Bílá legenda – 3 – Hadí vzpomínky

„Někdo tu leží!“
Hlas.
„Chudák kluk, žije vůbec? Podej mi deku!“
Hlasy.
„Volej záchranku!“
Komu patří?
Pootevřel jsem oči.

„Ještě žije! Podívej!“
Nakláněly se nade mnou dva muži ve středních letech.
„Kluku, řekni něco.“
Jen jsem zíral.
„Vždyť se na něj podívej, je to cizinec. … Tedy … Ehrm … Do you speak English?“ říkal to s divným přízvukem.
„Kdo … jste … ?“ zeptal jsem se tiše.
„Tak je to Japonec … “
Znovu jsem zavřel oči.

***

Když jsem je o hodně později otevřel. Ležel jsem v měkké posteli v bílém pokoji. Nějaký přístroj pravidelně pípal. Rozhlížel jsem se kolem a zastavil se pohledem z okna. Obloha byla šedivá.
„Jak se cítíte? Hned zavolám doktora,“ řekla zdravotní sestra, které jsem si nevšiml, dokud nepromluvila.
Doktor tu byl během okamžiku a položil mi několik otázek týkající se mého současného rozpoložení.
„Nepamatujete si, jak jste se ocitl na okraji silnice uprostřed lesa? Měl jste i veliké štěstí. Letošní zima je zatím mírná.“
„Zima? Ale vždyť bylo léto.“
„Ah … S tím se netrapte. Zdá se, že trpíte částečnou amnézií. Vaše vzpomínky se vám jistě během času vrátí. Teď se soustřeďte jen na odpočine, nebo vám sestřička dá injekci proti zlobivosti.“
Pohrozil mi prstem.

***

O dva dny později za mnou přišla policie. Zjistili moji identitu. Jmenuji se Takuma Yamada a je mi dvacet jedna let. S rodiči teď bydlím v New Yorku. Do svých dvanácti jsem žil tady v Japonsku. Kvůli práci rodičů jsme se museli přestěhovat. Tam jsem tak tak ukončil svoji střední školu, ale nechtěl jsem dál studovat.
Střídal jsem často různé brigády, nikde jsem dlouho nevydržel. Měl jsem přítelkyni jménem Angel a bandu kluků se kterými jsem jezdil na motorce. Taky mám o tři roky mladší ségru. Je můj pravý opak. Je přátelská, veselá, příjemná a umí mluvit s lidmi. To já na ně umím tak akorát vrčet. Rodiče obletěli polovinu zeměkoule, aby mě navštívili. Nemluvě o strejdovi u kterého jsem trávil část letních měsíců, ten přiletěl, jen co zaslechl, že mě našli.
Byl jsem v té době hodně rebel. Rodiče doufali, že když na čas navštívím svoji rodnou zemi, že mi to pomůže najít vnitřní klid. Každý mě objímal a všichni plakali štěstím, že jsem živ a zdráv. Policie po mně víc než týden pátrala a našla jen moje hodinky a cár z mého trika. Obojí pak dali mým rodičům na památku.

Měl jsem však přísného doktora a tak každou návštěvu po hodině rozehnal. Můj zdravotní stav se postupně zlepšoval, tak jako se mnohé vzpomínky vracely. Omluvil jsem se rodičům za své hrubé chování. Strejdovi slíbil pomoc s dřívím a ségře, že ji pomůžu s nákupy. Dny ubíhaly a já mohl z nemocnice do domácího léčení.
Ještě kolem mě byl trochu mediální humbuk. Spousta novinářů chtěla rozhovor. Na krátký čas jsem se stal hvězdou. Ale i ten čas utekl. Rodiče pro mě měli dokonce dobrou zprávu. Jestli chci, můžu žít u strýce. Nebudou mě nutit do života v Americe. Přemýšlel jsem o tom.
Pořád jsem tam měl svoji partu, ale … nějak jsem k nim přestal cítit to přátelství co dřív. Vlastně to ani nebylo přátelství. Byl jsem s nimi, jen abych zahnal nudu. Angela si mezitím našla nového přítele. Nemůžu ji nutit se vrátit. Tak jsem souhlasil. Navíc tu nebudu sám. Sestra je tu taky a studuje na umělecké univerzitě.

Vždycky ráda navrhovala šaty a pak mě nutila je nosit. Nejraději má kimona, Japonka se v ní tedy nezapře. Taky jsem zjistil, že jsem byl dost veliký kuřák. Jenže teď jsem na kouření neměl ani pomyšlení. Našel jsem si brigádu v restauraci a zapsal se do večerní školy. Spoustu věcí jsem zanedbal a chtěl jsem to dohnat a napravit.
Ale stejně.
Byl jsem doma.
Ale cítil jsem, že něco chybí.
Jsou to ty vzpomínky z léta?
Nejspíš si připadám zvláštně kvůli té amnézii. Doktor říkal, že se mi vzpomínky sami časem vrátí. Nemám to uspěchat. Jsem mladý kluk. Ale já bych rád věděl, jak jsem přišel k těm jizvám na levačce a na břiše. Mám pocit, že mi někdo něco vyrval z těla.

Zima pomalu přešla přes vánoce a začal nový rok. Škola mi docela šla. Našel jsem si pár kamarádů. Na brigádě jsem makal. Ségra na mě zkoušela své modely kimon. Strejda mě bral na procházky po lesích. Cítil jsem, že můj život je o hodně lepší než předtím. Přesto mi něco chybělo.
Život šel dál. Zjistil jsem, že po mě pokukuje několik dívek. Ke všem jsem se choval přátelsky, ale nic víc. Ségra mi to často vyčítala, že prý marním své šance. Vždycky jsem se nervózně zasmál.

Po zimně začalo i studené jaro. Jednou jsem se chtěl jít ven projít, ale pořád jsem nemohl najít jedno tričko.
„Co hledáš?“ zeptala se mě.
Vystrčil jsem hlavu ze skříně.
„Takový tričko … byl tam had … Vím, že jsem ho měl.“
„Počkej, myslíš to, ve kterém ses ztratil?“
„No … Jo, asi jo.“
Sedla si k počítači a chvilku hledala.
„Tady ho máš na fotce.“
Nahlédl jsem jí přes rameno.
„To není ono, tamto bylo bílé s červeným hadem,“ namítl jsem.
„Ty a bílá?“
Ohlédl jsem se do šatníku. Byly tam jen tmavé barvy.
„Možná jsi tuhle variantu viděl někde v obchodě.“
„Jo, nejspíš jo.“

***

Sníh se pořád válel po ulicích, ale sem tam už vykoukla nějaká hodně odvážná rostlinka. Procházel jsem se městem. Lidé mě míjeli a já míjel je. Od úst mi stoupala pára. V parku jsem si sedl na lavičku a vyhrnul rukáv bundy. Jizvy nezmizely. Často jsem po nich přejížděl prsty. Snažil jsem se vzpomenout, proč je mám, jak jsem k nim přišel?
V tomto okamžiku jsem měl bezva život. Urovnal jsem vztahy s rodinou, našel si stálejší práci a doplňoval jsem své vzdělání. Jenže jsem nevěděl, co chci opravdu dělat. Každý člověk má ve svém životě cíl. Například ségra chce být módní návrhářka. Myslím, že se jí to povede. Nedávno vyhrála školní soutěž. Určitě jí to půjde. Strašně ji to baví, ale ještě víc mě do toho oblékat. Ještě že to jsou jen kimona, do sukně by mě nenarvala.
'Sukénka … ?'
Něco mi to slovo připomínalo. Zvedl jsem se a odešel z parku. Měl jsem den volno a do večerního vyučování bylo ještě času dost. Zastavil jsem se u výlohy zlatnictví. Mou pozornost upoutal zlatý náhrdelník posázený červenými kameny. Jeho cena byla závratná, ale už jsem viděl lepší.
Ale kde?

Šel jsem dál. Chvilku jsem pozoroval lidi procházející kolem fontány na náměstí, než jsem se zastavil v obchodě se zvířaty. Měli tam všechno od malých hlodavců po pavouky, štíry a hady. Obzvlášť hady jsem si prohlížel.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se mě obchodník.
„Ti hadi mají špatnou barvu.“
„Cože? Všichni hadi mají takové barvy. Je to jejich maskování.“
„Ale … “
Chvíli jsem si hrál s rukama, jako bych tvořil sněhovou kouli.
„Ale … byl bělejší.“
„Aha, myslíte albíny. Tak to je mi líto, k nám do obchodu se rozhodně nedostanou. Možná pochodíte u nějakého chovatele, ale tady určitě ne. Je mi líto.“
„To nevadí, děkuji.“
Obchod jsem opustil zmatený. Hodinky mi říkaly, že bych se měl pomalu vracet domů. To jsem však nepočítal s další zastávkou. Přesněji reklamního sloupu u autobusové zastávky. Sloup byl obyčejný, ale jeden plakát byl jiný. Reklama na nový film, co bude brzo v kinech. Nic zvláštního jen kdyby se nejmenoval Hadí princezna bílého paláce.

Film byl animovaný a na plakátu byla krásná žena s bílými vlasy oděná v kimonu s motivem bílých kamélií. Ozdobená jako princezna a seděla na velikém bílém hadovi. V pozadí byly další postavy, ale ty jsem nevnímal. Tak jako jsem ignoroval zvonění mobilu, dokud mě nepřivedl zpátky do reality.
„Ano?“
„Brácho, seš živej? Jsi v pohodě? Volali z tvé večerní školy, žes nedorazil.“
„Škola?“
Hodinky mi ukazovaly půl osmou.
„Aha … Promiň, nějak jsem zapomněl na čas.“
„Jak promiň?! Víš, jak jsem se bála? Kdybys to teď nezvedl, zburcovala bych policii.“
„Promiň, promiň, hned jdu domů.“
„Ani se nehni! Vyzvednu tě! Kde seš?“

***

Sestra byla pořád naštvaná, ale byla i ráda, že jsem v pořádku.
„Promiň.“
„Přestaň s tím, není to tvůj styl.“
Povzdechla si.
„Co tě vlastně tak zdrželo?“
Položil jsem dlaň na plakát.
„Tohle? Vždyť je to obyčejný filmový plakát.“
Zadívala se na něj.
„No, je pravda, že se na něj chci podívat,“ dodala ještě.
„Ty víš, o čem je?“
„Jasně, je to na motiv staré známé legendy. Jde o zakázanou lásku mezi bílým hadem, který se dožil tisíc let a dokáže se proměnit v lidskou ženu a obyčejným farmářem. Milenci se tajně stýkají, ale jejich lásce není přáno. Farmář požádá mocného Tenga z hory Kurama o požehnání, ten však muže z hory vyžene a svrhne ho svým mocným větrem do rokle.
Princezna tam jeho tělo najde a po sedm dní a nocí bude nad jeho tělem zpívat, dokud sama nezemře. Buddha se nad oběma milenci smiluje a hadovi dá lidskou duši. Díky tomu může jít za svým milovaným do nebe. Je to krásný příběh o tragické lásce.“
'Tragická láska?'

Slyšel jsem takový příběh poprvé, ale přesto bych přísahal, že jsem něco podobného už slyšel. Od toho dne se mi nic zvláštního už nestalo. Jen se mi občas v noci zdálo o poušti a bílém paláci uprostřed noci. Jaro se oteplilo a slibovalo mnoho krásných dní. Ve večerní škole jsem se prostudoval do nejlepší desítky studentů.
Mé dvě obdivovatelky se přenesly přes můj nezájem a našly si své přítele. Ségra mi pak dala hodinovou přednášku o dívčím srdci. Ona to musí vědět, ona je dívka. Taky se tu zastavili rodiče. Přivezli mi z Ameriky moji oblíbenou motorku. Celý víkend jsme trávili spolu. Zašli jsme i na ten film o hadí princezně.
Ségra s mámou konec oplakaly. Nic jiného se nedalo čekat. Táta taky uronil pár slz ale decentně. Já neplakal, jen jsem cítil smutek. Na večeři jsme zašli do rychlého občerstvení. Přišlo mi jako věčnost, co jsem naposledy měl hamburger. Sestra nás bavila historkami ze školy a já jich taky pár přidal.
„Skočím nakoupit pár sēba.“ Otočil jsem se k večerce.
„Koupit co?“
Otočil jsem se zpátky.
„No, jablka, ne?“
„Tak proč jsi použil tak divný výraz?“ zeptala se matka.
„Ale tak se to říká …“
Rozbolela mě hlava.
„Musíš být přetažený,“ řekl otec „pojďme domů a my musíme taky brzo odletět.“

***

To slovo mi v hlavě leželo ještě několik dní. Kde jsem ho vzal? Z cizích jazyků umím jen angličtinu a z té to není. Naštval jsem se a sedl si k počítači. Našel jsem si online slovníky a zkoušel jeden jazyk za druhým. Po desítce minut jsem měl štěstí.
'Hindsky? Kde jsem to sakra vzal?'
Opřel jsem se do židle. Zalezl jsem do koupelny a vyhrnul triko. Na břiše jsem měl pořádnou jizvu. Tvarem připomínala kráter a střed byl v zdeformovaném pupíku. Jako kdyby mi fakt někdo něco vyrval z těla. Všechny orgány jsem ale měl.
„Počítáš pasové pneumatiky?“ škádlila mě ségra.
Zazubil jsem se na ni.
„Strejdo, kde jsem se vlastně ztratil?“ zeptal jsem se ho u večeře.
„To bylo vloni v létě. Měli jsme menší neshody a ty ses rozhodl projít v lese. Když ses večer nevrátil a tvůj mobil byl nedostupný, zkontaktoval jsem policii. Po pár hodinách našli tvoje hodinky a kus trička v hadí jeskyni.“
„Hadí?“
„Tak se jí jen říká, ve skutečnosti ani jméno nemá,“ vložila se do rozhovoru ségra „Prý v ní kdysi žila veliká hadí příšera a terorizovala celé okolí. Nakonec ji zabil jeden mnich a byl klid. Je to stará povídačka ze středověku.“

„Policie tu jeskyni prohledala, dokonce i to jezero v ní.“
„Jezero? Nemá tam být řeka?“
„Nic takového tam není. Jeskyň sice není hluboká, ale je v ní strmý sráz, kam se zachytávala povrchová voda z dešťů a tak. Žádný průchod tam není, potápěči to prohledali komplet.“
„Možná se ti jen pletou vzpomínky. Ještě pořád se ti ten půlrok nevrátil. Taková amnézie potřebuje trpělivost,“ povzbudila mě.
Poděkoval jsem jí úsměvem.

***

Uplynul měsíc a pak další. Přišlo léto a výročí mého zmizení se blížilo. Nebylo to nic, co bych oslavoval, ale byl jsem zvědavý na to místo, kde jsem zmizel. Mé sny o poušti se neustále prodlužovaly. Palác byl plný tygrů, pávů a hadů. Rostly všude fantastické rostliny a stromy. Procházel jsem se chodbami a zahradou. Sledoval jsem krásný zpěv, ale nikdy jsem nezahlédl jeho pěvce. Vždy jsem se předtím probudil.
Vstoupil jsem do lesa a řídil se turistickou mapou. Blízko jeskyně vedla označená stezka i s odbočkou. Kráčel jsem tichým lesem a prohlížel si okolní přírodu. V poledne jsem se zastavil pro malý odpočinek. V trávě jsem si před sebou všiml malého hnědého ptáčka. Poskakoval a pořád otáčel hlavou sem a tam. Brzo se k němu přidalo několik jeho druhů a začali cvrlikat. Sledoval jsem je s úsměvem, ale i se starostí.

Něco mi opět připomínali. Pak všichni vzlétli a zmizeli v korunách stromů. Také jsem se zvedl a pokračoval dál ve své cestě. Blížil jsem se k jeskyni. Mé napětí vzrůstalo. Vchod byl dost vysoký pro člověka a kulatého rázu. Prostě taková obyčejná jeskyně s pár krápníky, roky ověřenými místy na nakopnutí palce u nohy, vodních loužiček a i pár netopýrů. Víc už od jeskyně člověk nemůže chtít.
Svítil jsem si baterkou. K jeskynnímu jezírku jsem došel brzo. Opravdu nebylo moc veliké. Sundal jsem batoh a sedl si na zem. Pozoroval jsem klidnou vodní hladinu.
Tady jsem se ztratil?

Ne … Tady ne. To bylo jinde. Ztratil jsem se vůbec?

To je taky špatně. Něco tu chybí. Něco tu má být a není.

Povzdechl jsem si. Z toho přemýšlení mě bolela hlava. Vylezl jsem z jeskyně. Blízko jsem postavil stan a poslal ségře e-maila, že ještě žiju. Skoro se báli mě pouštět samotného ven. Jsem snad malé dítě? Nebo psí ratlík?
Pes? … Přitom slově jsem si vybavil obojek. Vzal jsem si sešit a zapsal všechny pojmy, které mi něco připomínaly.
Obojek.
Had.
Bílá.
Poušť.
Palác.
Sukně/sukénka.
Páv.
Tygr.
Zpěv.
Princezna … Princ.
Jablka (sēba).
Jeskyně.
Příběh hadí princezny.
…
Nic dalšího mě už nenapadlo, ale bylo toho už tak dost. Náhodná slova měla svoji souvislost, ale ta mi pořád unikala. Navíc to hinduistické slovo. V životě jsem ten jazyk neviděl. Jak jsem ho tedy mohl použít? Naučil mě to slovo někdo? Hlavou mi prosvištěla myšlenka.
Sakura.
Bylo to další slovo. Další pojem. Další rozmazaná vzpomínka.
Zívl jsem. Radši půjdu spát. Možná se mi podaří konečně zachytit konec snu.

***

Stál jsem v bílé chodbě zdobené freskami. Byly trochu rozostřené, ale rozpoznával jsem základní tvary pávů a tygrů na zeleném pozadí. Šel jsem pomalu. Okolo mě procházeli lidé, jenže od pasu dolů byla většina tak divně rozmazaná. Bylo to snad díky dlouhým sukním? Došel jsem do zahrady. Ptáci pěli své písně.
Tam u mechem porostlých kamenů někdo byl. Zpíval. Bylo to tak smutné. Slovům jsem nerozuměl, ale cítil jsem hluboký smutek. Šel jsem za jeho hlasem.
Proč zpívá? Pro koho zpívá?
Byl jsem stále blíž. Celé prostranství zaplavovaly sluneční paprsky. Sotva jsem viděl na pět metrů před sebe. Ukryl jsem se za stromem. Slyšel jsem tlukot srdce.
Komu patří?
Jeho zpěv pomalu utichl.
Odešel? Utekl? Zmizel? Proč si s tím dělám starosti?
Najednou se mi zdálo, že se palouk vzdaluje. Vyběhl jsem. Proletěl skrz oslepující světlo a chytil postavu za ruku. Přitáhl jsem ji k sobě.

***

Prudce jsem se probudil. Veškeré oblečení jsem měl propocené, jako bych strávil den na poušti.
Ta postava … Ona … Ona …
Čím víc jsem hledal správná slova, tím víc se její obraz rozplýval. Utřel jsem si čelo a svalil se do spacáku.
Co to bylo?