SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 03

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Pomalu jsem otevřel oči. Ležel jsem na posteli stočený do klubíčka opět celý od krve a opět zcela neschopen s tím cokoliv udělat. Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl, ale možná jsem se zmýlil. Takhle brzy po poslední návštěvě se nikdy nevracel.
Třeba na něco zapomněl… Uvažoval jsem, ale na víc už jsem se nezmohl. Byl jsem na pokraji sil a pomalu, ale jistě jsem ztrácel schopnost přemýšlet. Má mysl se pomalu začínala propadat do temnoty…
Už se nic neozývalo a já jsem jen ležel a tupě civěl do zdi.
Mohlo uplynout zhruba čtvrt hodiny, když jsem to zaslechl znova. Nebyl jsem s to ten zvuk rozpoznat, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Napadlo mě totiž něco, co mě velmi vyděsilo a donutilo můj mozek opět pracovat.
Co když se sem vrací, aby mě opět znásilnil?! Ne, ne! To ne! To toho ještě neměl dost?! Vždyť mě sotva před půl hodinou znásilnil rovnou třikrát po sobě!!! Jestli je to tak, jestli opravdu přichází právě kvůli tomu, tak už mu asi opravdu nedokážu déle odolávat…
Strachy jsem celý ztuhl. Pevně jsem stiskl víčka a čekal na nevyhnutelné…
A už je to tady! Naslouchal jsem krokům blížícím se dolů po schodech. Srdce se mi téměř zastavilo úzkostí, když v zámku cvakl klíč. Nejdříve jednou, poté podruhé… Tiché zavrzání veřejí – byl v místnosti.
Neodvažoval jsem se na něj pohlédnout. Avšak to, co následovalo, mě přinutilo okamžitě otevřít oči.
„Proboha!...“ zajíkl se někdo cizím hlasem…

* * *

Rozhodli jsem se s Alanem, že nemáme žádný důvod otálet, a tak jsme si naši akci domluvili už na dnešní večer. Plánovali jsme, že se do domu „podíváme“ až bude jeho majitel popíjet gin u Red Rabbita. Podle Henryho Coxe byl Slater pravidelným návštěvníkem a za ty tři měsíce, co tam chodí, chyběl snad jenom dvakrát nebo třikrát. Pro případ, že by se přece jenom rozhodl, že se vrátí dřív, bude Alan před domem hlídkovat, zatímco já budu prohledávat dům. To, co jsme chtěli udělat, bylo naprosto v rozporu se zákonem. Neměli jsme povolení k domovní prohlídce a nebyli jsme dokonce ani ve službě. Takže pokud by nás kdokoliv načapal, měli bychom opravdu velký malér.
Avšak nejdříve jsme museli dům ve spletitých uličkách obytné čtvrti najít.

„Jak se ti to vlastně povedlo?“ zeptal se mě můj přítel po chvíli chůze.
„Co, jak se mi povedlo?“
„No přece vypátrat Ulricha Slatera. Celému oddílu policistů se to nepodařilo za tři měsíce a tys ho našel sotva za tři dny.“
„Šestý smysl,“ odpověděl jsem mu.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Nedělám. A taky každému hned na potkání nevykládám: ‚Hele, já jsem policajt!‘.“
„Jo, to máš asi pravdu, ale stejně… Hele, nepřemýšlel jsi někdy, že by ses dal na sólovou dráhu? Určitě bys byl slavnej. Je ti teprve dvacet sedm a už jsi sám vyřešil nejmíň jedenáct záhad!“
„Přemýšlel, jenomže moje umění je právě v herectví, v tom, že mě nikdo nezná a tolik se nebojí mi říct nějakou informaci. Kdybych byl slavný, neřekne mi nikdo nic.
Jo, a tohle je už můj třináctý případ, ne jedenáctý.“
„Tak to, aby ti přinesl štěstí,“ zazubil se na mě Alan a já mu úsměv oplatil. Tehdy jsem to ještě nemohl vědět, ale dnes…

Na místo se nám podařilo dorazit asi tak deset minut před Slaterovým odchodem. Postávali jsme na chodníku a předstírali, že si povídáme o Alanově manželce a přitom jsme ho nenápadně pozorovali. Sledovali jsme, jak odchází z domu a vzápětí míří ulicí pryč od nás. Poté, co zahnul za roh, jsme pro jistotu ještě pět minut počkali. A pak jsem šel na věc.
Měl jsem s sebou univerzální sadu paklíčů, takže dveře pro mě nebyly žádnou překážkou. Jakmile jsem byl uvnitř, zul jsem si pro jistotu boty (nedávno pršelo a já nemohl riskovat, že zanechám zablácené stopy na kobercích) a začal jsem systematicky prohledávat všechny pokoje. Snažil jsem se pohybovat co nejtišeji a zanechat po sobě věci v původním stavu.

Dlouho jsem nemohl nic najít, když vtom mi v pátrání pomohla náhoda. Když jsem vešel do kuchyně, což byla malá místnost jen s lednicí, obdélníkovým stolem, rozviklanou židlí a podlahou z hrubých prken, podařilo se mi omylem zvrhnout načatou láhev s ginem. Klel jsem jako dlaždič, když vtom jsem si všiml, jak rozlitý gin mizí ve spáře.
Klekl jsem si, nahnul jsem se blíž a pořádně si prohlédl celou podlahu. Teď, když jsem se na to zaměřil, se přede mnou jasně rýsoval obrys čtverce. A najednou mi bylo jasné, na co jsem to vlastně narazil. Okamžitě jsem strčil prsty do nejširší ze spár, zatáhl směrem nahoru a odklopil jsem poklop pečlivě zapuštěný do podlahy. Přede mnou najednou zel tmavý otvor a slabé paprsky světla dopadaly na kamenné schodiště vedoucí dolů do temnoty…

Na cestu jsem si svítil baterkou. Kužel světla klouzal po špinavých betonových stěnách. Působilo to, musím přiznat, opravdu strašidelně. Schodiště naštěstí nebylo moc dlouhé. Neměl jsem díky tomu čas příliš přemýšlet, co všechno tam dole vlastně můžu najít. Sestoupal jsem dolů a narazil na dveře s oprýskanou vrstvou špinavě šedivé barvy. Kousek vpravo od rámu jsem si všiml skoby zaražené do zdi. Vysel na ní klíček. Zkusil jsem ho strčit do zámku – přesně pasoval. Cvaklo to jednou, dvakrát, a klika povolila. Opatrně jsem strčil do dveří, veřeje tiše zavrzaly a já pomalu vstoupil dovnitř…

„Proboha…!“ zalkl jsem se. Myslel jsem si, že jsem připravený na cokoliv, co tam najdu, ale nebyl.
Na posteli celé od krve ležela schoulená postava, též celá od krve. Ten člověk byl nahý a neuvěřitelně vyzáblý. V první chvíli jsem si myslel, že je mrtvý, ale on vzápětí prudce otevřel oči a divoce a zmateně na mne pohlédl. Ty oči jsem poznal. Tak zvláštně zelené oči mohly patřit jen jedinému člověku.
Chvíli jsme na sebe jen zírali. Pak tiše promluvil.
„Kdo jsi?“ zachrčel ochraptělým hlasem.
„Já jsem Luke. Už se nemáš čeho bát. Jsem od policie. Přišel jsem tě sem zachránit,“ odpověděl jsem mu konejšivým vlídným hlasem a zatímco jsem mluvil pomalu jsem postupoval blíže k posteli.
Hleděl na mě, jako by si nebyl jistý, zda se mu to všechno jen nezdá. Nemohl jsem mu to brát za zlé. Po tak dlouhém věznění…
Došel jsem až k němu. Pomalu jsem natáhl ruku a dotkl se ho na rameni. Jakmile si uvědomil, že můj dotek je skutečný, začal se třást a do očí mu vstoupily slzy.
„Konečně…“ vydechl. Pak uchopil mou paži překvapivě silným stiskem a přitáhl si mě blíž. Chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, ale nakonec jsem ho jemně objal. Křečovitě mi vzlykal v náručí. Tichými slůvky jsem ho utěšoval a kolíbal se s ním ze strany na stranu. Vůbec mi nevadilo, že jsem si oblečení potřísnil jeho lepkavou krví.
Pomalu se začal uklidňovat. Namáhavě pozvedl hlavu a zahleděl se mi do očí. Vpíjeli jsme se svými pohledy do sebe navzájem. Nevím, jak dlouho jsme takto strávili, ale zvláštním způsobem nás to spojilo. Připadalo mi, jako bych tu pronikavou zeleň jeho očí znal už léta. Jako bych znal ty oči samotné. Jako bych znal jeho.
Z tohoto přízračného okamžiku nás vytrhlo vibrování telefonu v mé kapse. Byl to Alan. Bál se, jestli se mi něco nestalo. Ujistil jsem ho, že je všechno v pohodě.
„Dokonce víc než v pohodě. Alane, Já ho našel! Našel jsem Raphaela Rosse! A je naživu!“
„Výborně! Tak odtud teď hezky rychle vypadni! Už jsi tam dýl jak hodinu. Za chvíli se vrátí Slater a jestli tě tam načapá, tak máš fakt průser!“
„Ještě chvíi počkej. Beru ho s sebou.“
„Cože?! Zbláznil ses?! Vždyť jsme se na něčem domluvili. Sám jsi přece říkal, že kdybys ho odtud odvedl hned, Slater by si toho všiml a vzal roha dřív, než ho stačíme zatknout. Jak ho asi pak budeme chytat, co?“
„Tak si tady na něj počkám a zatknu ho rovnou.“
„Na to nemáme pravomoc. Může nás za to klidně zažalovat. Bude z toho spousta nepříjemností. Můžeme přijít o práci!“
„Ty ne. Já. Beru to všechno na sebe. Poslyš, já ho tady prostě nedokážu nechat… Ty se zatím někam schovej a prozvoň mě, až se Slater bude vracet. Však já už si to s ním vyřídím...“
Zpočátku se zdráhal, ale nakonec přece jen svolil.
Pohlédl jsem na Ralpha – jak už jsem si ho stihl v duchu překřtít. Vypadal tak žalostně… Najednou jsem dostal chuť, toho chlapa, co mu tohle provedl, zmlátit do bezvědomí.

„Asi tě nejdříve umeju, a pak ti seženu nějaké oblečení. Dovedeš sám vstát?“
Zakroutil hlavou.
„Tak to tě budu muset vzít do náručí. Nevadí?“
Opět zavrtěl hlavou na znamení, že ne, a tak jsem ho uchopil do náruče a vstal.

* * *

Dodatek autora:: 

Tak je tu další díl. Jeho délkou jsem trochu dohnala ten předchozí.
Opět moc děkuji všem, kteří mi věnovali nějaký ten komentík.
A moc se omlouvám Sorafay, že jí své povídky posílám vždycky v tak hloupý čas. (V neděli v noci, v pondělí... Asi mám v tu dobu nejlepší psací náladu Wink )
Docela zvrat a hodně se pohneme v ději. Sem jsem se nažila celou dobu dostat. Tohle je totiž konečně ten pravý začátek. Wink I když ono jich ještě pár bude, když nad tím tak přemýšlím...
Tak ať se vám další dílek líbí alespoň do stejné míry jako ty předchozí. Smile

4.8
Průměr: 4.8 (25 hlasů)