil ji na moji hruď.
¨Ravi,¨ říkal to pomalu a jasně vyslovoval každou slabiku.
Opakoval to. Nereagoval jsem však. Stále to opakoval, až se mu chvěl hlas. Sklouzl jsem pohledem k jeho ruce. Držel v ní bílou látku. Všiml si mého pohledu a rozzářil se. Roztáhl látku a přehodil ji přese mně.
¨Plášť.¨ Několikrát to zopakoval.
Dal mi ji kolem pasu.
¨Sukně.¨
Také to zopakoval. Dotkl jsem se látky. Tvořil ji bezpočet malých šupin. Byla to hadí kůže? Podíval jsem se na jeho ocas. Měl bledě béžové zabarvení. Vytvořil ji ze své vlastní svlečené kůže?
Dokonce na ni vyšil dekor. Nějak … mi byl povědomý. Roztáhl jsem látku na trávník. S nadějí v očích mě pozoroval. Přejížděl jsem po červené výšivce. Byl tam had. Vyplazoval rozeklaný jazyk. Vypadal tak trochu jako drak.
Tenhle obrázek přeci znám! Proč si nemůžu vzpomenout? Kde jsem ho viděl? Já …
¨Ravi,¨ řekl.
Jméno? Je to mé jméno? Ne! To není moje jméno! Jmenuji se … ! Jak se jmenuji!?!
Sevřel jsem pevně látku.
Kdo jsem? Tady … Tady jsem vždycky nežil! Kde jsem byl předtím?! Kdo jsem byl předtím?!
Něco … Něco vidím. Ty tváře jsou tak rozmazané! Ale znám je! Něco říkají. Neslyším jejich hlas. Ztrácí se. Ta dívka … ti kluci … ta žena … všechny je znám! Tak proč si nevzpomínám?!
Podíval jsem se na něj.

Tak hluboká nenávist. To on? To on mi vzal mé vzpomínky? To on mi vzal můj život?
¨Ravi.¨
Dotkl se mé tváře.
„Nesahej na mě …“
Roztrhl jsem látku vedví.
„ … ty hnusná zrůdo!“
Mlátil jsem ho s ní. Vyděšeně si kryl hlavu.
„Vrať je! Vrať moje vzpomínky! Vrať mi je! Nenávidím tě! Nenávidím!“
Rozběhl jsem se. Srazil jsem každého, kdo se mi dostal do cesty. Rozbil jsem vše, co jsem mohl. U sebe v pokoji jsem dokonal svoji cestu. Ovoce jsem rozházel po celé místnosti. Žádná váza nezůstala v příliš velikých kusech. Žádný kus nábytku nestál normálně. Opřel jsem se o stěnu a sjel pomalu dolů.
Všechno je pryč. Všechno. Překvapením jsem pootevřel pusu. Jsem si jistý, že jsem o zub přišel, ale teď tam byl. To musí být práce toho šutru. Objal jsem skrčené nohy.
Nenávidím ho!
Do pokoje spěšně vešel Murali. Zarazil se, když viděl tu spoušť.
„Proč … Co se stalo?“
Chytil mě za rameno. Ohnal jsem se po něm rukou.
„Nesahej na mě! Nechte mě všichni na pokoji!“
Vyskočil jsem na nohy a držel se od něj dál.
„Proč jste takový? Proč nepřijmete princovu náklonnost?“
Udělal ke mně krok.

„Udělal ze mě zrůdu! Unesl mě! A teď mi ukradl i mé vzpomínky! Tohle má být láska?!“
„Nikdo vaše vzpomínky neukradl. Jen mizejí. Váš domov je zde, staré vzpomínky jsou zbytečné.“
„Tohle není můj domov! Nikdy!“
Utekl jsem na opačnou stranu pokoje, kde kupodivu ještě stála malá knihovna. Nějak jsem ji musel přehlédnout.
„Ale tohle je váš domov a vaše jméno je Ravi.“
Zatřásl jsem hlavou. Pořád se ke mně přibližoval.
„Nevyslovuj to! To není moje jméno! Jdi pryč!“
Uchopil jsem knihu a mrštil ji po něm. Neohrabané střele se snadno vyhnul.
„Přestaňte. Neubližujete jen sobě, ale i druhému princi.“
„Fajn, donutím ho litovat, že ten šutrák do mě kdy hodil!“
„Ne! Cožpak nevidíte, jak vás miluje. To bílé hedvábí byla jeho vlastní svlečená kůže. Je to ta nejvzácnější látka, jakou můžete najít. Vyšil ji s láskou k vám. Opravdu si přál, abyste se na něj usmál.
Vaše nenávist ho trýzní víc než tisíce jehel.“

„Opravdu? V tom případě k ní přidávám jedno extra velké prokletí! Ať cítí stejnou bolest jako já. Nenávist bude to jediné, co k němu mé srdce kdy ucítí! Ať trpí za to, co mi udělal! Vyrval mě z mého světa, tak ať trpí! Proklínám ho! Proklínám!“
Murali se rozpřáhl a vrazil mi do tváře pěstí. Otočil jsem se párkrát kolem své osy a spadl na zem. Rozesmál jsem se.
„Hahaha … Zdá se, že ten pitomý šutrák má své výhody. Vůbec to nebolelo.“
Zvedl jsem se.
„Klidně si mě zase hoďte do té kobky! Vyřízněte mi jazyk! Trhejte mi vnitřnosti! Ale já ho nikdy nepřestanu proklínat! Nikdy! Dokud budu žít, nepřestanu ho proklínat!“

***

Seděl jsem na zemi a bodal se velikým střepem do ruky. Drásal jsem ji. Nezkoušel jsem, jestli mi poteče krev, ale prostě jsem to dělal. Zíral jsem na dveře. Bodl jsem střepem a ten se rozprskl na menší. Tenhle byl už asi čtvrtý. Zkoušel jsem si vzpomenout na něco z mého minulého života.
Čím víc jsem vzpomínal, tím víc se to ztrácelo. Myslel jsem si, že zešílím. Temnota mě ubíjela. Přál jsem si umřít. Chodbou už nikdo dlouho nešel. Každý se bál byť jen projít kolem mého pokoje. Ohlédl jsem se na nebe. Dokonce i to bylo plné těžkých mraků.
Období deště? Přišly mi jako odraz mého vlastního srdce. Bylo to tak zvláštní.
Podíval jsem se na postavu před sebou. Byl to první princ. Zatínal pěsti. Chytil mě za vlasy a vytáhl nahoru. Vykřikl jsem. Drápy druhé ruky mi vrazil do žaludku. Řval jsem ještě víc. Vyrval mi z těla červený kámen. To, o co jsem se tolikrát marně pokoušel, on zvládl během pár vteřin. Klasika.
Pustil mě na zem. Držel jsem se za břicho a kašlal krev. Bolest. Strach. Zima. Horko. Prosebný křik.
Nadzvedl jsem hlavu. Na princově napřažené ruce visel jeho mladší bratr. Plakal. Začala menší hádka. Setřásl jej, ale on mě kryl vlastním tělem.
Blbečku! Nenávidím tě! Vypadni! Nech mě být! Proč tohle děláš? Proč?
Zavřel jsem oči a podal se tmě.