SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 02

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Probudil jsem se na holé podlaze. Chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Zdálo se mi totiž, že jsem opět doma a spím ve své velké posteli s nebesy, a že jsem zavrtaný v měkkých sametem potažených peřinách a polštářích. Krásný sen. Bohužel, realita byla jiná:
Postel se špinavým prostěradlem v malé místnosti s holými zdmi i podlahou. Žádná okna. Jediným zdrojem světla byla jediná žárovka visící ze stropu. Dvoje dveře. První – nedobytné – představovaly jedinou možnost úniku. Druhé – vlastně jen prázdný rám – vedly do „koupelny“ – záchod, malé umyvadlo, hadice od sprchy, odtoková mřížka v podlaze (příliš malá, aby mohla posloužit k útěku), žádné mýdlo, pouze studená voda.
Jak já jsem toho chlapa nesnášel, že mě vytrhl z mého úžasného života!...
Pomalu jsem se postavil. Krev na mě už zaschla. Rozhodl jsem se raději si ji smýt. Doklopýtal jsem tedy do „koupelny“ a jen silou vůle se umyl a následně přesunul na postel.
Byl jsem vyčerpaný jak fyzicky, tak psychicky.
Ležel jsem na břiše (na zádech jsem kvůli neustálému znásilňování neležel, už ani nepamatuji) a přemítal, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Určitě méně než dvě hodiny. Uvažoval jsem. Dělalo mi dobře přemýšlet a nevšímat tak si palčivé bolesti a určitých partiích mého těla. Obvykle mi totiž v tu dobu po s*xu nosil něco k jídlu. A já si žádného jídla nevšiml. To znamená, že dnes ještě přijde…

* * *

Ulrich Slater vešel do svého oblíbeného podniku. Měl to tu rád, protože zrovna tady potkal jeho. Pomalu došel k baru, posadil se na své obvyklé místo a jako vždy si objednal gin.
Chvíli jen tak posedával a přemýšlel. Už mě to začíná trochu unavovat. Jak dlouho to bude ještě trvat, než se mi ho podaří zlomit? Už je to tři měsíce a on pořád vzdoruje! Ale dneska už vypadal opravdu vyčerpaně. Možná už to přece jen nebude trvat dlouho…
Pomalu odložil dopitou sklenici, vstal a vydal se k východu. Na pultu za ním zůstala ležet jen hromádka mincí.
Venku už se dávno začalo smrákat a v ulicích pomalu ubývalo lidí a aut.
Měl bych mu koupit něco k jídlu, jinak mi moc dlouho nepřežije… Uvažoval a vydal se do nejbližšího rychlého občerstvení, na které si v tu chvíli vzpomněl. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml temné postavy, která se za jeho zády vynořila ze stínu budovy…

* * *

Sledoval jsem ho ulicí dolů až k řece. Viděl jsem, jak vchází do budovy s nápisem Fast Food. Vyšel ven asi po čtvrt hodině. S sebou si nesl plastovou krabici a já si domyslel, že v ní nese pravděpodobně jídlo.
Ani tentokrát si mě nevšiml a prošel přímo kolem mě zpět vzhůru ulicí. Ale tentokrát místo aby došel až k baru Red Rabbit, zabočil vlevo do postranní ulice. Poté šel dlouho stále rovně až jsme došli do obytné čtvrti. Tam jsem si musel dávat hodně dobrý pozor, abych ho neztratil. Po několika odbočkách konečně zabočil do malého domku se zahrádkou, ve které by teoreticky mohl bydlet.
Sledoval jsem zpovzdálí jak odemyká nejdřív zahradní branku a poté ještě domovní dveře. Počkal jsem, až zmizí v domě a teprve potom jsem se odvážil přiblížit se trochu blíž. Domek i zahrada vypadali zanedbaně. Vytáhl jsem si z kapsy notýsek a pero – nosím je pro jistotu stále u sebe – a poznamenal jsem si adresu domu. Jen pro případ, kdybych to tu nemohl znovu najít, až se sem budu vracet.
Chvíli jsem zde ještě postával a čekal, jestli se ještě něco nebude dít. V oknech okolo mě pomalu zhasínala světla. Podíval jsem se na hodinky a vzápětí vykulil oči. To už je půl dvanácté?! Raději bych už měl jít domů, nebo si ještě koleduji o malér. Kdo ví, co všechno se za tmy potuluje naším městem…

* * *

„Ahoj, Ralphe! Tak jakpak jsi se tady beze mě měl?“
Vražedně jsem na něj pohlédl. Nesnášel jsem, když se mě ptal, jak se mám. Jak se asi můžu v téhle situaci cítit?! A nesnášel jsem, když mi říkal Ralphe. Takhle mi říkali vždy jen mí blízcí přátelé a on rozhodně mým blízkým přítelem nebyl!
„Přinesl jsem ti něco k jídlu,“ nevšímal si mého nenávistného pohledu a položil něco na postel vedle mě. Potom se prostě otočil a odešel. Trochu mě to překvapilo. Tentokrát nebude žádné „ líbání na dobrou noc?“ Žádné mlácení…?

* * *

Hned druhý den ráno jsem v práci zašel za jedním svým starým přítelem.
„Ahoj, Luku! Co ty tady? Už ses tu dlouho neukázal.“
„Čau, Alane! No jo! To víš. Práce až nad hlavu… Jak se vlastně má paní Kerrová? Už je to půl roku, co jste se vzali, že? Tak jak vám to spolu klape?“
Jo jó, kamaráde! To je ti život! Taky by sis měl pořídit nějakou ženskou, ať nemusíš furt vařit…“ mrkl na mě Alan. „Mimochodem, copak ode mě potřebuješ? Vždycky, když sem přijdeš, tak mě chceš požádat o nějakou laskavost.“
Provinile jsem se na něj usmál. „Víš, jak naše oddělení dostalo ten případ Ztracená hvězda? No, tak já jsem se do toho pustil na vlastní pěst a jsem si téměř jistý, že už jsem skoro u cíle a…“
„A chceš, abych ti s tím pomohl. Tak kam se vloupeme tentokrát?“ skočil mi s úsměvem do řeči.
Taky jsem se na něho usmál. Měl pravdu. Nemělo cenu mu to vyvracet. „Obytná čtvrť, ulice 89, dům číslo 723,“ přečetl jsem z notýsku. „Bydlí tam podezřelý muž, který chodil do stejného baru jako naše oběť. Majitel podniku mi řekl, že prý seděl za mřížemi, kvůli znásilnění jiného muže. Už jsem si to ověřil. Je to pravda. Pustili ho teprve před čtyřmi měsíci.“
„Dobrá. Jdu do toho s tebou. Ale co doufáš, že v tom domě najdeš?“
„Přinejmenším Raphaela Rosse…“

* * *

Dodatek autora:: 

Plánovala jsem to tentokát trochu delší, ale nějak mi nezbyl čas. Dodělali jsme teď plastová okna a máme v bytě trochu zmatek...
Děkuji všem, kdo mi napsali komentíky! Smile Jsem za ně opravdu moc ráda...
Jinak si neodpustím malou reklamu na moji první povídku na těchto stránkách Byla noc, pršelo..., kterou četli asi jen dva lidé... Crying
Přeji pěkné (krátké Wink ) počtení!

4.73684
Průměr: 4.7 (19 hlasů)