Black Veil Brides Sen v realitě - část.1

Dnes je tak přenádherné počasí. Mraky jsou růžovo oranžové a pofukuje jemný vánek, který mi hladí mou světlou pokožku tváře. Jako každý den kdy slunce zapadalo, jsem se procházela kolem vody a tak se mi naskytoval, nádherný úkaz jak zacházející slunce vrhá poslední paprsky do řeky a krásně se třpytí. Seděla jsem u vody a v uších jsem měla sluchátka a hráli mi v nich má oblíbená skupina Black Veil Brides.
Měla jsem na sobě černé legínové kalhoty na kterých jsem měla, připevněný řetěz z kterého mi vysela hvězda a tričko mělo totožnou barvu s potiskem lebky. Mé nohy zdobily vysoké glady do půli lýtek a ještě mi nechyběla mikina také v černé barvě. Vlasy jsem měla vrané kudrnaté asi do půli zad, oči měli, barvu podzimního listí a mé ucho zdobily dva piercingy nad sebou. Zafoukal vítr a já se zahleděla na oblohu, zrovna prolétával pták. Pomyslela jsem si být tak volná jako on a jen tak se proletět v oblacích, nad touto myšlenkou jsem se pousmála, ale v nitru jsem plakala. Z ruxaku co jsem měla s sebou, sem vytáhla menší skicák a tužku, uvolnila jsem mou mysl a začala jsem kreslit.
Asi po desíti minutách jsem odložila tužku vedle sebe a podívala jsem se na kresbu, to co jsem uviděla, mě překvapilo. Poslední dobou kreslím jen černé siluety, jako jsou v Legion of the black. Nevěděla jsem, proč zrovna toto mi uvízlo v mysli, ale mě už to ani nevadilo, zvykla jsem si na mé trochu morbidní kresby, však se ke mně hodily. Ještě chvíli jsem se dívala na skicu a pak jí schovala i s tužkou.
Zvedla jsem se a šla pomalu k rovině, která mě dovede k městskému ruchu, jako každý den. Když jsem vyšla nahoru tak jsem se rozhlédla, nikde nikdo fajn. Zapoměla jsem se zmínit, že pro můj vzhled a nevšímavost okolí se mi parta blbečků, rozhodla dělat ze života peklo.
Když jsem šla kolem malého kostelíka kousek od mého bytu, kde jsem přebývala s rodiči, jsem prostě neodolala a šla se do něj podívat. Ano, tento kostel znám moc dobře. Mí rodiče jsou pobožní, jsme katolická rodina, čili mým rodičům vadí můj přístup k lidem a vkus oblékání. Prohlížela jsem si zaprášené obrazy, které vyseli na starých zdech kostela. Vždy mě zaujme jeden, který osaměle visí v rohu a ještě ho schovává sloup, který tam stál. Byl na něm Ježíš přibitý na kříži, ale záměrně byl zbarven modří a kolem něj plameny, které ho obklopovaly stejně jasnou a dokonce i tmavší modří jako on sám. Nevím, který malíř ho maloval, ale faráři přišel hanebný tak pro to ho pověsil až do tmavého zákoutí starých zdí.
Když jsem vyšla z kostela, pomalu jsem pozvedla hlavu na nádech čerstvého vzduchu, ale dech se mi zatajil, když jsem spatřila známou partu, která mi trýznila můj život.
„Ale, ale. Copak to tu máme.“ Řekl jeden hnědovlásek, posměšně a já jenom kolem něj prošla, to se mu nejspíše zdaleka nelíbilo, tak mě chytil za rukáv.
„Nech mě na pokoji!“ Vyškubla jsem se mu, až jsem upadla na zem a podřela jsem si dlaně. Oni se jenom začaly, smát. Přistoupil ke mně.
„Víš celkem mě a mou partu štveš, pro to…“ To už nestihl doříct, neboť z kostela vyběhl kněz.
„Co jí to děláte a tady na svatém místě, odejděte prosím, než zavolám policii.“ Pohrozil jim Otec Dalibor, oni se jen ušklíbli a utekly.
„Jsi v pořádku, mé dítě?“ Otázal se starostlivě kněz a pomohl mi vstát, já se pouze pousmála.
„Děkuji, jsem v pořádku a byla bych ráda, kdyby, jste o tom pomlčel mým rodičům. Nepotřebuji, aby si o mě dělali zbytečné starosti.“ Řekla jsem tiše, on se pouze otočil k odchodu.
„Dobrá, dávej na sebe pozor.“ Jsem vděčná, že to neřekne, ale i za to že se ukázal v pravý čas.
Došla jsem domů a šla jsem po schodech do druhého patra, kde jsem měla svůj pokoj, své útočiště, před tímto světem. Jenom tady a u řeky jsem se cítila v bezpečí. Vešla jsem do pokoje a prohlídla si ho, no samozřejmě že mé fialové zdi pokrývaly plakáty Black Veil Brides a na mé posteli byly všichni ze skupiny v menší podobě plyšových panenek, které jsem si vlastnoručně ušila. A abych nezapomněla, v koutě byl pelíšek a v něm byl můj černý kocourek Andy. Natáhla jsem ruku k zemi, tak abych ho přivolala.
„Andy, pojď ke mně.“ Řekla jsem mile a sedla jsem si z postele na zem. Líný kocour ke mně z vyhřátého pelíšku došel a otřel se mi o dlaň, já se pouze pousmála a začala ho drbat.
„Jsi můj jediný přítel Andy, tobě jedinému věřím.“ Vzala jsem ho do objetí plného lásky.
„Liso? Liso, pojď se navečeřet!“ Volala na mě matka. Protočila jsem panenky, položila jsem Andyho na postel a šla jsem po schodech, směr kuchyně.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem a sedla si k jídelnímu stolu.
„Liso, kolikrát jsem ti říkala, že nemáš chodit v té černé! Co si lidé pomyslí.“ A je to tu znova, ještě že tu není můj otec, dal by mi přednášku o tom, jak mají správné dívky křesťanských rodin, chodit oblékané.
„Mami uklidni se prosím tě a posaď se.“ S klidným hlasem jsem odpověděla a dala si do pusy první sousto. Matka si jenom odfrkla a tiše řekla.
„Co mám s tebou dělat.“ Usmála jsem se, že jsem zvítězila nad každodenní debatou o mém stylu oblékání a vrhla se na další sousto. Když jsem dojedla tak jsem počkala, až máti dojí a já s klidem se zvedla ze stolku a odešla jsem do svého pokoje.
„Jsem zvědavá, jak dlouho je to bude bavit. Co myslíš Andy?“ Pousmála jsem se na svého kocoura, který ležel stále v mé posteli, a skočila jsem vedle něj. Ten jen leknutím na mě zasyčel a já se musela začít smát. Chvíli jsem přemýšlela nad domácím úkolem do školy, ale přehlušili to mé sluchátka v uších a já se oddala do říše snů.

„Proč to děláte?“ Otázala jsem se stínů v černých kápích. Jeden se napřáhl s dýkou v ruce a sekl po mně.
„Ne! Co to děláte, já nic neprovedla!“ Řvala jsem zoufalstvím a z ruky mi kapaly karmíny krve.
„Vydej se nám.“ Řekl jeden z nich a mě zaplavovala tma.
„N-Ne!“ Utíkala jsem, ale oni a tma mě doháněly.

„Ne!“ Rychle jsem se posadila a zběsile mi bylo srdce, podívala jsem se na své třesoucí ruce a oddychla si, byl to jen sen. Unaveně jsem se podívala na budík a hned jsem se probrala, když jsem zjistila, že je sedm pryč. Sakra nestihnu to do školy! Rychle jsem vyskočila s postele a zapomněla při tom na Andyho, takže spadl s postele a začal prskat.
„Promiň Andy.“ Řekla jsem spěšně. Nasoukala jsem se do své běžné černé, učesala jsem se a utíkala po schodech.
„Liso! Chovej se jako slečna a ne jako rozzuřený býk.“ Hlasitě mi zanadávala máti, kterou jsem málem sejmula, jak jsem běžela k východu.
„Mami to jsi mě nemohla vzbudit, když jsi doma!“ Byla jsem rozčílená, že to nestihnu do školy, možná ano, ale musím spěchat a to se mi vážně při pondělku nechtělo. Utíkala jsem celou cestu, lidé se za mnou otáčeli kam, že to tak spěchám a já se zastavila až upocená u školy. Sláva, zvládla jsem to. Podívala jsem se na hodinky a bylo sedm padesát. Pomalu jsem vyšla schody do mé třídy a sedla si na své místo, sedím úplně vzadu u okna, takže mám skvělý výhled, aniž by mě učitel seřval nebo napomenul, ať dávám pozor. Sedla jsem si, nevšímaje si okolí. Ano, to byla má rutina, lišila jsem se od ostatních jak vzhledem, tak chováním a to se jím nelíbilo, tak mě přehlíželi. Nevadilo mi to, zvykla jsem si a také jsem aspoň poznala krutost, tohoto zkaženého světa. První hodina utekla jako voda a blížila se chemie a zatraceně, zapomněla jsem na ten úkol. Zanadávala jsem si za to v duchu, ale teď už s tím nic nezmůžu, zrovna v chemii nevynikám a to se mému učiteli nelíbilo, pro to si na mě zasedl.
„Jak to myslíte, slečno Russellová? Vy nemáte domácí úlohu a ještě k tomu když vám hrozí na pololetí nedostatečná, snad nechcete opakovat druhý ročník? Nebo snad o to vám jde?“ Hnusný čtyř očko, jak já ho nesnášela za jeho povýšenost nade mnou. Ano, měl na to dostatečné právo za to, jak plavu v jeho předmětech, ale s chemie mi jedině vychází nedostatečná.
„Omlouvám se, pane učiteli. Ale nějak se mi to vykouřilo s hlavy.“ Zkoušela jsem zavtipkovat, jenže to jsem neměla, to ho více naštvalo.
„Tak vykouřilo, říkáte? Pro to jsem se rozhodl, že zůstanete po škole a uděláte si ten úkol tady a ještě vám dám výpočty navíc.“ Ten bastard, jak já to tady nesnáším. Došla jsem na své místo a kecla sebou o židli. On se na mě zle podíval, pozvedl obočí a pak se dále věnoval výuce. Já si vzala tužku a začala si čmárat po lavici. Hodiny utekly, zběsile rychle a mě čekala hodina navíc za nesplněnou úlohu s chemie. Zaťukala jsem na kabinet našeho učitele a za dveřmi se jenom ozvalo.
„Vstupte.“ Pomalu jsem otevřela dveře, abych je mohla tak téměř pomalu zavřít.
„Ach. Liso, posaďte se prosím a tady máte svou úlohu a trest navíc.“ Sedla jsem si naproti psacímu stolu učitele a tupě zírala na tři papíry, příkladu. Které mi byly, neznáme.
„Snad to není tak obtížné. Myslel jsem, že toto zvládáte.“ Odfrkla jsem si unaveně a pohlédla na učitele, nechápavým výrazem.
„Tak dobrá, ještě jednou vám to vysvětlím, ale dávejte prosím pozor.“ S klidným hlasem dořekl, něco co jsem od něj nikdy nečekala, že by řekl, ale asi jsem se v něm spletla. Asi po tři čtvrtě hodiny, jsem si zívla a on se usmál.
„Pochopila jste už z toho něco, konečně?“ Řekl tázavě, ale při pohledu na můj unavený výraz se usmál. Jak může mít tolik energie a elánu, to jsem vážně nechápala. Uvědomila jsem si, že se mě právě na něco ptá.
„Ale no tak soustřeďte se prosím.“ Teď byl on, znuděný mnou.
„Já se soustředím.“ Odpověděla jsem pyšně a hned jsem litovala své odpovědi.
„Vážně a na co jsem se vás ptal?“ Tak teď mě dostal, no nevadí. Zvedla jsem se s židle a podívala jsem se na něj.
„Děkuji, pane učiteli. Už to chápu, asi první učivo s vaší hodiny.“ Došla jsem ke dveřím a otevřela jsem je, abych je mohla za sebou zase zavřít. To snad ne, už je pět. Máti zase bude jančit, kde jsem. Zapomněla jsem si totiž mobil doma. Nejsem já bambus? Když jsem šla ulicí směrem domů, koho jsem nepotkala že. Na, jasně že ničitele mého života. Už mě to unavovalo, jak jsou vytrvalý, jako štěňata které čekají až si s něma začnete hrát. Zůstala jsem stát. Obešli mě, všech pět se kolem mě seskupili.
„Minule jsi nám unikla, ale dnes ne.“ Řekl klidně a i to pohlédl ten hnědovlasý démon na mě. Smířená s tím že dnes přijdu unavená a celá od modřín domů, jsem se jim oddala.
„ Co se to tady děje?“ Už znova mě někdo zachraňuje před mými tyrany, jsem za to ráda.
Otočila jsem se, abych se podívala, kdo to je a můj překvapivý pohled zíral na učitele s chemie.
„Jdeme, kluci!“ Zvolal naštvaně a odešli. Já se pouze vděčně podívala na učitele.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se mě učitel, když mě doprovázel domů. Já si pouze vzdychla, abych mohla započít mou historku.
„ No víte, pane učiteli, já sama nevím proč to tak je.“ Řekla jsem nesrozumitelnou větu pro učitele a ten jenom pozvedl to své obočí. A zastavil se.
„Hm. Prostě, asi jim vadí, jak vypadám.“ Tiše jsem dopověděla.
„Jak tak vidím, budu muset zavolat policii za obtěžování.“ S těmito slovy vytáhl z kapsy mobil, já jen vyděšeně a instinktivně mu vytrhla mobil s ruky. On jen civěl nechápavě, mé počínání.
„Promiňte, pane učiteli, ale tohle je můj boj.“ On jen zavřel oči a kývl.
„Jak myslíte, ale jestli bude problém, dejte mi vědět.“ Kývla jsem s úsměvem, mávla jsem na něj a utíkala jsem domů.
„Jsem doma mami.“ Zvolala jsem ode, dveří. A jak jsem to dořekla, přiběhl otec až k mému obličeji a dal mi facku, tak tohle jsem nečekala.
„Víš vůbec kolik je hodin!“ Jo byl naštvaný a hodně. Asi hodinu jsem seděla v kuchyni a poslouchala řvoucího otce o kázáních z bible a o tom jak se mám chovat, matka jen seděla naproti mně a brečela. Fajn tohle je už praštěný do hlavy, ta jejich péče mě děsí. Pak jsem se odebrala do svého pokoje a za trest mi sebrali klíče od mého útočiště a řekly, že až se polepším, tak ho vrátí zpět. Chvíli jsem ležela, na posteli hladila Andyho, který byl schoulený vedle mě a vrněl. Ani jsem si nevšimla, že jsem znova usnula a šla do říše snů.

„Pojď sem.“ Volaly na mě stíny, které se zhmotňovaly do siluet postav v kápích. Já pouze couvla o krok dozadu a někdo mě chytil za paži.

Z prudka jsem otevřela oči a zjistila jsem, že to byl další sen. Líně jsem se převalila přes postel, abych po té zamířila k mému stolu, kde mě už vyhlížel skicák a černý úhel. Když jsem dosedla, vzala sem úhel do ruky a začala jsem kreslit ty zlé stíny a legionáře BVB jak stojí proti nim se svým vojskem Rebelů.