Bleach Europe – Ohnivý muž 03

Tma nekonečná, rozprostírající se skoro nad celou polovinou planety, matka noci, klidné, ponuré, tiché, mokré, přesně taková totiž tenkrát noc byla. Proudy vody padaly na zem a já cítil, že se něco stane. Hořká, hnusná, dusivá pachuť hlíny na špičce jazyka, mi to říkala. Cítil jsem to v kostech, z hnilobného pachu shnilých, promáčených rostlin a dokonce i z vody, co padala neustále z nebe.
Bylo mi špatně. Pálily mě oči a třeštila hlava, takže jsem myslel, že mi vybuchne. Až příliš jsem ji i oči unavoval. Celé noci jsem probděl pracuje, na své zdraví jsem nehleděl. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy spal, jedl pořádné jídlo, nebo jinak o sebe pečoval. Dokonce jsem už měl několikrát halucinace a to všechno proč?
Kvůli případu, který jsem nemohl vyřešit. Kvůli smrti několika pašeráků na hranici, kvůli pouhým pašerákům. Kvůli smrtím, které jsem neuměl vysvětlit. Byly to pašeráci, dopouštěli se zločinu, asi byli špatní a zasloužili si trest, ale byli to lidi jako jsem já a lidé se dopouštějí hříchů. To vše jsem věděl, ale bylo mi to fuk. Bylo mi volné, jestli byli špatní, nebo dobří, jestli je správné tím pádem po tom, co se jim stalo pátrat, nebo není. Šlo mi pouze o tu hádanku jejich smrti a o honorář, o nic jiného. Jsem blázen, když se pro něco takové to uženu? Asi ano, ale nevadí mi to, jen kdyby mě nebolela hlava, ach ta moje hlava.
Pořád mě bolí bez přestání až doteď a bolet nepřestane. Je mi blbě a chce se mi spát, jenže spát už nebudu, už nikdy. To jsem ještě však tenkrát nevěděl.
Rozhlédl jsem se, ti pašeráci museli zemřít právě tady na hranici, ale stopy už dávno smyl déšť. Smyl je ještě předtím, než stihly nabýt tvarů a já hledal odpověď na otázku, jak v takovém počasí někdo mohl shořet na popel. Musel jsem uznat, že lepší místo, jak toto, si překupníci k pašování nemohli vybrat. Na skoro všechny světové strany až na jih, kde bylo teď nyní pole, byl les a pole s lesem oddělovala prašná cesta. Díval jsem se na hraniční kámen a cítil své promočené oblečení, jak se mi lepí na tělo.
„Tak tady to bylo,“ pravil Chod. Pohraničník, který ty pašeráky velmi dobře znal a který je už několikrát chytil. Bylo tomu tak i v jejich osudný den, ale bohužel pro ně si jich všiml až příliš pozdě. Požádal jsem ho, aby mě tedy zavedl na místo, kde je našel.
Byl to muž středního věku, ne, vlastně pokud vím tak jen tak vypadal. Ve skutečnosti podle ostatních ve vesnici, kde žil, mu táhlo na osmdesát. Bylo až překvapující, jak na ten věk vypadal, a jak byl svěží. Měl velký hranatý nos a pod ním stejně tak velkou pusu s tenkými rty. Na nose měl posazené velké brýle, které mu zakrývaly oči, což byla další podivnost na něm. Kde na ně mohl vzít? Byl pouhý Chod, který hlídal hranice. Nejpravděpodobnější bylo, že je vzal jako úplatek od nějakého pašeráka.
„Takže tady? Jsou tu už jen drobné památky po ohni.“ Uhlíky a černá ohořelá zem, to po nich zbylo. Je alarmující, jak se jen tak člověk může vypařit a život jde dál.
„Jo, přesně tady. Byl jsem na své každodenní obchůzce, když jsem je spatřil. Stál jsem zrovna támhle,“ vyprávěl Chod a ukázal na rozhraní lesa a pole na jihozápadě, „vyšel jsem z lesa a objevil jsem se na té cestě. V tu chvíli jsem je uviděl. Bylo však už příliš pozdě, než jsem k nim stihl doběhnout. Všichni byli už mrtví. Navíc nevím, jestli bych je dokázal zachránit, pokud bych přiběhl v čas,“ přiznal Chod.
Zamračil jsem se. „Co tím myslíš?“ nechápal jsem.
„Ten oheň nebyl normální,“ zašeptal Chod a zahleděl se do nebe, až poté pokračoval, „tenkrát bylo stejné počasí jako dnes, a přesto ti pašeráci hořeli jako pochodně. Myslete si, že jsem blázen. To je mi jedno, ale celé to bylo divné. Ten oheň vsadil bych se, že neměl normální barvu. Byl až moc bílý.“
„Chcete říct, že je někdo něčím nejdříve polil, nebo posypal, aby lépe hořeli když pršelo, a ten přípravek poté měl takovouto na oheň reakci?“ navrhl jsem poměrně racionální možnost, to se mi často nestávalo. Většina mých kolegů si ze mě utahovala a říkala, že jsem nenapravitelný snílek, jenže já jsem už několik dní nespal, pořádně nejedl, jen pracoval. Po takových několika dnech se vám obrátí myšlení naruby.
„Nevím, pane, co to bylo zač, ale rozhodně to nebylo normální.“
Zamračil jsem se. Tohle jsem teď slyšet nechtěl. Chtěl jsem něco racionálního, jasného, rozhodně ne tento žvást. Najednou jsem si však něčeho všiml. To něco byla řada hraničních kamenů. Něco na ní bylo divného. Pořádně jsem se na ni zahleděl. Najednou jsem to uviděl a nemohl jsem tomu uvěřit. Přišel jsem tedy až úplně k tomu kameni, co v řadě působil nepatřičně a zvláštně. Byl jakoby odsunut a stál vedle, jako by do řady hraničních kamenů ani nepatřil. Zblízka jsem se na něj zahleděl a zkřivil jsem tvář. Kámen byl celý ošumělý a osahaný, jako by se s ním pořád hýbalo, a pak tu bylo ještě něco. Na jeho pravé straně ode mě byl vyryt jakýsi symbol, ne přesněji runa. Natáhl jsem k němu ruku. Něco takového jsem už dlouho nespatřil. Sice jsem to nechápal, ale runy mě vždy nějak přitahovaly, chtěl jsem se o nich dozvědět víc, jenže mi zemřela matka i otec a na studia nezbyl čas. Co však dělala runa na hraničním kameni?
Najednou jsem ucítil podivný osten bolesti. Po hlavě se mi rozlilo něco teplého a mokrého, nějaká tekutina. Zatočila se mi hlava a pokusil jsem se lapaje po dechu do svých plic nabrat co nejvíce vzduchu, neúspěšně. Pokusil jsem se zakřičet, vydat ze sebe jakýkoli zvuk, ale i to mě zradilo, a moje nohy, o těch už ani nemluvím. Možná kdybych se alespoň vyspal a dobře najedl, tak by mě alespoň některé mé končetiny poslechly, jenže to já hlupák neudělal.
Kámen byl celý pokryt krví. Půda byla nasáklá krví. Kapky deště, co na mě dopadaly, byly nakonec jen krev.. Díval jsem se na své roztřesené ruce a nic nevnímaje jsem klesnul na kolena do té rozblácené břečky, která se i stěží dala nazývat půdou a pevnou zemí. Odvrátil jsem zrak a zoufale jsem zapátral po Chodovi, který se mnou předtím byl. Nabyl jsem děsivé představy a hrůzy dokonce i zlosti. Kde je ten parchant Chod, kde je ten parchant, co se mě pokouší zabít a to se mu také daří? Když ho moje oči znovu zaznamenaly, chtělo se mi vyzvrátit všechny vnitřnosti.
Ležel tam na zádech bez rukou a nohou, ty se válely o kus dál, jen tak zamordovaný už několik dní. Na toto místo mě zavedl duch. Ptáte se, jestli jsem blázen. Ano, ano to bezpochyby bych chtěl být, bohužel jím nejsem.
Ach Bože, věděl jsem, že ten kámen je zvláštní, věděl jsem, že ta runa značí něco strašlivého, ale jak jsem mohl…Ach Svatý, sám se klamu, kdysi jsem se už pustil do studování run. Stihl jsem jen pouhopouhý zlomek toho, co ve skutečnosti je, avšak tuto runu jsem znal. Ach Pane můj, můj anděli, co mě opatruješ, nemohlo by být nic strašnějšího. Větší, křiklavější a mocnější označení smrti já jsem snad neznal. Runa sotva jsem na ni pohlédnul, začala zářit ohromným světlem, které propálilo mé oči až do duše, a já oslepl.
Ucítil jsem, jak mě ten mrtvý zmetek vzal. Ne teď lžu, necítil jsem vůbec nic kromě děsivé bolesti a zmatku, které mě nevýslovně ochromovaly, přesto jsem poznal, že mě zvedl. Bylo to však jiné, věděl jsem, že mě sebral, ale zároveň, že nějaká má část pořád leží pode mnou.
„Chtěl bys vědět, proč? Chtěl bys vědět, kdo jsem? Chtěl bys vědět, kdo je zabil?“ smál se Chod. Smál se zlověstně chraplavě a hlas mu přeskakoval. „Ty pašeráky jsem zabil a pak jsem vysál jejich duše, ale asi bych měl začít od začátku, co?“
Nepřikývl jsem, neměl jsem jak a on to ani nepotřeboval, začal a mluvil dál. Mluvil by, i kdybych zakroutil hlavou.
„Měl jsem úlohu, byl jsem hraničář. Měl jsem hlídat hranice od pašeráků a tak. Byl jsem skutečně dobrý, jeden z těch nejlepších, všichni poctiví lidé si mě velmi vážili a pašeráci mě bytostně nesnášeli. Tak to chodilo po celou většinou mého života. Skoro celou dobu, až pak se nenávist pašeráků nashromáždila na tolik, že se odhodlali k činu. Toho dne zapálili můj barák. Má žena a mé dvě děti zemřely, ale já byl v tu chvíli na hranicích a měl službu. Oni zemřeli a já žil dál. Zato, že jsem workoholik, zaplatila moje rodina, ale já ne.
Užíral jsem se dalších pět let. Dalších pět let jsem prožil, jako bych nežil. Celých pět let jsem se trápil a celých pět let mi trvalo, než jsem na ty, co to provedli, přišel. Vlastně to jediné mě drželo při životě. A když jsem je konečně mohl doběhnout, tak víš co? Dostali mě, jak, to si myslím moc dobře dokážeš představit, viděl jsi moji mrtvolu. Zemřel jsem a oni si mysleli, že mě to od pomsty odradí.
To se však sakra spletli. Stačilo si počkat zde na světě a nikam nechodit. Stačilo se duší připoutat k tomu kameni. Za necelé dva dny se jim do jejich obchodu zapletl další člověk a oni ho stejně jako mě nelítostně zabili. Jeho duše chtěla odejít, ale já ji zarazil. Nebylo pro mě těžké ji připevnit a vysvětlit situaci a poté ji pozřít. Až příliš brzy jsem pochopil, jakou výhodu mi přináší, když takto pozřu něčí duši. Nejen že jsem mohl déle zůstávat na tomto světě, ale také jsem získal větší sílu. Neskutečnou sílu pekelného ohně. Zabil jsem je silou, kterou jsem získal. Zabil jsem je ve jménu mého jména, mé ženy a dětí, ve jménu všech těch chudáků, co se jim připletli do cesty, ve jménu zákona, který jsem za svého života ctil a ve jménu práva o lidech, co porušovali hranice, které jsem měl za svého života. Zabil jsem je bez výčitek a pak pozřel jejich duše.
Myslel jsem si, že to je vše, že je po všem, ale poté ses objevil ty. Jediný člověk, co mě dokáže vidět, cítit. Srší z tebe něco, co je mi proti srsti. Jsi něčím výjimečný a proto musíš zemřít.“
Přes strašlivou bolest a za použití ohromné vůle se mi povedlo otevřít oči. Otevřel jsem je a viděl jsem, viděl jsem hrůzu. Stvoření, co mě mělo v pařátech, se stěží dalo považovat za něco, co je jen vzdáleně podobné člověku. Mělo to dvě nohy, hlavu a dvě horní končetiny, které se při troše dobré vůle daly považovat za ruce, tady však veškerá podobnost s člověkem končila. Svíralo mě jakési plamenné monstrum, jehož plameny neuhasínaly ani pod nátlakem takového deště, jako byl dnes. Bílo-červeno-žluté plameny mi olizovaly kůži. Ne, moje kůže to nebyla, protože mé skutečné tělo se válelo někde pode mnou. Z hrudi mi visel jakýsi dlouhý řetěz, který mě ještě stále spojoval s mým skutečným tělem, to však mi bylo teď poněkud cizí. Není se čemu divit, že tento pohled jsem raději zatratil, a oči znovu zavřel.

„Vstávej!“ uslyšel jsem najednou drsný výkřik. Ano, mé uši se nemýlily, bylo to vykřiknutí ženy, avšak nespoutané drsné mužatky.
„Řekla jsem, vstávej, tak vstávej ty kůže líná,“ křikla na mě a já bez rozmyšlení uposlechl jejímu rozkazu, až poté jsem si uvědomil, že se nacházím úplně na jiném místě, než jsem byl předtím.
Všude byla tma a já ležel v jakési teplé tekutině. Vyskočil jsem, ale poté jsem zakolísal a málem znova do té břečky spadl. Marně jsem se rozhlížel kolem po okolí, neviděl jsem žádný záchytný bot, ani tu ženu co na mě zařvala, všude jen tu podivnou tekutinu, rozlitou po zemi. Stál jsem a ta tekutina mi byla po kotníky. Shýbl jsem se dolů, abych zjistil, co je ona látka zač. Neměl jsem to dělat, ale stalo se. Ponořil jsem své prsty do ní. Vyndal jsem je, rozetřel onu tekutinu mezi prsty a nakonec i přičichl a olízl prst. Odplivl jsem si. Jasně jsem na jazyku poznal tu hořkou kovovou pachuť krve. Udělalo se mi nevolno, když jsem si uvědomil, kde se tak ta krev mohla vzít.
„Nepřemýšlej o blbostech!“ uslyšel jsem znovu ten ženský hlas. Přesto jsem nebyl schopen říct, odkud přišel, jakoby přicházel ze všech stran a zároveň odnikud. Kdo byla ta žena a kde je?
„To už je lepší, ale spíše by ses měl ptát, kdo jsi ty.“
„Kdo jsem já, a proč jako?“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou a stále jsem přitom hledal ve tmě ženu, která ke mně mluvila. Žena se dlouze odmlčela a já hodnou chvíli zůstal sám stát v krvi a ve tmě. Připadal jsem si tak nějak hloupě a od nohou, které jsem si už hodnou dobu máčel, mi začala být zima. Zdálo se mi to, nebo krev nepříjemně zchladla? Zachvěl jsem se zimou a odporem. Po dlouhé době jsem uslyšel čeření vody, tedy tady v tomto případě krve. Přimhouřil jsem své unavené oči, pokusil jsem se něco zahlédnout a opravdu, za několik minut jsem spatřil starý rozvrzaný člun, vynořující se ze tmy. Chtěl jsem zavolat, ale poté jsem si uvědomil, že na něm nikdo není. Nikdo, kdo by mu dával směr, kdo by ho posouval, ale on přesto mířil ke mně. Lucerna bez ohně na jeho přídi se drobně kymácela a já znovu pocítil svou strašlivou bolest hlavy.
„Nechceš se po sobě ptát?
A přitom každý člověk by se měl znát?
Našel si ji, našel?
Viděl jsi ji a klel?
Zazněla zase ta ona žena. Tentokrát jsem si byl jist, že její hlas vychází od toho starého člunu, ale v něm přeci nikdo nebyl. Vlastně i celý člun byl naprosto absurdní. Jak se mohl pohybovat bez pasažéra? Jak mohl plout, když tu bylo tak mělko?
„Vidíš ji, vidíš že?“ dorážela dál.
„Co bych do p***le měl vidět?!“ vyštěkl jsem. „Proč bych se u všech svatých měl ptát, kdo jsem? Co se to do zelený ohrady tady děje?“ cítil jsem, jak jsem zlostí zrudl, ale to jsem pustil za hlavu.
Žena se pronikavě zasmála a její smích rozvibroval vzduch, krev a dokonce i mě. Cítil jsem, jak její smích mnou prostupuje. Zněl kolem a zněl v mém nitru, mém srdci a bolavé hlavě. Zasmála se a poté mi odpověděla.
„Proč, proč? Vidíš, vidíš, i když jsi oslepl, i když tvé oči byly spáleny. Vidíš ji, vidíš dokonce i tu duši, co tě vytáhla z tvého těla, můžeš ho vidět, vidět ve své podstatě. Vidíš dokonce i tu hranici, vidíš ji, že?

Zarecitovala znovu žena a já se chytl za hlavu. Slyšel jsem ji všude kolem, nebo jenom v mé hlavě a srdci? Každé její slovo mě mrazilo, ale zároveň plálo. Dychtivé plamínky mě olizovaly, ach ano sápaly se na mě jako, jako…

Otevřel jsem znovu oči a spatřil jsem opět ohnivého muže. Stále mě držel vysoko nad zemí, nad mým tělem, stále plál jako pochodeň, jeho plameny mě olizovaly, sápaly se na mě. Chtěly mě spálit na úhel, avšak neměly šanci. Nepálily mě, nýbrž příjemně hřály mé promrzlé tělo. Zahleděl jsem se do jeho tváře, z které se díky činům, co provedl, a zážitkům, co prožil, stala jen tvrdá maska. Já však viděl skrze ni, skrz zlobu, nenávist a chtíč po pomstě. Hleděl jsem do prázdných očí, stejně tak prázdných, jako díra, co mu vězela v hrudi.
„Cítíš prázdnotu a bojíš se jít dál, protože se bojíš trestu, ale samotným trestem pro tebe je zůstat zde bez poslání s prázdnotou.“
Ohnivý muž povolil sevření a zakolísal. Ta slova se ho dotkla, ale já pokračoval. Chytil jsem ho bezděky, neohlížel jsem se na plameny a pokračoval:
„Bojíš se i mě, protože tvé plameny mě nezraní, bojíš se, protože se bojíš, že jsem tě přišel soudit, ale copak mohu? Nechci a ani nemám na to právo. Nemůžu ani ti uložit trest. Ano, kdybys žil, tak by ses nemýlil, ale takto… Vidíš ji, vidíš tu hranici stejně jako já, že?“ špitl jsem a zahleděl se ke kamenům. „Tam mezi kamenem, co jsi připoutal svou duši, podstatu, mezi tím kamenem a támhle tou břízou je ještě jiná hranice. Daleko zlověstnější a temnější, nebezpečnější než ta, co jsi hlídal, ale i tu jsi zpozoroval dříve, než jsi měl. Snažil ses ji odsunout dál, pryč, aby ses tomu vyhnul, a proto jsi poté věděl jak se připoutat k tomuto světu.“
Ohnivý muž mě teď už pustil a já spadl na své bezvládné tělo, ale má duše sotva do těla zpět vklouzla. To tělo už mi nepatřilo a já to až moc dobře věděl.
Ohnivý muž se třásl po celém těle a jeho předtím tak výrazné plameny malinko pohasly.
Natáhl jsem ruku a využil jeho nepozornosti. Popadl jsem jeho masku a sňal mu ji a s tím také zmizelo pouto k tomuto světu. Ohnivý muž bolestně zařval, ale já na to nebral žádný zřetel.
„Nemáme času již nazbyt, pokud nechceme ztratit svoji podstatu, musíme jít,“ křikl jsem a táhl Choda krvavým rybníkem ke člunu, který mě vítal s otevřenou náručí. Chod si nastoupil jako první a já jsem se na chvíli ještě zastavil. V ruce jsem stále držel jeho masku, ale teď to byl drobný plamínek. Vzal jsem ho a umístil ho do lucerny, až poté jsem nastoupil do člunu. Člun se rozjel a plamen v lucerně radostně zatančil, Smrtonoška zatančila a ukázala směr.