Black Veil Beides Setkání s Legionáři - část. 2

Pomalu jsem šla do školy, přemýšlela jsem nad tím co se poslední dobu děje. Ty sny, musí něco znamenat a mé skici. Došla jsem před školu, povzdychla jsem si a vstoupila, došla jsem, až do naší třídy kde jsem sebou kecla o židli a zaposlouchala se do hudby, co mi hrála v uších, Wretched and divine.
Hodiny se táhly s prvním i posledním zvoněním na velkou přestávku, kdy všichni chodily na oběd. Já se pomalými kroky vydala ven ze třídy, abych po té šla na střechu školy, kde si mohu své myšlenky pročistit a seskupit tak aby mne nemýlili. Když jsem otevřela dveře tak jsem spatřila, přímo u zábradlí, stál tam a díval se na mraky, Andy. Udělala jsem krok vpřed a nevěřila tomu.
„ Kterou stranu si vybereš?“ Pořád byl otočen zády, já udělala další krok.
„Přidáš se k nám nebo k nim?“ Něco mě přinutilo se otočit, ale nikdo tam nestál. Otočila jsem se zpět a strachy jsem ucouvla zpět. Stál tam místo Andyho, stín. Zavřela jsem oči v domnění, že je to jenom sen, pomalu jsem je otevřela a zjistila, že tam nikdo není. Byla jsem najednou strašně unavená a musela jsem si sednout.
„Co to sakra bylo?!“ Já to nechápu, byla to zkutečnost nebo přelud? Každopádně ta věta co Andy řekl, mi utkvěla v hlavě. Kterou stranu si vybereš? Přidáš se k nám nebo k nim?
Šla jsem pomalu ze školy, loudala jsem se, domů se mi moc nechtělo a komu jo? Mí rodiče jsou fanatici, teda podle mého, nejsou špatní, ale už to přehánějí.
„Hej! Stuj zrůdo!“ Zařval na mě někdo za mnou, já se otočila a zjistila, že to jsou zase oni. Postavili se přede mě a já o krok ucouvla.
„Dejte mi už pokoj!“ Už si to nenechám líbit, jsou strašní, takový lidé jako oni. Ubližují druhým bez důvodu, jen aby se oni zbavili nudy.
„To si děláš srandu?“ V tu ránu mi přilétla facka a já upadla na zem, znova. Chtěla jsem se zvednout, ale jeho noha mě přirazila k zemi, zbytek skupinky stála za ním a výsměšně se na mě dívala.
„Víš, někdo jako ty, tady dost přečnívá a je to špatně. Jsi divná!“ S těmito slovy mi doslova ublížil jak duševně tak i navenek. První kopanec od něj jsem dostala do břicha, zbytek skupiny si také do mě koply a pak odešli. Všechno mě bolelo, hlavně žebra. Pomalu jsem se postavila a zakolísala, v tom mě někdo chytil za paži. Prudce jsem se otočila.
„Jsi v pořádku? Já jen že, nevypadáš na to.“ Řekl trochu z vystrašeným hlasem, chlapec. Mohlo mu být tak devatnáct, nebo o něco více? Nevím, každopádně mě uchvátily ty jeho oči, měl je modré, tak zářivě modré a nádherné. Jeho vlasy byly vraní a jeho oblečení bylo černé, mohl být o hlavu vyšší jak já.
„Promiň, jen mi není dobře.“ Odstoupila jsem od něj, abych po té upadla v bolestech na zem. Po té si moc nepamatuji, jen vím, že mě pohltila tma.

„Liso, kterou stranu si vybereš? Bojuj s námi proti, démonům stínů!“ Řekl hlasitě, další s legionářů Jake. Postavila jsem se naproti němu, abych se mu zpříma podívala do jeho černých očí.
„Já..Já budu bojovat na vaší straně.“ Byla jsem rozhodnutá, on pouze ukázal prstem za mě, já se otočila a stál tam stín. Chtěla jsem utéci, ale uhodil mě do hlavy a já upadla.

„Dost!“ Otevřela jsem oči, byla jsem celá zpocená a uvědomila jsem si, že to byl další s mích snů.
„Jsi v pořádku?“ Stál tam ten kluk, přímo vedle mě a byl nade mnou skloněný. Ucukla jsem a on si asi uvědomil, že je moc blízko a šel ode mě dál.
„Tvá zranění by měla být už v pořádku.“ S klidným hlasem přešel po pokoji, uvědomila jsem si, že nejsem u sebe doma, ale někde tam, kde mě odvedl ten kluk. Posadila jsem se.
„Kdo jsi? A kde to jsem?“ Měla jsem trošku zamlžené myšlení, ani nevím proč.
„Já jsem Dominik. Jsi u mě doma. Nevěděl jsem, kde bydlíš, takže po tom co jsi zkolabovala, jsem tě někde musel přenést.“ Aha, já omdlela vlastně. Promnula jsem si oči. Asi jsem zkolabovala po tom, co mě ta banda idiotů zbila.
„Děkuji ti. Já jsem Lisa.“ On přešel k oknu a vzdychl si.
„Já vím.“ A podíval se na mě, těma jeho očima. Co? Počkat, já ho znám nebo jak to, že zná on mě.
„Co? Jak to myslíš?“ Nevěděla jsem jak jinak, než takhle, zareagovat.
„Něco se ti zdálo že? Poslední dobou nemohu moc spát, zdají se mi sny. Nejsou moc přívětivé, je tu jedna skupina, kterou poslouchám a zdá se mi o ní a Ty, vždy se tam ukážeš.“ Cukl sebou a přejel si rukou po paži jako by ho zamrazilo, při tom pomyšlení.
„To není možné? Totiž.. Já.. Ta skupina se jmenuje Black Veil Brides že ano? Já, mě se zdají také sny o nich a o stínech.“ Zatřásl se mi hlas. On nikdy nebyl v mých snech, tak proč mě on vidí v jeho snech.
„Myslel jsem si to, pro to jsem tě také, celí den no spíše poslední dva dny sledoval. Neber si to špatně, já potřeboval jsem vědět co se to děje, sám tomu pořádně nerozumím. Jo promiň, že jsem nezabránil tomu, jak tě ti kluci zbily.“ Jeho obličej teď byl zakrytý studem, pro to sklopil hlavu.
„Dominiku, jakou já mám roli ve tvých snech?“ Nechápala jsem, proč jsem se zeptala zrovna na toto, ale nějak mě to nutilo se ho zeptat.
„Liso, jsou to jen sny, neber to osobně, ale ty jsi vládce těch démonů, stínů.“ Tato věta se mnou otřásla, jak to vždyť, Jack se jí ptal na to, kterou stranu zvolí a ona řekla na dobro a ne že bude pro zlo.
„To se pleteš, já jim řekla, že budu s Legionáři.“ Řekla jsem trochu nejistě. On popošel ke mně blíž a sedl si na kraj postele.
„Liso, sám tomu nerozumím. Nevím co se to děje, ale asi to souvisí s bojem co se má odehrát mezi Legionáři a démony stínů.“ Nechci nic přiznávat, ale nad touto myšlenkou jsem už také uvažovala, ale proč s tím má co do činění ona nebo Dominik?
„Musíme zjistit co se děje. Už budu muset jít, ale zítra ráno, nepůjdu do školy a dáme si sraz u řeky, kousek od mé školy.“ Zvedla jsem se a vážně, žebra mě už nebolely. Nevím, co udělal, ale bylo mi to jedno, hlavně že jsem v pořádku.
„Dobře Liso, ale doprovodím tě domů.“ Jenom jsem kývla na souhlas a vyšli jsme z bytu, teprve až teď jsem si všimla, že tuto ulici neznám. Podívala jsem se nechápavě na Dominika a on se pouze pousmál a šel pár kroku přede mnou, na nic jsem se neptala a šla za ním.
„Tak tedy, zítra ano?“ Zeptal se.
„Ano, budu tě čekat.“ Zamávala jsem mu a šla jsem do vchodu mého domu. Zajímalo by mě co to vše má znamenat, ale snad tomu přijdu tedy přijdeme na kloub s Dominikem. Otevřela jsem dveře bytu a čekala další řev, ale nic. Popošla jsem dovnitř a rozhlédla se, nikdo nikde.
„Mami? Tati? Jste doma?“ To jsem moc nechápala, jelikož doma vždy, někdo zůstává. No, nevadí. Aspoň mám klid a nemusím poslouchat, další přednášky o chování.
Pomalu jsem otevřela dveře pokoje a vešla, jak jsem očekávala. Hned po mě skočila chlupatá černá koule, Andy. Pousmála jsem se a objala ho.
„Ahoj Andy. Tak copak jsi tady celou tu dobu dělal?“ Odpovědí mi bylo, zavrnění u ucha a olíznutí mé tváře. Přešla jsem k oknu a položila jsem kocoura na parapet okenice. Zahleděla jsem se z okna a vychutnávala jsem si ten svěží vánek, najednou něco zarachotilo dole, asi v kuchyni. Pomalu jsem šla ke dveřím a tiše je otevřela, co když to jsou zlodějové. Šla jsem po schodech tiše, abych neupoutala pozornost. Došla jsem až ke kuchyni, ale překvapivě nikdo tam nebyl.
„Asi mi už vážně hrabe.“ Promnula jsem si čelo a chtěla jsem jít zpět do pokoje, když v tom.
„To si nemyslím.“ Byl to dost hrubý hlas a chraptivý. Rychle jsem se otočila, abych se podívala kdo, je to. Když jsem se otočila, stál přede mnou o dvě hlavy vyšší kluk s blond vlasy, strnula jsem.
„ Hmm. Legionáři co? Vím o tomhle více, než si myslíš.“ Byla jsem vyděšená, jak se sem dostal a kdo to je.
„Kdo jsi?!“ A ucouvla jsem o krok dál. On se pouze pousmál.
„Já? Já jsem pouze poslíček.“ Mrkl na mě a mávl rukou, najednou mi bylo těžce a já upadla do bezvědomí.

„Liso! Liso, kde jsi? Pomoz nám, potřebujeme tě!“ Co to sakra má znamenat a proč tolik kraválu, otevřela jsem oči, ale nic krom tmy jsem neviděla. Najednou se ze tmy objevil stín a další. Bylo jich čím dál více a jeden hlavní, až pak jsem si všimla, že ti za ním někoho drží. Zaostřila jsem a vyjekla jsem, zděšením, byl to Christian a byl celí od krve a ztěžka oddychoval.
„Co jste to udělaly, pusťte ho a okamžitě!“ Zaječela jsem a překvapivě ho odhodily, až k mým nohám. Já ucouvla a dřepla jsem si k CC-mu.
„Přidej se k nám, princezno Liso.“ Řekl jeden ze stínů. Co, si dělají srandu. Hodila jsem po nich nevraživý pohled a všichni zmizely, až na jednoho toho hlavního. Pomalu, ale jistě se ke mně přibližoval.
„N-Nepřibližuj se!“ Zařvala jsem a na ruce ucítila chladnou ruku, podívala jsem se a CC mě chytil za ruku a usmál se.
„Děkuji.“ A pustil mě. Co mám dělat, já nevím.

Rychle jsem otevřela oči a oddychla si, byl to sen.
„Neraduj se, čas války se blíží.“ Byl to ten kluk, on sen nebyl. Posadila jsem se a chtěla mu něco říct, ale než jsem něco stačila říct, on vyskočil z okna. Já rychle vylezla s postele a přeběhla k oknu, ale nikdo tam už nebyl. Šla jsem pomalu na smluvené místo a znova si vše v hlavě opakovala, co se to vlastně stalo. Ten kluk poslíček, najednou tma a ten sen. Ne, zatřepala jsem s hlavou, abych odehnala chmury a došla jsem na smluvené místo, ale on tu nebyl. Někdo mě po chvíli chytil za rameno, otočila jsem se.
„Ahoj Liso. Tak kam se jde.“ Uf, byl to Dominik, ale pěkně mě vyděsil. Šli jsme parkem a sedly si na jednu z lávek.
„Dominiku, včera za mnou někdo byl. Tedy spíše se vloupal, byl to prý poslíček, tak si říkal.“ On se na mě zadíval, jako by chtěl s mích očí více zjistit.
„Jak vypadal, kdo to byl, jsi v pořádku, neublížil ti?!“ Byl vyděšený, ale jho hlas byl klidný.
„Jo, jsem v pořádku, ale pak se stalo něco divného. Mávl rukou a já upadla do bezvědomí a pak se mi zdál další sen.“ Jsem ráda, že nejsem na to sama a mám Dominika, i když jsem ho poznala teprve včera, něco mi říká, ať mu důvěřuji.
„Co bylo v tom snu, Liso?“ Byl nervózní, šlo to poznat, ale stále si udržoval klid duše.
„No, byl tam CC a démoni a bylo to tak zmatené. Já nevím.“ Teď jsem byla vážně, vykolejená. Nevěděla jsem co dělat, začala jsem nervózně tlouct podrážkou boty o zem. Dominik mě chytil za koleno a podíval se na mě s úsměvem.
„Klid Liso. Můžeš mi říct, co se stalo. Nikomu bych to neřekl a to ty víš.“ Přikývla jsem.
„Dobře, ten jeden démon, nazval mě princeznou a chtěl..chtěl ať se k ním přidám. Nevím co to má znamenat i ty jsi mi řekl že se ti zdálo že jsem se stíny, ale to já nechci. Slyšíš nechci!“ Už jsem nevěděla jak dál, začala jsem plakat. Dominik mi zvedl bradu a slíbal mi slzy s očí, byla jsem překvapená, ale zároveň jsem se cítila v bezpečí a klidněji. Přitáhl si mě blíž k sobě.
„Liso, mohu tě políbit?“ Zrudla jsem a odvrátila se a po chvíli přikývla. On, na nic nečekal otočil si mě k sobě a naše rty se spojily, bylo to tak horké, naše rty tak hřály a pak jsem pootevřela pusu, aby mě mohl, doopravdy políbit. Cítila jsem se nádherně i smutně zároveň. Objímali jsme se. Jeho tělo tak hřálo, bylo to krásné. Pootevřela jsem oči a zahlédla jsem kus dál od nás, stál tam, ten blonďák, odtrhla jsem se od Dominika a zběsile dýchala.
„Stalo se něco?“ Byl zmatený, to já samozřejmě také. Nechtěla jsem to ukončit, ale ten kluk, jeho ďábelský úsměv. Jako by naznačoval, začátek blížící se bitvy.
„Tam, za tebou. Stál tam ten kluk. Ten co se k nám vloupal a díval se na nás, sledují nás Dominiku!“ Už jsem byla vážně vyděšená a chtěla jsem, aby to už skončilo. Jenže teprve vše začíná a to jsem dobře věděla.
„Klid Liso. Postarám se o to. Zavedu tě domů a počkáš, až se ti ozvu ano?“ Podíval se na mě těmi modrými kukadly.
„To bohužel nepůjde.“ Otočily jsme se oba za hlasem, který tak dobře znám. Stál naproti nám, byl celí v černém, jen u krku mu vlál červený šátek a jeho onyxové oči, nás oba propalovaly pohledem.